"Šest bodů od Final Four, o tom nesnil nikdo!"

"Můžeme to vnímat rozpačitě. Tohle je ale riziko dvojzápasu, kde se hraje na skore."

 

Tak to ještě není, na Gran Canarii to bylo o dost jinak. S Bilbaem se ale potvrdilo, že na postup jsme měli, byli porazitelní doma i venku. Rozhodovaly maličkosti. 
 

Pro nás šlo o první zkušenost s klubovým španělským basketem. Třeba doma jsme si tehdy moc nevěřili. To bylo ale ve skupině a teď šlo o čtvrtfinále. To je o momentální formě. Nám se v prvním zápase povedl začátek, přibrzdili jsme je, oni si přestali věřit a zápas se tahal. To se přeneslo i do Bilbaa, kdy oni jakoby hráli zkušeně na ten rozdíl, ale měli hodně strach, aby to udrželi. Hráli útoky na celých 24 vteřin, co nejdelší, aby bylo co nejnižší skore a udrželi si náskok z Pardubic. Nakonec se jim to povedlo.
 

Jelikož jsme měli zkušenost z prvního zápasu, kdy se nám nepovedla útočně druhá půlka, tak žádná euforie nebyla. Řekli jsme si, že musíme dál stejně tvrdě a agresivně bránit a prosadit se líp v útoku. Oni na nás ale vlítnuli a my se neuvolňovali dobře pro míč. Trochu jsme tam jen pobíhali a z toho pramenily ztráty, z kterých Bilbao chodilo do protiútoků. Přitom do poločasu snad nemělo ani jeden. Nám se po jejich dotažení ale zase podařila šňůra a bylo vidět, že když 40 minut jezdíme, jsme těžko porazitelní.

V Bělehradě jste donutili fanoušky soupeře pískat na vlastní tým. Teď totéž v Bilbau. Nebudete pomalu nejneoblíbenější protivník?
Pro nás to je jedině dobře. Venku se Zvezdou to byl úplný paradox, když nám tam loni i letos tleskali a na domácí pískali. V Bilbau byli fanoušci namlsaní sedmi výhrami týmu v ACB v řadě a po prvním zápase čekali naše přejetí. Z loňska si nás pamatovali. Pískání je ale v basketbalových baštách naprosto normální, když se domácím nedaří. Příznivci působí na svůj tým, aby se probudil, a když hráči zase začnou bojovat a zvednou se, oni se vrátí na jejich stranu.

 

(smích) Na psychice to jistě nepřidá, když v půlce prohrávali o osm, a diváci byli rozladění. Hráči v těchto zemích jsou na to ale zvyklí. Na Canarii jsme v ligovém zápase taky zažili, že celá hala bučela, ale jak se začalo dařit, zase fandili. Nedeptali je nějak hrozně.

 

Na obrazovce to hlavně ve druhé půlce vypadalo jako obrovská přetlačovaná. Kombinací bylo minimum. Byl to jeden z nejobranněji vedených zápasů, jaký jste kdy hrál?
To bych neřekl. Padlo málo bodů a my dobře bránili, ale oni neměli tolik střel, hráli dlouhé útoky, nikdo nic nevymýšlel. Dopravili míč tam, kam měli. A to, že nedávali, byla výhoda pro nás.

Každá obrana jakoby to drtila trochu jinak. Vy jste pak v útoku ztráceli hodně míčů při driblingu, soupeř přihrávkami, nebo tím, že vůbec nevystřelil. Jaký je váš pohled?

Oni hráli co nejdelší útoky, a když dopravovali míč dolů na Mumbrua, nebo hráli pick and roll s Baničem, po nějakých přebězích a signálech prováděli různá klamavá uvolnění pro míč, přičemž finální provedení směřovalo jinam. Jenže tím, že to trvalo dlouho, se dostávali do časové tísně. Naše obrana byla po 20 vteřinách ne tak náročného pohybu konsolidovanější, přebírali jsme je a oni pak měli těžké střely v posledních vteřinách, kdy malý hráč ani přes velkého nestihl vystřelit. Nebo nestihli nahrát pod koš. Tím nám to ulehčovali, ale zase nechci snižovat kvalitu naší obrany.

 

Ty přišly v úvodu druhé půlky, kdy jsme i přes upozornění nebyli připraveni na to, že oni chodí do vysokých předskoků, přebírali nás a dostávali nás až k půlicí čáře. Navíc nám velkým rozpětím paží ztěžovali hodně přihrávky.

Předváděli jste teď nejlepší obranu za vašeho působení v klubu?

Padalo málo bodů, ale nejlepší obrana to nebyla. Letos je dobrá, ale třeba s Mujagičem a Jirkou Zídkem bývala kvalitní taky. Prostě se nasčítalo i to, že na rozdíl od minulých let, kdy nám postup těsně unikal, se nás letos štěstí tolik drželo.

Proč jste v samém závěru za stavu o pět až sedm bodů nefaulovali? Bylo už pozdě?

Problém byl, že ty necelé dvě minuty před koncem jsme měli teprve jeden faul. To nehrálo pro nás. Jinak by s tím šlo ještě nějak manipulovat. V daný moment jsme se snažili ubránit. Minutu do konce už by faulování bylo hrou vabank, a i když je to jen dílčí úspěch, pro nás je i výhra v Bilbau výborný výsledek. Začít střílet těžké střely a posílat soupeře na čáru trestných hodů, mohlo to dopadnout i porážkou.

 

Je to dané zvýšenou popularitou basketu v Česku. Já jsem v Brně začínal na Moravské Slavii, ale pamatuju si, že když Brno hrávalo evropský pohár, v Rondu bývalo našlapáno pět tisíc lidí. Takže pokud šlo o kvalitní zápas, lidi přišli. Když se vrátím k Bilbau, tam je ohromná hala součástí komplexu výstaviště a za hřištěm visí plenta, za kterou se musí ujít ještě 50 metrů, než se člověk dostane do šaten. Kdo je zvyklý si před špílem odskočit, musí si hodně pospíšit. Pro diváky je to ale příjemné prostředí a atmosféra v plné hale musí být fantastická. 

 

Jaký je váš největší zážitek pohárové sezony?
Není jeden konkrétní. Hlavní je to, že když nás před sezonou všichni odepisovali, že máme nejhorší tým za poslední roky, my jsme dokázali, že i bez hvězd, co dávají 20 bodů na zápas, se týmovým duchem dají zvládnout velké věci. Chybělo málo k tomu být ve Final Four! Opakuju to pořád, ale takový úspěch se hodně dlouho českému týmu nepodaří, i když bych si to osobně přál. Vyrovnanost týmů je tak obrovská, že rozhodují i jen bodové rozdíly ze vzájemných zápasů, což nám také pomáhalo. Být to o trochu jinak, nemuseli jsme dál postoupit. Šli jsme tomu ovšem naproti a tentokrát jsme vedle štěstí dokázali hlavně výkony venku, že ty negativní prognózy byly liché. A dosáhli jsme na úspěch, na který jsme hrdí. Neříkám, že to není možné, ale bude strašně těžké tohle zopakovat. Buďme realisty, být šest bodů od Final Four, o tom by před sezonou nikdo ani nesnil!  

 

S kolegy Slezákem a Lenzlym jste vystupoval nastříbřený v upoutávce, která v ČT celé vaše tažení soutěží provázela. Jaký vůbec vzbudila ohlas?
S Mikem a Pavlem jsme se snažili v Eurocupu o to víc, aby ta upoutávka chodila co nejdéle, ale bohužel se nepovedlo to o ty dva zápasy protáhnout. V začátcích ten šot bavil, jak jsme se tvářili rádoby drsně, ale pak už to bylo normální.

Petr Hamták
Foto: ČEZ Nymburk