Nástrahy v Jokohamě: do vany stěží nohy

04.11.2020 - red
počet přečtení: 226
vytvořeno 04.11.2020, upraveno 04.11.2020

S PATRIKEM AUDOU Vždycky chtěl poznat celý svět, aby získal jiný pohled na život. A tenhle plán se mu už podařilo skoro splnit. S basketbalovým míčem v ruce. Po loňském neúspěšném prvním pokusu proměnil v realitu i svůj několikaletý sen – zahrát si v zemi vycházejícího slunce. Japonsko pro něj bylo vhodnější variantou než Čína se směsicí vysloužilců z NBA, navíc i za dobré peníze. Ke splnění mise mu pomohlo, že americký trenér jeho nového chlebodárce v Jokohamě loni pozorně sledoval světový šampionát, kde se tenhle potetovaný levoruký blondýn z Ivančic nedal přehlédnout. Teď už je z 31letého power forwarda Patrika Audy se 14 body nejlepší střelec týmu z největšího přístavu země, který má sice potíže s velikostí japonských van, ale jinak si nestěžuje. Jak by také mohl, když hra se přes něj odbývá zatím nejvíc v kariéře a nakonec překonal i letní anabázi s dlouhým vyvazováním ze sítí francouzského Boulazacu a několikaměsíčním čekáním na japonská víza!

Patriku, vaše cesta za vysněným japonským angažmá nebyla v létě ani trochu snadná. Jaké překážky jste musel překonávat?
Vyjednávání s Jokohamou začalo někdy v květnu. Nějakou dobu jsme čekali na výstupní list z Francie, což proběhlo v červenci. Můj nový tým pak začínal přípravu v půlce srpna, ale problém byl, že Japonsko má pořád zavřené hranice pro cizince a pro mé pracovní vízum nebylo nejdřív možné získat povolení. Doma v Brně, kde jsem i trénoval s ligovým týmem, jsem tak musel čekat až do začátku října, i když jsem už dávno měl smlouvu. Klubu se nakonec přes někoho snad z vlády podařilo sehnat výjimku, abych to vízum mohl dostat. A jakmile k tomu došlo, zhruba do 48 hodin jsem už odlétal i s testem na covid. Byla to tedy najednou hrozná hektika. Celou dobu tak byly s přestupem nějaké problémy a celý ten proces trval dlouho a já už jen čekal, co přijde dalšího. Když jsem ale na letišti v Tokiu sedl do auta a viděl všechny ty ohromné baráky kolem, řekl jsem si: „Jo, fakt tu jsem!“ Po tom všem jsem tomu nemohl ani uvěřit a byl to úžasnej pocit. (úlevně se usmívá)

2440YTA.jpg

Jak se vízový problém podařilo vyřešit?
Šlo o to, že Japonsko má otevřené hranice jen pro své lidi, co se odněkud vrací, ale pro cizince vůbec. Ať mají pracovní víza, nebo jsou to turisti. V té době, kdy jsem ho dostal já, se to ale malinko začalo povolovat, třeba důležití univerzitní profesoři mohli získat výjimku. Já když v létě volal do Prahy na ambasádu, říkali mi pořád, že vízum mi bohužel nemůžou dát, i když jsem na to od klubu měl všechny dokumenty. Až později vyřídil někdo z klubu přímo v Japonsku výjimku.

Vzrůstalo postupně riziko, že byste o jedno ze tří cizineckých míst v týmu mohl přijít?
Od agenta tohle nevím, pořád o mě zájem měli a šlo jen o to povolení. Všichni jsme věřili, že se to podaří. I samotná liga začínala poměrně pozdě, na začátku října, takže jsem přišel jen o šest zápasů, což při celkovém počtu asi 60 utkání za sezonu není tak moc.

Jaká je nyní korona situace v Jokohamě?
Co jsem koukal, tak teď v celé zemi přibývalo asi 800 nových případů denně, což je na víc než 120 milionů obyvatel poměrně málo. Vše je normálně otevřené - obchody, restaurace, kluby i bary. A i když na utkání se nemůže využívat celé hlediště, tak zhruba z 50 až 70 procent kapacity ano, takže přes tisíc diváků tam bývá. Všichni nosí roušky vevnitř i venku a všude jsou dostupné gely na ruce. Na hotelu při týmových večeřích, kdy to probíhá formou bufetu, si ještě navíc každý musíme při nabírání jídla brát rukavice. Prevence tedy funguje.

Jsou v Japonsku celkově velká omezení?
Takové restrikce jako u nás tu nejsou, lidé mohou chodit, kam chtějí. Nic není zavřené. Jedině musí být ty roušky a rozestupy v místech, kde je hodně lidí, jako je metro. Jenže když je úplně narvané a všichni stojí naskládaní na sobě, jde to těžko. A při zápasech jsou nutné určité rozestupy v hledišti. Japonci celkově nosí roušku běžně. Když je někdo jen trochu nemocný, nebo pokašlává, tak si ji vezme, aby chránil zdraví ostatních. To je tady normální a oni jsou v tom disciplinovaní.
 


Byl problém, že jste přišel o kompletní přípravu s týmem a připojil se až po prvních zápasech?
Na to jsem za ty roky už celkem zvyklý. Loni po šampionátu v Číně jsem hrál první zápas ve Francii po třech dnech v klubu a jen po pár trénincích s týmem. A tak to bylo po všech velkých reprezentačních turnajích v posledních letech, že jsem skoro nikdy nebyl na celé přípravě. Není to tedy nic nového. Snažím se naučit co nejrychleji všechny herní systémy. Tady jsem měl navíc od kouče Millinga dopředu poslané všechny akce a viděl i několik zápasů týmu.

Snadný pro vás nebyl ani letní odchod z francouzského Boulazacu, který se vás nechtěl vzdát s poukazem na platnou smlouvu. Jak tato „kauza“ dopadla?
Měl jsem s klubem podepsaný takový příslib o smlouvě, ale žádný konkrétní kontrakt jsem několik posledních měsíců na jaře bohužel nedostal a mezitím přišla nabídka z Jokohamy. A s agentem jsme si řekli, že do toho půjdeme. Ohledně poukazu Boulazacu na ten příslib mezinárodní federace FIBA, ke které se to dostalo, nakonec rozhodla, že není překážkou v mém odchodu, protože nešlo o závaznou smlouvu, a jsem tedy volný. Boulazac tak nesměl dál zadržovat můj výstupní list.

Jakou ligu jste v Japonsku našel?
Minulé roky tu většina cizinců byla z USA, ale teď si všímám, že je tu i řada kluků z Evropy. Nevím, jestli to tak je první rok, ale myslím, že spíš ano. A je to super, protože to může otevřít dveře dalším hráčům z Evropy do téhle soutěže, kde se hraje zase trochu jiný basket. Zajímavostí je, že v jednom z posledních zápasů proti nám hrál Alex Davis, který dřív působil v Nymburce. Plus je v lize i jeden můj bývalý spoluhráč z Itálie. Jinak komunikace tady samozřejmě probíhá v angličtině, už jen proto, že trenér je Američan. Někteří domácí hráči sice anglicky neumí, ale po celou dobu tu máme jednoho nebo dva kluky na tlumočení.

V tým jsou všichni plní profesionálové?
Myslím, že všichni. On by ani nebyl čas na nic jiného, když je tolik zápasů, a cestuje se den před a den po utkání se vrací. Trénink máme sice jen jeden denně, a to dopoledne, kdy to trvá až dvě hodiny, ale hodně kluků přijíždí už hodinu předem a cvičí nebo posilují a po tréninku další hodinu nebo hodinu a půl ještě zůstávají v hale. Je to tedy hodně dlouhé dopoledne.

Z článků v japonských médiích se zdá, že divácky i finančně liga v posledních letech vzkvétá. Je to třeba srovnatelné s Francií, nebo jste si i polepšil?
Určitě ano, přičemž zatím mám smlouvu na rok. Vím, že někteří cizinci, co tu hrají déle a jsou tu za hvězdy, hrají za trojnásobek nebo pětinásobek toho, co brali ve své první sezoně. Radši proto podepisují hráče už prověřené ligou a za ty pak jsou ochotní zaplatit víc. Je poměrně těžké se do ligy vůbec dostat, neradi si sem pouštějí nové lidi. Cizinci smějí být v týmu tři, přičemž do zápasu smějí nastoupit jen dva.
 


Hned po čtyřech zápasech je z vás top skórer týmu se 14 body za 27 minut, což je ve vašem celku maximum, kolik i ti nejvytíženější hráči dostávají. Jak těžko se v soutěži prosazuje? Z některých sestřihů to vypadalo, že jste si s obránci dělal, co jste chtěl...
Oproti evropským ligám je hlavní rozdíl v tom, že cizinci jsou většinou pivoti a týmy se hodně snaží hrát přes ně a maximálně je využívat. Když jste v Evropě se třemi Američany na perimetru, často se vše snaží řešit sami a vy se jako dlouhý půlku zápasu ani nedostanete k balonu. Kdežto tady vím, že ke mně ten míč přiletí. A nemusí to být jen za účelem skórování, ale i pro vytvoření pozic pro jiné. Tohle mi hodně vyhovuje a moc mě to baví, mám víc střel i přihrávek. A je to hodně týmové. Navíc i někteří naši domácí hráči jsou na dobré úrovni a jsou to dobří střelci nebo rozehrávači.

Běhavost týmů je v zápasech velká?
S tím jsem počítal a nemám s tím problém, ale hodně záleží na typu týmu. Některé zápasy ani tak běhavé nejsou, jeden ze soupeřů hraje třeba pomalu, ani se nesnaží presovat a půl zápasu stojí v zóně. Jiné týmy ale presují celý zápas po celém hřišti, i se zdvojováním rozehrávačů.

Zápasů je hodně a jdou rychle za sebou, jak rozsáhlou máte regeneraci?
Je super, že na každém tréninku nebo i na cestách máme dva nebo tři fyzioterapeuty, a kdykoli vás něco bolí, jsou k dispozici. Na hale máme i různé přístroje na regeneraci, jen mi trochu chybí vana s ledovou vodou, na kterou jsem zvyklý. Já mám sice vanu doma, ale vejdou se mi tam maximálně nohy. (směje se)

Aktuální bilance 2-8 a poslední 10. místo v jedné ze dvou skupin je za očekáváním?
Nevím, co se čekalo, já byl s týmem zatím jen týden. Navíc až teď přijel nový Američan a chyběl nám i první rozehrávač, který už by se teď měl vrátit. Nebyl tedy nikdo, kdo by výrazněji organizoval hru, a ve všech zápasech jsme měli moc ztrát (tým má v útoku průměr jen 65 bodů). Několik utkání jsme prohráli až po vyrovnaném průběhu, uvidíme tedy, jak to bude v kompletním složení. Zvlášť když jsme hráli v režimu sobota - neděle, v sedmi osmi lidech to hlavně v neděli bylo složité.

Jak tým funguje oproti Evropě?
Nevšiml jsem si zásadních odlišností. Možná jen že kvůli situaci v tréninkové hale nepoužíváme ani šatnu a chodíme už rovnou v tréninkovém oblečení. A jeden velký rozdíl je, že když přijdete do haly, do restaurace nebo na bazén, tak boty se nechávají hned u vchodu.

2441ZTE.jpg

Kde bydlíte a jak zatím ve čtyřmilionovém městě „bloudíte“?
Byt mám úplně na kraji Jokohamy, u vody, už asi kilometr ode mě začínají přístavy, takže můžu až k oceánu. Vypadá to na periferii, ale do tréninkové haly to mám pět minut pěšky, stejně jako do obchodu s potravinami. Na domácí zápasy, které hrajeme v hale s obrovským olympijským bazénem, přes který se pokládá palubovka, to mám 35 minut autobusem a to už vypadá na větší centrum. Zajímavé je, že už deset metrů za jedním košem stojí skokanské věže do bazénu (směje se). A nemáme ani klasickou palubovku, jsou to spíš čtverce z podobného materiálu, které známe z naší české 3x3 tour... Jinak poprvé za profi kariéru nebudu mít v klubu auto. V Japonsku je prostě leccos jinak, navíc se tam jezdí vlevo.

Jak se odbývá cestování na zápasy venku?
Na většinu utkání se jezdí rychlovlakem, který frčí rychlostí přes tři sta kilometrů za hodinu, ale na předposlední zápas na severu země už jsme letěli. A něco se bude jezdit i autobusem, protože do nedalekého Tokia to trvá půl hodiny.

Stravovací návyky jste měnit nemusel?
V obchodě, kam chodím, mají vše, na co jsem zvyklý z Evropy. Samozřejmě tam je ale iks věcí, kdy vůbec netuším, o co jde, a nikdy jsem je neviděl. To svoje si ale dokážu najít.

Obě ruce už teď máte obsazené tetováními, přibude tedy aspoň na jinou část těla i nějaký japonský motiv?
Zatím to nemám v plánu, ale nevylučuju to... (usmívá se)