Mission impossible 2 doktora Kebrleho

20.10.2020 - red
počet přečtení: 639
vytvořeno 20.10.2020, upraveno 20.10.2020

2422ZWM.jpg

S DAVIDEM CHALOUPKOU O DRUHÉM ŽIVOTĚ V NOVÉM MEXIKU To, že neštěstí nechodí po horách, ale po lidech, poznal v létě před dvěma roky nebývale bolestivě. Svůj americký sen žil tehdy sotva první sezonu, když se mu během pár vteřin na autokrosové dráze sesypal jako domeček z karet. Málem přišel o ruku a téměř jistě měl přijít o svou největší lásku – svět pod bezednými koši. Jenže v okamžiku bezvýchodnosti poznal i on svého strážného anděla. Stejného jako dva roky před ním i tenisová super star Petra Kvitová, jíž tento magický chirurg zázračně daroval příležitost ke druhé kariéře. I mládežnický reprezentant David Chaloupka potřeboval absolutní top formu Radka Kebrleho, protože jeho levačka byla rozdrcená rámem buginy tak, že víc už to snad ani nešlo. Po nekonečném řetězci operací a roce rehabilitací však už opět skáče po basketbalových palubovkách, byť jeho driblink nestřeleckou rukou už nikdy nebude jako dřív. Bývalý křídelník pražského USK nezažil klasický hollywodský happy end. V koutku duše ale musí být šťastný jako blecha, protože ví, že i on, stejně jako dvojnásobná wimbledonská šampionka, především dostal druhou šanci.

Davide, do Ameriky jste v létě 2017 odcházel za jaké situace a s jakými motivacemi?
Byl to takový dětský sen. Od minižáků, kdy jsem pod koši začal, jsem věděl, že americký basket je na světě špičkou, a vždycky bude napřed. Chtěl jsem se stát jeho součástí. Navíc jsem měl a mám veliký vzor v LeBronu Jamesovi, který podobně jako já vyrůstal jen s mámou, a kterého jsem měl díky mámě možnost dvakrát naživo v USA vidět. Byl jsem na jeho prvním domácím zápase, když přestoupil do Miami v roce 2010, a pak i v utkání, kdy už byl zpět v Clevelandu. Já byl taky vždycky soutěživý, v basketu i mimo, a tohle byl můj cíl. Jak vyrostu, jak na tom budu fyzicky, a na co budu mít, to byla druhá věc. Postupně pro mě začalo být důležité i studium na vysoké škole a říkal jsem si, že pokud by byla možnost, chtěl bych to v USA oboje propojit. A roli jistě hrálo i to, že jsem se chtěl podívat do světa a chtěl se zdokonalovat v angličtině.

2419NTd.jpg

Jak velkou důležitost měl pro vás basket?
Od začátku ji má v mém životě velkou a při snaze dostat se do Států byl pro mě velikou motivací. Chci ho hrát, dokud budu moct, a bude mě to bavit. I přes určité zdravotní komplikace to pořád platí. Chtěl jsem mít ale i zadní vrátka, proto je pro mě důležitá ta vysoká. Vím, že i když je člověk opravdu dobrý, má štěstí a nepotká ho zranění, nejde se tím živit celý život.

Kudy vaše cesta do NAIA vedla – jak jste se jako Pražák ocitl v Novém Mexiku, v místě, kde žije sotva deset tisíc lidí?
Od minižáků jsem až do juniorů působil v USK, kde se nám podařilo vybojovat v U19 titul, a já získal i cenu pro týmového MVP na mistrovství republiky, což mi všechno pomohlo po maturitě odejít do USA. Ten přechod určitě nějaký šok byl. Už jen to letět přes půl planety a žít tam v úplně novém prostředí najednou sám. S nikým ze školy jsem se dopředu osobně neviděl, měli jsme jen tři hovory s trenérem přes Skype. Já tam ale odjel především makat, jak na hřišti, tak ve škole, a chtěl z toho vytěžit maximum. Na nic moc jiného nebyl čas.

S jedenácti stovkami studentů jde asi o jednu z vůbec nejmenších škol, že?
Ano, je to sice malá škola, ale pro mě při rozhodování hrálo velkou roli, že jde o čtyřletý program, protože pro mě byl minimálním cílem bakalářský titul. Pokud by se mi něco stalo po stránce zdravotní nebo jinak, bylo by akademicky asi horší být na „prep school“ nebo na (dvouleté) junior college, kde bych nemohl dosáhnout nějakého titulu. Na Northern New Mexico College je taky zajímavé, že jak je škola malá, všichni nás podceňují. A to se mi líbí. Na nic si nehrajeme, nemáme rozpočet jako velké školy, nejezdíme v zimě luxusním vyhřívaným autobusem, ale je to parta, která dokáže překonat i mnohem větší školy s pětinásobnými rozpočty. Další věc je, že spousta lidí mi už od minižáků říkala, že málokdo se dostane v basketu na takovou úroveň, aby mohl odejít do Ameriky, a že jsem moc velký snílek. Tohle tak pro mě bylo zadostiučinění, že jsem se tam dostal.

2421M2Q.jpg
S přítelkyní a kamarády včetně spoluhráčů na každoroční podzimní mega akci Balloon Fiesta v Albuquerque aka největším festivalu horkovzdušných balonů na světě

Zaujal mě ten vyhřívaný autobus. Vy jste se na většinu utkání přesouvali busem?
V podstatě na všechny, protože náš rozpočet je malý. Je pravda, že máme poměrně starý bus, kterému se v půlce první sezony rozbilo vytápění v zadní části vozu, takže my mladší, kteří jsme tam sedávali, jsme měli při nevyzpytatelném vysokohorském klimatu o něco tvrdší podmínky. Některé cesty v zimě tak byly krušnější, s dekami přese sebe, protože na opravu došlo asi po dvou měsících. Naštěstí většina zápasů je v dojezdové vzdálenosti, což já beru do devíti až deseti hodin, ale jednou jsme jeli i 17 hodin.

Jste v NAIA, která má nyní už jen jednu divizi. Byla to jediná možnost, nebo jste si mohl vybírat?
Mohl jsem na pár „prep schools“ a dvě junior colleges. Já ale chtěl na školu s delším akademickým programem, který má pro mě stejnou hodnotu jako basketbalová část.

Jeden by řekl, že reprezentant U20 by měl mít v NAIA místo na hřišti takřka jisté. Jaká byla první rok realita?
O tomhle má spousta lidí zkreslený obrázek. Myslí si, že se ty asociace a soutěže hodně liší. Každá ale má své nároky na hráče, kteří jsou v první řadě studenti. A pokud nezvládají školu, nemohou nastoupit do zápasů a jsou tak pro trenéra nepoužitelní. V NAIA jsou menší nároky na studium než v druhé divizi NCAA, takže se můžete potkat s hráči, kteří jsou ve dvaceti na úrovni průměru české extraligy U19, ale taky jsou tam hráči extrémně talentovaní, kteří na střední neměli valné školní výsledky a nemohou tak hrát za lepší školy v NCAA. Jsou to ale třeba kluci, co by mohli hrát v základní pětce týmů z NBL. Občas tak nevíte, na koho v zápasech narazíte. A navíc, i když hrajete v NAIA, hrajete zápasy i proti týmům z první divize NCAA. Takže herní úroveň je vysoká.

2423OWZ.jpg
Univerzitní knihovna, kde David funguje i jako doučující jiných studentů

Jaký byl váš tým? Podle jmen měla řada spoluhráčů hispánské kořeny, jak jste mezi ně zapadl?
Přijetí nebylo právě růžové. Z Čech je člověk zvyklý na jiný přístup. U nás v Čechách není početně tolik hráčů a taková konkurence. Já tak přišel na první americký trénink, kde jsem původně počítal s nějakými 15 spoluhráči, ale objevil jsem se v hale s asi 50 lidmi, z nichž se dělal první předvýběr, a pak ještě druhý užší. Trenér jistě má pár lidí na plném stipendiu, s nimiž počítá, protože nejde dát peníze jen tak někomu, ale i tak si to v létě každý musí tvrdě vydřít. A pak jsou tam kluci, kteří talentově nejsou tak na výši, ale když cítí, že vám to místo v týmu můžou sebrat, dají do toho všechno. Jsou to kluci z chudých poměrů, co si na další podobnou šanci už třeba nesáhnou, a je to fakt ostré. Basket je daleko fyzičtější, k tomu se přidává vysoká nadmořská výška kolem 1700 metrů. První měsíc to bylo fakt znát. Pro místní je ta nadmořská výška i jiná vlhkost vzduchu normální, ale pro nás je to jako trénovat ve vysokých horách, přičemž v podobné výšce jsou i školy řady našich soupeřů. Obecně je americký basket o běhání a rychlém přechodu do útoku, takže to byl na začátku velký šok. Já býval jedním z nejrychlejších a tady najednou byli všichni o dva „levely“ jinde, než jsem byl zvyklý, takže jsem musel hodně makat, abych udržel krok a nebyl pomalý.

Jaký styl vyznával kouč?
Rád experimentuje, nebojí se nových věcí, které někdy vycházejí a někdy ne. Pokud je hráč v laufu, může vybočit i ze systému a dostává větší prostor, ale jinak trenér preferuje týmové pojetí. Já z USK byl zvyklý na velmi týmové pojetí, ale na řadu Američanů bylo tohle až moc týmové, s moc velkým počtem přihrávek a systémů.

Do jaké míry byl či je váš tým mezinárodní?
První sezonu tam kromě mě byl ještě jeden Němec, Jamajčan, Brazilec, Egypťan a Kamerunec. A zbytek do té patnáctky byli Američané. A minulou sezonu to bylo 5 ku 10, já jako jediný Čech, se dvěma Brazilci, jedním Španělem a Mexičanem.

2424OWM.jpg

V Novém Mexiku je kolem 80 procent obyvatel hispánského původu, kdy rodiče, prarodiče nebo i dřívější předci emigrovali z Mexika. Jde o jeden z nejchudších států USA, kde polovinu hospodářství tvoří sektor služeb, a zbytek připadá hodně na těžební průmysl. Měl jste tedy hodně spoluhráčů, pro které byl basketbal - i díky získání stipendia - doslova životní příležitostí?
Je to tak. Spousta kluků by bez basketu neměla možnost studovat, protože by na to neměli. Basket je tak pro ně životním stylem a berou to jako prioritu, až je mi skoro líto, že když to s basketem nevyjde, chybí jim alternativa a bojím se, že spadnou do něčeho negativního. Ale neplatí to jen pro ně, i já si této příležitosti a stipendia velmi cením a jsem za to velmi vděčný.

Vy jste byl ponechán na své herní pozici?
Já byl zvyklý na dvojku, kde jsem v podstatě zůstal, ale výrazně se změnil můj herní styl. V Česku jsem nikdy nebyl hlavní střelec, který se prosazuje z dálky. Spíš malé atletické křídlo s hodně nájezdy, nebo rozehrávač, který tvořil pro ostatní. Na škole mi ale první den trenér řekl, že se mu líbí moje střelba a abych na ní dál pracoval. Jakmile jsem měl volno, dostával jsem zelenou střílet. To pro mě, zvyklého na systémovou hru, bylo ale někdy těžké, protože jsem měl střílet i z mého pohledu ne úplně připravené střely. Americký basket se prostě hraje jinak a já si musel zvyknout. Jiné to bylo i po stránce rychlosti. Zatímco v Česku jsem po přebrání od pivotů mohl snadno najet nebo se uvolnit ke střele, v Americe i hráči s 208 čísly jsou pohybliví jako rozehrávači u nás. Člověk si pak váží každé otevřené střely. A když se nevyužije, nejspíš už v tom útoku lepší nepřijde.

Jak jste dopadal v první sezoně, kdy jste první zápas zapsal až začátkem prosince, herně?
Nejdřív to bylo těžké, začlenit se do týmu a zvládat školu, navíc v cizím prostředí. Trenér mi nejdřív dal trochu najevo, že si potřebuju zvyknout na to tempo hry a adaptovat se. Když jsem si ale zvykl, dva dny před prvním zápasem jsem na tréninku po pádu z výšky skončil s otřesem mozku, kdy mě ve vzduchu podmetl náš pivot. Asi měsíc jsem tak byl mimo. První zápas jsem tedy odehrál za „béčko“, které hraje různě nasmlouvané zápasy se školami v okolí a podobně a používá se pro hráče, co z nějakých důvodů musí vynechat sezonu v áčku. A za první tým jsem naskočil až v prosinci a musel si každou minutu vybojovat. Až v polovině ledna mi trenér dával větší prostor a při konferenčním turnaji, kde jsme skončili čtvrtí, už jsem byl v pozici prvního nebo druhého střídajícího a některé zápasy i končil na hřišti.

2425ZDZ.jpg
Rio Grande pohledem z mostu Gorge poblíž historického města Taos  

Vaše průměry 10,6 minuty a 2,8 bodu z první sezony jsou správné údaje?
Je to dost možné. V prosinci byly minutáže malé, ale v tom konferenčním turnaji už to bylo mezi 15 a 20 minutami. Říkal jsem si, že už to bude jen lepší, ale pak se mi v létě stala nehoda a celé to šlo do kopru.

Co se vám tehdy přihodilo?
Já to léto chtěl makat na tom, abych se druhou sezonu dostal do základu, nebo aspoň táhl tým jako přední náhradník. Měl jsem za sebou skvělou přípravu po sezoně a po roce se strašně těšil domů. Už asi po dvou týdnech v Čechách jsem se ale vyboural v terénní bugině na jedné víkendové akci. V jedné zatáčce jsem ztratil kontrolu nad autem, najel jsem do koleje, kterou vyjel někdo těsně přede mnou, a kolej mě nepustila, takže jsem auto otočil. A rám té buginy, který tam je místo karosérie a střechy, mi přerazil, popálil a dost zhmoždil levou ruku. Byla z toho těžká otevřená zlomenina vřetenní kosti. Následoval okamžitý převoz do nemocnice v Ústí nad Labem, kde jsem se bohužel na sál dostal až po několika hodinách. První operace byla dost komplikovaná a museli díky závažnosti poranění měkkých tkání zvolit zevní fixátor, to znamená „lešení“ na zpevnění toho předloktí. A následovat měla další operace, při které by mi kost spojili kovovou dlahou. Problém byl, že následující den mi ruka brutálně otekla a zjistilo se, že mám ne právě běžnou komplikaci s názvem „compartment syndrom“. Jde o autoimunitní problém, kdy se tělo brání těmto velkým úrazům, a pošle do té končetiny velké množství krve, aby ji jako by utlumilo, a ty tkáně odumřely. Je to v podstatě forma „autoamputace“.

Co přišlo dál?
Tři dny po první operaci jsem musel na další, kdy mi asi na šesti místech museli naříznout předloktí, ruku i části paže, aby ten otok mohl odejít. Jinak hrozila amputace celé ruky. V téhle fázi jsem musel na sál kvůli menšímu zákroku každý druhý den, vše pod totální narkózou. Nařezávali mi tu ruku a koukali do ní, kde je ještě potřeba něco sešít, vyčistit a podobně. Za necelé dva týdny jsem tak byl devětkrát na sále. Už v těch prvních dnech díky podpoře mé úžasné rodiny se podařilo dostat se do kontaktu podle mě s nejlepším ortopedem a přeborníkem na ruce v Česku a troufnu si říct i ve střední Evropě – doktorem Radkem Kebrlem, který zachránil kariéru i Petře Kvitové. Právě on a paní primářka Schmoranzová ze specializované kliniky  ve Vysokém nad Jizerou instruovali lékaře z Ústí, co a jak se mnou mají dělat, aby se můj stav zlepšil natolik, že budu schopen převozu k nim na kliniku. Jim i všem lékařům a sestrám z Vysokého za to patří veliký dík, především pak panu doktorovi Kebrlemu, který se o mě a mou ruku i dál stará.

2426ZWZ.jpg
Červené skály v indiánské rezervaci v pohoří Jemez Mountains 

Co vám čekalo ve Vysokém?
Hned po převozu se mě ujal pan doktor Kebrle a proběhla další operace, kde mi transplantovali kůži ze stehna na předloktí a část paže, aby se ruka mohla zavřít, protože jsem tam měl fakt velké rány a bylo potřeba hlídat, aby se tam nedostala žádná infekce. V tu dobu jsem na ruce měl pořád to „lešení“ a i díky zásahu na noze byl ze mne „ležák“. Až při další operaci mi ho pan doktor Kebrle sejmul a dal mi tam kovovou dlahu ke spojení vřetenní kosti. Nešlo to tak ideálně, jak by chtěl, protože měl velmi omezený přístup ke kosti kvůli tomu, že velká část tkání ruky byla poničená a do ruky se po té transplantaci nemohlo moc „vrtat“. Pro mě to ale byl i tak velký krok dopředu, protože operace se podařila a hlavně jsem o ruku nepřišel. A po nějaké době jsem byl převezen do rehabilitačního zařízení v Janských Lázních, kde jsem se pokoušel další dva měsíce ruku rozhýbávat. Zároveň jsem musel na vyšetření na neurologii, protože na předloktí se sbíhají hlavní druhy nervů a já je měl všechny poškozené. V tu dobu, tedy v září, mi pracovaly na deset procent, a vypadalo to špatně, s nejasnou šancí na zlepšení. První prognóza v nemocnici byla, že je to 50 na 50 s hrozbou amputace, po prvních operacích to bylo, že zachrání ruku, ale asi už s ní nikdy nepůjde hýbat, nebo jen velmi omezeně. Postupně se ale ten výhled zlepšoval. A po dvou měsících v Janských Lázních přišla další operace, kdy už pan doktor mohl do ruky i z druhé strany a srovnal ji do co nejlepšího postavení, což mi dovolilo výraznější rehabilitaci i rozsah pohybů. Do té doby jsem nemohl předloktí ani otočit. A nedovedl jsem ani zvednout sklenici s vodou.

Kam jste se přesunul poté?
Do vojenského rehabilitačního zařízení na Slapech, kde jsem byl od listopadu až do března 2019 a udělal tam za pomoci rehabilitačních pracovníků obrovský pokrok. V půlce ledna jsem poprvé začal driblovat míčem a začal snít o návratu. Co jsem do té doby dokázal, nebo nedokázal, bylo jedno. Tohle byl nový start a vím, že už nikdy nebudu bojovat jen proti soupeřům, ale i se sebou samým. Bylo pro mě velké zadostiučinění, že jsem se mohl vrátit k tomu, co mám tak rád, a o co jsem kvůli vlastní chybě málem přišel. Loni v dubnu jsem tak pomalu začal trénovat na pražské Folimance, samozřejmě individuálně. Do léta jsem se ale chtěl dostat do takového stavu, abych od další sezony mohl normálně dál hrát v Americe.

2427M2M.jpeg
Údolí kolem Rio Grande v severní části Nového Mexika

To se vám nakonec podařilo.
A znamenalo to pro mě moc. Za ten třičtvrtěrok jsem slyšel tolik různých příběhů jiných lidí a bylo to tak silné, že jsem spoustu věcí přehodnotil. Otevřelo mi to oči v tom, co je opravdu důležité. A basketbal mi sloužil jako velká motivace. Celou dobu jsem při těch rehabilitacích měl v hlavě, že se to zlepší do stavu, že budu moct znovu hrát. A jestli na té původní úrovni, nebo daleko níž, to už byla druhá věc. Pro mě bylo důležité to dokázat, protože původní predikce všech doktorů na začátku byla, že už se nikdy nevrátím.

Asi jen malým štěstím v neštěstí pro vás bylo, že jste měl zlomenou svou nestřeleckou ruku...
Tak, střelbu to až tolik neovlivnilo, ale pořád je to jedna ze dvou rukou a moderní basket se s jednou hrát nedá. (usměje se)

Při čem vás i po roce od návratu zranění limituje?
Rozhodně jakákoli forma driblinku levou je stále složitá, protože v prstech už nemám takový cit. Nebo přesněji – na čtyřech z pěti prstů poznám, že mám v ruce balon, ale u tří je citlivost nadále snížená. Ta zpětná vazba, když cítím v ruce míč, je prostě slabší. Mám i hodně omezený rozsah pohybu zápěstí, což výrazně ztěžuje jakýkoli driblink. A samozřejmě zakončování levou je taky složitější, byť ne nemožné.
 


Jak to při celém vynechaném roce vypadalo se školou?
Tím, že jsem nemohl hrát, jsem ten školní rok prakticky musel zrušit, protože bych nedostával sportovní stipendium a musel si jednak školné platit sám, ale především se všemi operacemi, narkózami, predikcemi pobytu v nemocnicích a ústavech jsem si nedovedl představit ještě dělat školu, a to na dálku všechno on-line, s čímž jsem do té doby neměl zkušenosti, které dnes kvůli koronaviru mám extrémní. Moc mě podržel i náš trenér Cordova, který nehledí jen na basket, ale i na naše studijní výsledky. Právě on mi doporučil, že by bylo škoda si při on-line výuce pokazit celkové průměry, což by mi mohlo uškodit do budoucna, kdybych se chtěl vydat jinou cestou než pod koši. Do té doby jsem totiž měl excelentní výsledky a byl jsem vyhlášen jako jeden z nejlepších studentů na celé škole.

Jak vůbec vedení týmu a univerzity přijalo zprávu o havárii svého sportovce?
Akademicky to až tak velký problém nebyl, prostě jsem navázal po roční pauze. Funguje to jinak než v Česku a není problém vynechat i delší dobu, pokud o tom škola ví. A v týmu? Mamka byla ve spojení s trenérem v létě po úrazu, ale já jsem s ním mluvil, až když jsem byl schopný pořádně komunikovat. Bylo jasné, že šlo o moji chybu, ale bylo to ponaučení a trenér mě i v těch nejtěžších momentech podržel a psychicky mě podpořil. Dokonce už během rehabilitací mi řekl, že i kdyby ta ruka nebyla v takovém stavu, že bych s ní byl schopen hrát, bude mě chtít zpátky, ať už bych dělal cokoli, protože mu jde o to, abych dostudoval a byl součástí týmu a našeho programu. To mi moc pomohlo pro další motivaci a já mu za tu šanci ohromně děkuju.

2428ZGN.jpg
Pohled na univerzitní kampus

Tak velkorysý přístup zní v této době až neuvěřitelně.
Strašně si toho vážím. Kdyby mi hned na podzim 2018 řekl „seš zraněný a už se nemusíš vracet“, v té rekonvalescenci by mi to vůbec nepomohlo. On mě ale podpořil a na mně bylo to ostatní.

A jak po tom všem vypadal loni na podzim váš návrat do hry?
Bylo to těžké. Po roce bez možnosti kontaktní hry to šlo hrozně pomalu. Naučit se driblovat, jinak cítit míč tou levou rukou, učit se znovu dvojtakty levou… Postupně to ale bylo čím dál lepší a já viděl, že když tomu dám energii a čas, tak to půjde nahoru a budu schopen hrát. Hodně mi už v Praze pomohl dovednostní kouč USK Samba Samoura, dostal jsem i kontakt na skvělého kondičního trenéra, bývalého olympijského jihoafrického sprintera, který má s těmito případy zkušenosti a mě pak taky trénoval. Fyzicky jsem tedy byl na konci léta už konkurenceschopný.

Kdy došlo na první zápasové zapojení?
Jistě bylo znát, jak dlouho jsem nehrál 5 na 5. Měli jsme taky nového asistenta, který víc sází na domácí hráče a právě v minutáži měl jako bývalý zkušený hráč velké slovo. Z mého úhlu pohledu jsem tak musel dvakrát tolik bojovat o každou minutu na hřišti, než museli domácí hráči. Chyba byla i to, že jsme v jednom zápase před Vánocemi měli konflikt se soupeřem, kde naši horkokrevnější kluci, většinou ti platní, tak trochu vyvolali zbytečnou bitku, která vyústila v to, že se ve středovém kruhu servaly celé týmy včetně trenérů. Náš tým za to schytal velké tresty. Já - stejně jako celá naše lavička - dostal stopku na dva zápasy za opuštění lavičky, v tu chvíli ale zvítězila týmová sounáležitost, protože když vidíte patnáct soupeřů, jak mlátí pět vašich spoluhráčů, to nešlo nechat dopustit. Já v Americe nikoho jiného než ten tým nemám. Horší bylo, že tři naši pivoti, z toho dva ze základu, dostali stopku do konce sezony, což pro náš ne právě nejvyšší tým byla velká komplikace. A k tomu naši dva hlavní střelci museli stát pět nebo šest zápasů.

2420Yjk.jpg
Nikoho jiného v Americe nemám - s týmem na přehradě Santa Cruz 

Sezona tedy dopadla zle nedobře.
Katastroficky. Jediné pozitivum bylo, že i s těmi zbylými hráči jsme si pak vedli na ty podmínky víc než dobře, kdy jsme s pěti malými hráči bez pivota dokázali proti školám z druhé divize NCAA uhrát zápasy o 20, což byly neskutečné výsledky. Bylo to pak víc o charakteru, míč se začal víc hýbat, žádná přehnaná ega a tým šlapal. Možná to trenérovi ukázalo, aby v tom důrazu na týmové pojetí byl do budoucna důslednější.

Ještě k vaší akademické dráze – jaký jste si vybral obor?
Business administration a management. A pravděpodobně si jako podobor vezmu ještě něco jako psychologii.

Aktuálně je vám dvaadvacet - co plánujete po škole?
Zbývají mi dva roky basketu na škole a musím být připravený na všechno včetně toho, že bych kvůli koronaviru musel celou sezonu zůstat v Česku. Po letní přípravě s áčkem USK Praha jsem si domluvil hostování v prvoligovém Vyšehradě , kde plním roli lídra a hlavního střelce. Chtěl jsem hlavně nabrat co nejvíc minut při zápasech, kterých za poslední dobu nebylo tolik. Bohužel jsme zatím kvůli koronaviru odehráli jen přípravné zápasy a dvě utkání v lize, ale Vyšehradu jsem zatím pomohl v průměru 21 body a na palubovce jsem trávil větší porce minut. Pro mě je basket celoživotní vášeň a láska, o kterou nikdy nechci přijít. Budu se snažit být nejlepší možný hráč a až přijde po škole čas na rozhodnutí, uvidím, jestli bude možnost hrát někde profesionálně, a jaká bude moje životní situace. Chci se ale postarat i o svoje blízké a neřešit jen to, že budu za každou cenu hrát. A kdyby to pod koši už dál nešlo, věřím, že si najdu jinou zajímavou možnost a basket zůstane dál velkou součástí mého života.

2429NjM.jpeg
Historické centrum Santa Fe, hlavního města Nového Mexika, rozkládajícího se 2200 metrů nad mořem 

Co jste v Novém Mexiku zažil za dva roky mimo kurty? Dostalo se i na výlet do sousední země?
Je tam krásná příroda s horami a málo lidí na velkém prostoru, nicméně Nové Mexiko je i dost nebezpečný stát a naše město má slušnou historii po stránce působení drogového kartelu a různých nepokojů. Jen během posledního roku jsem v poměrně velké blízkosti našeho ubytování slyšel střelbu. Člověk musí být opatrný a být si vědom té hrozby, nevyhledávat tyto situace a být vděčný za příležitosti, které v životě má. Spousta lidí se tam dostane na špatnou cestu a třeba my v Česku, i když se to leckdy nezdá, můžeme být rádi, že žijeme v klidném systému, a nemáme tady tolik problémů jako právě v Novém Mexiku. Ty možná můžou vypadat efektně v hollywoodském filmu, ale reálně jde lidem o životy. Spousta lidí básní o tom, jak by se jednou chtěla dostat do nějaké drsné akce, jenže když u vašich sousedů někdo střílí, a vy zrovna před domem lezete z auta, tak to není nic příjemného. Pokud jde o cestování, tak díky basketu a vlastně i golfu, který jsem za školu rovněž hrál, jsem byl v Arizoně, Coloradu, Texasu, Illinois, Jižní Karolíně nebo Georgii. Podíval jsem se i do Kalifornie, a protože teď mám nového spoluhráče z Mexika, tak pokud se vrátím, mohl bych se k němu jednou podívat, stejně jako to plánuju i se spoluhráči z Brazílie.



Na úplně vrchním snímku vyhlídka za městem Los Alamos, v jehož laboratořích byla vynalezena atomová bomba a byly zde vyrobeny i bomby svržené na konci druhé světové války na japonská města Hirošimu a Nagasaki