Že se těžko bráním? To je dobrá věc, ne? směje se 118kilový lídr NBL, který kvůli výšce zběhl z fotbalu

ZPOVĚĎ HVĚZDY NBL    118kilový chasník, pohyblivý jako křídlo. A hlavní strůjce dosavadních nebývalých úspěchů svitavských Turů. To je bývalý hráč amerického fotbalu Cory Abercrombie, který zběhl k basketbalu kvůli šanci na získání školného. Teď se zkouší zviditelnit v Kooperativa NBL, aby si třeba pomohl k angažmá i v některé z nejlepších evropských soutěží. Zatím mu to jde nebývale skvěle. Vládne poli doskakovačů, je druhým top skórerem ligy a také jejím nejužitečnějším mužem!

Jenže i na takového borce existuje obrana, jak dokázali v utkání 9. kola NBL například kolínští Medvědi. Ti zavřeli Abercrombieho do poločasu na pouhé 4 body, a i když z toho dvacítkou bodů celkem profitoval snajpr Votroubek, Geosan si mohl oddychnout. A když v rozhodující čtvrté čtvrtině nedovolil na amerického ramba přihrát jediný míč do lepší pozice, měl vyhráno. Abercrombie končil na 8 bodech za 35 minut a jeho Tuři i přes velmi nadějné tři čtvrtiny nakonec o 12 bodů padli.

"Ve druhé půlce už jsme nehráli tak dobře a ztráty nás stály výhru. Polevili jsme a vítězství jsme Kolínu darovali," litoval hromotluk, který v Kolíně teprve potřetí v sezoně nezapsal double-double. Těmi jinak soupeře ničí a v průměru dosahuje více než 20 bodů a 12 doskoků (přes 5 v útoku) za 35 minut. Navíc bývá i sedmkrát za zápas faulován.

V Kolíně však narazil na velkou výzvu. "Soupeř mě chytal do pastí a odvedl dobrou práci, když jsem měl míč. Přesto jsme měli své šance, ale ty jsme nevyužili."   



Abercrombie si nemyslí, že by s postupem sezony bylo pro něj stále těžší se proti obranám ligových soupeřů prosadit. Někdy, tak jako v Kolíně, to sice složitější je, ale pokud tým hraje spolu, podle Coryho vyhrává. "Zatím nejtěžší to bylo proti Pardubicím, ty na mě hrály opravdu tvrdě," vzpomene domácí zápas, který se dostal až do prodloužení.

Americký bombarďák má za sebou zkušenosti z lig různých úrovní v Německu, Finsku, Maďarsku nebo Lucembursku. O NBL mu řekli, že to je fyzicky hraná soutěž, což mu prý vyhovovalo. Ani ve snu by ho ale nenapadlo, že po první čtvrtině základní části bude v samém čele hlavních statistik.

Když se dozví, že soupeři o něm většinou říkají, jak těžko se jim brání, jen se usměje: "To jsem teda nevěděl. Ale asi je dobré, že tohle říkají."  

Při své nezvyklé kombinaci parametrů 201 a 118 se nabízí otázka, zda vždy působil na pozici 4. "Ano, vždycky. Jen pokud chtějí trenéři zrychlit hru, tak mě dají i na centra, protože jsem silný a můžu tuhle pozici zastat," říká k situaci, jež je nyní standardem v týmu Turů, jež by chtěl dotáhnout až do play-off.



Jak se mu vůbec zamlouvá život ve Svitavách?

"No, chybí mi tam víc věcí na zabavení. Na druhé straně lidi se ke mně chovají fajn, kouč je dobrý a se spoluhráči se anglicky domluvím. Hlavně si pokecám se Stanem," narazí na "papírově" podkošového kolegu Votroubka.

Cory Abercrombie také přiznal, že u basketbalu vůbec nemusel skončit. Důvod? "Moje rodina je hlavně fotbalová a já s (americkým) fotbalem taky původně začínal. Pak jsem hrál oboje a byl jsem dobrý v obou sportech, ale nakonec jsem se rozhodl jen pro basket, kvůli možnosti získat školné na univerzitě. Sestra tam už byla a v mém rozhodování přiklonit se k basketu to taky sehrálo roli."

A pak tu byl ještě jeden důvod, proč si Cory fotbalovou kariéru neuměl tak dobře představit. "Byl jsem moc vysoký. Ale neřekli mi to trenéři, prostě mi to tak připadalo."