You got scared! Pope, díky i hukot 18000

02.09.2019 - red
počet přečtení: 1110
vytvořeno 02.09.2019, upraveno 02.09.2019

AKTUÁLNĚ ZE ŠANGHAJE S PAVLEM PUMPRLOU Nejste-li při takové show přímo na hřišti nebo potom v zákulisí, musíte se spolehnout jen na ty, kteří jsou ochotní tyhle utajené historky z epicentra dění sdílet. A když navíc disponují nemalou dávkou vypravěčského talentu... Kapitán lvů na jejich prvním světovém šampionátu v samostatné české historii se zaskvěl nejen v populárním videu jako „reportérské očko“ s mikrofonem ve vlastní kabině, ale ve volném dni v Šanghaji také jako glosátor stále živého megaduelu se Spojenými státy. O něm se bude mluvit ještě dlouho. Tady je jedno basketbalové, ale také docela zábavné povídání. A hovor s Pavlem Pumprlou nejde začít ničím jiným než velkou nedělní pochvalou před nastoupenou armádou novinářů v podání bývalého člena US Air Force Gregga Popoviche, řečeného „Popa“.

Pavle, za jak velkou pochvalu berete ocenění kouče Američanů, že jste měli lepší exekuci útoku než jeho tým?
Z toho, jak jsem já schopen zhodnotit Popoviche subjektivním pohledem zvenku, myslím, že neříká věci naprázdno a pouze formálně, aby někomu udělal za každou cenu radost. Proto to podle mě určitou váhu mít může. A pokud nějaký zápas Američané nevyhrají o padesát bodů, je i na místě, aby ocenil hru soupeře, když my s jediným hráčem z NBA a plus minus aktuálně bez hráčů z Euroligy jsme byli schopní být jeho týmu vyrovnaným soupeřem po tři čtvrtiny utkání. Ten vyšší rozdíl naskákal ve dvou úsecích a pak se to pohybovalo na vyrovnané úrovni. Spíš by bylo zvláštní, kdyby něco z naší hry trenér nepochválil a právě proto, že rozdíl mezi námi podle papírových předpokladů před zápasem byl, jaký byl, nás to může těšit, protože moc větších trenérských person teď na světě není. A slyšet to od někoho takového jen přidá na pozitivních dojmech z toho zápasu.
 


Dalším plusovým bodem byl vyrovnaný doskok (40-38 pro USA) a dokonce váš lepší útočný doskok (9-7), což po jasné převaze Američanů nad protivníky ve většině přípravy až udivuje. Velkou roli v tom hrálo to, že Američani v docela dlouhých úsecích hráli v hodně nízké sestavě. To vycházelo z jejich potřeby přebírat naše clony, nebo to byl aspoň můj dojem – hlavně když za nás šel do hry Martin Peterka nebo někteří další. Oni pak velmi rychle stahovali velké pivoty, aby mohli všechno přebírat. A potom neměli sílu jednoho z těch velkých centrů (Lopeze, Turnera, Plumleeho) na obranném doskoku, což nám dovolilo získat nějaké útočné doskoky. A zároveň mi přišlo, že tolik nechodili ani na útočný doskok (hodně to platilo především pro většinu první čtvrtiny – pozn.). Tohle vycházelo z jejich vysoké střelecké úspěšnosti, ale i z toho, že na to neměli typy hráčů nebo ty podkošové borce, kteří by nás převyšovali.

Cítil kouč Popovich, že s vysokými centry mohl mít jeho tým v obraně problémy?
Chvíli to na mě tak působilo. Zase ale bylo hrozně těžké v americkém střídání sledovat nějaký systém, protože v evropském basketu není běžné točit hráče po dvou třech minutách a v podstatě hrát s celou lavičkou. U týmu USA je to ale pochopitelné díky velké vyrovnanosti, kdy může v pohodě hrát kdokoli z té dvanáctky. Možná tak chtěli všechny rozehrát a zároveň se pošetřit do dalších zápasů, kterých jich čeká v rychlém sledu docela dost.

Ač jste měli dvojnásobný počet ztrát (15 ku 7), berete číslo 15 za ještě přijatelné?
Když vezmu několik zápasů přípravy, kde jsme se blížili spíš ke dvacítce, navíc proti soupeřům s ani zdaleka takto agresivní obranou, jsou na to dva pohledy. Na jednu stranu jsme se velice dobře dokázali vyrovnat s jejich agresivitou a vynucených ztrát nebylo tolik. Z druhého pohledu je ale škoda pěti šesti úplně zbytečných ztrát, když vznikly jen ze špatné komunikace, protože hráč, který měl příhru obdržet, se na ni ani nedíval a míč volně proběhl kolem něj. Plus přidejme dvě tři ztráty při snaze o přihrávku přes celé hřiště do protiútoku. Když se ale člověk podíval, jakou rychlostí byli soupeři schopní se vracet a pro ten míč si vyskočit, což se stalo asi dvakrát, pak se taková příhra dala považovat asi za zbytečně riskantní. Zase jsme ale nechtěli hrát „zanďoura“ a i s takovými míči se musí počítat. 15 ztrát je tedy ještě fajn a proti méně agresivním soupeřům to snad udržíme i pod deseti.

1931ZjE.jpg

I oněch několik ztrát v brejcích znamenalo, že nakonec svítila v kolonce bodů z protiútoků nula, což je u vás jako rychle hrajícího týmu nezvyklé. Soupeř měl z protiútoků 15 bodů, což jste zřejmě brali jako dobré číslo. Zaměřil se tým USA na zamezení vašim brejkovým možnostem hodně?
Taky to tím bylo, ale v těchto situacích se projevila především extrémní atletičnost Američanů, navíc mají tým složený tak, že i pivoti nebo ty menší sestavy se stíhají vracet ohromně rychle a našich příležitostí tak bylo minimálně.

Největší útočnou zbraní vašeho týmu byly především do půle ostré seběhy pod koš pro přihrávku a zakončení. Byl to taktický plán speciálně na USA, nebo to tak má být stále?
Částečně to chceme dělat pořád, tedy pomoct hráčům, když je na ně soustředěná obrana při hře zády ke koši. Víc než z pokynů to ale vyplynulo z obrany Američanů a jejich někdy až přehnané agresivity. Nejjednodušší způsob reakce na to, když vám soupeř nechce dovolit přijetí přihrávky, nebo předskakuje při krytí pick-and-rollu ještě dřív, než ke cloně dojde, je tu clonu vůbec nestavět a rovnou seběhnout ke koši. A nemít Američané ty atletické schopnosti, kterými dokázali dohnat až k bloku dalších asi pět situací, jež by proti jakémukoli jinému soupeři skončily košem, mohl ten výsledek být ještě zajímavější.

Asi třikrát hrál dvoumetrový Tomáš Satoranský do o 16 čísel nižšího rozehrávače Walkera, který jej velkou část zápasu bránil. A i když byl kolega jednou sestřelen vypomáhajícím pivotem, bodově tyto akce nekončily. Jak jste tyhle nezvyklé souboje viděl vy a byl to cílený plán?
Nebyl to úplně plán do Walkera hrát, ale šlo o jednu z věcí, kterou jsme chtěli zkusit. „Saty“ tu výškovou převahu měl, ale i v situacích s přebráním (205 vysokého) Martina Peterky bylo vidět, že se i přes odpískaný faul Walker nenechal posunout ani o centimetr. Ta síla tam tedy vidět je a já když do něj hrál zády o chvíli později, už jsem se ani nesnažil o přetlačovanou, ale zkusil jsem rychlý únik ke koši. Ani tak jsem se daleko nedostal, ale skončilo to povedenou přihrávkou na sbíhajícího a s faulem skórujícího Patrika Audu. Nebylo to určitě poprvé, ani naposledy, kdy proti Walkerovi chtěli vyšší rozehrávači hrát zády a on je zvyklý tak bránit.

1930NDI.jpg

Sám na tohle téma odpovídal i americkým novinářům po zápase, kde dal důrazně na srozuměnou, že žádné výpomoci nepotřebuje a zvládne to sám.
(smích) Jiná odpověď se ani nedala čekat. To sebevědomí je velké, a pokud by nebránil (někdejšího čínského obra z NBA s téměř 230 čísly) Yao Minga, tak by si o tu pomoc rozhodně neřekl.

Při střelbě z jumpů nebo i v nájezdech došlo k řadě amerických bloků nebo zásadním ztížení vašich střel. Vyniká tady o to víc, proč třeba v Nymburce jsou hráči přeučováni k rychlejší odhodové fázi, aby se maximálně eliminovaly situace, kdy soupeř stihne střelu zblokovat? Tedy třeba přílišné zhoupnutí do kolen, posunutí míče dolů, zbytečné váhání a další odhod prodlužující pohyby…
Tady byl, myslím, vidět ten kontrast mezi „Satym“ a námi ostatními, kdy je znát, že on je na tohle běžně zvyklý a umí líp ty způsoby zakončení. Má v repertoáru „floater“ z jedné nohy, což proti blokům nejvíc funguje v situacích, kdy nejde jít „klasicky“ do koše. Tohle se právě při několika blocích ukázalo, nebo konkrétně i u mě, kdy jsem dvakrát třikrát dostal blok v okamžiku, kdy už bych ho nečekal, anebo to zakončení při snaze o vyhnutí se bloku bylo jiné a neskončilo košem. Určitou úlohu tady sehrává respekt po předchozích blocích, kdy člověk ví, že to musí poslat trochu výš a jinudy, aby se vyhnul číhajícím blokařům. S takovým soupeřem už se ale nepotkáme, takže teď už to snd bude blíž normálu.

Z širšího pohledu vzato, co z úvodního utkání vám dalo víru, že by to tu mohlo jít?
Rozdělil bych to na dvě roviny. Z hlediska té víry jsme si dokázali, že aspoň v určitých fázích jsme byli Američanům vyrovnaným soupeřem a to sebevědomí a dobré věci, které si můžeme přenést, jsou pozitivní, protože prohrát rozdílem 40 nebo 50 bodů a nic nepředvést, šlo by se nám do dalších zápasů mnohem hůř. I poté, co jsme viděli Japonce v jejich prvním utkání s Tureckem, to sebevědomí do dalších zápasů můžeme mít dostatečné, ale to neznamená, že by mělo jít o jednoduchý zápas. Na to mají i Japonci dost slušnou sestavu.

A jaký jste si odnesl nebasketbalový zážitek?
Už to samotné vyběhnutí na hřiště před už částečně naplněnou halou a to, co se potom dělo kolem, ve spoustě z nás vyvolávalo řádné emoce, a ve spojení se slušným výkonem to v nás všech zůstane na hodně dlouho.

1929OTU.jpg

Kdy naposledy vám takhle napěchovaná hala aplaudovala za krádež míče?
No, naposledy…. (smích) Samozřejmě nikdy. Bylo to výborné a tyhle chvíle byly dvě. Tenhle zisk u postranní čáry po mé nepovedené akci v útoku a podobně to zahučelo ve chvíli, kdy jsem Tatuma zblokoval na trojce a vybíhal do protiútoku. Pak jsem ale dostával dlouhou přihrávku už skoro u koše soupeře a ve chvíli, kdy jsem se otáčel, abych ji chytil, jsem viděl ta dvě v uvozovkách „americká hovada“ běžet na mě zezadu, takže jsem se na to chycení zrovna nesoustředil. A když na mě po mé ztrátě Mitchell volal „You got scared, you got scared!“ (Leknul ses!), tak mu opáčím otázkou „You wouldn´t get scared?!“ (A ty by ses neleknul?!). A on se jen zasmál (Pumprla s Mitchellem jsou zachyceni na spodním snímku). I v tomhle bylo fajn, že i tohle tvrdé utkání mělo takové odlehčené momenty a umocnilo to ten zážitek.

Fandilo se vám celkem dost, že?
My si na začáku říkali, že místní fanoušci přišli na Američany a budou fandit spíš jim, ale po prvních pár akcích, které jsme třeba ani nezakončili košem, to dokázali ocenit a myslím, že jsme předváděli natolik sympatický výkon, že se jim to i líbilo. Hrálo se tak příjemněji a o to víc se těšíme na další zápasy, protože vedle našich skvělých fanoušků nám pomůžou i mnozí další.