Německo děkuje, ale i tuší: Tohle byl Dirkův konec!

Po 14 letech a 141 zápasech, šesti mistrovstvích Evropy, dvou světových šampionátech a olympiádě, na krku se stříbrem z ME 2005 a bronzem z MS 2002 přichází podle zakladatele německého časopisu FIVE Svena Simona čas na to poděkovat Dirku Nowitzkimu za báječné vzpomínky. A ač sám říká, že dveře nechává i do budoucna otevřené, všeobecný dojem prý je, že 33letý sportovní bůh Německa si teď bude muset dát od reprezentace pauzu.

Tedy alespoň na příští léto ji oznámil určitě. A mezi řádky jde slyšet, že ani pak už jeho pokračování nebude moc realistickou možností.

Němečtí novináři tak po utkání s Litvou chtěli slyšet od svého hrdiny trochu oslavného bilancování, ale jemu to bylo jedno. Místo toho se obvinil z porážky. Měl pocit, že výhru musí zařídit (tým potřeboval k postupu vyhrát o 11) on, ač z pole střílel špatně a celkově se mu nedařilo. Říká, že pro něj není dobré vědět, že mladíci kolem budoucí hvězdy Benzinga nebudou mít šanci hrát na olympiádě.

I pro německé novináře je předpokládaný konec Dirkulese v reprezentaci emotivním momentem. Simon třeba vzpomíná, jak po zisku světového bronzu v Indianapolisu do sebe Dirk v jakémsi klubu naklopil několik piv a pak se učil slavný tanec haka od kapitána Nového Zélandu.

Vzpomíná i na to, jak Dirkovi, když ho kouč Bauermann stáhl v závěru prohraného finále ME 2005 v Srbsku, 20 tisíc lidí v hale velkolepě aplaudovalo. Stáli a MVP turnaje tleskali i Řekové, kteří v předchozím průběhu zpívali ošklivé chorály a pískali proti Německu.



Editor německého magazínu si na konci německé cesty turnajem v Litvě položil i zásadní otázku: Proč vůbec na tohle ME Dirk jel?

Nemohl tam přece nic získat, odpovídá si. Po naplnění snu v podobě titulu z NBA musel ztratit aspoň na čas plnou koncentraci i vášeň. Základní skupina byla pro jeho tým těžká, osmifinálová přímo vražedná. On i druhá hvězda Kaman s týmem trénovali pouhé dva týdny před ME, kvůli věcem souvisejícím s pojistkou. Navíc Dirk s většinou aktuálních hráčů nikdy před tím nehrál.

Sám Simon by na jeho místě řekl: "Ne, děkuji. Dám přednost delší dovolené s přítelkyní. Svou zemi pořád miluju, ale měl jsem moc dlouhou a náročnou sezonu."

Podle Simona by to letos každý pochopil. Jenže Dirk na Eurobasket jel. Bylo mu jedno, jaká je pravděpodobnost neúspěchu. Bylo mu jedno, zda si poškodí svou aktuálně nejblyštivější možnou image, již na veřejnosti má. Jel, i když věděl, že nebude tím super hrdinou, jako někdy dřív.

Simon si dokonce dovolí tvrdit, že Dirk hrál špatně. Špatně v rámci svých obvyklých standardů. A Dirk i sám přiznal, že nemohl být tak dominantní, jak by sám chtěl.

Únava ho musela požírat zaživa. Po posledním zápase s Litvou podle Simona vypadal šíleně. Skelný, zničený pohled, turnaj zkrátka dojížděl na poslední zbytky rezerv.

Simon dodává, že fakt, že musel bojovat s celkově lepšími týmy, kde šance na výhru prakticky nebyla, a kde naopak hrozilo poškození jeho jména, je něčím, nač je třeba být pyšný.

"A jen pár lidí kromě Dirka by udělalo totéž."


Zpracoval
Petr Hamták