"Už to ve mně přerazili"

NA SPOLEČENSKÉ TÉMA S JAROMÍREM BOHAČÍKEM A VIDEEM V současném národním týmu existuje pětilčlenná komunita moravských rodáků. Trio Jakub Šiřina, Lukáš Palyza a Jaromír Bohačík pak tvoří ještě specifičtější subkomunitu Ostraváků. Není však vždy snadné si regionální svéráz v sobě uchovat, když s ním nejste v čilém každodenním kontaktu, nebo když vás pracovní povinnosti zavanou už od dorosteneckých let docela jinam. Na Hanou, do belgické Lovaně, nebo dokonce až do Prahy a poslední roky také do Polabí. Své o tom může vyprávět poslední jmenovaný, nejlepší český střelec ve světové kvalifikaci a nyní křídelník nymburských mistrů. V jeho mluvě můžete místy zaslechnout typické ostravské zkracování, které tam jindy naopak téměř chybí. Sám si mezi spoluhráči nedávno napůl v žertu postěžoval, že - „už to ve mně přerazili“. Teď o tom možná poprvé promluví i v tomto speciálním mimosportovním okénku.

Jak tedy svou větu s „přeraženým ostraváctvím“ přesně myslel?

„To byla taková nadnesená poznámka,“ usměje se. „Ale je pravda, že mi kluci z Ostravy a okolí už párkrát řekli, že už nejsem takový, jaký jsem býval. Je to tak otázka spíš na ně. Už se se mnou nechtějí moc kamarádit,“ pousměje se znovu.

Sám si výtky vysvětluje zhruba takto: „Jak je Ostrava takového rázovitého charakteru, asi jsem už obroušený, a nejsem tak ostrý a příkrý.“
 

A to znamená například méně hrubý ve vyjadřování?

„To ne, já nikdy nebyl sprostý, ani hrubý, ale asi jsem se choval jinak. To by ale museli říct jiní,“ odtuší.

Jeho proces „odtrhování od rodné hroudy“ začal už poměrně dávno – před devíti lety přesunem na Hanou.

„Je pravda, že jak člověk s basketem cestuje, zdržuje se delší čas tam, kde hraje, a u mě to začalo dost brzo - v Prostějově. Načichl jsem k té jižnější Moravě. Potom ve mně dost zůstala Belgie, protože jsem tam hodně času trávil sám, a myslím, že je to i přirozené. Teď už se pohybuju delší dobu v Praze a okolí, takže už bych v životě nedělal takové věci, jako někteří Ostraváci, kteří zůstali v Ostravě. Já bych nikdy nenarušoval někomu rozhovor běháním do schodů,“ nechá se naoko strhnout rozehrávačem Jakubem Šiřinou, který mu po skončení tréninku lvů během rozhovoru za zády běhá do schodů a zpět. Anebo povádí jiné skopičiny...
 

U Jaromíra už se projevuje i další zajímavý jev, kdy mění svůj český přízvuk v závislosti na různých okolnostech. Třeba nyní při reprezentačních kempech v hovoru někdy pouští klasické ostravské zkrácené samohlásky, které tam jindy pro změnu skoro vůbec nejsou.

„Dost záleží, s kým se zrovna bavím. Kdžyž mluvím s někým z Ostravy, tak nějak přirozeně zkracuju, ale nevyvolávám to uměle a nezaměřuju se na to moc. Mluvím, jak mi to zrovna přijde. Všiml jsem si třeba, že když jsem jenom s rodinou, tak to hodně zkracujeme a mluvíme, jak jsme mluvili odjakživa, Když se k tomu ale přidá i manželka, která je z jižní Moravy, tak už se mluví trochu jinak,“ vysvětluje své přeskoky.

Sem tam se také stane, že třeba během tréninku se objeví z „české strany“ narážka na ostravskou miniskupinu, případně na celou moravskou divizi. To ale Jaromír, byť s úsměvem, striktně odmítá: „Naopak, nás už je tu tolik, že terčem se stávají ostatní, protože my jsme v přesile.“