Luboš Bartoň o trenérech-loutkách, bídě nováčků i All-Star Game, 47 koučích z Východu a zázračném Jeffovi

Je to už pár dnů, co se v NBA odehrál tradiční basketbalový svátek - All Star Game. Jak bývá zvykem, kolem ASG je vždycky velké haló, ale potom předvedená hra vše rychle zkazí. Samotný zápas nám vždy nabídne víc smečí (a někdy i lepších) než soutěžní Slam Dunk, taky víc trojek a tradiční paběrkování v obraně. Nikdo samozřejmě nechce vidět zápas, který skončí pod hranicí 200 bodů, ale aby se hrálo na půl plynu v obraně a dávaly se jednoduché koše nebo střílely stále otevřené střely, to opravdové fajnšmekry od tohoto svátku odrazuje.

Sám jsem vyrůstal na přenosech z Utkání hvězd v devadesátých letech, kdy zápasy byly vždy prestižní a nikdo nikomu nedaroval nic zadarmo.  Bylo vidět, že se hráči nechtějí zranit a nešli do některých soubojů úplně naplno. Zároveň to ovšem byli nebo ještě stále jsou profíci, aby věděli, do jaké míry je to pro ně ještě bezpečné.

Letos byl vytvořen střelecký rekord, když v ASG padlo přes 310 bodů (bez prodloužení) a všech 24 hráčů se zmohlo na přesně - 0 zblokovaných střel!!!! Proto se již několikátým rokem na Zápas hvězd nedívám, vždy mi stačí jen zkouknout setřih akcí a tam se přesvědčím, že basketbalový svátek s názvem ASG se opět posunul směrem k mediální frašce.



SLABÍ ROOKIES

Když už jsem u těch negativních témat, nemůžu opominout zmínku o letošních nováčcích v NBA. Již delší dobu bylo známo, že loňský draft bude jedním z nejslabších. Nikdo však netušil, že to bude až tak špatné. Nejdřív jsem se v rámci tohoto tématu chtěl jenom podívat, kdo asi bude zvolen Nováčkem roku. Pak jsem ale našel spoustu textů a materiálů, které nemůžu nechat bez povšimnutí.

Victor Oladipo, číslo 2 draftované Orlandem, je jediným hráčem z první osmičky (14 bodů na zápas), který může pomýšlet na titul Nováčka sezony. To je velmi zarážející fakt, poněvadž drtivá většina týmů, které draftovaly v první desítce, patří v letošním ročníku mezi ty nejhorší. Bylo by tedy přirozené, že tito "rookies" budou dostávat větší příležitost hned od začátku své profesionální kariéry. Jenže tak tomu zrovna není, což dokládají statistiky:

číslo 1 Anthony Bennett (Cleveland, průměr 13 minut),
číslo 2 Victor Oladipo (Orlando, 32 minut),
číslo 3 Otto Porter (Washington, 9 minut),
číslo 4 Cody Zeller (Charlotte, 17 minut),
číslo 5 Alex Len (Phoenix, 9 minut),
číslo 6 Nerlens Noel (Philadelphia, kvůli zranění dosud nehrál),
číslo 7 Ben McLemore (Sacramento, 24 minut),
číslo 8 Kentavious Caldwell-Pope (Detroit, 21 minut).

Další zarážející statistika, která mě hned praštila do oka, je procentuální úspěšnost střelby všech nováčků. Drtivá většina jich hraje na perimetru, což by trochu to nízké procento omlouvalo. Jenže podobně špatné procento mají i hráči na pozicích 4 a 5.

Anthony Bennett, obtloustlá jednička draftu (ne)hrající za Cleveland Cavaliers, má střelbu z pole 35 procent!!! Jediný hráč, který proměňuje přes padesát procent svých střel (62,6) a má průměr minimálně pět bodů na zápas (6,3), je Mason Plumlee z Brooklynu (číslo 22). I když drtivou většinu střel má zpod koše nebo jde o smeče, je z tohoto draftu jednoznačně osamocený. Kdo z vás vsak tohoto hráče zná?



C.J. McCollum (číslo 10) je jediným hráčem, který hraje za play-off tým (Portland), a mohl by eventuálně být kandidátem na Nováčka roku. Jenomže jeho sezona začala dlouhodobým zraněním a teď nedostává tolik prostoru za výborně hrající trojicí Lillard, Matthews a Williams. Jsem si jistý, že kdyby McCollum dostával stejnou minutáž, jakou mají Michael Carter Williams (číslo 11, zatím největší favorit) nebo Oladipo, určitě by byl jedním z kandidátů.

Jsem zároveň přesvědčen, že příští rok už budu psát jinak!!! Draft 2014 totiž vypadá opravdu velmi dobře.

TRAGÉDIE VÝCHODU

Nemůžu si pomoct, ale zatím se mi vybavují pouze negativní témata. Nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že Východní konference je již dávno rozhodnutá. Indiana a Miami jsou jasně nejlepší a nikdo jiný je nemůže sestřelit z velmi očekávaného souboje o titul krále Východu. Chicago Bulls poslední dobou hrají o dost lépe, jenomže opět přišli o Derricka Rose a vytrejdovali jednoho ze stěžejních hráčů Luola Denga. A Washington Wizards mají sice hodně talentu, ale to v play-off nebude stačit.

Když se podívám na tabulku Východní konference, tak je s podivem, kolik týmů usiluje o play-off a kolik o co nejlepší postavení v nadcházejícím draftu - jinými slovy kolik se jich snaží prohrát víc zápasů než ostatní. "Výborně" si v tom zatím počínají Philadelphia a Orlando. Oba kluby se zbavily veškerých vysokých kontraktů a čekají na posezonní kolo štěstí a příležitost podepsat volné hráče. A pak jsou tu Milwaukee Bucks, kteří měli před sezonou určitě vyšší ambice než brázdit vody u dna konference. A právě tento trojlístek bude v červnu vybírat mezi prvními.

Před časem jsem četl článek, který uváděl velmi zajímavý fakt. Od roku 2008 se ve Východní konferenci vystřídalo 47 trenérů a pouze Erik Spoelstra z Miami je stále u kormidla stejného celku. 47 je hodně velké číslo pro zbývajících 14 mužstev z Východu. Jak chtějí tyto kluby dlouhodobě něco budovat a uspět, když mění trenéry jako na běžícím pásu?

A tím se dostávám k dalšímu tématu - roli a skutečnému vlivu trenérů v NBA.



KOUČ VERSUS MANAGEMENT

Již určitou dobu jsou týmy NBA pod drobnohledem analytiků a dokonce finančních či ekonomických poradců. Z NBA se stal za posledních 20 let velký (show)byznys a pro drtivou většinu majitelů klubů je prosperita důležitější než sportovní úspěch. Většina rozhodnutí je produktem tohoto myšlení a trenéři - až na pár výjimek - nemají žádné slovo. Některé kluby zašly až tak daleko, že trenérům "radí", kdo by měl hrát kolik minut, s kým by měl hrát a tak podobně.

Už před časem jsem se začal sám sebe ptát, proč vynikající trenéři jako Jerry Sloan, George Karl, Lionel Hollins, Avery Johnson a další (věřím, že Phil Jackson sám nechtěl návrat na lavičku týmu NBA), nejsou v současné době zaměstnaní. Teď však vidím, že týmy se snaží o jiný způsob vedení a charakter těchto trenérů by s tím mohl mít velký problém. Jedním z důvodů, proč Rick Adelman odešel od Houston Rockets, byl právě tento fakt.

Jak již je zvykem, nejlepší řešení bude ležet někde uprostřed. Management musí jít ruku v ruce s trenérem. Nejlepší příklady vidím v současných nejlepších klubech - Miami (prezident Pat Riley, kouč Erik Spoelstra), Indiana (Larry Bird, Frank Vogel), Oklahoma (Sam Presti, Scott Brooks), San Antonio (R.C. Bufford, Gregg Popovich).



A teď už přichází téma závěrečné...

TRENÉR ROKU

Před námi je sice ještě spousta zápasů a může se stát cokoli, ale kdyby se právě teď udělovala cena pro Trenéra roku, jedním z největších kandidátů by byl určitě Jeff Hornacek z Phoenix Suns. Jestli je většina fanoušků překvapena jeho výtečným vstupem, tak já nikoli (dobře, trochu ano).

Již od začátku své kariéry jsem se snažil získávat co nejvíc informací. Všelijakých. Už ani nevím proč, ale Jeff Hornacek mě zaujal na první pohled.

Byl to chlapík celkem malého vzrůstu a na hřišti připomínal spíš nějakého bankovního úředníka, než profesionálního basketbalistu. A když jsem ho viděl bránit Scottieho Pippena ve Finále NBA 1997 (Utah vs. Chicago), nelenil jsem a začal pátrat. Není přece jen tak, že "bílý borec", který je atleticky velmi limitovaný, nejenže se udržel v NBA 14 let, ale byl dokonce zvolen i do All-Star Game.

Už začátek jeho kariéry byl naprosto výjimečný. Hornacek v roce 1981 začal studovat na Iowa State University a první rok vůbec nehrál (patřil mezi takzvané "redshirt" hráče, kteří mají dlouhodobé zranění, případně problémy se školou, nebo prostě potřebují získat větší herní kvalitu a pomocí "redshirt" mechanismu mohou s týmem trénovat, ale nehrají zápasy a sezona se jim tak nepočítá do 4 let, po které obvykle student může na univerzitě hrát).   

Další opravdovou raritou je fakt, že Hornacek nedosáhl na univerzitě na stipendium a platil si tak školu sám, byť v jeho případě to nebylo tolik, protože navštěvoval školu státní. Jeho výborná univerzitní kariéra mu pak pomohla až k tomu, že byl vybrán v druhém kole draftu týmem Phoenix Suns, kde se brzy prosadil pod taktovkou jednoho z nejlepších a nejuznávanějších koučů historie Cottona Fitzsimmonse.



Z Hornaceka se stal jeden z elitních shooting guardů NBA, hlavně ve střelbě ze střední a trojkové vzdálenosti. V kariéře později pokračoval ve Philadelphii (byl součástí trejdu Charlese Barkleyho do Phoenixu) a završil ji v Utahu. Tam odehrál druhou polovinu své 14leté kariéry, po boku Johna Stocktona a pod vedením Jerryho Sloana.

Sam Hornacek říká, že je hodně ovlivněn právě trenéry Fitzsimmonsem a Sloanem, pod kterými hrál dlouhá léta. Phoenix byl odjakživa spojen s rychlou a dynamickou hrou (rozehrávači jako Paul Westphal, Kevin Johnson, Jason Kidd nebo Steve Nash), kde útok převažoval nad obranou. A letos se "Hornymu" (přezdívka od Sloana) podařilo dát do hromady tým, kterému sice relativně chybí velké hvězdy, ale produkuje velmi účelný a vcelku jednoduchý basket.

Goran Dragič prožívá svoji jasně nejlepší sezonu (při zranění Bledsoa má neomezený prostor) a dále jsou v týmu hráči jako Gerald Green, dvojčata Morrisové nebo Frye, kteří po většinu kariéry nikde moc nepřesvědčili. Je vždy osvěžující vidět, když trenér nechá hráče hrát přesně to, co jim vyhovuje. Myslím si totiž, že je jednodušší, když trenér zvolí taktiku a herní styl na základě hráčského potenciálu, než když nutí hráče do systému, který jim nesedí.

Phoenix využívá velmi rychlou přechodovou hru, kdy Dragič přesprintuje hřiště s míčem v ruce, a hned atakuje nepostavenou obranu soupeře. Jakmile ho obránce zastaví, Dragič hned pouští míč spoluhráčům, kteří jsou připraveni střílet z dálky, nebo najet do otevřené obrany. Green, Tucker, Frye a Morrisové mají všichni "zelenou", a jakmile dostanou trochu prostoru, míč letí směrem ke koši. A Phoenix je teď jedním z nejlépe střílejících týmů NBA.

Suns momentálně patří sedmá pozice pro play-off na nadupaném Západě a také patří do čtveřice týmů (spolu s Golden State, Dallasem a Memphisem), které budou bojovat o 6.-8. příčku. I v případě, že Suns zůstane na konci sezony v ruce Černý Petr a skončí devátí, Jeff Hornacek by si tuto cennou trofej rozhodně zasloužil.


To be continued...
Zdraví vás Luboš Bartoň