My před USA? Ne, to je nemyslitelné!

KOMPLETNÍ ZPOVĚĎ VOJTĚCHA HRUBANA PO POLSKU Je to vlastně paradox všech paradoxů – český národní tým mužů má teď v samostatné éře lepší umístění na světovém šampionátu než na mistrovství Evropy. Ze Světového poháru v Číně už si lvi přivezou nejhůř šesté místo, na EuroBasketu 2015, který se zdál být úspěšností na dlouho nepřekonatelnou metou, brali sedmou pozici. Jisté je, že ke stále dalším překonáváním milníků na světové akci měli jednu super motivaci, jež se zásadně promítla do čtvrtečního šanghajského duelu s Polskem o páté až osmé místo. A byla možná ještě větší, než dorovnání československého maxima v podobě šesté příčky z MS 1970. Z řady hráčských hovorů, narážek a poznámek během šampionátu bylo znát, že tým jen s nelehkým srdcem sledoval snadnou jízdu polských sousedů až do čtvrtfinále, když jim (i díky štěstí při losu) až do samotného momentu postupu – po čtyřech výhrách v řadě - nestál v cestě žádný složitější soupeř. Tým Ronena Ginzburga byl přitom po dvou společných vítězných přípravách nezlomně přesvědčen, že je lepší a že skončit až za Poláky by byla nespravedlnost svého druhu. A tak do vzájemného utkání vložil i při druhém zápase během 24 hodin absolutně vše, co mu ještě zbylo v nádrži. A soupeři nakonec nepomohl ani den oddychu navíc.

„Věděli jsme, že když budume hrát svou hru, Poláky porazíme. V přípravě jsme byli lepší. Tady na šampionátu nás s nimi celý turnaj srovnávali po stránce postupů, ale my jsme museli vyřadit Řecko, Turecko a Brazílii a oni Venezuelu. Takže jsme je chtěli nechat za sebou a o to větší motivaci vyhrát jsme měli. Abychom ukázali, že – když to řeknu blbě - jsme tak daleko byli větším právem. To nás motivovalo dát do toho ještě větší energii,“ přiznal křídelník Vojtěch Hruban, který si za úžasný výkon se 24 body, 12 doskoky, 3 asistencemi a trojkami 7/4 při ohromné efektivitě 36 odnesl cenu pro MVP utkání.



Tým navíc mocně toužil po výhře i kvůli dorovnání dosavadního československého maxima na světových šampionátech. „Neměli jsme tolik energie jako v minulých bitvách, ale odvedli jsme maximum, jezdili po zadku a udělali pár bodových šňůr, které nás nakonec dovedly k výhře. A teď jsme po téhle těžké šichtě opravdu šťastní.“

Vojto, jak byl tedy znát ten den oddychu pro soupeře navíc?
Hrát necelý den po čtvrtfinále nebylo snadné, ale ta šance na historický úspěch pro nás znamenala moc a hnala nás dopředu. Měli jsme tam nějaké propady, ale většinu zápasu jsme se mohli spolehnout na své přednosti a navzájem se pořád povzbuzovali a hnali dál. Hrát teď poslední utkání turnaje proti Srbům bude těžké, ale my slibujeme to nejlepší, i když naše rotace na turnaji je úzká a síly už docházejí.

Jak se po té dvojdenní šichtě cítíte?
Teď už dobře, zápas jsme zvládli. Samozřejmě únava je obrovská, čeká nás let do Pekingu a asi se to bude kumulovat. Pro nás byl ten zápas hrozně důležitý, asi ještě důležitější než pro Poláky. Na hřišti jsme nechali opravdu všedchno, a i když soupeř měl na odpočinek o den víc, nakonec jsme víc energie měli my. A to bylo hlavní. Umožnilo nám to hrát naši hru a běhat. Jistě obrana stoprocentní nebyla, v té jsme měli spoustu výkyvů. V momentě, kdy jsme třeba dostali dvě trojky, najednou energie poklesla a museli jsme se navzájem hecnout a seřvat, což pomáhalo. A vlastně celý zápas jsme byli nad Poláky.

Je těžší zvládat tu fyzickou, nebo psychickou únavu?
Asi spíš tu psychickou, protože emocí a všeho okolo je strašně moc. Přestože nás čeká ještě poslední zápas, tak se těším, až se vrátíme do té klubové pohody. Samozřejmě je to tu krásné, na druhou stranu je všeho strašně moc, strašný blázinec. Pořád se hraje buď o to, kdo vypadne, nebo o postup, pojí se s tím obrovské emoce, což člověka vycucává. I pozitivních emocí, které můžete vydat, máte určité množství a rychle docházejí. I když je ta radost obrovská, sil na slavení je čím dál míň. Hlavně jsme rádi, že jsme dokázali poslat domů další výhru, protože podpora od fanoušků je neuvěřitelná.

18tisícová aréna v Šanghaji byla zhruba zpola zaplněná, ale atmosféra zápasu byla slušná, že?
Na začátku bylo publikum trochu chladnější, ale pak celou halu vývoj strhnul a atmosféra byla krásná. Na všechny zápasy tady bylo poměrně plno. Z půlky zaplnit takovou halu na zápas o páté až osmé místo je krásné. Je vidět, že Číňani mají basket rádi a je to pro ně sport číslo 1.

Kolega Jaromír Bohačík říkal, že se na Srbsko v posledním zápase o páté místo těšíte, potože s USA už jste hráli...
Hrát s Amerikou znovu by bylo hezké, ale Srbsko má taky spoustu borců, proti kterým si chceme zahrát. Ať už je to Jokič, Bogdanovič, nebo další. Mají neuvěřitelný tým, papírově bez debat nejlepší na turnaji. Bohužel pro ně jim nevyšel jeden zápas, který jim šampionát pokazil. Bude to zápas, do kterého půjdeme podobně jako do čtvrtfinále proti Austrálii. Stát se může vše, ale šance jsou proti nám. Páté místo už visí hodně vysoko. Srbové mají tolik pivotů, kolik my nemáme ani hráčů celkem. To nevím, co s tím budeme dělat. (směje se) Ale můžeme slíbit, že budeme hrát naši hru a do zápasu dáme všechno – jako vždycky.

Jaké to bude v Pekingu, kde MS vrcholí?
Až nezvyklé. Většinou jsme touhle dobou při těchto velkých turnajích na soustředění s Nymburkem a koukáme na televizi, takže je to celé divné. Krásné, ale zvláštní.
 

Kdyby vám někdo řekl před MS, že skončíte před USA... 
(chvíli se usmívá) To je hezká otázka. To nám dojde asi až za chvíli, protože teď je to nemyslitelné. Zrovna jsme se bavili o tom, že Blake Schilb bude nejlíp umístěným rodilým Američanem na šampionátu, protože v první čtyřce nikdo naturalizovaný není. Prostě to tak je, trochu štěstí…

Blake ukázal i české srdce, když se rozhodl do čtvrtfinále i do zápasu s Polskem nastoupit.
Bylo vidět, že ho ten kotník bolí, ale chtěl pomoct. Ve čtvrtfinále odehrál slušné minuty, dnes už ho ten kotník do hry moc nepustil, ale chtěl být na hřišti a aspoň těch pár minut odevzat a pomoct. Ukázal, že je jedním z nás, že do toho kolektivu patří a že se na něj jako na ostatní můžeme spolehnout.

Jak moc hrubá byla předzápasová motivační řeč kapitána Pavla Pumprly, když váš start byl spíš vlažnější?
Hrubá byla v normě. Ten začátek byl daný tím, že jsme se museli rozběhnout, nohy byly „kyselejší“, přece jen Poláci měli den navíc. Museli jsme se tedy nakopnout. Já kolikrát říkám, že na začátku je ideální prohrávat o deset. Pak si vzít první timeout, zklidnit se a to je kolikrát lepší než brzy vyhrávat o deset. Při záporném začátku dostanete to správné pošťouchnutí, hlava se hráčům narovná a začnou hrát, jak mají. Kolikrát je to tedy lepší o deset prohrávat než vést.

Minimálně šestým místem jste dorovnali jednu slavnou československou generaci. V roce 1970 ale MS hrálo 13 týmů, existovala jedna Jugoslávie a jeden Sovětský svaz. Vy sám jste na konci teenagerského věku zvažoval konec s basketbalem kvůli pocitu neperspektivnosti. Co pro vás při tomhle všem dnešek znamená?
Už ani nevím, co k tomu říkat. Je to prostě věc, jakou by si nikdo z nás nedokázal představit. Ještě před sedmi osmi lety jsme bojovali o to, jestli budeme hrát áčkovou divizi, byli jsme nadšení z postupu na mistrovství Evropy… A teď se tu bavíme o pátém nebo šestém místě na mistrovství světa. Ta cesta byla dlouhá a trnitá a já doufám, že to není konec pro tuhle generaci. Za rok nás čeká kvalifikace o olympiádu a za dva roky domácí ME, což by pro nás byl vrchol, a pro spoustu z nás možná i poslední repre akce. A k tomu bychom teď měli vzhlížet. Doufám, že teď jsme nastartovali zdravou basketbalovou horečku a budeme v ní pokračovat dál.

Nějaké nabídky ze zahraničí po tomhle turnaji nebudou?
Já jsem takový krásný turnaj neměl, to spíš Jarda Bohačík. Zatím ale nic. Myslím, že to nikdo z nás neřešíme. Podepsali jsme dlouhodobé kontrakty (hovoří za hráče Nymburka), plány jsou u nás velké a doufám, že si formu můžeme přenést i do ligové sezony.

Jak jednou na čínskou jízdu budete vzpomínat?
Budeme vzpomínat hlavně pozitivně. Teď je toho ale strašně moc a člověku tu splývá. Postupem času to ale člověku dojde, co jsme tu doázali, hlavně až se dostaneme domů, protože co se tam děje, je prý úplně neuvěřitelný! K nám se to dostává po kouskách a ze sociálních sítí, což samozřejmě není ono. Proto se ohromně těšíme zpátky do Česka. Jinak pokud jde o Šanghaj, byl to už trochu náš přechodný domov a já byl po návratu z Šen-čenu rád, že jsme zase zpátky ve známé hale, což bylo příjemné.

Co čekáte doma po návratu?
Trochu klidu. Já vím, asi to neklapne. (směje se) Je toho strašně moc a my už jsme měsíc v Asii, měsíc od rodin a patří jim dík za to, že jsou doma nez nás a zvládají to. Jistě ale vědí, že se stalo něco zvláštního a strašně nám to přejou. A já se moc těším, až dceru uvidím déle než hodinu a užiju si to teď o to víc.