O tom, co jak vypadá, i budoucnosti repre

S ASISTENTEM LUBOMÍREM RŮŽIČKOU Z KLUŽE Po kouči národního týmu usedl do klužské zpovědnice ještě před posledním zápasem lvů na ME i asistent Lubomír Růžička, který díky několikaleté zkušenosti u národního týmu mohl hovořit o řadě aspektů jeho fungování ve velkých detailech a také velmi otevřeně. K obeznámení s jeho pohledem na dění v reprezentaci, na její budoucnost v krátkodobém i dlouhodobém horizontu, i na situaci v českém basketbale vás právě nyní zveme.

O důvodech nepostupu ze skupiny
„Zatím jsme si vše stihli zanalyzovat jen velmi krátce. Samozřejmě to vnímáme jako neúspěch. Chtěli jsme postoupit do Istanbulu. Nicméně se na to musíme dívat realistickýma očima. Jediná cesta do osmifinále vedla přes Rumunsko a Maďarsko. Jeden zápas se nám podařil, druhý už ne a tak jedeme domů. Musím říct, že v takovém složení, v jakém jsme se na šampionátu představili, pokud bychom hráli s Maďary deset zápasů, tak jich pět vyhrajeme my a pět oni. Bohužel nám ten klíčový na EuroBasketu nevyšel, zatímco jim znamenitě. Zejména Hangovi s Vojvodou. Podle mého názoru postoupil ten lepší tým.“

O tom, zda klíčovým problémem byla chybějící větší energie v úvodu zápasu s Maďarskem
„Ten začátek nám nevyšel tak, jak bychom si představovali. Netrefili jsme několik jednoduchých střel, jim to naopak vycházelo. Ještě můžeme mluvit o zápase s Černou Horou. Jistě jsme i v něm chtěli zvítězit, ale Černá Hora s tou soupiskou, co na mistrovství měla, byla kvalitnější. Měli tam hráče z NBA i z Euroligy.“



O tom, zda se neúspěch na ME nezrodil už během léta s řadou omluvenek a dalších absencí
„Na to nejsem dostatečně erudovaný, abych mohl odpovědět za všechny. Nicméně můj názor, který nemusí souznít s obecným míněním, je tento: Myslím si, že nejsme basketbalová země. To si musíme chtě nechtě přiznat. Na druhou stranu máme dobrý národní tým, ovšem pouze za předpokladu, že v něm budou ti nejlepší hráči.“

O tom, zda Tomáš Satoranský při zmínce chybějící „balkánské mentality“ narážel i na absenci Jana Veselého
„To s tím souvisí. Musíme si uvědomit, a vidím to i v české lize, že pokud chcete být úspěšní, musíte mít něco extra. U dobrých českých hráčů chybí vůdcovská role. Generace hráčů kolem ročníku 1980, jako jsou Jirka Welsch, Radek Nečas nebo Ladislav Sokolovský, kteří byli dominantní, už zkrátka chybí. Ti hráči, kteří jsou dominantní, působí v cizině. A někteří z těchto hráčů momentálně nejsou v národním týmu. Takže všechno souvisí se vším. Ano, chyběli nám hráči, kteří by zastávali pozici skutečných lídrů. Ano, Kuba Šiřina je lídrem Opavy, Jarda Bohačík byl lídrem USK Praha, ale to na EuroBasketu nestačí.“

O tom, jestli tento tým nepůsobil až moc hodným dojmem
„Já bych především chtěl dát klukům kredit. Můžeme najít viníky v trenérech, v hráčích, ale tohle není ten skutečný problém. Skutečný problém je v tom, že nejsme basketbalová země. Pokud chceme být úspěšní, tak musíme být v týmu všichni. Druhá věc – i když budeme všichni, tak se pořád bavíme o tom, že jsme na evropském žebříčku někde mezi desátým a šestnáctým místem. A pak shodou okolností, že vám vyjde turnaj, že správně naladíte formu a že vám vyjde los, se stane, že skončíte sedmí jako v roce 2015.“



O tom, v čem tento tým zaostal za svým potenciálem
„V jednom utkání.“

O tom, jak do budoucna i další opory více motivovat, aby přijely
„Mluvili jsme o tom. A musím přiznat, že hodně. Tohle není otázka pouze dneška, ale je to na delší diskusi. Někde si sednout a rozebrat důvody, proč s námi ti hráči nebyli.“

O zásadnosti výškového deficitu na podkošových pozicích
„Basket je přirozeně hrou vysokých lidí. My jsme tu věděli o velkém limitu a snažili jsme se odvést maximum v obraně i útoku. V obraně jsme při hře soupeře do dolního postavení zdvojovali a pak rotovali. Když máte tým s vysokými pivoty na této úrovni, je to jako eso v kartách. Nám ale takové chybělo. Proto jsme pak často ztráceli na doskoku, kolem koše a i přes veškerou snahu bylo vidět, co se v zápasech dělo. Prostě to nestačilo.“    

O tom, zda při výškovém deficitu pod košem i další hráči nepostrádali sebedůvěru, že tým má na rovnocenný boj
„Na to odpovím trochu oklikou. Když jsem vedl Svitavy v zápasech proti Nymburku, tak jsem si vždycky říkal - kluci, málo bojujete. Jenže ono to tak vypadá, protože nastupují proti hráčům na vyšší úrovni, pro které hra vypadá strašně snadná. No a divákům, třeba u televize, se pak zdá, že hráči váhají, jsou tam pozdě, nebojují. Ale ono to tak ve skutečnosti není. Ti špičkoví hráči ta rozhodnutí na palubovce dělají automaticky, a proto pak jsou v NBA nebo Eurolize. A kluci, kteří hrají třeba českou ligu, proti nim pak vypadají, že nebojují a váhají. To je ale přesně to vyšší patro hry. Tohle jsem si zažil jak u týmu, co byl outsider, tak z druhé strany i u celku, který byl favoritem.“

„Osobně mám před našimi kluky velký respekt. Třeba Kamil Švrdlík dřel do morku kosti. Takový Martin Peterka vypadá, jako když nebojuje, ale to prostě není jeho DNA. Já ho znám od šesti let. On nikdy nebude mít výraz zarputilého válečníka. Má však jiné přednosti. Martin Kříž je velký bojovník, co nic nevypustí. Samostatnou kapitolou je Patrik Auda. Ten hrál několik zápasů i se zraněním. Spousta hráčů, kdyby měla podobnou diagnózu zranění, tak by do zápasu ani nenastoupili. Řekli by, že jim za čtrnáct dní začíná klubová sezona a že si musejí chránit kontrakt. A Patrik? Vzal dres, řekl, ať mu dají prášky a zatejpují ho, že jde na to. Jestli tedy chce někdo hodit na kluky to, že nebojovali, tak to tak opravdu jen vypadalo, když se teď budeme bavit o dlouhých hráčích.“



O tom, co znamenala nižší výška pod košem pro útok, u nějž si soupeř hlídal především český perimetr
„Když vám nevycházejí v obraně některé situace a vy dostáváte koše, tak nemáte možnost hrát rychlý protiútok. Tím pádem tohle družstvo hrálo na EuroBasketu po většinu času do plných, 5 na 5. Přitom celou přípravu jsme se bavili o tom, že naší největší zbraní musí být rychlý protiútok. Jenže ten můžete praktikovat jen v případě, že velice dobře bráníte. Na obranné polovině nám však chyběla výška, s čímž jsme samozřejmě počítali. A tak jsme se snažili zesilovat krytí ze silné strany s následnou rotací, nebo zesilovat krytí ze slabé strany po základní čáře opět s následnou rotací, anebo jsme využívali bránění zepředu pouze pivotem, tedy bez výpomoci. Těch variant můžeme mít v rejstříku třeba deset. Jenže když se kvůli řešení vzniklých krizových situací musíte nějak přizpůsobovat, musíte dorotovávat, jsou to už následné chyby. Pokud se vám obrana rozpohybuje, protivník vás samozřejmě atakuje. A to je důvod toho, proč soupeři měli dvakrát až třikrát víc trestných hodů než my. Protože my jsme pořád v obraně rotovali. A oni chodili na čáru trestných hodů. A po šestkách hrajete co? Do plných. Takže všechno souvisí se vším... Pro rychlý protiútok je zásadní i dobrý obranný doskok a v těchto situacích jsou znamenití Honza Veselý s Ondrou Balvínem. Oni ten doskok umějí pokrýt znamenitě, udělají těch deset doskoků, které váš tým potřebuje, a pošlou rychlou první přihrávku na Tomáše Satoranského, křídla vám správně vybíhají do rohů a pak se vám hra absolutně otevírá. Na tomto příkladu je vidět, že basket není složitá hra, ale je to prostě hra vysokých lidí.“

O míře využívání toho, že rozehrávač Satoranský býval soupeři zdvojován až ztrojován
„Většina týmů na něj nasazovala speciální obránce, například Maďaři Kovacse, který běžně nemívá takovou roli, ale tenhle džob odvedl na výbornou. Tomáš tím, že na sebe vázal víc obránců, otevíral prostor pro ostatní. Třeba v zápase s Maďarskem jsme prvních šest minut měli čtyři absolutně otevřené pozice, a tam jde o zabijácký instinkt. Aby se zápas vyvíjel pozitivně pro vás, musíte tyhle pozice využít. O tom není sporu. Pokud nedáte otevřenou střelu třikrát po sobě, sebedůvěra hráčů jde dolů a zároveň to podporuje důvěru obrany, že to dělá dobře, když zdvojuje našeho nejlepšího hráče. Na kdyby se nehraje, ale proměnit ty pozice, já bych jako trenér (soupeře) v tom zdvojování nepokračoval. A to je to momentum zápasu. Už jsem říkal, že z deseti zápasů s Maďarskem bychom jich pět vyhráli a pět prohráli. Zrovna ten klíčový jsme ale prohráli.“          



O limitu bolesti zad, jež na ME trápily Tomáše Kyzlinka
„Nejsem doktor, ani fyzioterapeut, ale Tomáš byl limitovaný pohybově a všichni víte, že když ráno vstanete a pomalu si nemůžete sednout, je to těžké. Kluci z realizačního týmu odvedli dobrou práci, protože Tomáš to už pro čtvrtý zápas s Černou Horou měl lepší, ale stále hrál se sebezapřením. A předtím s Maďary na něm bylo už při rozcvičení vidět, že není OK, takže proto nenastoupil.“

O tom, v jakém světle vidí kvalifikaci SP
„V tomto okamžiku prezentuji pouze svůj názor. V první řadě by měla vzniknout role jakéhosi „tatínka národního týmu“. Tedy jedna osoba, která se o něj bude starat po celou dobu. A jestli to bude ze strany hlavního trenéra, anebo sportovního ředitele, je už jedno. Prostě člověk na plný úvazek, který bude v neustálém kontaktu se všemi hráči. Po každém jejich zápase si s nimi prohodí dvě tři textovky, bude za nimi jezdit, bude se jich ptát na problémy a další věci, aby se už nikdy nestalo, že bude tolik omluvenek. Třeba když se hráč v listopadu zraní, tak za ním tenhle člověk pojede, bude se bavit s fyzioterapeuty i s jeho trenéry a řešit, co by se pro toho hráče mohlo udělat, aby byl ready. Nebo když někdo bude mít rodinné problémy, bude snaha mu s nimi pomoct. A další věcí tu je, že národním týmům už končí ta úmorná léta, kdy jsou hráči a trenéři dva měsíce od rodin, což vidím sám na sobě.“    

O tom, jestli by přijal úvazek u národního týmu i pro další cyklus, kdy budou dvě okna uvnitř ligové sezony
„Na tohle si ještě sedneme s hlavním trenérem. Za sebe říkám, že národní tým je pro mě absolutní vrchol kariéry, a kdykoli mám možnost nějak pomoct reprezentaci, budu se o to snažit. A je jedno, jestli to je U16, U18 nebo U20. Se všemi mládežnickými trenéry jsem byl v posledních letech v úzkém kontaktu, konzultoval jsem s nimi, snažil se pomáhat se skautingem. A totéž dělám i v áčku. Pokud ze strany federace přijde znovu nabídka na pozici asistenta, bude otázkou, kdo bude trenérem, jestli si mě vybere, a jak bychom fungovali. Já mám podporu ze strany zaměstnavatele, tedy svitavského klubu v čele s panem Špačkem a Jindřichem Horákem, kteří když jsem za nimi přišel, že váhám s tím, jestli vzít EuroBasket, tak mi řekli, že by mě profackovali, kdybych to neudělal. Vidí, že to je velké vyznamenání pro náš malý klub. A věřím, že bychom zvládli i ty reprezentační termíny v sezoně, ve Svitavách mám dobrého asistenta (který by jej po dobu nepřítomnosti zastoupil).“



O tom, jak zlepšit aktuální situaci, kdy čtyři ze 6 mládežnických reprezentací jsou v divizi B
„Před rokem 1989 sportovalo 80 procent dětí do 15 let. Dnes je to 21 procent a třeba u nás ve Svitavách 44. Tyhle studie mě vždycky zajímají. První věcí tak je, že musíme děti dostat do tělocvičen. Druhou je to, že často slýcháme, že trenéři mládeže nejsou zaplaceni. Tohle ale není o penězích, nýbrž o nadšencích. Naše mentalita ovšem je, že pokud něco nemáme zaplacené, tak do toho nejdeme. Kolega Luboš Bartoň mi řekl, že trenéři mládeže ve Španělsku mají většinou licenci A, ale dělají to dobrovolně po práci, přičemž za to nemají zaplaceno. V roce 2010 jsem strávil měsíc v akademii Barcelony a tam mají tři profíky a zbytek jsou dobrovolníci, kteří do čtyř pěti odpoledne hákují v práci a až pak jdou na trénink dětí. A já se ptám, jestli máme dostatek nadšenců. Před dvěma měsíci jsem dělal seminář v Hradci Králové, kde bylo 140 trenérů, a když přišel čas diskuse, nikdo se na nic nezeptal. Přitom šlo o téma mládežnického basketbalu. Vlastně jeden hlas zazněl – někdo řekl, že mu přijde na trénink sedm lidí a tohle by nefungovalo. Já jezdím i na naše mládežnická mistrovství a většinou tam vidím lidi, kteří jsou podráždění, agresivní, negativní. A proto třeba nemáme ty děti, když vám někdo pořád říká, jak ho to nebaví, jak není talentovaný a neumí to. První věcí tak je nahnat děti do tělocvičen, probudit nadšení v trenérech a dávat jim uznání ve společnosti. Když dnes někdo přijde a řekne „já jsem trenérem mládeže“, tak slyší reakci: „Ty jsi blázen, proč někam po víkendech jezdíš? Buď s rodinou.“ Já ale pořád nadšence vidím a znám nějakých šest až osm mládežnických trenérů, kteří do toho jdou po hlavě a dál se vzdělávají.“

„Další věc, kterou by se měla federace zabývat, je podpora malých klubů. My se teď snažíme ty nejtalentovanější děti centralizovat, ale je to správně? Teď si vymyslím příklad – budu mít talentovaného kluka v Poličce, kterého mu ve 13 letech vezmu a dám ho do velkého města, kde ho budu vzdělávat. Jenže toho trenéra v Poličce to přestane bavit. Co kdyby se mu ale projevilo uznání, že za tím trenérem budu jezdit a on toho kluka bude do určitého věku trénovat. Jistě vím, že je taky potřeba zajistit, aby měl při tréninku kvalitní konfrontaci. Nám se teď ale stává, že na mistrovství republiky minižáků proti sobě hrají de facto krajské výběry a ne kluby. Děláme přestupy v minižácích za účelem vítězení a to není dobře. Můžu si tohle dovolit říct, protože jsem trénoval od minižáků. Taky jsem chtěl jako trenér mládeže vyhrávat. Na druhé straně si pamatuju případ, kdy za mnou přijeli rodiče Jirky Šouly (vicemistra Evropy kadetů z roku 2011 a nyní hráče Jindřichova Hradce v NBL), že s ním budou ve 13 letech dojíždět čtyřikrát týdně z Poděbrad do Pardubic. Tam jsem to ale chápal, protože on v Poděbradech neměl ve svém ročníku tým. To samé Viktor Půlpán v Holicích.“

„Další věcí je, že my teď máme v národním týmu hráče, kteří hrají na jiných pozicích než v klubech. To už je ale složitá otázka na to, jaký přístup dané kluby volí, jak mají svůj přístup nastavený od svých majitelů, jak se ho drží a jestli po dvou třech prohrách nevymění půlku týmu. A poslední věc je, zda hráči dělají se svými agenty správná rozhodnutí. Hvězdy českého sportu jako Jirka Welsch nebo Petr Čech dělali ve svých kariérách správná rozhodnutí. Jirka šel z Pardubic do Prahy, z Prahy do Olimpie Lublaň a odtud do NBA. Podobně i Tomáš Satoranský, který nejdřív šel do Sevilly a ne hned do nějakého velkoklubu.“



O zraněném Šimonu Puršlovi, který strávil ME s týmem i jako nehrající   
„Šimon původně byl v širší nominaci. V červenci se zranil, ale kdyby k tomu nedošlo, hned po ME U20 se hlásil v našem kempu. Někdo mi řekl, že on je v nároďáku proto, že je tam Růžička (Puršlův budoucí kouč ve Svitavách). On tam ale byl proto, že máme problém pod košem. Být tu Balvín a Veselý, Šimona bychom asi nenominovali. Další věc byla, že Adam Pecháček naskočil do kempu po čtyřech měsících absence na hřišti kvůli vážnému zranění kotníku a jeho velké operaci. Adam tak trénoval dva dny a jeden měl volno, protože ten kotník nefungoval, jak měl. Já jsem s Adamem vedl komunikaci a on sám řekl, že se s ohledem na nominaci necítí (po zdravotní stránce) dobře. A po rozhovoru s hlavním trenérem řekl, že by nechtěl být zálohou na pozici čtvrtého pátého podkošového hráče. A na základě toho byl nominován na ME Šimon Puršl. Ten se zranil a my volali zpátky Adamovi, který nám zopakoval to, co už řekl předtím.“

„Pokud jde o Šimona a další, musí teď federace říct, jestli půjdeme do blížící se kvalifikace Světového poháru po hlavě (s cílem postupu), anebo se dohodneme, že je tu kvalifikace na svět, ale budeme ji hrát s hráči, kteří budou hrát na EuroBasketu 2021, s tím, že zkušený hráč, kterému je teď kolem třiceti, nám v tenhle moment sice pomůže, ale v době ME mu bude už 35. A nebylo by pak lepší, aby takové zápasy odehrál třeba Viktor Půlpán, kterému je teď 21 a v době ME mu bude 25? Na rozehrávače má výšku, výborný atleticismus i herní přehled. Nemohl by být on tou správnou pojistkou za Tomáše Satoranského? Tahle rozhodnutí se teď musí udělat – jestli jít dlouhodobě s cílem ME 2021, kdy je možné, že jedna ze skupin by mohla být v Praze, anebo zkusíme svět, protože máme docela hratelnou skupinu, a budeme hrát na výsledek i teď?“

„Dám další příklad – rozehrávač Víťa Krejčí by mohl být nominován už v listopadu na kvalifikaci, jako dvanáctý hráč, aby získal zkušenosti. Buďme s ním v pravidelném kontaktu a za čtyři roky tu máme hráče na pozice 1, 2 i 3, který teď, ve svých 18 letech, trénuje s týmem ACB v Zaragoze. S tou jsem byl letos v častém kontaktu, a pokud by Víťa nedostával příležitosti, tak by měl jít do situace, kde se mu trenér bude věnovat 24 hodin denně a sedm dní v týdnu. To je i případ Šimona, který šel k nám do Svitav, kde bude mít extra péči. A my máme skvělého majitele, který dá radši přednost 20letému Čechovi, než aby si koupil čtyři Američany. My jistě jsme rádi, když nám zámořský hráč zkvalitní tým, ale majitel nám především řekl – pojďme to hrát s mladými Čechy. Proto u nás mladý Kovář bude hrát v NBL deset dvanáct minut. A jestli skončíme čtvrtí nebo šestí, to naší situaci po ekonomické stránce nezmění, protože už víme, že nám stejně větší peníze na sezonu nikdo nedá. Tak budeme hrát o čtvrté až osmé místo, ale budeme hrát pro český basket. Proto jsou tu Puršl, Kovář nebo Kotásek. Taky ale máme Roseboroa nebo Kerra, protože chceme, aby mladý Kovář s Kerrem sváděl na tréninku dennodenně těžké souboje.“