„Zaslechl jsem něco o Praze 2021“

S JIŘÍM WELSCHEM Z KLUŽE Už po jednom dnu stráveném v centru dění na mistrovství Evropy kapitán Čechů Jiří Welsch prohlásil: „Dneska to ve mně cestou na trénink vzplálo naplno. Tomáš (Satoranský) se vzadu změnil v „DJe“, pak přišlo oficiální focení, které jsme si taky užili. Těším se na turnaj hodně, je to takový první den, kdy ten šampionát na mě dýchl. Poznali jsme arénu, jsme už v tom prostředí a je to reálné.“ 37letý veterán ve velkém interview pro české novináře promluvil i o svém zvláštním zájmu o zákulisí šampionátu, o proměně své role, Luboši Bartoňovi u stolu trenérů, své komunikaci s letošními absentéry, klice na los, aktuální velké pomoci babiček před narozením druhého potomka, svém příštím angažmá, překvapení z Jaromíra Bohačíka i o jakési velké akci v Praze v roce 2021.

Jirko, jak se vám zamlouvá zápasová hala a hotel, kde nechybí ani venkovní bazén?
Já doufám, že bazén tady nikdo z nás moc využívat nebude. Nepřijeli jsme sem na dovolenou. Hotel vypadá dobře, zázemí je super. Zrovna před chvílí jsem říkal u oběda, že by mě zajímalo, jak to vypadá, když se opustí tento areál. Jak to vypadá za jeho hranicemi. V zápasové hale jsme byli poprvé ve středu a ta také vypadá velice dobře. Zatím je to tu příjemné překvapení.

Jste nejzkušenějším hráčem týmu, chodí za vámi mladí žádat o radu?
Nechodí. Takhle to moc nefunguje. Spíš když vidím, že je nějakou radu potřeba dát, tak se snažím, aby to vzešlo ze mě, ale mladí kluci mají ještě příliš hrdosti a svou hlavu. Chtějí si najít vlastní cestu, ale to je přirozené. Já jsem byl taky takový.



Jak se vaše role v reprezentaci v čase měnila?
Pro mě hodně. První šampionát byl v roce 1999, to mi bylo devatenáct. Vidím tam tři fáze. První byl debut v reprezentaci a následný šampionát ve Francii. Další roky to byla nováčkovská role, byl jsem mladý, dravý, hrál jsem vedle zkušených českých veteránů. Pak jsem odešel do Ameriky, pár sezon jsem za nároďák nehrál, načež přišla druhá fáze, kdy jsem cítil, že reprezentace je můj tým. To, co se dělo na hřišti, mimo něj, hra, cítil jsem velkou zodpovědnost. Ne, že bych ji teď necítil, ale tehdy to bylo ještě intenzivnější. A potom od roku 2012 tam nastalo „předávání moci“ a od té doby přijímám roli toho veterána, která je rok od roku větší a silnější. Užívám si, že můžu ještě vedle té nastupující generace stále hrát.

Jste už posledním mohykánem z té starší generace. Omlazuje vás dění v měnícím se týmu?
Je to zvláštní, moji vrstevníci už většinou překročili na druhý břeh. Jsou z nich trenéři, manažeři, vedoucí týmu… Jo, omlazuje mě to. Od roku 2012, co přišla nová vlna těch kluků, tak říkám, že to nadšení a energie a vášeň pro hru, to bylo to, co mě vtáhlo zpátky do národního týmu a co mě drží dodnes.

Zatímco z vrstevníka Luboše Bartoně se už stal asistent trenéra…
V pohodě, v autobuse samozřejmě sedí vepředu. Ale dnes (ve středu) jsme ho museli vytáhnout dozadu mezi nás hráče, protože vepředu je hrozná nuda s těma bafíkama. A on to s radostí přijal. Je to ale jiné, je vidět, že jeho role je jiná. Komunikace je odlišná, i když se známe už dlouhou dobu. V autobuse sedí jinde, na jídle je u stolu s realizačním týmem. Definitivně nás už opustil.

Připravujete se už i na novou kariéru, dal jste se na studium pod hlavičkou FIBA. Sbíráte tady v Kluži i zkušenosti tohoto druhu?
Nechci to takhle dát, ale poprvé vnímám i ty jiné věci. Třeba když jsme přijeli, tak jsem koukal ohledně organizace v hale, jak je vše značené, sledoval lidi, kteří tu pracují, co má kdo na starosti. Ne že bych s tím sem jel, ale podvědomě to vnímám. Jsem teprve na začátku, ale bylo to otevření očí, co všechno do té organizace spadá. Je hrozně jednoduché jako hráč přijet na jakoukoli akci a stěžovat si, že jídlo je špatné a bezdrátové připojení na internet pomalé. Ale uvědomit si, co všechno do toho spadá, co všechno se odehrává za těmi závěsy v zákulisí, jaké množství energie je tomu věnované, aby se taková věc dala zvládnout, to si jako hráči často neuvědomujeme a nejsme schopní to docenit. To, co jsem letos v létě začal dělat, beru jako pootevření zákulisí a nakouknutí do něj.



S jakým očekáváním vstupujete do blížícího se turnaje?
Není to ten stejný pocit jako před dvěma lety, to nebudu zastírat. Nicméně ten cíl, který jsme měli předtím, a máme ho dál, tedy pokusit se postoupit ze skupiny, je i se všemi věcmi, které se odehrály, dosažitelný. Troufám si říct, že jsme zase měli štěstí na los a naše skupina je nejhratelnější. Ne nejslabší, ale nejhratelnější. Má své vlastní favority, ale jsou tam týmy, se kterými se dá hrát, a nesnižoval bych to. Možná fanoušci budou mít očekávání, ale to, co je nadchlo před dvěma lety, se těžko bude opakovat. Typy hráčů jsou tu jiné, ale co se týká ambic, tak bychom neměli slevovat. Měli bychom myslet na to, že se odsud chceme podívat do Istanbulu a postoupit. A to je reálné.

Kdo vás z letošní sestavy překvapil?
Jarda Bohačík. Má za sebou velmi dobrou sezonu, ale stále to byla sezona v české lize a pro mě bylo zajímavé vidět, jak tu svou hru pozvedl výš, a se soupeři, se kterými jsme se utkali, hrál velmi dobře. Nevím, jestli je překvapení to správné slovo, ale dobrý. Hodně dobrý.

Omluvenky už se prý v týmu několik týdnů neřeší, platí to?
Já to už sám dlouho neřeším. Samozřejmě, když se to ze začátku začalo rojit, tak jsem se do toho trochu osobně zapojil. S některými kluky jsem se snažil komunikovat, ale pak jsem měl své jiné starosti a v momentě, kdy bylo jasné, že se s tím stejně nedá nic dělat, tak mi ani nic jiného nezbývalo, než se soustředit na to, co je.

Cítíte lítost, že se ještě jednou nepovedlo dát dohromady ten nejsilnější tým?
Jet sem s pocitem lítosti by bylo špatné, ale ano, mrzí mě to. Nečekal jsem, že to bude takhle. Když jsem si to promítal v hlavě a podívám se na hráče, kteří nám tu chybí, tak se vší úctou a respektem, který mám k našemu týmu, co jsme tady, tak kdyby tady byli všichni hráči, co mají český pas a můžou hrát, tak s vyjimkou „Satyho“ bychom buď všichni seděli na lavičce, nebo bychom tu vůbec nebyli. To oslabení je silné, ale je to tak, jak to je.
 

Bylo tam před ME i rozhodování, zda budete reprezentovat, nebo budete s rodinou?
Bylo, a kdyby nepřišla podpora a pochopení ze strany partnerky, tak bych tady asi nebyl. Ze začátku jsme o tom mluvili otevřeně a partnerka (bývalá volejbalová reprezentantka) mi řekla, že jestli chci, tak ať jedu, že to zvládne. A to bylo pro mě to nejdůležitější, proč jsem se rozhodl, že tu chci být. Bylo to konzultované mezi námi a vděčíme i za velkou pomoc rodině, babičkám, protože teď trávím většinu času mimo domov a potenciální porod je za rohem, takže obě rodiny pomáhají.

Neláká vás v národním týmu ještě pokračovat? Počkat třeba dva roky…
Dva roky… já jsem zaslechl, že se má něco konat v roce 2021 v Praze, ale nevím, jestli to je oficiální verze…

A co klubová kariéra? Většinu cesty do Kluže jste čelil narážkám spoluhráčů na možné angažmá v Pardubicích…
Nejde se k tomu vyjádřit, zatím jediný tým, do kterého momentálně patřím, je český národní tým a až se vrátím z této akce, tak budu mít jiné starosti. Čekáme druhý přírůstek do rodiny, takže starostí budu mít dost a další basketbalovou budoucnost budu řešit až po návratu.