Rado Rančík o kontrastech sezon v Turecku, volnějším Azovmashi, těšení na Nymburk a strastech Slovenska

Slovenský bourák Radoslav Rančík se před novou sezonou stal jednou z významných posil rozšafně nakupujícího ukrajinského Mariupolu. Se dvěma z části úspěšnými, z části spíše poučnými tureckými sezonami v zádech nyní má před sebou VTB ligu i Eurocup. Protože jsou poslední roky Radovy kariéry - stejně jako jeho hra - všechno, jen ne šedivé, Basketmag s ním podniknul obsáhlý rozhovor. Dostalo se na dva diametrálně odlišné roky v Galatasarayi, herní styl Mariupolu, jenž je tomu istanbulskému na hony vzdálen, zraněné koleno, radost z losu VTB ligy i neveselou situaci v basketbalu na Slovensku.

V sezoně 2009-10 jste byl v Galatasarayi naprosto klíčovým hráčem, ale týmu se moc nevedlo. Loni váš tým naopak hrál o poznání lépe, ale vy jste už neměl na hřišti tolik minut. Která sezona tedy pro vás byla příjemnější?
Těžko říct, která to byla, obě byly strašně rozdílné. V první sezoně jsem měl v "Gala" absolutní pohodu bez stresu. Po tom skandálu, který způsobil náš trenér (Okan Cevik nechal opakovaně hrát suspendovaného pivota Nalgu v dresu spoluhráče - pozn.), jsme se na chvilku dostali pod tlak, ale pak jsme hráli podle toho, že jsme neměli co ztratit.

Díky tomu byla naše hra uvolněná a vyhrávali jsme hodně zápasů. Nikdo s námi nechtěl hrát, protože jsme měli super tým a byli jsme pro každého velká hrozba. Nakonec jsme se jen o jedno místo nedostali do play-off, a to byla vzhledem k tomu, že jsme sezonu startovali s odpočtem šesti bodů, veliká škoda! Tahle sezona se hodně vydařila i mně osobně, což mě pochopitelně těšilo.  

A ten loňský ročník?
To se všechno změnilo tím, že do týmu přišel trenér Mahmuti, který je známý především jako kouč, co chce naprosto kontrolovat celý tým, jeho hru i hráče samotné. To každého pochopitelně limitovalo v tom, aby naplno využil všech svých individuálních kvalit. Musím ale zároveň uznat, že družstvo bylo na každý zápas dobře připraveno. Hráli jsme přesně podle trenérových pravidel, a s tím jsme došli až do finále ligy, což se Galatasarayi nepodařilo snad dvacet let. Přestože jsem tedy nehrál tolik minut, těžko to můžu hodnotit jinak, nežli jako velice úspěšnou sezonu. Basket je přeci týmová hra, takže jsem se na čas spokojil i se svojí pozměněnou rolí v týmu a makal dál.



Co vlastně bylo hlavní příčinou vaší nižší minutáže?
Byl to právě ten specifický systém našeho trenéra, který je - jak už jsem říkal - zaměřený na tým a přesná pravidla, takže v něm nikdo nějak výrazně nevynikne. Znovu ale musím říct, že je to systém úspěšný: v Benettonu, kde jsem pod koučem Mahmutim taky hrál, jsme se dostali do Final Eight Eurocupu a mezi nejlepší čtyři týmy Itálie. Teď v Azovmashi je to ale něco jiného, hra je tu volnější a je v ní více prostoru pro kreativitu. To mně jako hráči vyhovuje přeci jen víc, takže se tu zatím cítím velice dobře. 

Loni vás taky limitovaly zdravotní problémy s kolenem. O co konkrétně šlo?
V semifinále play-off jsem začal cítit v koleně bolest a navíc se mi to koleno začalo i blokovat, což mi znemožňovalo jakýkoliv pohyb. Na magnetické rezonanci se ukázalo, že mám poškozený meniskus, a já musel na operaci. To mě vyřadilo ze hry v podstatě až do konce sezony, ve finále jsem si už nezahrál.    

Teď už je koleno v pořádku?
Mělo by být, já se cítím dobře. Sice mám na po operaci na vnitřní straně toho kolena cistu, která sem tam zabolí, ale není to nic, s čím bych nemohl hrát. Můžu zkrátka absolvovat všechno, co je třeba, a to je hlavní.

Věděl jste hned po konci sezony, že budete měnit angažmá?
Ano, věděl jsem to už od poloviny finálové série. Generální manažer Galatasaraye mi to oznámil po jednom ze zápasů s Fenerbahce. Musím ale říct, že jsem byl celkem rád. Abych řekl pravdu, trenér Mahmuti se ke mně nechoval nejlépe, a tak mi vyhovovalo, že si budu moct hledat nový tým, ve kterém se budu cítit komfortněji. Mahmuti není špatný kouč, ale všechno bylo způsobeno tím, že mi ten jeho styl zkrátka nevyhovoval.

Jako ten "komfortnější tým" jste si vybral Azovmash Mariupol. Proč jste se rozhodl zrovna pro tenhle ukrajinský celek?
Těžko říct, co mě při rozhodování ovlivnilo nejvíc. Důležité bylo hlavně to, že tým bude hrát VTB ligu a potenciálně i Eurocup (rozhovor vzniknul před odvetným zápasem kvalifikace, v němž Azovmash porazil Ventspils a postoupil - pozn.). A lhal bych, kdybych tvrdil, že svou roli nehrály i finance. Samozřejmě, že ano, protože v mém věku už jde hlavně o ně. (směje se) Dál mě přesvědčilo taky to, že má Azovmash velice silnou tradici ? letos bude slavit dvacet let a přitom prezident klubu je stále ten stejný. Jde tedy o klub s dobře fungující organizací a kvalitním zázemím, což je taky hrozně důležité.

V přípravných zápasech před sezonou jste nastupoval na vydatné porce minut a taky jste dost skóroval. Je vaše pozice v týmu tedy taková, jakou jste si představoval?
Moje role bude vždycky taková, jakou mi připíše trenér, a já pokaždé na hřišti nechám všechno. To se nikdy nezmění. Musím ale přiznat, že jsem se v přípravě cítil velmi dobře. Hráli jsme spoustu zápasů a já byl v dobré kondici i střelecké formě. Nejdůležitější ale bude všechno přenést do sezony, která bude dlouhá a náročná a bude se odvíjet nejen od basketbalových kvalit, ale i od naší mentální síly. 



S Mariupolem se v rámci VTB ligy postavíte i proti Nymburku. Jaká byla vaše první reakce, když jste se tuhle novinu dozvěděl?
Měl jsem z toho velkou radost, protože mám Nymburk rád a vždycky se tam budu s chutí vracet. V klubu je spousta lidí, kteří toho pro mě hodně udělali, a to se netýká jenom basketbalové stránky, ale i té "životní". V Nymburce se z basketbalu stává tradice a já jsem rád, že je v ní moje jméno po boku velice kvalitních hráčů taky zapsané.

Jak umíte hrát v zápasech, kdy hrozí přemotivovanost? Myslíte, že vám proti Nymburku zvýšená motivace může pomoct k mimořádně kvalitnímu výkonu?
Na tuhle otázku se odpovídá těžko. Mám pocit, že ve svém věku už jsem schopen podobné věci při zápase dostat pryč z hlavy a koncentrovat se jen na hru samotnou. Na druhou stranu je pravda, že někdy člověk ani neví jak a proč, ale tyhle faktory ho stejně ovlivní. Věřím, že v Nymburce budu schopen soustředit se jen na zápas, vždyť je to pořád ten stejný basket, který už nějaký ten rok hraju.

Mít možnost volby, chtěl byste, aby vás při utkání bránil Petr Benda, anebo spíš Radek Nečas?
Oba dva jsou dobří obránci, takže je to asi jedno. Mezi nimi si těžko můžu vybírat, každopádně jsem ale zvědavý, na koho "padne mince".

Kvůli zmíněným problémům s kolenem jste se v létě nezúčastnil reprezentačního bloku. Jak hodnotíte výkony vašich krajanů v divizi B?
Myslím si, že to nezvládli vůbec špatně. A to zejména s ohledem na to, v jaké situaci se basketbalové reprezentace na Slovensku nacházejí. Chalani do toho určitě dávali všechno, a jak znám trenéra Róna, ten se snažil pro reprezentaci zabezpečit v rámci možností co nejlepší podmínky. To je asi tak všechno, co v současné situaci můžeme chtít. Bývalá Slovenská basketbalová asociace asi udělala nějaké chyby, a my teď jsme v takové situaci, v jaké jsme...

Můžete být konkrétnější? Jaká ta situace je podle vás?
Situace v asociaci, ale i obecně ve slovenském basketbale je podle mého názoru opravdu špatná. Jsou tu samozřejmě výjimky, ale celkově to není nic dobrého. Stejně jako v ostatních sportech i tady jde především o peníze a ty nám chybí. Myslím si, že trenéři a lidé, kteří basket milují, na Slovensku jsou, ale chybí tam motivace ze strany klubů. Co je ale ještě horší, je dluh basketbalové asociace, který činí 900 000 eur. Opravdu nedokážu pochopit, jak mohl takhle obrovský dluh vzniknout.

Kdybych k tomu měl dodat něco z pozice hráče, který věnoval slovenské reprezentaci roky tvrdé práce, řekl bych, že jsem vždycky reprezentoval jen z vlastní vůle a pro dobré jméno Slovenska (důrazně). My jsme totiž nikdy v reprezentaci nedostávali peníze jako například hráči České republiky. Párkrát se stalo, že jsme dostali boty, tréninkový dres a pár triček na nošení, ale to je ubohé. Vždycky to holt byly bojové podmínky a já jsem vždycky reprezentoval z lásky ke sportu a svojí zemi. Proto mě dost mrzí aktuální situace, zvlášť když nikdo neví, kde ty chybějící peníze jsou.