Zahradní dělnice čeká na vsi na telefon

26.03.2020 - red
počet přečtení: 351
vytvořeno 26.03.2020, upraveno 26.03.2020

S JULIÍ REISINGEROVOU V nepříjemné situaci se ocitla i jediná česká basketbalistka působící v nejvyšší španělské soutěži Julia Reisingerová. Její domovský klub Valencie i celá španělská liga totiž k epidemii koronaviru nepřistupoval zpočátku tak vážně a některé kluby nechtěly své hráčky pustit domů. Teď už je však 21letá reprezentační pivotka na jihu Čech a přečkává povinnou karanténu.

„Naštěstí už týden a půl jsem doma s rodinou a jsem ráda, že se mi povedlo bez větších problémů vrátit se do Česka. Situace ve Španělsku totiž zprvu vůbec nevypadala tak vážně jako teď. Nikdo to moc neřešil, klub pořád říkal, že se nic neděje, všechno bude dobré a bude se dál hrát. Pak to ale vygradovalo, když nám EuroCup zrušil zápas v Belgii a začala se postupně posouvat a odkládat španělská liga. V tu chvíli se to začalo hodně řešit,“ popisuje Reisingerová.

„Když jsem slyšela, že Česko začíná zavírat hranice a mohl by být problém dostat se zpátky, rozhodla jsem se letět domů, co nejdřív to šlo. Valencie nás nejprve nechtěla pustit, přesvědčovali nás, že musíme zůstat, dokud se liga definitivně nezruší. Ve zprávách ve Španělsku ale proběhlo, že možná bude zavírat Praha a pražské letiště, zavřou se hranice a neměla bych možnost, jak se vrátit zpátky. V tu chvíli jsem řekla v klubu, že musím domů, dostala jsem výjimku a mohla jsem odletět,“ vysvětluje dramatickou situaci rodačka z německého Tischenreuthu.

2206Nzg.jpg

Tím, že je liga dosud jen přerušená, má Reisingerová výhodu plné výplaty. Ve Španělsku totiž stále věří, že tamní soutěže budou pokračovat, i když podle posledního vývoje to tak úplně nevypadá. Česká pivotka má tak povinnost klub na dálku informovat o svém fyzickém stavu.

„Z pohledu klubu jsme vlastně pořád v sezoně. Musíme se připravovat, posíláme trenérům videa, informace, jak se připravujeme, jak se cítíme a podobně. Musíme být připravené, protože nevíme, kdy nás povolají zpátky do ligy, což je teď otázka vyšší moci. Zatím jsme tak nadále placené, ale jak to bude dál, nevíme,“ přemýšlí nahlas.

Reisingerová zůstává v kontaktu s trenéry i spoluhráčkami, z nichž některé setrvaly v epidemií postiženém Španělsku částečně uvězněné.

„Dost často si telefonujeme, píšeme a máme skupinové videohovory. Třeba Američanky se domů ještě nedostaly, protože tam ta situace zatím nebyla tak vážná ohledně bezpečnostních opatření jako v Česku. Holky tak čekají na případné zrušení ligy nebo úplné uzavření amerických hranic,“ lituje Reisingerová dvou zámořských spoluhráček.

Pauza v sezoně Reisingerové a spol. zase tolik nevadí. V lize totiž ambiciózní tým zatím dosáhl na bilanci 14 výher a osmi porážek, což řadí Valencii až na čtvrté místo. Zato v EuroCupu španělský celek válel a s jedinou porážkou za celý ročník došel do čtvrtfinále. Pohárová soutěž však byla - stejně jako ženská Euroliga a mužský Europe Cup - z rozhodnutí FIBA pro tento ročník ukončena.

„Se sezonou nejsem moc individuálně ani týmově spokojená. Odehrály jsme skvělou sezonu v EuroCupu, kde jsme se dostaly extrémně vysoko, v lize jsme neodehrály vůbec špatné zápasy a byly jsme konkurenceschopné, ale přály jsme si mířit trochu výš. Ambice z klubu byly nižší než ambice hráček, což nás trápilo celý tým,“ hodnotí Reisingerová.

2207Yjg.jpg

Co jí však může hodně chybět, je život ve Valencii, která jí stejně jako celé Španělsko rychle přirostla k srdci.             

„Lidi ve Španělsku jsou moc fajn, všechno berou s klidem. Fanoušci žijí basketbalem zatím v každém městě, kde jsem byla, což miluju. Ve Valencii chodí na zápas kolem pěti tisíc lidí, klub se navíc zapojuje do různých charitativních akcí mimo basket a člověk pozná další lidi, takže život ve Valencii je skvělý,“ pochvaluje si i s tím, že tráví už třetím rokem hodně času bez rodiny.

„Za ty roky ve Španělsku jsem si na to dokázala zvyknout. Naštěstí hraju v dobrých lokalitách, takže za mnou všichni mohou jezdit. Rodiče jezdí třikrát za sezonu na návštěvu, přítel také, jezdí za mnou i spousta kamarádů, takže se necítím sama. Zatím jsem hrála ve skvělých městech, což lidi láká přijet, aby se sem mohli taky podívat,“ směje se.

Období karantény po návratu tráví s rodinou v malé vesničce kousek od Strakonic v domě se zahradou, kde jí omezení pohybu obyvatel nemusí tolik trápit.

„Protože jsem na vesnici, tak zvládám karanténu v pohodě. Člověk může jít ven, pracovat na zahradě a tohle dává člověku větší volnost, než být celý den zavřená. Já jsem skoro pořád na zahradě a pracuju, domů si jdeme jen odpočinout a ohřát se. K večeru plním tréninkový plán od atletického kouče z Valencie, protože se pořád chystám, že mě můžou povolat zpátky. Do mého tréninku se zapojuje celá rodinka, což můžete vidět na sociálních sítích,“ dodává pobaveně.

Jediné, co se jí tak nedostane příliš do ruky, je basketbalový míč. Od toho si však může dovolit dát malou pauzu.

„Jsem ráda, že si můžu odpočinout, protože ve Valencii jsme slovo odpočinek moc neznaly. Šla bych si zahrát nebo i jen zastřílet do haly, ale protože mám každý den hodinu a půl tréninku od atletického trenéra, tak se úplně nenudím a basket mi zase tolik nechybí. Pauza nám neuškodí, pokud se člověk udržuje, ani vlastně nemám čas myslet na to, že nehraju,“ přiznává.