Rok se 4 kouči, co mě hodně zocelil

PŘED ME 2017 S MICHAELOU STEJSKALOVOU V letošní sezoně byla jednou z pouhých tří legionářek z aktuální reprezentační sestavy. A pro třicetiletou křídelnici Michaelu Stejskalovou to rozhodně nebyl rok strávený v růžové zahradě. I ve druhé sezoně v dresu Gran Canarie se s týmem pohybovala u dna španělské ligy, v níž jen první pětka měla kladnou bilanci po základní části, a po loňském předposledním místě její celek letos skončil poslední, s pěti výhrami z 26 zápasů. Reprezentační forwardka je odehrála všechny a celkem měla druhý nejvyšší počet odkroucených minut. Její průměr se zastavil na čase 28:21, během něhož stíhala 10 bodů a 3,3 doskoku. Trefila téměř shodný počet trojek (39, úspěšnost 26) i dvojek (45, úspěšnost 36) a byla druhou střelkyní týmu. O svém složitém roce i očekáváních před svým prvním domácím šampionátem bude nyní detailně vyprávět.

Míšo, jak složitý byl váš druhý rok na Gran Canarii?
Očekávala jsem trochu něco jiného. Vracela jsem se ráda, znala jsem svou roli v týmu a vše kolem, ale spousta věcí se najednou změnila. Onemocněl nám trenér, který nás vedl první rok, a musel odstoupit, což mě osobně mrzelo, protože jsme měli dobrý vztah, a myslela jsem si, že tenhle rok to pro mě bude lepší. Navíc tým se sestavoval dost pozdě, přičemž dlouho se nevědělo, jestli se bude hrát nejvyšší soutěž. Takže jsme se sehrávali, když už byl říjen, a další hráčky přišly až kolem Vánoc, nebo i po nich. Musely jsme ale dělat, co šlo, abychom se zachránily, což se nakonec nepovedlo.

Jaká sezona to byla z týmového pohledu a jaká z osobního?
Zajímavé bylo, že jsme dokázaly porazit týmy z druhého, třetího nebo čtvrtého místa, naopak jsme prohrávaly s celky z chvostu tabulky. O udržení jsme bojovaly až do konce. Španělská liga je oproti české hodně vyrovnaná a do poslední chvíle nevíte, kdo vyhraje. My jsme bohužel sestoupily jako tým, který se jako jediný za 34 let v lize stále držel. Všechny to moc mrzelo, protože Gran Canaria je malý ostrov a všichni tam basketem žijí. Přitom ve druhé lize bude třeba cestování stejně náročné.



I loni jste sestoupily, ale nakonec se tým podařilo udržet. Letos je pád definitivní?
Loni jsme ale dostaly divokou kartu, protože jsme neskončily poslední. Letos jsme už ale poslední byly. Možná to ještě hotové není, nikdy se neví, kolik týmů se bude schopných přihlásit, a kdo bude mít finanční problémy, což nám právě loni pomohlo.

A teď osobní rovina sezony…
Já přijela se spoustou energie, po té první nesnadné sezoně i hodně natěšená, jenže po výměně trenéra to pro mě bylo trochu složitější. Na styl nového trenéra jsem si moc nemohla zvyknout, ale makala jsem, i když se mi jeden čas zrovna nedařilo a měla jsem i zdravotní problémy. Nový trenér do té doby vedl jen chlapy a uplatňoval jinou psychologii, než by podle mě na ženy platila.

Jak vypadá, když trenér uplatňuje „mužský“ přístup na ženy?
Byly chvíle, kdy trenér zařve, což by chlap vzal v pohodě, ale ženskou to vyvede z míry. Ono toho ale bylo víc, celkem jsme za sezonu vystřídaly vlastně čtyři trenéry. Po odstoupení trenéra z mé první sezony to převzal jeho asistent, který nikdy netrénoval, takže to měl těžké. Pak přišel další, který vydržel asi dva dny, až dorazil čtvrtý, který už zůstal. A když se přidaly i porážky, nebylo to lehké…

Zažila jste v této sezoně něco úplně nového?
Po špatném začátku sezony, kdy jsme to měly asi 0-8, a provázela nás hrozná smůla na často těsné porážky v koncovkách, bylo psychicky těžké si udržet pozitivní přístup, pro mě i pro celý tým. I tahle zkušenost mi ale dala hodně.
 

Co jste stihla mimo hřiště?
Byla jsem se podívat na fotbale, protože jsem bydlela hned vedle stadionu. S tím sousedí i basketbalová aréna Gran Canarie, takže jsem viděla i zápasy ACB. Bohužel jsem nikdy nezvládla vidět týmy, co chce vidět každý – Real a Barcelonu. To jsme vždycky hrály venku, na španělské pevnině.

Po přibývajícím počtu šílených bombových útoků po Evropě, zpřísnily se ještě víc bezpečnostní procedury při leteckých přesunech?
Toho jsem si nevšimla, ale cestování bylo pro mě docela náročné. První sezonu jsme jezdily velkými tranzity a teď to bylo už jen jedním, takže každý měl pro sebe jen jednu sedačku. Pro mě nebylo jednoduché přiletět do Madridu a pak takhle cestovat na zápas dalších pět hodin. Člověk potom přijede unavený. Ze zdravotních důvodů, protože si potřebuju píchat injekce, jsem ale později klub požádala, abych mohla cestovat o den dřív a nebyl s tím problém. Takže v tomhle směru jsem pak měla výhodu, mohla jsem se před zápasem vyspat na hotelu. A zbytek týmu přiletěl až přímo na zápas, po celodenní cestě.

Kolik cizinek vás bylo v týmu?
Měly jsme hodně Američanek. Z minulého roku jsem z profesionálek zůstala jen já a Estela Royo, jejíž přítel hrál za Gran Canarii ACB. A pak tam byly tři hráčky z Ameriky, dvě z Afriky, celkem nás bylo 7 cizinek a zbytek týmu tvořily mladé domácí hráčky.

Španělštinu jste tedy moc zlepšovat nemusela?
Mě mrzelo, že jsem se do ní nepustila hned první rok. Věděla jsem, že s angličtinou vystačím, protože většinou se pro komunikaci v týmu používala. Letos jsem se na to vrhla o něco víc, protože takovou příležitost už mít nemusím. Od druhé půlky sezony jsem si dokázala říct, co potřebuju, a teď bych to chtěla udržet.
 

Jak to bude s vaším zahraničním působením dál, mimo jiné po dvou sezonách manželství na dálku?
My jsme měli výhodu, že manžel za mnou mohl dojíždět a byl za mnou hodněkrát. Momentálně ještě ohledně další sezony nevím nic, soustředím se na reprezentaci.

Co očekáváte od nově složeného národního týmu pro mistrovství Evropy, včetně spolupráce s výraznou americkou posilou Kiou Vaughn? Vy jste na tom s angličtinou už asi dobře, že?
Tak, teď se domluvím. Když jsem ale, tuším, ve 23 letech přišla do USK, tak jsem si ještě moc nepokecala. Teď už je to dobré, Kiu jsem potkala ještě před jejím odletem na sezonu WNBA na pražské Královce a právě jsem si z ní dělala srandu. Já se na to těším, Kia nám může hodně pomoct, na své pozici je velmi dobrou hráčkou. Má hrozně velký čich na balony v obraně a nebude problém, aby zapadla do týmu. Navíc hodně holek z USK ji zná.

Očekáváte, že díky tomu, že na sebe bude vázat pozornost obrany, zbyde víc prostoru pro vás?
Bude jednou z těch, co určitě navážou pozornost, ale já doufám, že si s holkama sedneme celkově. Několik nás tu už je delší dobu a věřím, že budeme hrát jako tým, který pošlape.

Nakolik už jste nasála předšampionátovou atmosféru?
Tím, že jsme skončily ligu mnohem dřív než loni, dala jsem si jen tři dny volna a pak jsem se snažila udržovat a trénovat. Po příletu do Prahy jsem chodila trénovat s holkama, které ještě hrály ligu. Osobně jsem hodně natěšená, protože šampionát doma jsem si ještě nezahrála. Tohle se může podařit jednou za život, nebo tedy pro někoho výjimečně i dvakrát. Pokud to vezmu osobně, tak já jsem nikdy z těchto šampionátů neměla žádnou medaili, tak to by pro mě byla taková třešinka na dortu.