10 minut s plackou z ME? Nejšťastnější

15.09.2019 - red
počet přečtení: 613
vytvořeno 15.09.2019, upraveno 15.09.2019

Z PEKINGU PO MS S VOJTĚCHEM HRUBANEM Ta slova by se dala tesat do kamene. Tak nějak vystihují podstatu šestého týmu světa pro rok 2019. A z jejich autora dělají jednoho z hlavních kandidátů na nového kapitána národního mužstva po odchodu Pavla Pumprly. „Už jsem v „repre“ dlouho na to, abych si tu honil body a statistiky. A pokud za dva roky na EuroBasketu v Praze budu hrát deset minut na zápas a získáme „placku“, budu úplně nejšťastnější.“ Více komentářů k tomuhle krédu současného člena základní pětky netřeba. Čerstvý třicátník Vojtěch Hruban, osové křídlo a klíčový obránce družiny Ronena Ginzburga, který kvůli splněnému snu řady generací odložil se svou ženou i další expanzi dosud tříčlenné rodiny, už dobře ví, na čem záleží. A poznáte to i z následujícího interview uskutečněného těsně po skončení zápasu o 5. místo se Srbskem na světovém šampinátu v Číně, který se zlatým písmem zapsal do kroniky českého basketbalu.

Vojto, jste šestí na světě, jak krásně to zní?
Plně nám to dojde, až se dostaneme domů, s nějakým odstupem, protože tady to byl blázinec, dělo se toho strašně moc, pořád se hrálo nebo připravovalo na další zápas a člověk nad tím neměl ani čas přemýšlet a vychutnávat si to. Samotné užívání úspěchu začne až teď, kdy je všechno za námi.

Jaký nápor to pro váš tým byl, když počínaje zápasem s Turky jste museli buď vyhrávat, nebo aspoň udržet určitý rozdíl při porážce, a byli jste tak neustále pod tlakem na výsledek?
Bylo to hlavně psychicky hrozně náročné. Základní skupina ale dopadla podle předpokladů. Po přijatelné prohře s Američany jsme se cítili dobře, na hřišti jsme nechali maximum. A po výhře nad Japonskem přišel zápas o všechno s Tureckem, který se nám povedl. Díky tomu celým týmem proudila obrovská vlna emocí, která ho zvedla a dala mu hodně sebevědomí. Pak jsme nevěděli, co čekat od neporažené Brazílie, ale najednou jsme v poločase vedli o dvacet a ukázalo se, že s ní můžeme hrát a postup do čtvrtfinále začíná být docala možný. A pak už jsme šli na postup, i když takový plán původně nebyl. A tam už byl každý zápas o všechno, kdy porážka by nás poslala domů, což je hrozně těžké na psychiku. Ve čtvrtfinále pak Austrálie byla v daný den lepší, s tím nešlo nic dělat. Vzápětí jsme porazili Polsko, což jsme chtěli, a Srbsko o páté místo už bylo vyloženě za odměnu. Na konci už chyběly síly a trochu nás zradila střelba, která nás držela celý turnaj. I tak to ale nebyl špatný zápas a my turnaj zakončili se ctí.

2023MzQ.jpg

Někde mezi Tureckem a Brazíli se tedy zjevila vaše víra ve velké věci?
My si věřili na Turky, dál se nikdo moc nedíval. Až když se to povedlo, začali jsme koukat, co bude dál. Věděli jsme, že Brazilci hrají skvělý basket a říkali si, co budem dělat s tímhle, nebo s tímhle, ale najednou měli Brazilci špatný den, my naopak dobrý, oni nám jako soupeř sednuli a sebevědomí týmu šlo hrozně nahoru. A s Řeky už tým věděl, že to zvládneme a vnitřní sebevědomí bylo obrovské, což bylo znát i na hře. Tým to hodně nastartovalo a po Brazílii bylo vidět, že chceme a můžeme hrát s kýmkoli.

Jak se poslouchá to, že děti se ve školách kvůli sledování zápasů neučily, lidi chodili z práce dřív nebo si brali dovolenou a vaše bojovnost se dává za vzor i celospolečensky?
Už se asi budu opakovat. Je to něco neuvěřitelného a něco, co by nikoho z nás nikdy nenapadlo – že by ve sport barech dávali místo fotbalu basket, celá republika na něj koukala a po zápase nám přišlo každému dvacet textových zpráv k tomu, jak jsme hráli dobře. Toho si vážíme úplně nejvíc, jak to i lidi, kteří basket normálně nesledují, začalo bavit, psali nám, podporovali nás a ptali se, jaká jsou pravidla a na další věci. Tohle je strašně hezký, že jsme k tomu přitáhli i další lidi. A snad to pomůže i tomu, aby basket poskočil o stupínek výš a byl u nás dalšími lidmi vnímán jako velký sport a děti ho začaly hrát.

Co vám po návratu z Číny bude chybět a co vám v ní naopak vadilo?
Jediné, co mi bude chybět, je ta parta kluků, se kterou se potkáme až v únoru při kvalifikaci ME (národní tým ji bude hrát jen nesoutěžně), nebo v červnu při olympijské kvalifikaci. Taky jsem ale rád, že si od nich odpočinu (usmívá se), přece jen to léto bylo dlouhé a nějaká „ponorka“ tu mezi námi plave. Ten tým ale táhnul za jeden provaz, držel spolu, všichni jsme si kryli záda, týmová chemie byla neuvěřitelná a byla jedním z hlavních stavebních kamenů našeho úspěchu. Jinak už jsem rád, že se vracíme, těším se hrozně na rodinu a na lidi u nás, protože Čína je i přes svou zajímavost jiný svět, který není pro mě.

Jak teď bude týmu chybět končící kapitán Pavel Pumprla?
Mě to hrozně překvapilo. A doufám, že ho ještě zlomíme. Pokud si to ale „Pampi“ rozmyslel už definitivně, tak nezbývá než poděkovat, protože byl neuvěřitelný kapitán. Ta správná spojka mezi trenérem a hráči, příklad pro nás ostatní na hřišti i mimo, takový správný Mirek Dušín českého basketu. Všichni, kdo na MS koukali, by mu měli poděkovat, protože pokaždé, když se zápas nevyvíjel právě dobře, tak „Pampi“ nastoupil, dokázal přinést spoustu energie, výbornou obranu, zisky, doskoky a to bylo vždy potřeba. Tuhle roli vždy plnil na sto procent. Takže klobouk dolů a děkujeme! (klaní se)

Blafoval tedy Pavel svým vyhlášením po získání pořadatelství ME, že teď bude muset ještě dva roky vydržet?
Já si teď myslel, že to s tím končením je sranda. A říkám „Co blbneš? Ty dva roky vydržíš, Evropu doma ještě dáš a pak skončíme spolu“. Teď to ale vypadá, že to vzdal předčasně a že nás v tom nechá. Ale je to jeho rozhodnutí, chápu, že má rodinu, další povinnosti a my mu můžeme jen poděkovat.

Zkusíte teď vybojovat i historickou účast na olympiádě?
Ta je stále hodně vysoko. Na kvalifikačním turnaji bude šest týmů a vždy jeden obrovsky silný z Evropy, ať už to budou Řekové, Srbové nebo Litevci, plus další týmy z celého světa. Jak je ten systém kvalifikací udělaný poměrně podle regionů, šance dojít tam z Evropy je malá, to si musíme přiznat. Nejsme bez šance, ale pořád postupuje jen vítěz turnaje a je to o jednom zápase a kolikrát o jedné střele. My bychom měli vzhlížet především k mistrovství Evropy doma. Tenhle tým snad kromě „Pampiho“ ty dva roky ještě zůstane pohromadě a bude to pro něj vrchol. Pro většinu z nás to bude poslední repre akce a tam bychom chtěli liem ukázat, že budeme neříkám rovnou hrát o medaile, ale že patříme už i do světové špičky. To bude na domácím šampionátu hrozně důležité.

Bylo v těchto dnech rozhodnuto i o vítězi Sportovce a Týmu roku 2019?
Tak, ještě budou na řadě naše tenistky nebo Slavia v Lize mistrů. Ano, mohli jsme se stát favority a „Saty“ by mohl být Sportovcem roku, samozřejmě ale bude ještě záležet na jeho podzimu v NBA. Nicméně si myslím, že letos to bude jeho sezona. Bude tedy určitě vysoko. A my už jsme byli druzí a mohli bychom zaútočit i na tu nejvyšší příčku.

Po minulém ME jste skončili na pranýři po nepostupu ze skupiny s jednou výhrou. Je letošek satisfakcí svého druhu?
Před dvěma lety jsme si to tak nějak zasloužili. Ten tým nechci říct, že nefungoval, ale oproti olympijské kvalifikaci rok předtím nám kromě „Satyho“ chyběla celá základní pětka, neměli jsme zkušenosti, dostatečnou výšku, chyběli nám pivoti i širší rotace. Nehráli jsme tam dobře a byl to v podstatě zazděný turnaj. Na druhou stranu nám to i hodně pomohlo do následné světové kvalifikace, protože tým se udržel, všichni už měli rozdané role a najednou to fungovalo. Tím, jak jsme na EuroBaksetu měli najednou úplně nové role, hodili nás do vody a řekli „plavte“, tak tam jsme se ještě topili, ale v následné kvalifikaci na MS už to hrozně pomohlo.

Na MS v Číně jste týmovým herním projevem předčili i soupeře s lecjakými hvězdami NBA, což už svědčí o vaší vysoké kvalitě...
Celé to bylo o týmové chemii. Nikdo tu nebyl kvůli nahánění čísel. Jistě, pokud bylo třeba, tak na sebe někdo vzal ty důležité střely, ať „Saty“ nebo Jarda Bohačík, ale ne proto, že by se to od nich čekalo, ale protože měli dobrý den a ten zápas k tomu směřoval. A to vzájemné krytí si zad, nevzádávání se za jakéhokoli stavu a táhnutí za jeden provaz tenhle tým zdobilo. Nejvíc to bylo vidět proti Polsku, kdy už rapidně ubvaly síly, ale vždy když se Poláci nějakými trojkami dotáhli, zafungoval ten tým, začali jsme na sebe řvát, ať zase běháme a navzájem jsme se dokázali vyhecovat a vrátit se do vedení. Asi nejtěžší chvíle jsme si prožili, když jsme s Řeky při jejich obrovském tlaku prohrávali o 12 bodů (což v tu chvíli znamenalo nepostup do čtvrtfinále) a tam se ukázalo, že umíme zapnout, udělali jsme několik dobrých obranných akcí, trefili dvě trojky, rozběhli rychlý protiútok, vrátli jsme se zpátky ke své hře a slavili úspěch.

Platilo i letos, že Tomáš Satoranský dělal ostatní hráče lepšími?
Stoprocenně. „Saty“ byl motorem a velkou část turnaje i sebevědomím tohohle týmu, tím, kdo určoval směr, který jsme my ostatní následovali. Je tady takovým „vedoucím psem“, na hřišti i mimo. Jeho zdravé sebevědomí je neuvěřitelně vysoké a přenáší se i na nás. Máme pak pocit, že můžeme hrát s kýmkoli.

Bude do budoucna důležité udržet basketbal na současné vlně popularity? A co pro to můžete udělat vy, hráči?
Chtělo by to přidat i nějaký klubový úspěch. A když bude „Saty“ hrát dobře v NBA, Ondra Balvín ve Španělsku a my s Nymburkem v Lize mistrů, takové výsledky to budou přiživovat a podporovat to, co přišlo s letošní basketmánií. A pak začne i evropská kvalifikace, byť v té nám o výsledky nepůjde, ale půjde prostě o to, aby byly výsledky v tom mezidobí, kdy nehraje reprezentace.