Budeš sedět. Řek jsem jim, že ne!

S MIROSLAVEM ŠTAFLEM O PRVNÍ SUPER SEZONĚ V NCAA Stál na dosah jedinečné sezony. Pro jeho školu přímo historické. S univerzitním týmem Hartfordu měl před sebou finálový duel konferenčního turnaje a pouhých 40 minut čistého času jej dělilo od vůbec prvního průniku Hawks do celostátního play-off, magického „March Madness“ pro 68 nejlepších prvodivizních mužstev celých Spojených států. Dvacetiletý centr s 208 centimetry výšky tak mohl na sladký dort své nováčkovské sezony v NCAA přihodit ještě pořádnou porci šlehačky. Ač jej varovali, že jej čekají hodiny strávené zahříváním lavičky, točil Miroslav Štafl v zápasech 26 minut a stíhal téměř 9 bodů, což by pro jakéhokoli českého hráče, nemluvě o úvodním roce v první divizi, byla pohádková čísla. Teď ještě zbývalo všechno posvětit tím jedním klíčovým triumfem. Jenže šířící se koronavirová zkáza v půli března nemilosrdně smetla i sen tohoto jestřábího týmu, kterému před sezonou nikdo nevěřil. Hartford však s bilancí 18-15 předčil veškerá očekávání. A tenhle netypický Čech, který se nebojí říct, že je dobrý, chce hned druhý rok ještě o kus výš – stát se pivotem číslo 1 celé konference America East. Pivotem, který odešel do zámoří i proto, že v tuzemsku pro něj nebylo angažmá, jaké by si přál. Ve dvaceti mluví s nadhledem chlapíka na konci kariéry, který ve větách hází velkými slovy, aniž by při tom hnul jedinou brvou. Nečitelný jako čínská příručka pro používání internetu. A jednou snad mířící i do vysněné Euroligy. Malé cíle si nedává. Stejně tomu bylo i se soukromou školou mezi New Yorkem a Bostonem, kde rok studia běžného smrtelníka stojí skoro milion a půl českých zlaťáků.

Mirku, průměr 8,8 bodu za 26 minut v divizi 1, to se za poslední roky od českých hráčů nevídalo. Udělal jste jako nováček díru do světa?
No, díru do světa (pousměje se). Povedl se mi super začátek sezony, už v přípravných zápasech jsem se trenérovi hodně ukázal - přišel jsem rozehraný po úspěšném B-divizním mistrovství Evropy U20 (při postupu byl třetím střelcem týmu za Zídkem a Krejčím s 11,6 bodu). Byl jsem plný energie, nadšení a v dobré formě - připravený okamžitě produkovat. Vlastně celé loňské léto jsem strávil hraním basketu, což mi fakt pomohlo.



Překvapil jste tím nástupem i sám sebe?
Osobně jsem byl překvapený hned na začátku procesu hledání vhodné školy, kdy jsem vzbudil velký zájem od škol typu Georgia Tech nebo Wofford. Nabídku mi ale nakonec nedaly, protože si buď vybraly někoho jiného, nebo jsem nesplňoval určité požadavky, což bylo dané známkovými průměry ze střední, výsledky SAT testů z angličtiny, nebo tím, že jsem neměl TOEFL (prestižní mezinárodně uznávaná zkouška z angličtiny pro akademické účely), protože je strašně drahý. Hartford jsem podepsal až na poslední chvíli a byla to o něco nižší úroveň, než na jakou bych měl. Pak se ale stalo to, že náš nejlepší hráč se zranil. Nebyl to sice pivot, ale protože byl strašně fyzicky „nabouchaný“, hrálo se přes něj do koše na mismatche (fyzickou výhodu nad obráncem). Já tak měl ze začátku 15 bodů a 7 doskoků na zápas, což bylo úplně „wow!“ (anglický výraz pro nelíčený údiv). Pak se ale Malik Ellison vrátil, udával tempo naší hry a já už neměl tolik šancí skórovat a prosazovat se individuálně. On teď půjde buď do G-League, nebo možná zkusí i draft do NBA.

Trenér John Gallagher musel být zřejmě hodně happy.
Asi měl radost, když podepsal na poslední chvíli tak produktivního pivota.

S 26 minutami na utkání pro nováčka jste si musel připadat jako zlatokop na Klondiku.
Spousta lidí tady v Česku se mi před odchodem snažila vysvětlit, že jako prvák nemám šanci hrát a první sezony budu sedět. (usmívá se) Tak jsem jim řek, že ne. Já si ale myslím, že jsem nikoho zase tak nepřekvapil. Vybrali si mě z nějakého důvodu, zajímaly se o mě i školy z nejvyššího patra divize 1 a na Hartfordu měli spíš štěstí, že jsem šel k nim. Ta úroveň výkonů je asi odpovídající pro hráče mých kvalit. Já byl spíš rád, že jsem zdravý, daří se mi a můžu hrát.
 

V duelu s Northwestern Miroslav zaznamenal jeden ze svých tří 15bodových výkonů sezony, jednou navíc přidal i 19bodovou show 

Mluvíte, jako by bylo pro české nováčky v NCAA běžné snášet tahle čísla v první divizi. Sedí vám tamní styl hry, nebo je to jinak?
Měl jsem štěstí, že systém hry se odbýval přes podkošové hráče, speciálně přes centra, kdy jsem řídil prakticky celý útok. Rozehrávač mi odevzdal míč a já četl ty situace, chystal příležitosti spoluhráčům a měl prostor tvořit. Takovou příležitost má v prváku málokdo. Trenérovi se líbilo, že jsem schopný přihrávat i střílet a nechával mě hrát moji hru. Nesnažil se mě nijak předělávat, jak se to stalo většině kluků, kteří museli přibrat nebo dělat jiné věci.

Takových týmů, které by hru výrazně svěřovaly pivotům, asi nebude moc…
Spíš ne. Náš trenér měl šest cizinců, takže to byl evropštěji pojatý basket. Tím, že mu odešlo snad pět čtvrťáků, se týmu předvídalo jedno z nejhorších umístění, kouč se ale nebál riskovat a zkusil si hráče připravit na další roky. Věděl, že může jen překvapit a nebál se nám dát šanci se ukázat, aby viděl, s kým má tu čest, a jestli má případně sehnat lepší hráče.



Všichni zahraniční hráči byli zapojení výrazně?
To ne. Srb, Rus, Belgičan nehráli vůbec, Ir taky ne. A pak tam byl jeden Australan, který z cizinců hrál stejně jako já víc.

Kdo vás na školu rekrutoval?
Jeden z asistentů, to je jejich práce. Když se rozběhne sezona, asistenti začínají všude po světe hledat nové hráče a každý má za úkol přivést nejlepší tři ze svého hledáčku. Při pěti asistentech tak můžou vybírat třeba z deseti hráčů.



Proč jste si nakonec vybral právě Hartford a proč jste vůbec do NCAA chtěl?
Protože mi v Česku nikdo nenabídl slušné podmínky pro profesionální hraní. Já se propojil s GBA, která se mi před dvěma lety ozvala po semifinále Final Four U19, kdy jsme ji s Nymburkem porazili v semifinále a já ubránil jejího klíčového hráče Maroše Zelizňáka (nyní hráče Jacksonville State). Z GBA se mě zeptali, jak to se mnou vypadá, já jim popsal svou situaci a oni mi řekli, že mi buď seženou vysokou školu v Americe, nebo nějakou profesionální smlouvu (GBA se specializuje na posouvání hráčů do NCAA). Já si vybral NCAA, což mi připadalo dost zajímavé. A Hartford jsem si zvolil proto, že je to soukromá škola, kde maximální kapacita tříd je 30 lidí, a mají tam tak hodně individuální přístup. Já si říkal, že díky tomu by i to vzdělávání mohlo být na vyšší úrovni. Všichni si myslí, že v Americe se moc nestuduje, ale tahle škola je určitě výjimkou. A studium je náročné, přičemž mají i určitý certifikát kvality na výuku financí a byznysu. Nevezmou si na triko, že ročníkem nechají projít sportovce jen proto, že hraje basket. To by jim nedělalo dobré jméno. Byli na nás přísní a já jako hráč neměl žádné výhody. Vybral jsem si obor byznys analytik. Pokud jde o angličtinu, neměl jsem problém. A samozřejmě po nástupu koronakrize jsem musel letní semestr dokončovat už tady v Česku, přes počítač.

A co hrálo roli po sportovní stránce?
Měl jsem tři oficiální nabídky, ještě z Cleveland State a Sam Houston State, které, myslím, patří stejně jako Hartford do středního patra divize 1. Hartford jsem si vybral i proto, že loni odešlo hodně čtvrťáků a mohl bych mít výraznou pozici i jako nováček. Navíc mezi New Yorkem a Bostonem jde o klidnou a bezpečnou lokalitu bez zásahů přírodních pohrom. Počasí je tam podobné jako u nás a i to se mi zamlouvalo.



Čerstvě máte za sebou týdenní kemp s reprezentací U24. Jaké dojmy jste si odnesl?
Neměl jsem dopředu informace o konání kempu, pozvání mi bylo sděleno po telefonu. Upřímně si ale myslím, že sem patřím. Jsem jedním z nejlepších pivotů svého ročníku a už loni jsem dostal „čuchnout“ k přípravě chlapů před šampionátem v Číně. Takže nešlo o žádné super překvapení.

Kouče lvů Ronena Ginzburga jste už asi za svou dvouletku v Nymburce stihl trochu poznat...
Ano, když jsem trénoval s chlapy. Známe se tam všichni. Ještě když jsem hrál za Nymburk, dával mi trenér Ginzburg různé rady pro jednání s lidmi z univerzit, jak se mám prezentovat, co je důležité říct. Já měl informace i z GBA, kde jsem působil těsně před odchodem do NCAA, ale on se mi snažil vždycky nějak pomoct. Měl už tu zkušenost z NCAA za sebou.



Co jste během kempu stihli?
Hodně jsme pracovali individuálně, zvlášť „malí“ a podkošoví. Rozvíjeli jsme souhru dvojic, pick-and-rolly. Je super, že tu byl jako asistent Luboš Bartoň, který má spoustu zajímavých postřehů, díky tomu, co sám odehrál nebo nastudoval. Byl to důležitý příspěvek k tomuhle srazu. I mně opravil ve hře pár detailů, které budu aplikovat do svých dalších zápasů, hlavně v akcích pick-and-roll, „short rollech“ (krátký seběh pivota po cloně na trojce, kdy okamžitě dostává míč a dál už postupuje sám) a podobně.

Nebudou se tyhle poznatky tlouct s tím, co po váš chtějí trenéři ve Státech?
V Americe se nedává takový důraz na osobní rozvoj hráčů. Jede se tam hlavně na výsledek, jestli vyhrajete. A jak se skóruje, se tolik neřeší, hlavní je, aby to byl koš. Tyhle herní principy jsou ale stejné všude a nemyslím, že by v tom byl problém. A i kdyby to po mně chtěli jinak, budu mít tu informaci od Luboše v hlavě do budoucna.

Jak jste si v nedohrané sezoně s Hartfordem vedli?
Skončili jsme před finálovým zápasem konferenčního turnaje, který nám kvůli koroně zrušili. Nestát se to, teoreticky jsme mohli být v „March Madness“. Takže to mě docela mrzí.
 

Parádní video z konferenčního semifinále, po němž měl následovat největší zápas jestřábí sezony, který se však už neuskutečnil

Herně jste se po příchodu z Evropy musel něčemu zásadně přizpůsobovat?
Hra v NCAA mi přijde o hodně měkčí než v Česku, myslím teď po stránce pravidel. Musel jsem si hodně dávat pozor na útočné fauly. Na jednu stranu je hra jistě fyzičtější než u nás díky vysokému tempu a agresivitě, ale na mojí pozici mi toho kontaktu přijde míň. Je tedy snazší udělat si faul. Při delším limitu na útok (30 sekund) jsou akce taky komplikovanější a pro mě je jednou z výhod spousta komerčních i jiných timeoutů, kdy je čas se vydýchat. Dá se tak hrát ty zhruba tři minuty na krev, protože pak přijde nějaká pauza.

Jaký je váš ideální plán do dalších let a zejména po studiích?
Basketbal je byznys a možná už během studia přijde nabídka, které nebude možné odolat. Zatím to mám ale nastavené tak, že dostuduju a pak si asi seženu agenta a začnu řešit profi smlouvu. Samozřejmě je to hodně i o štěstí, ale takovým mým snem je Euroliga.



A konkrétní výhled na druhou sezonu?
Dostat se do co nejlepší formy a být nejlepší centr naší konference America East (z deseti týmů), což po té první sezoně není zase tak nereálné. Teď k nám přišel Kuba Dombek, a pokud ho nechají hrát, mohli bychom spolu vytvořit české podkošové duo, což by bylo příjemné.

A co mimoškolní zážitky, stihl jste?
Měl jsem to štěstí, nebo „smůlu“, že jsem celé léto strávil v reprezentaci a na mistrovství Evropy a na školu jsem přijel na poslední chvíli. A odlétal jsem naopak předčasně kvůli koronaviru. Takže volného času jsem moc nezažil. Lítali jsme po Státech všude možně, něco se tak vidět dá, když jsme se třeba večer šli projít po městě. Jednu NBA jsem naživo stihl, ale nebyl to zajímavý zápas, moc se mi to nelíbilo. Nejblíž to mám do New Yorku a Bostonu a pamatuju si, že jsem viděl Dallas, už ale nevím, s kým hrál...

Foto: ČBF/David Šváb a archiv Miroslava Štafla