Nejmladší z kmene: Děda by to nedovolil

12.06.2020 - red
počet přečtení: 1021
vytvořeno 12.06.2020, upraveno 12.06.2020

S JANEM ZÍDKEM NEJEN O PRVNÍM ROCE V NCAA Jako kdyby se pokoušel vyšplhat na vysokou strmou skálu hladkou jako sklo. Jako kdyby chtěl přeskočit desetimetrovou propast. Nebo zkusil opustit letadlo uprostřed oblaků bez padáku na zádech. Zhruba takové parametry má výzva, jež před ním leží, pokud by ji chtěl přijmout plně za svou. V situaci jako on se můžete ocitnout jen stěží, nejen v rámci této země. Spíš i na celém kontinentu, aspoň ve světě sportu rozhodně. Představte si, že vašimi předky jsou dvě oborové legendy - třeba že vaším dědou je Emil Zátopek a otcem Jan Železný. Anebo že vaším dědou je český basketbalista století, dvojnásobný medailista z mistrovství Evropy a první český člen Síně slávy FIBA, který v roce 1967 odmítl nabídku nejdominantnějšího týmu dějin Boston Celtics a přišel tak o tituly v NBA. A že vaším otcem je první Čech v nejlepší lize, vítěz NCAA i Euroligy, jejž si už v osmnácti letech, jeho první den na UCLA, vzal do týmu při „zápase v parku“ Magic Johnson, a čtyři roky nato hrál proti Michaelu Jordanovi v „nafukovačce“ Warner Brothers při natáčení Space Jamu – ještě před prvním zápasem v NBA. Tohle břemeno a tlak zodpovědnosti ke slavné historii rodinného kmene už nějaký rok nese nyní 20letý power forward Jan Zídek. A sám přiznává, že ta tíha je znát.

Dva roky zpátky přitom možná nechybělo moc, aby se jí navždy zbavil. Zvažoval, zda vůbec chce ve světě oranžového míče pokračovat. Brázdil vody až třetí nejvyšší soutěže mužů a hledal se. Pak ale převážil pocit, že dosud investované úsilí nejde jen tak zmačkat a hodit do koše. I po sezoně ve druhé lize dokázal zazářit při loňském postupu reprezentační „dvacítky“ do evropské divize A. A teď je v luxusní destinaci v kalifornském Malibu, vzdálené pouhých 40 minut jízdy od tátovy alma mater i od arény Lakers a Clippers, odhodlaný tvrdě pracovat na tom, aby příjmení Zídek zůstalo na výslunní i po další generaci.

2297NzE.jpg

Honzo, jak velký skok to byl ze druhé ligy v Česku do Pepperdine, týmu z první divize americké NCAA, kde máte za sebou nováčkovskou sezonu?
Hodně velký, nebudu lhát. Vůbec to nejde porovnávat. Velice mi ale pomohla loňská dvouměsíční letní příprava s reprezentací U20 a postupový evropský šampionát divize B. I tak ale ta adaptace na univerzitní divizi 1 nějaký čas zabrala.

Co při ní bylo nejsložitější?
Obrana jeden na jednoho a zvyknout si na vysokou intenzitu a fyzičnost hráčů. Z toho a z rychlosti soupeřů vyplývaly moje chyby. Hlavně ta rychlost byla s naší druhou ligou úplně neporovnatelná. Za těch pár měsíců na škole jsem se ale dost zlepšil, hlavně co se týká hlavy, chytrosti. Přestože nejsem nejrychlejší, hodně mi to pomáhá situace předvídat a fungovat dobře při týmovém bránění a komunikaci. A taky se vyplácí hrát silově, pořád otravovat vysoké hráče soupeře a nedat jim nic zadarmo.

Jaká byla hlavní rada otce Jiřího před vaším nástupem na Pepperdine?
Abych si to užíval, díval se kolem sebe a nabíral zkušenosti. Každý trénink odmakat, bojovat o každou příležitost v zápase, hrát tvrdě, chytře a využívat přednosti, což je u mě střelba, dobrá technika a dovednosti, i když nejsem proti hráčům v NCAA nejrychlejší. Tvrdost a dostatek úsilí hlavně pod košem může menší rychlost dobře nahradit.

2298YjM.jpg

Zaujalo vás něco konkrétního z tátova sobení v NCAA?
Naplno se mi potvrdilo, že trénování v Americe je oproti Česku velice intenzivní. To mi táta říkal vždycky. Tréninky třeba nejsou nejdelší, ale jakmile se pískne, jedou všichni na sto procent. Kolem je šest asistentů, tréninky se navíc nahrávají, takže se nic nedá ošidit. Mně se ale takový přístup líbí - je to efektivní a zaměřené na koncentraci hráčů. U nás v Česku jsou tréninky leckdy víc pojímané na pohodu, se střelbou, jistě ale ne všude… Táta mě taky upozorňoval, jak obrovskou má sport v Americe váhu. Je určitě mnohem větší než v Evropě. A je to taky o dost větší byznys. Už jen v univerzitním basketu se točí šílené peníze, což člověk přicházející z Evropy nemůže ani pochopit.

V poslední době se vážně hovoří o tom, že by top hráči na univerzitách byli odměňováni i nad rámec toho, že mají studium zdarma. Už se k tomu skutečně schyluje?
Nesledoval jsem tu situaci, ale je důležité si uvědomit, že hráči dostávají stipendia v hodnotě až milionů korun. Sportovci tak obdrží vzdělání zadarmo, což je velice dobré.

Teď ale mluvíme spíš o hráčích, kteří si do NCAA jdou odbýt ten jeden povinný rok a pak chtějí co nejdřív mezi profíky a do NBA. Ti asi rok studia zdarma jako velkou hodnotu příliš neberou.
Takoví asi opravdu ne. Taky se jim ale díky působení v divizi 1 dostane ohromné osobní propagace, jsou hodně vidět a už jen to jim dává dost. Ta možnost odměňování ale na stole jistě je.
 

Záznam Janova (číslo 31 v bílém dresu) střelecky nejplodnějšího duelu (16) první sezony proti Providence

Vrátíme-li se k podzimu 2018, proč jste vlastně tehdy skončil až ve druhé lize mužů? Sezonu předtím jste už byl na soupisce pražského USK v NBL, byť jste v lize stihl odehrát jen pár minut...
Ten rok v NBL jsem hodně trénoval s muži a vedle toho hrál extraligu U19 a první ligu mužů. Pak ale přišlo období, kdy jsem trochu váhal, jestli chci basket hrát i dál. Měl jsem hodně školy a na chvíli toho i nechal. Pak mi ale zase začal chybět a hlavně jsem si uvědomil, kolik jsem tomu už dal, a viděl potenciál, který tam je. Tak jsem to chtěl znovu zkusit, ale nebyl jsem si ještě tak jistý, proto jsem si vybral tu druhou ligu v Radotíně. Nejdřív to bylo spíš pro zábavu, ale pak jsem si uvědomil, že ve spojení s tou Amerikou jde díky basketu získat i vysokoškolské vzdělání, což člověku dává spoustu možností. Tahle myšlenka mě nakopla a pak už jsem trénoval i navíc a šel za svým americkým snem. A ten první rok na Pepperdine jsem viděl, že ten potenciál mám a ještě víc jsem vnímal, že je to vše jen o tvrdé práci a o tom, jestli ji tomu obětuju. Až pak můžu něco dokázat. Tohle mě teď žene zpátky na vysokou basketbalovou úroveň.

Když vás člověk poslouchá, říká si: „A to by tě táta s dědou bývali nechali jen tak skončit?“
No, hlavně děda by to jen tak nenechal. (směje se) Vidím to na svém o dva roky mladším bráchovi, kterému děda volá každý den, jestli už se domluvil s trenérem v Radotíně, aby se k basketu vrátil, protože brácha skončil už asi před třemi roky. Děda to ale pořád zkouší. Je to obrovský fanoušek – i do Ameriky mi volá pořád. O škole při takovém hovoru nejdřív padne jedna věta a o trénincích a zápasech se pak můžeme bavit hodinu. A táta nám cpe do hlavy především to, abychom měli vzdělání a byli zajištění do života. Jistě by ho mrzelo, kdybych už nehrál, ale je to až druhá věc...
 

Závěrečné sekundy finále NCAA 1995 s titulovou radostí Janova táty, o tři měsíce později prvního Čecha v NBA

Táta vám NCAA dřív doporučoval, nebo to bylo čistě na vás?
Tu myšlenku dost propagoval, i kvůli škole, ale i kvůli osobnímu rozvoji, osamostatnění, nabrání zkušeností a získání nových kontaktů. Nicméně když mi pomohl dostat se do Ameriky, pak už to nechal na mně - jestli se tam po tom prvním roce chytnu a budu chtít dál něco dokázat. Teď, když vidí, že jsem ambiciózní, denně trénuju, vzal to tak a maximálně mě motivuje a podporuje. A když jeden den vidí, že nic nedělám, už do mě hučí, ať vezmu míč, nebo ať jdu běhat. Já si toho vážím, protože okolí sportovce je hodně důležité. To, jaký teď jsem, je dost zděděné po tátovi a je to spojené s tou tvrdou prací, kterou on vyznává.

Na druhé straně mít za tátu a dědu takové dvě legendy musí být pro vás i velmi náročné, jak jste už naznačil…
(usměje se) Tak nějak už jsem si na to v naší rodině zvyknul. Že když už se basket hraje a myslí se to vážně, tak tam ten tlak na to snažit se a být úspěšný je. Soutěživost a další věci jsou u nás v rodině na vysoké úrovni.

Vy jste se v oné sezoně ve druhé lize připravoval i s tátou, byť při tom, jak nejspíš trpí jeho kolena, vám zřejmě nedělal přímo sparingpartnera...
Asi jak to trochu přehnal s těmi kily v NBA a tak dále, má teď určité problémy s koleny a kotníky, takže jeho sporty jsou teď plavání a kolo. Asistovat při tréninku mi ale může a hlavně mi předává techniku, zkušenosti a vše kolem hry pod košem. To je výborná pomoc. A mimo to je dobrým mentálním koučem. Připomíná mi pořád, abych tvrdě trénoval, že když trénuju jednou denně, mám jít ještě podruhé, a že je důležité být psychicky odolný.

2299YTQ.jpg

Do jeho postavy bodybuildera z prvních let na UCLA se ale nejspíš nechcete vypracovat…
Vzhledem k tomu, že hra se od té doby trochu změnila, se na takové monstrum nevypracuju (usmívá se). I když jako hráč na podkošové pozici 4 se snažím taky posilovat hodně, mojí předností je hra zvenku, a to si chci udržet i dál. Pokud bych nabral moc hmoty, zvenku by se mi hrálo hůř. A taky by mi chyběla rychlost.

Budete se tedy i do budoucna profilovat jako jasná „čtyřka“, při aktuálních mírách 205 centimetrů a 110 kilogramů?
Teď jsem spíš power forward a rád bych jím byl i dál. Sám bych se tak ale ještě neoznačil, protože moje hlavní hra i teď první rok na univerzitě byla pick and pop (odskok po cloně pro hráče s míčem ke střele z delší vzdálenosti), hra čelem, střela po zastavení driblinku nebo výhoz při nájezdu. Vnitřní hry tam ještě tolik nebylo, teď v létě bych na ní ale chtěl hodně pracovat a ve druháku ji víc využívat.

V první sezoně jste zasáhl do 15 zápasů s průměrem 10 minut. Čím byla tahle čísla daná a doufal jste ve víc?
Hlavně minutáž je ovlivněná počátkem sezony, kdy jsem nastupoval na dvě tři minuty, což trvalo asi pět zápasů. Dalších pět už to bylo kolem deseti minut i víc. A posledních pět utkání před zraněním, které přišlo ve druhé půlce sezony (zlomenina metakarpální kůstky na pravé ruce), to bylo 20 až 25 minut, kdy jsem průměrně dával už kolem deseti bodů. Kvůli zranění už jsem pak nenastoupil a odehrál tak jen polovinu utkání. Osobně jsem v první sezoně čekal zhruba 15 minut na zápas, celkově jsem ale rád, že jako nováček jsem zvládl hrát i 20 minut a dávat 10 bodů.

Splnili jste při bilanci 16-16 týmové cíle?
Cílem byl postup do celostátního play-off, kam jsme nepostoupili (play-off se nakonec ani neodehrálo kvůli pandemii koronaviru). 16-16 je vzhledem k minulým sezonám progres, ale měli jsme větší ambice. Tým byl velice silný a my hráči cítili, že cílem mělo být play-off, do něhož nechybělo moc.

2300Njk.jpg

Měl jste v průměru skoro jednu trojku na zápas a 5,5 bodu. Na trojky (bilance 44/14) jste se tedy specializoval víc?
Na Pepperdine jsem už přišel s nálepkou střelce, nebo skórera, i když ne vyloženě trojkaře. Už v trénincích jsem se do střelby hodně pouštěl a trenér mi při tom dával prostor. Spoluhráči si na to časem zvykli a respektovali mě jako skórera. Možná se to může zdát skoro drzé, že jsem jako prvák měl někdy v zápase i víc střel, ale u nás se to bralo v pohodě.

Jak zásadní byl při vaší rekrutaci fakt, že váš kouč Romar byl asistentem trenéra Harricka na UCLA za tátova působení? A pomáhalo to i během sezony, nebo tam už se nehledělo na to, že jste synem vítěze NCAA?
Určitě to pomohlo při rekrutaci, už jen to, že táta s trenérem spolu byli v kontaktu i dřív. Táta dřív rekrutoval hráče z Ameriky (pro Nymburk) a trenér Romar měl o NCAA dobrý přehled. I v sezoně mi hodně pomáhal, bavil se se mnou, což dělá i s ostatními hráči, ale šlo by říct, že se o mě staral docela dost. Ptal se na školu, jak se adaptuju na tréninky a podobně. Když ale přišel zápas, už je to „byznys“ a trenéři jsou placení za to, aby vyhrávali. Pak už se nemůžou dívat, čí je kdo syn. Jde se jen po výkonech a vítězstvích.

Kolik zápasů táta v sezoně viděl osobně?
Na Vánoce za mnou rodina přijela na poslední dvě utkání mimo konferenci, kdy jsme hráli doma s Northern Arizona a venku se San Jose State. Tam už jsem hrál delší minuty a celkem i dával body, tak jsem za to byl rád.

V čem se tátovi herně nejvíc podobáte a v čem se nejvíc lišíte?
Byť v tom byl lepší, tak v poslední době se mu začínám přibližovat po té mentální stránce a v tvrdé práci. Přidávat si po tréninku a podobně. On byl ale ještě o dost dál - po stránce trénování byl úplný maniak. A jinak taky dost pracuju na střelbě přes hlavu z jedné nohy, kde můžu kolem koše jeho hru napodobit. Naopak nejvíc se liším ve hře zvenku, čelem ke koši, nájezdy nebo střelbou z driblinku.

2301MGQ.jpg

Jan s 81letým Jimem Harrickem, který před 25 lety dovedl UCLA s Jiřím Zídkem až k titulu v NCAA, a i nyní je dál velmi činorodý jako asistent u týmu Northridge

Rady dědy Jiřího se v něčem liší?
Táta jde asi víc do detailů. Má taky víc zažitý ten modernější basket, který je mi bližší. A dědovo hlavní poselství je hrát chytře a technicky.

Střelba „hákem“ byla v zámoří ojedinělá už za tátových dob v NCAA, vídáte ji ještě?
Moc ne, to je pravda.

Zajímavostí je, že letos jste byl jediným ne-Američanem v týmu...
Teď ale vedení týmu podepsalo nového hráče ze Španělska, tak budu mít aspoň jednoho kolegu z Evropy.

Kulturní adaptace“ proběhla v pohodě?
Extrémně složité to nebylo. Kulturu basketu určuje Amerika, já měl navíc dobrou angličtinu a adaptoval jsem se v pohodě. Jsem tam jako extrovertní typ, beru věci s humorem a zapadl jsem dobře.

2302NzM.jpg

Jaký herní styl vyznává kouč Romar. A seděl i vám?
Určitě mi sedělo, že jsme hráli čtyři, nebo někdy i v pěti zvenku. Nejvyšší hráči jsme tam byli dva s 205 centimetry, ve hře je hodně pohybu míče a vždy nejmíň čtyři hráči musí umět vystřelit za tři. To se mí líbí, míč létá ze strany na stranu a je to dost rychlé.

V létě se má dost proměnit vaše podkošová sestava, jaký máte další výhled vy?
Tím, že jsem si už NCAA očuchal a získal větší sebevědomí, a budu se dál zlepšovat fyzicky, dostanu, myslím, ještě víc příležitostí a budu mít větší přínos. Myslím, že bych mohl prorazit a mohlo by si mě všimnout víc lidí, i v rámci médií. Už teď si mě všiml leckdo, ale ještě jsem nebyl mezi těmi hlavními hráči.

Všimne si tedy občas někdo vašeho příjmení?
Tím, že sídlíme asi půlhodinu jízdy od UCLA, tak celkem pořád jo. Tou blízkostí obou škol je to ještě umocněné. Lidi stále vzpomínají na rok 1995, kdy táta s UCLA vyhrál. Být ale na druhém pobřeží USA, tak výrazné by to asi nebylo.

Kolik fanoušků chodívá na vaše domácí zápasy a jaká je kolem nich show?
Větší show jsem zažil spíš na některých venkovních zápasech. Doma taky záleží, proti komu hrajeme. Gonzaga byla v době zápasu u nás číslem 2 celé země, to přišla plná hala, což znamená tři tisíce lidí. Jak teď jdeme hodně nahoru, přichází víc a víc fanoušků pravidelně, už letos jsme zaznamenali progres oproti loňsku. Jinak ten zápasový entertainment se zvedl dost. Velkou část publika netvoří jen studenti nebo bývalí studenti, ale i lidi odjinud a v komerčních timeoutech se toho děje hodně.

2303MGY.jpg

Vaše škola se nachází v luxusním městečku Malibu, ležícím na pobřeží Pacifiku. Je to znát i na složení studentstva?
Znát to je, studenti jsou tam z bohatších rodin. Ze zahraničí je tam taky dost lidí, přičemž velkou část u nich tvoří sportovci. V tenisovém týmu je hodně Evropanů a jinak máme dost studentů z Asie, Evropy i Jižní Ameriky. Zhruba 80 procent ale tvoří Američané.

První rok jste akademicky prospíval bez problémů?
Zatím bych chtěl dělat „magistra“ v business administration. Líbí se mi, že výuka je víc zaměřená na kreativitu, kdy může student i vyjádřit svůj názor. Hodně se taky pracuje mimo školu, píšou se písemné práce a podobně. Zase se toho nemusí tolik učit nazpaměť. Celkově příprava do školy zabírá dost času, ale po gymplu v pražském Radotíně mi to nepřijde o tolik těžší. Ten „level“ je skoro stejný, jen na Pepperdine to zabere víc času mimo školu.

Jaký je váš ideální plán po dokončení studia?
Snem by samozřejmě bylo zůstat v Americe a jít do NBA. Anebo bych se po skončení školy poohlédl po možnostech v Evropě. Tam bych nejradši zamířil do Euroligy. Do té doby se ale může stát spousta věcí…

Jak jste nahlédl „hogo fogo“ charakter Malibu mimo zdi kampusu?
Malibu je určitě hodně známé svou koncentrací celebrit. Když jsme jednou hráli zápas venku, na naši školu přijel hrát syn LeBrona Jamese (ten momentálně hájí barvy Lakers). Ten se tam objevil taky a spolužáci se s ním fotili, což bylo „hustý“. Často u nás v létě trénují i hvězdy NBA, protože mají Malibu rádi. Několikrát jsem u nás viděl připravovat se i Joakima Noaha, který byl v té době bez kontraktu. Bylo to mezi našimi tréninky a já si zrovna šel pro něco do šatny a koukám, kdo to je na hřišti… (usmívá se). Nebo asi tři roky zpátky přišel na zápas Drake (známý rapper a ambasador Toronto Raptors). Je tam tedy určitě velká šance potkat takové celebrity, na druhou stranu ony se nějak extra na veřejnosti nevystavují.

2304MTJ.jpg

Trénovat na škole i v létě, mohli by vás vzít mezi sebe právě i borci z NBA, tak jako kdysi houkl před nástupem do prváku na UCLA na vašeho tátu jistý Magic Johnson?
Přemýšlel jsem o tom, že bych se zkusil domluvit na UCLA, kde má táta jednoho dobrého známého. Záleželo by na těch hráčích, jak by se rozhodli, ale snad by mi dali šanci to zkusit. A pak už by záleželo na mně. Myslím, že bych si s nimi nějak „pinknout“ mohl. (usmívá se)

Stihl jste osobně zajít i na nějaký zápas NBA, když máte Staples Center 40 minut autem?
Tenhle rok ne. Během sezony je to se školou dost časově náročné a hráči často ve dnech volna preferují spíš regeneraci než zábavu. Hodně jsem toho ale díky výjezdům ven procestoval s týmem. Je pravda, že cestou na letiště jsme kolem Staples pravidelně jezdili a určitě by byla šance získat lístky. Asistenti od nás občas chodí, někdy i spolužáci, co sami ani nehrají basket.

Jak silně se u vás prožívala tragédie Kobeho Bryanta?
Někteří spoluhráči ten den dokonce slyšeli jeho helikoptéru i sirény záchranářů. Stalo se to totiž asi deset minut od Pepperdine, v takovém kaňonu. Lidi to snášeli těžce. Byli až v šoku z toho, že někdo takový přišel tak náhle o život. Spousta lidí to bere tak, že taková legenda a tak silný člověk prostě nikdy nemůže umřít, jenže pak se najednou stane tohle. Ten den to bylo poznat všude kolem. U nás na Pepperdine jsme taky před prvním domácím zápasem po té tragédii drželi 24 sekund ticha.

Jak perné bude teď vaše léto?
Momentálně trénuju s tátou, pak budu mít fyzickou a silovou přípravu pod kondičním koučem z Pepperdine. A navíc často trénuju i s bývalými spoluhráči z USK na pražské Folimance. Většinou se tam bývalí hráči mohou takto vracet a já jsem za tuhle možnost vděčný. Snažím se tedy trénovat co nejvíc a přitom mě v srpnu čeká i letní škola a už teď v červnu taky sraz reprezentace U24.

 

Foto: archiv Jana Zídka