Víme první: rekordman Beneš ukončil kariéru v NBL!

16.03.2010 - Matěj Sýkora
počet přečtení: 3745
vytvořeno 16.03.2010, upraveno 16.03.2010

Devítinásobný mistr České republiky, dlouholetý reprezentant a naposledy hráč týmu Karma Basket Poděbrady Pavel Beneš se rozhodl těsně po svých pětatřicátých narozeninách skončit s vrcholovým basketbalem! Mimořádná profesionální kariéra vynikajícího rozehrávače je u konce a Basketmagu se podařilo získat s Pavlem exkluzivní - a vzhledem k rychlému sledu událostí ještě horké - interview. "Beny" hovoří nejen o svém bohatém basketbalovém životě, ale i o příčinách náhlého rozhodnutí a svých plánech do budoucna.

Devítinásobný mistr České republiky, dlouholetý reprezentant a naposledy hráč týmu Karma Basket Poděbrady Pavel Beneš se rozhodl těsně po svých pětatřicátých narozeninách skončit s vrcholovým basketbalem! Mimořádná profesionální kariéra vynikajícího rozehrávače je u konce a Basketmagu se podařilo získat s Pavlem exkluzivní - a vzhledem k rychlému sledu událostí ještě horké - interview. "Beny" hovoří nejen o svém bohatém basketbalovém životě, ale i o příčinách náhlého rozhodnutí a svých plánech do budoucna.

Pavle, jak byste charakterizoval letošní sezónu v Poděbradech?
Letošní sezóna je pro mě velice smutná. Nepohybujeme se v tabulce na pozicích, které jsem si vnitřně před sezónou vytyčil a moje výkony také nejsou, jaké bych si představoval. Co se týká konkrétně mé formy, tři týdny před startem ligy jsem se zranil (natržené zadní stehno - pozn.autora), do prvního zápasu jsem nastupoval pouze s jedním tréninkem a dlouho jsem se pak dostával zpátky do herní pohody... Jak už jsem ale zmiňoval, bohužel se nedaří ani celému týmu tak jak by si každý představoval.

Dokážete zanalyzovat, čím to je?
Především jsme v úvodu sezóny neměli štěstí na výběr amerických posil, kterých jsme následně prostřídali hned několik. Takový Troy Jackson byl z týmu uvolněn na svoji žádost a bylo úsměvné, když nám v šatně říkal, že neumí hrát basketbal tolik svázaný taktikou, jako je tomu u nás v týmu. Nedovedu si představit, co by dělal v Nymburce...(úsměv) Další zámořští hráči zase neměli potřebnou výkonnost a taky museli být vyměněni. Ke Kevinu Thomasovi jsme bohužel přišli příliš pozdě.
Dalším problémem je to, že dva naši hráči jsou něco jako basketbaloví "externisté": studují na škole v Praze a trénují s týmem jednou, někdy dvakrát týdně. Když se k tomu přidala nějaká zranění, mnohdy jsme trénovali v osmi hráčích celé týdny a i to se pochopitelně projevilo ve výsledcích.

Nyní jste se rozhodl, že ukončíte svou bohatou profesionální kariéru. Co je hlavním důvodem?
Původně jsem se chtěl otázkou, zda budu pokračovat či nikoliv, zabývat až v červnu či červenci. Mé rozhodnutí však ovlivnilo a urychlilo kromě jiného i to, že jsem koncem února dostal sádru na moji zraněnou achillovku.

Jak dlouho vám trvalo, než jste se k tak zásadnímu kroku definitivně přiklonil?
Bylo to vcelku rychlé. Ve stejné době, kdy přišlo toto nečekané ukončení smlouvy, jsem obdržel zajímavé pracovní nabídky, které stojí minimálně za zvážení. A já jednu z nich rád využiji.

Jaký je to vlastně pocit, ukončit vrcholovou kariéru po tolika letech? A co na to říká vaše rodina?
Pocit je to nepopsatelný - když se něčemu věnujete naplno 28 let, je nesmírně těžké to opustit. Nicméně, rodina stojí za mnou, absolutně respektuje moje rozhodnutí a to je samozřejmě velmi příjemné. Starší dcera Karolínka o mně již druhý rok - čili od mého přestupu z Nymburka - říká, že jsem bývalý basketbalista. Tak se to konečně naplnilo. (smích)

Pojďme krátce zavzpomínat: je něco, čeho jste v kariéře nedosáhnul a přitom moc chtěl?
Určitě je toho spousta, ale vypíchnu jeden moment. Hrál jsem desetkrát finále Mattoni NBL a z toho devětkrát slavil titul, v tom desátém finále jsme s Opavou vedli nad USK 3:1 na zápasy, a přesto nakonec prohráli 3:4. Tahle porážka mě mrzí opravdu hodně - deset finále a deset titulů by bylo skvělé! Na druhou stranu musím sportovně přiznat, že tehdy USK hrál opravdu skvělý basketbal.

Co bylo naopak na té obrovské porci let nejlepší?
Basketbal je můj život a mít práci jako koníček je obrovské štěstí. Je potřeba uvést, že sport je poctivá práce jako každá jiná a stejně tak přináší radosti i strasti. Nejlepší na těch letech určitě bylo, že mi sport přinesl řadu přátel a kamarádů na celý život. A to je pro mě velmi důležité.

Určitě jste už přemýšlel, "co dál"... Jaké máte další plány?
Můj nejbližší plán je jasný: půjdu do nemocnice, aby mi sundali sádru. (smích) Co se dlouhodobějších aktivit týká, určitě se budu nadále věnovat Basket magazínu, kde pracuji již půl roku jako marketing manager a zároveň začnu zvažovat pracovní nabídky, které jsem obdržel. Každopádně chci zůstat u basketbalu z "druhé strany", ať už jako trenér nebo "bafík".

Je v myšlenkách o vaší budoucnosti stále ještě místo i pro aktivní basketbal?
To určitě! Rozhodně bych chtěl pokračovat s hraním, avšak ve druhé, či třetí nejvyšší soutěži.

S Mattoni NBL tedy končíte nadobro, anebo se může stát, že půjdete ve stopách neustále se vracejícího Dominika Haška?
(úsměv) V tomto momentě je to rozhodnutí definitivní.

Kdybyste měl možnost převtělit se do jakéhokoliv basketbalisty na světě a tím
si ještě zahrát mnoho dalších vrcholových zápasů, využil byste té příležitosti? A pokud ano, kdo by to byl?

Nikdo by to nebyl, jsem rád tím, kým jsem i se všemi svými nedostatky. Za svoji kariéru jsem měl možnost nastoupit proti takovým soupeřům jako jsou třeba Kenyon Martin, Pau Gasol, José Calderón, Tony Parker, Dirk Nowitzki, Jaka Lakovič, nebo J.R. Holden. Bylo velmi inspirující a poučné proti nim hrát, ale to neznamená, že bych se chtěl jedním z nich stát. Každopádně budu na zápasy proti takovým osobnostem celý život vzpomínat.

Pavle, je ještě něco, co byste rád zmínil na závěr našeho povídání?
Samozřejmě. Moc rád bych chtěl poděkovat všem, kteří měli se mnou trpělivost a naučili mě to, co jsem mohl po dobu osmnácti let v Mattoni NBL uplatňovat: od mládežnických trenérů, pánů Schneweise, Haufa a Vrby, až po ligové trenéry Róna, Nikoliče, Ježdíka, Katzurina, Forejta, Petra, Hercika a Fraňka. Speciální poděkování však musí patřit MIKIMU Pospíšilovi. Spousta lidí mu sice vytýká, že byl velmi tvrdý a radikální, ale já bych určitě bez jeho drilu a osmi let opravdu tvrdého tréninku nikdy přes 600 ligových utkání neodehrál. Takže, MIKI, díky.

Matěj Sýkora