Utrpení páteční noci mladého Stanka Latkoviče

Jeho příběh je tak krutej,
že je ze všech nejkrutější...

Slavný text Tří sester vytanul na mysli jen krátce poté, co ta několikavteřinová sekvence skončila. Sekvence, která černohorský tým stála zápas a ukrojila velký díl z postupových nadějí. Sekvence, která nastartovala nakonec vítězné Němce k nevídané sérii 18-0, ukončující zápas.

Žádný hráč teenagerského věku by tak krutou chvíli nechtěl zažít. Krutou, protože nezvratnou. Krutou, protože z mysli kvůli důležitosti toho okamžiku ještě dlouho předlouho nevymizí.

Byl pátek, kolem desáté večer. Poslední zápas dne na ME kadetů v královehradecké Hale Třebeš. V publiku se tísnilo několik posledních desítek fajnšmekrů.  

Smutný hrdina toho okamžiku, ač příslušník základní pětky, neměl právě vydařený zápas. Začal ho ztrátou, za chvíli přidal další a po osmi minutách střídal za stavu 10-22.  

Pak až do poslední čtvrtiny seděl nevyužitý na lavičce. Svého přísného kouče Djordjijeho Pavičeviče zřetelně zklamal.

Černohorci potom celý duel soupeře naháněli. Zdálo se, že beznadějně. V poslední čtvrtině však zápas začal patřit jim a najednou se možnost triumfu vynořila jako reálná.    



A pak, necelých šest minut do konce, za stavu 51-53, se trenér rozhodl dát mu druhou šanci. A on začal slibně - hned asistoval kolegovi Šaričovi na trojku, která poslala Černohorce, za hlasitého burácení lavičky, dokonce do vedení.

Jenže vzápětí se dopustil ztráty jiný kolega Draškovič a Němci opět získali dvoubodový náskok.

A potom to přišlo! Pokazil přihrávku a německý soupeř vyrazil do protiútoku. A on musel tři minuty před koncem zápasu zatáhnout za záchrannou brzdu. Ostrý hvizd prořízl vzduch. Nesportovní faul!

V tu chvíli Stanko Latkovič tušil, že jeho osud je zpečetěn.

Po okamžitém vystřídání následovalo něco, co by nikdy nechtěl zažít hráč na jakékoliv úrovni, v jakémkoliv zápase a v jakékoliv věkové kategorii.

Kormidelník Pavičevič byl nelítostný. S tím nejzlověstnějším výrazem a zvýšeným balkánským temperamentem mu začal dávat nekonečnou sodu.

Šestnáctiletý guard (na snímku druhý zleva) usedl na lavičku s gestem marnosti, na znamení pokusu o jakési vysvětlení svého prohřešku. Vždyť o přihrávkových ztrátách se tvrdí, že za ně většinou nesou vinu minimálně dva.

Pak už Stanko jen se strachem a dresem přetaženým přes půlku obličeje sledoval, co muselo nevyhnutelně přijít. Německý hráč proměnil obě šestky a další po výhozu z půlky přidal trojku. Z dvoubodové ztráty se v mžiku stala sedmibodová a psychická výhoda se rázem přesunula do německých rukou.

Láďa nosí ve svém srdci 
příběh černej jako krtci 
plnej zrady, krve, pěstí
závisti a nenávisti

A přišlo to nejhorší. Smrtící timeout. Trenér jeho většinu věnoval hlavní oběti dne. I bez detailní znalosti obsahu bylo jasné, že ani jedno slovo nebylo příjemné. Pavičevič hromovým hlasem drtil svou oporu, až ji donutil k pláči. Sledujíc celou scénu ze vzdálenosti několika metrů, měl člověk chuť krutý výjev nějak zastavit.

Ten však pokračoval dál a dál. "Teď brečíš, co? Tak breč...!" Ještě řádnou dobu mířila bolest působící slova jen ke Stankovým uším, než se kouč začal věnovat i zbytku týmu a přípravě nejbližší akce.

Vzápětí přišel ke Stankovi jeden z členů realizačního týmu a snažil se do něj vrátit život. Několik spoluhráčů ho soucitně poplácalo po zádech.

I oni tušili, že se zápasem je konec. A tušil to i Stanko. Po několik dalších útoků si kousal nehty, chvílemi si opět ukrýval obličej do dresu. A doufal v zázrak.

Ten však přijít nemohl. Stanko vstal a pomalu se začal šourat do šatny, kam se mu vůbec nechtělo. I cestou přes hřiště ho stíhal pohled a další snůška drtivé kritiky lodivoda.

Do kabiny už možné nahlédnout nebylo a asi je to tak lepší.

Střih. Je sobota a Černá Hora nastupuje "den poté" do posledního zápasu skupiny proti Rusům. Se Stankem Latkovičem v základní pětce. Se Stankem Latkovičem jako nejlepším střelcem s 21 body. Jeho tým bohužel těsně prohrál a padl do boje o záchranu...  

Proč jsme tenhle smutný příběh vyprávěli? Snad proto, aby vyniklo, jak přes týmový charakter basketbalu jsou zásadní okamžiky mnohdy až nehezky zřetelným dílem jednotlivců. Snad proto, aby si každý mladý hráč uvědomil, jak zásadní je maximální soustředění v každý jeden okamžik a v koncovkách zápasů s ubývajícími silami zvlášť.

Snad proto, aby byl připraven na to, že i jemu se něco takového může stát a dokázal se s tím lépe srovnat. V 16 letech se věci za hlavu házejí hůř, všechno se zdá osudové a konečné. Ale i tady je dobré si uvědomit, že i když v případě nebohého Černohorce na té nejvyšší úrovni, pořád jde jen o sport. A že většinou existuje i příležitost k nápravě...

...i pro Stanka Latkoviče.

A tak končí tahle píseň
o Láďovi s autobusem
jeho příběh my neznáme
a tak o něm nezpíváme


Petr Hamták, feat. Tři sestry
Foto: ČBF