Když křeče chytají už před zápasem

PRVNÍ INTERVIEW O HISTORICKÉM ME  Když ženská skvadra v roce 2010 letěla na vlně euforie až k fantastickému stříbru na mistrovství světa v domácím prostředí, dospělí lvi tuhle show sledovali z evropského podpalubí divize B, kam to léto sklesali i mladší kolegové z U20. Sešel se však jeden rok s druhým, druhý s třetím, třetí se čtvrtým a čtvrtý s pátým - a dvě nesledovanější mužské reprezentace definitivně vystoupily z ženského stínu. Ba co víc - v létě roku patnáctého hromovým úderem praštily do evropského stolu. Nejdřív dvacítka Petra Czudka zazátkovala své velké tažení šestým místem, aby zářijová jízda mezinárodního komanda s dvojitou zahraniční stopou vyřezala na českou úspěchovou pažbu ten dosud nejzářivější zápis v samostatné éře. Nejen o 7. příčce z Lille, jež Čechy poprvé katapultovala do olympijské kvalifikace a navíc rovnou i na příští Eurobasket, bude teď pro Basketmag vyprávět jeden z těch vůbec nejzasvěcenějších, špička mezi manažery všedního i nevšedního dění a na ME šéf českého národního týmu Michal Šob. V prvním hloubkovém pohledu na kulisy nebývalého úspěchu přijde řeč na extrémně vyčerpávající turnaj s 9 zápasy ve 14 dnech, ale také na "historky z podsvětí", potřebu energetického sponzora, trojí lví prémie, puntičkářského kouče, prazvláštní pohostinnost galského kohouta a také na průkopnickou akci "Kulový blesk".

Michale, co všechno se vlastně muselo při letošním ME dělat jinak ve srovnání s Eurobasketem 2013, z českého i globálního pohledu?
Všeobecně je příprava na ME třeba oproti kvalifikaci náročnější, jak dopravou, tak organizací, protože FIBA má pro reprezentace spoustu úkolů, které se musí splnit dopředu. Taky už během jara se při návštěvě zástupců týmů v dané lokaci řeší spousta jejích speciálních požadavků. Letos byla organizace i logistika extrémní, neboť základní fáze se hrála ve čtyřech zemích. Nejsložitějším oříškem tak byl přesun 16 týmů ze čtyř míst Evropy do Lille na finálovou fázi, což ale FIBA zvládla až na drobnosti na výbornou. Přestěhovat 4krát 4 týmy během jediné noci do nových hotelů a v případě 12 týmů i do jiné země tak, aby hráči šli co nejdřív spát, nebylo právě jednoduché.

Přibližte trochu detaily této operace "Kulový blesk".
Všechny čtyři týmy z dané skupiny letěly společným letadlem, kde vepředu seděly reprezentace a vzadu lidi pracující pro FIBA, včetně rozhodčích a dalších. My to měli ještě vyšperkované tím, že letadlo bylo objednané od FIBA na konkrétní čas a my dohrávali jako poslední s Litvou až někdy po půl jedenácté. Když už bylo jasné, že jdeme do prodloužení, podíval jsem se na lidi z FIBA, kteří se drželi za hlavu a málem omdlívali. Tak jsem se jim na dálku omlouval, že to neděláme schválně. (směje se)… Po zápase jsme se rovnou z arény, kde jsme měli věci s sebou, vydali na letiště. Hlavní prioritou bylo, aby hráči šli co nejdřív spát, takže na letišti v Lille se vystupovalo rovnou do přistavených týmových autobusů, aby hráči mohli hned odjet spát. A zavazadla dorazila na hotel až ráno. Hráči si tak vzali na palubu jen věci na spaní, kdy tentokrát byly výjimečně tolerovány i kartáčky, pasty a deodoranty. FIBA tu prostě udělala pro hráče maximum. Vzpomínám si, že na technickém mítinku před ME se tohoto přesunu týmoví manažeři dost báli a měli kolem toho milion dotazů. Pro všechny byla před těmi dvěma dny volna nejdůležitější regenerace, podle mě ale bylo lepší cestovat hned a spát už v nové destinaci, než nocovat v Rize a vstávat brzy ráno. Hráči stejně hned po zápase nejsou v drtivé většině schopní usnout.
 

I přes tuto logistickou náročnost se zatím jeví jako pravděpodobné, že letošní revoluční model zůstane zachován i pro rok 2017…
Je to tak. FIBA se velmi zalíbil a bude se ho snažit udržet. Jediné, na čem jsme se shodli, je potřeba ještě jednoho volného dne navíc po tom přesunu (s čímž se podle posledních informací napříště počítá). Zatím těžko říct, kolik pořadatelů bude za dva roky, ale ty čtyři země se osvědčily především proto, že se celkově snížily náklady na marketing pro FIBA, protože je víc zaměřen lokálně, a s fanoušky v té dané zemi se dá lépe "pracovat". Další super věc byla, že každá pořadatelská federace si mohla přizvat jednoho soupeře, což garantovalo určitý počet fanoušků v halách už dopředu. I přes tu náročnou logistiku při přesunu je pro FIBA výhodou, že se rozmělní tlak na ni samotnou. Celkově je ME živější a pro fanoušky má i další plus. Pokud se turnaj koná na jednom místě, které je příliš vzdálené, tak tam většinou nejspíš nepojedou. V případě letošního modelu jsou - samozřejmě při postupu toho kterého týmu - možnosti aspoň dvě a jedna pak může být v rozumné dojezdové vzdálenosti (Riga byla z Prahy 1370 kilometrů, Lille 1000). Pro nás bylo při přípravě další výhodou i to, že v Lotyšsku i Francii se platí eury.

Ještě k odbavení při přesunu z Rigy - proběhlo vše zcela hladce?
Tím, že let byl pouze pro FIBA, jedna přepážka byla otevřená jen pro nás a hráči normálně předkládali svou identifikaci jako kdykoli jindy. Jedinou výjimkou bylo, že už dopředu byla přijata nadměrná zavazadla. To bylo docela vtipné, protože už dva měsíce před ME jsem musel poslat jejich seznam včetně rozměrů, takže jsem vařil z vody, protože nikdo přesný počet zavazadel neznal. A výstup v Lille byl opravdu super - jakmile jsme dosedli, už jsme z okýnek viděli blížící se autobusy, které by tam za normálních okolností samozřejmě nesměly. A týmy šly rovnou ze schůdků každý do toho svého. A uvnitř už čekal týmový atašé s klíčky od hotelových pokojů.

Jak se celkově lišila logistika na místě mezi Rigou a Lille?
V Rize bylo vše dopředu dané. V Lille už to bylo ve vyřazovacích bojích o něco složitější. Třeba tréninky v halách FIBA nasazuje podle umístění týmů ve skupinách, a i když ten klíč jde dopředu trochu odvodit, měnily se časy někdy i na poslední chvíli. Došlo k tomu například v půl desáté večer a pak se muselo přenastavit úplně všechno od jídla v hotelu přes odjezd až po policejní eskortu. Nejsložitější byla situace po čtvrtfinále, kdy až výsledek utkání určoval, kdy budeme hrát další zápasy, a kolik jich bude. S Radkem Nečasem jsem tak měli na každý den připravené tři varianty, co se může dít dál. Ta větší náročnost se navíc přenášela i na lidi, co pro nás něco zajišťovali, a to včetně hotelového personálu.

Další náročnější akcí byl i odjezd domů, který se při vašem tažení rovněž plánoval ztuha.
Po čtvrtfinálové porážce se Srbskem záležel náš odjezd na výsledku zápasu s Italy. Výhra znamenala okamžitý odjezd, prohra další utkání. Už 10 minut po skončení zápasu jsme tak začali žhavit telefony a řešili definitivní návrat do Prahy. Naštěstí se povedlo najít efektivní spoj hned na sobotu. Nejdřív jsme vyrazili do Lille na nádraží a rychlovlakem TGV se přepravili přímo k terminálu na letiště Charlese de Gaulla. 



Plusem ME byly ohromné návštěvy na většině zápasů. Celkové číslo se zastavilo na 711 tisících, což dalo průměr 9 tisíc na utkání. Taková super čísla se nejspíš ani nečekala.
Nevím, co se očekávalo, ale vím, že pro nás tam byly důležité dva momenty. A oba měly plusovou hodnotu. Naše utkání ve skupině s Ukrajinou a Belgií se odehrávala v téměř prázdné hale. Výhodou ale bylo, že asi 500 až 600 českých fanoušků se nechávalo neskutečně slyšet! Hodně nám to pomohlo a rozhodně vždy přetlačili kotel soupeře. Přesto je škoda, že na tyto zápasy si nenašli cestu i místní příznivci, což bylo dané i tím, že v Rize fungoval systém lístků na jednotlivá utkání. V Lille už se prodávaly lístky na dva, případně i na tři duely najednou. I když byly poměrně drahé, tak fungovalo to, že když už člověk ten lístek měl, přišel na všechno. Ptal jsem se místních a ti mi potvrdili, že pro lidi, co nejsou basketbaloví fanatici, ale chtějí se přijít podívat, je 120 eur dost peněz (podle Šoba šlo o střední cenovou hladinu) a chtějí si za to užít všechno. Bylo třeba super, že na druhý poločas našeho zápasu s Lotyši o 7. místo už v hledišti sedělo nějakých 20 tisíc lidí, protože i když nepřišli přímo na nás, v té hale byli, a ať fandili, nebo ne, to množství lidí v hledišti bylo znát. Hučelo to tam a něco se dělo. Proto pro nás oba systémy prodeje lístků měly nějakou výhodu.

Kolik českých fanoušků se vydalo do Lille?
Víme například o jedné skupině, která absolvovala Rigu i Lille. Celkově jsme ale při té gigantické velikosti hlediště - i přesto, že jsme tušili, kde by Češi měli sedět -, fanoušky těžko dohledávali. Nicméně o sobě dávali vědět. Myslím, že jich mohlo být mezi 150 až 200. Chtěl bych tu všem fandům, kterých jsme na obou místech tolik ani nečekali, a kteří vážili tak dlouhou cestu, moc poděkovat. V klíčových momentech nám dodávali energii. Zároveň děkujeme i všem, co nás sledovali v televizi a podporovali nás v ohlasech na dálku. A určitě bych chtěl vyjádřit dík České basketbalové federaci, která se nám v rámci možností v přípravě i na samotném Eurobasketu snažila vyhovět ve všech požadavcích.   

Byl to nakonec dobrý krok, vložit vrchol ME do útrob fotbalové arény?
Tohle hodnocení je hlavně na hráčích. Vím, že někteří z nich uznávali, že z marketingového pohledu to bylo dobré, navíc se zlomil i návštěvní rekord, ale z dlouhodobého hlediska basket do fotbalových stadionů nepatří. Pro hráče to bylo až moc velké, chyběl bezprostřední kontakt s publikem. To taky znamenalo, že i při 22 tisících lidí byly na hřišti slyšet všechny pokyny, což hodně pomáhalo hlavně našim asistentům. Informace o tom, co bude soupeř hrát, a jak máme reagovat, se tak předávaly snáz než v Rize - mám teď na mysli hlavně zápas s Litvou, kde při pískotu 8000 jejích fanoušků má tým soupeře jednoduše smůlu. A zase něco jiného bylo, když v Lille přišlo na zápasy domácího týmu 27 tisíc Francouzů. To pak atmosféra člověka úplně strhnula.

Došlo v obří aréně i na jiné kuriozity?
No, jeden den ráno se na palubovce údajně objevila i jinovatka. Střecha nad stadionem je sice hezká, ale zabraňuje jen dešti nebo větru. A když jsme přišli na trénink v 9:30 ráno, klepali jsme kosu. To všechno jde ale přežít a zase nám to vynahradily jiné neuvěřitelné zážitky, jako když 27 tisíc Francouzů zpívalo Marseillaisu. Z toho mi běhá mráz po zádech ještě teď.
 

Když domácí publikum v semifinále se Španělskem spustilo hvízdot, znělo to, jako když se chystá vzlétnout velký boeing. Byl v aréně samotné dojem stejný?
Francouzi byli slyšet opravdu hodně. Všichni přišli s vlajkami a dávali o sobě dost vědět. Neuvěřitelné byly i situace, kdy francouzský tým dorazil na svá utkání, většinou během druhého poločasu předcházejícího zápasu. Jen co Parker a spol. vstoupili do hlediště, všichni domácí fanoušci začali skandovat, hvízdat a kolikrát ty týmy na hřišti byly dost zmatené, protože nevěděly, která bije. Hráč šel třeba házet šestky a najednou to v hledišti "vybuchlo". (smích)

Stihl jste prověřit, co fanoušci viděli z těch úplně nejvzdálenějších končin hlediště?
Osobně ne, ale mluvil jsem s několika lidmi, co tam seděli, a prý to nakonec nebylo tak strašné. Tím, jak byly tribuny hodně strmé a navrstvené nad sebou, dalo se zápasy sledovat relativně slušně.

Francie šampionát mediálně i z pohledu návštěv prožívala docela dost a třeba placený Canal+ spustil pro ME i speciální substanici Basket+. Dalo se ale poznat i ve 230tisícovém Lille, kde byla řada týmů ubytovaná v hotelu u dálnice, nebo v 90tisícovém Roubaix, kde jste bydleli vy, že se vůbec něco děje?
Tohle je zajímavá věc a - nedalo se to poznat. V Roubaix jsme kromě tramvají polepených Tonym Parkerem o nějakém Eurobasketu ani nevěděli. Pro hráče to ale byla i výhoda, že si odpočinuli od toho humbuku. Jinak v hotelu fungovala "FIBA recepce" s dobrovolníky, kde se hráči nebo trenéři mohli kdykoli na cokoli zeptat. Měli tam třeba průběžně doplňovanou tabuli s časy obědů nebo odjezdů na tréninky. Jakmile jsme ale vylezli z hotelu, tak až na pár plakátů jsme o ME nezavadili. To v Rize turnajem naopak žili naplno - nachystali fanzóny, dokonce restaurace pro jednotlivé národy, kdy se v té "naší" točilo i české pivo. Na plakátech se samozřejmě objevovali hlavně domácí hráči, ale ta optická masáž byla daleko větší.

Reputace českého basketbalu i zájem o něj šly během turnaje určitě nahoru. O mužích se najednou hovoří v souvislosti s olympiádou, což by ještě před rokem znělo jako sci-fi. Už jste pocítili i hmatatelné důsledky nebývalého úspěchu?
Když jsme seděli s realizačním týmem po posledním utkání s Lotyšskem, kdy už jsme věděli, že máme nejlepší umístění od roku 1991 (kdy byla ještě federální reprezentace šestá, ovšem z osmi účastníků včetně jednotné Jugoslávie, navíc při absenci SSSR), padla zajímavá věta, a sice že všechno by teprve teď mělo začínat. A že mnohem důležitější než úspěch z Lille bude práce, jaká se odvede v nejbližších pěti letech. Pro mužský basket je to unikátní příležitost a půjde o to, jak ji využijeme, kolik dětí, nových hráčů a samozřejmě sponzorů se podaří přilákat, aby ten úspěch nezanikl.  



Už i během ME byl znát zvýšený zájem o repliky dresů reprezentantů. Bude jich i dál dostatek?
Věřím, že ano. Už do Rigy jsme vypravili dodávku se servisem pro naše fanoušky. Každý tam proti vstupence na utkání obdržel zdarma tričko s vlajkou, což pak mělo kýžený efekt v hledišti. My jsme navíc poprosili lidi z FIBA, aby našim fanouškům umožnili se srotit do jednoho sektoru, a to už pak stálo za to. Podle mých informací se všechny dresy, které jsme s sebou pro fanoušky vezli, vyprodaly. Myslím, že i ta pošampionátová poptávka naroste a bude stabilní. A v dohledné budoucnosti bude, doufám, fungovat i oficiální e-shop.

Velmi zajímavá byla na ME i problematika spojená s ubytováním. Vy jako národní tým musíte vždy akceptovat nabídku FIBA?
V rámci technického mítinku v Rize jsme ještě před ME dostali nabídku dvou hotelů. Jeden se jmenoval Mercure, ve kterém jsme pak i bydleli, a druhý byl Radisson Blu, což je nejvyšší budova v Rize. Místní organizátoři prozradili, že se na tu selekci hotelů muselo upořádat poměrně nesnadné státní výběrové řízení. Všechny týmy se nakonec jednomyslně shodly na Mercure, kde jsme měli garanci, že tam budou jen basketbalisté a že budou mít klid. V Radissonu bychom sice měli daleko lepší regeneraci a wellness, ale pohyb lidí v mnohapatrové budově by byl ohromný. Hráči tak byli "chráněni" i před médii, navíc každý tým měl svou vlastní místnost, kde jedl nebo měl videoporady. Jinak organizátoři podle mě uzavřeli nějakou hromadnou smlouvu se sítí Mercure, s níž se pokračovalo i v Lille. Praxe je taková, že hotely vybírá FIBA, ale platí je lokální organizátor, který každému týmu hradí pobyt 19 lidí, a každého člena navíc si doplácejí federace samy. Nikdo ale nenutí týmy nabídnutý hotel využít a už se to i několikrát stalo. Vím o Španělích před dvěma lety ve Slovinsku, kteří bydleli jinde, a pak už si museli vše platit sami.

Vy jste si ubytování v tišším Roubaix pochvalovali, že?
My to vyhráli na celé čáře a teď už víme, že naše třetí místo ve skupině bylo skutečným štěstím. Organizátoři první dva týmy ze skupiny (Litva, Lotyšsko) jako předpokládané favority uložily do hotelu u letiště, aby byly po přesunu dřív v posteli, a měly výhodu, když skončily první a druzí. My a Belgie jsme putovali do Roubaix (tady už si týmy nemohli vybírat), což byl nejlepší a nejdražší hotel, kam by se víc než dva týmy ani nevešly. FIBA nás do něj umístila proto, že nečekala naše setrvání na turnaji až do konce. Po osmifinálovém vypadnutí Belgie jsme navíc v hotelu zůstali úplně sami a měli to nejlepší ve srovnání s tím, co jsme slýchali od ostatních. Na prvním technickém mítinku v Lille panovalo dost velké napětí, protože všichni kromě nás a Belgie si stěžovali. Ať už šlo o kvalitu ubytování, stravu nebo možnosti volnočasových aktivit. Hotel u letiště s minimálně 6 dalšími týmy stál u čtyřproudé silnice, kde byla jen benzinka a myčka. Hráči neměli kam si vyjít, nemohli si nikde dát kafe, navíc jim nevyhovovala strava. Z první ruky vím třeba o Řecích a Izraelcích, že chodili na večeři jinam než do hotelu. A to platilo prakticky o všech ostatních týmech, ať měly hotel kdekoli. My naopak bydleli přímo na náměstí v centru a hráči tak měli vše za rohem.     



Které reprezentace si stěžují vůbec nejvíc?
Komplet všichni si stěžovali na ubytování a jídlo. A nejhlasitější byli Litevci, Španělé, Srbové a Řekové. O něčem svědčí i to, že právě Řekové byli jediní, kdo se do Lille přesouval vlastním letadlem. I když nevím, jakou výhodu tím získali. Možná chtěli být v letadle sami, nebo ušetřit nějakou hodinu navíc.

I vás ale potkal jeden nekomfort a to nekvalitní připojení na internet.
Bohužel. I když na hotel každý den chodil nějaký technik, většinou se dalo připojit jen v hotelovém vestibulu.

Jak to pak řešili asistenti, když si potřebovali v noci něco stáhnout kvůli přípravě na dalšího soupeře?
Buď to museli stáhnout ve vestibulu anebo jsme požádali FIBA, která nám vytipované zápasy uložila na flash disky a přivezla nám je, což fungovalo dobře. Po celý turnaj jsme vždy chtěli mít jako zálohu zápasy příštích soupeřů na flash disku, pokud by právě internet nefungoval. Když je třeba něco sestříhat na druhý den, jde už o hodiny a není možné čekat na internet, abychom si zápas mohli stáhnout. 

Když Francouzi už během turnaje ohlásili zisk v řádu 17 milionů eur, to pak muselo při výše zmíněných trablích na ostatní reprezentace působit jako červený hadr na býka, ne?
Ono to funguje tak, že hotely musí být nasmlouvané hodně dopředu. V sezoně sehnat nějakých minimálně 100 míst v jednom hotelu pro například čtyři týmy není jednoduché. A organizačně pak není možné je někam na poslední chvíli přesouvat. FIBA navíc chce, aby všichni měli stejné podmínky a bydleli co nejvíc pohromadě.

Po zkušenostech české ženské reprezentace, která v roce 2013 zažila na ME ve Francii také ledacos, od stravy, již musela řešit i FIBA, přes ubytování u dálnice až po dlouhé přejezdy mezi fázemi šampionátu, asi už lze říct, že u galského kohouta cosi nefunguje…
Pokud bych měl organizačně porovnat Rigu a Lille, Riga byla o něco lepší. Pro nás to ve Francii nebylo špatné, ale pokud bych měl jedno místo vyzdvihnout víc, tak určitě Rigu, kde vše fungovalo jako na drátkách. I do haly jsme to měli blíž. V Lille bez policejní eskorty, díky níž se přejezd týmu zkrátil na polovinu, jel náš transportér až 40 minut. Na druhou stranu hotelové prostředí pro nás mělo až rodinný charakter. Když jsme tam zůstali sami, všichni se nám snažili vyhovět a po každém vyhraném utkání personál stál před hotelem, přišel nás pozdravit a hráčům poblahopřát.



Turnaj měl pro vás také brutální náročnost - celkem šlo o 9 zápasů za pouhých 14 dní, přičemž 5 jste jich odehráli za prvních 6 dní a končili třemi ve třech dnech - jak velký to byl masakr?
Už jen ta čísla jsou ohromující. Až si říkám, jak to hráči vůbec zvládli. V každém případě jsem za to moc rád. Až na zranění Petra Bendy, které by snad nemělo být vážné, to všichni přežili ve zdraví, a to včetně realizačního týmu. Pro všechny z nás to byla neuvěřitelná zkušenost. Tolik utkání v tak málo dnech nehrál asi ještě nikdo. Jednou věcí je ovšem fyzická náročnost a druhou ta psychická. V play-off bojích v Lille jsme hráli tři důležitá utkání ve třech dnech a už jen soustředit se na svůj tým, na sebe i na soupeře plus absorbovat dozvuky minulého utkání, to všechno bylo pro hráče nesmírně náročné. Asistenti museli mít už druhý den ráno připravený skauting na dalšího soupeře včetně skauting reportů o jednotlivých hráčích, jak se chovají, co kdy dělají a podobně. K tomu připravit sestřih hry soupeře. Trenér Ginzburg je velmi precizní, nic nechce ponechat náhodě a asistenti tak viděli prakticky všechny zápasy soupeřů za posledního půl roku. Třeba před zápasem s Chorvatskem chtěl mít trenér zpracované i jeho utkání z ME 2013. Takže se stříhalo i do 5 do rána, a když se hraje tři dny za sebou, byl to pro všechny velký test. Ukázalo se taky, že právě z těchto důvodů ne náhodou mají ty velké reprezentace početné realizační týmy. Troufnu si říct, že oproti nám jsou o třetinu větší. Určitě mají speciálního videoskauta, samozřejmostí jsou asistenti na útok i obranu, větší je i počet lékařů. Ještě v Rize tohle nebyl takový problém, protože asistenti byli na soupeře připravení víc dopředu a na ME se už přidávaly jen aktuální informace. V Lille už se pak nedalo předem chystat na nic, i když třeba před utkáním s Italy jsme měli připravené informace na oba soupeře.

Když si asistenti Růžička a Beneš nachystali tu nůši informací, jak se je pak zejména v závěru turnaje dařilo během jediného dopoledne natlačit do hlav hráčů?
Pokud byl čas, den před zápasem bylo jedno až dvě videa plus jediný trénink, který kolikrát neprobíhal ani v hlavní hale. Příprava na soupeře v Lille se odehrávala už především dopoledne, nicméně hráči se snažili maximálně koncentrovat a zapamatovat si hru soupeře. Zvládli to na výbornou a třeba Chorvaty jsme v jejich útoku hodně znehybnili tím, jak jsme je měli přečtené. Videa na druhou stranu nemohla být moc dlouhá, navíc těch informací je tolik, že předat je všechny hráčům by bylo nemožné. Sestřihy tak trvaly do 20 minut a zbytek hráči dostali vytištěné ve skauting reportech, aby si mohli vyhledat i věci navíc.

Kde se doléhající únava projevovala nejvíc?
V televizi to není tak vidět, když se Tomáš s Honzou pořád houpou na obručích, a vypadají jako neunavitelní králíci Duracellové. V závěru turnaje už ale únava znát byla. O to víc bych teď chtěl týmu poděkovat, jak to zvládl a jak v nejdůležitějším zápase Lotyše doslova přejel.



Největší králík Duracell byl Tomáš Satoranský. Mohl si zejména v pozdější fázi turnaje říkat aspoň o střídání a nebáli jste se už nejen v jeho případě i o zranění?
Sám jsem kolikrát až nevěřícně koukal, co všechno zvlášť duo Veselý - Satoranský dokázalo při té minutáži a v té intenzitě odehrát. Tomáš má takovou chuť a vůli po vítězství i tak neuvěřitelnou energetickou zásobu - a to dokonce i po skončení zápasu -, že i kdyby byl unavený, o to střídání si prakticky neřekne. Jistě, párkrát se to stalo a pak si i Tomáš s Honzou odpočinout šli, ale znali svou roli v týmu a věděli, že na hřišti pro nás znamenali přínos.

Dostalo se v koncovkách zápasů někdy i na křeče?
Takový případ si nepamatuju, ale můžu prozradit, že poslední zápas s Lotyšskem někteří hráči v křečích už začínali. (usměje se) Už po rozcvičení byli unavení a fyzioterapeutům hlásili křeče. Přitom zápas pak zvládli. Bylo to fakt neuvěřitelné!

Kdo nezažil, nepochopí…
Tenhle model ME má jednu velkou nevýhodu, a tou je nemožnost regenerace. My s sebou měli doktora a dva fyzioterapeuty, hráči se po každém utkání a tréninku mohli naložit i do ledové kádě nebo jít na masáž, ale to byly asi jediné dostupné prostředky úlevy od únavy. Používat saunu nebo vodu všeobecně by v programu po sobě jdoucích zápasů nebylo právě vhodné.



Ještě k poslednímu utkání s Lotyši, kteří hráli druhý den v řadě, kdežto váš tým třetí - na samém začátku hráči vypadali hodně zataveně, ale pak se jako by zázračně rozběhali a celý zápas velkolepě otočili. Jak došlo k tomuhle zlomu?
V těchto utkáních hraje strašně velkou roli to, jestli si jeden tým vybuduje nějaké dvojciferné vedení. Kromě bodové převahy se pak přidává v ohromné míře i ta mentální, vedoucí tým je v laufu, naopak prohrávající se v tom topí a ztrácí dech. Jak jsou hráči unavení a vidí, že prohrávají o 15 bodů a blíží se konec, na psychiku týmu to doléhá hodně. Projevilo se to na Chorvatech, s nimiž jsme se dostali brzo na koně, hlavy pracovaly správně a dařilo se. Chorvatům naopak ne a začali se hádat. Totéž se stalo, ovšem v opačném gardu, v utkání s Italy. Při únavě jsme dlouho hledali herní rytmus, nedařilo se a trochu na nás padla deka. S Lotyšskem ale oproti předpokladům naše překvapivé vedení hrálo už od druhé čtvrtiny pro nás. A v tu chvíli ubývaly síly daleko méně než při skore minus 10 nebo 15. Na Lotyších byl přesně ten moment vidět, kdy ne že by to přímo vzdali, ale šli dolů daleko víc. A pokud jde o ten obrat, zmínil bych situaci, kdy jsme šli za stavu 24-22 poprvé do vedení. Lavička po celou dobu utkání neskutečně žila a neustále bylo znát, jak to 7. místo chceme. Při vedení o 10 a s tou energií z lavičky, která stála a tleskala po každém koši, to pak trochu strhlo i rozhodčí. Naopak když viděli ospalou a odevzdanou střídačku Lotyšů nebo předtím Chorvatů, tak se při nějaké nerozhodné situaci spíš přiklonili na naši stranu, která zápasem žila víc.

Zpět k tématu regenerace - měla by v této oblasti FIBA přidat, aby třeba v hotelích bylo dostupné co nejlepší vybavení?
Ty možnosti by i existovaly, v rižském hotelu se třeba dala využít vířivka, ale z hlediska fyziologie lidského těla by to nebylo dobré, protože voda tělo sice strašně uvolní, ale hráč je pak druhý den ještě víc unavený.

Když Jan Veselý vložil na Facebook fotku, kde je naložený ve vaně s ledem, to si zařídil sám, anebo šlo o standardní proceduru?
Hráči mohli po každém zápase nebo tréninku jít do ledu, což pak fungovalo tak, že po příjezdu na hotel šli na jídlo nebo do ledu, anebo obráceně. V Lille už ta aréna byla tak suprově vybavená, že každá šatna měla v zázemí bazénky s teplou i studenou vodou, kam hráči hned po utkání mohli vlézt. Když jsme byli jinde, řešilo se to speciálním pokojem s vanou, která už dnes ve většině hotelových pokojů chybí. Hráči se pak v té zaledované vaně střídali a právě Honza byl jedním z největších ledových mužů, který se chladil opravdu často.



Když jsme u zdravotní stránky věci - jak jsou aktuálně reprezentanti pojišťováni pro případ zranění? 
Všichni hráči, kteří se zapojí do přípravy a kteří pak odjedou na ME, jsou standardně pojištění od FIBA. Ta jejich klubové kontrakty pojišťuje do výše 10 tisíc eur měsíčně (hrubého), pokud má někdo vyšší, řeší se to individuálně a rozdíl si doplácí ta která federace. Pojistka pak kryje poměrnou část trvání smlouvy, kdy hráč nemůže být k dispozici klubu. Pokud je hráč v době ME bez smlouvy, bere se v potaz poslední platný kontrakt. Zajímavostí je, že hráči sdělují kvůli pojistce výši svých platů pouze generálnímu sekretáři federace, aby se to udrželo co nejvíc v tajnosti.

Eurobasket byl jako vždy enormně pokrýván médii - jak jste na vlastní kůži potkal tuto oblast?
Českých žurnalistů bylo na ME opravdu hodně a díky jim za to. Celý letošní Eurobasket trhnul rekord v počtu akreditovaných novinářů (1488) a na finálové boje v Lille už musely být i rezervace, protože se tam ani všichni nevešli. Stalo se, že dva dny před čtvrtfinále přišli na náš trénink čtyři TV štáby ze Srbska, aby vyzpovídaly Honzu Veselého. Některé státy tím turnajem mediálně žily daleko víc, my ale doufáme, že se i u nás tohle změní a basket se dostane i do médií, která mu běžně nevěnují tolik pozornosti. Celkově musím naše hráče pochválit, že směrem k českým novinářům byli na turnaji otevření a vstřícní. Pořádali jsme pro ně i mediální setkání navíc, což kolikrát využívali i zahraniční reportéři, včetně Francouzů, novinářů ze zemí našich soupeřů a také z USA, což dokládají články, které se objevovaly na internetu.

Bylo kolem českého týmu větší "haló" než před dvěma roky ve Slovinsku?
Podle mě ano. Zastoupení českých redakcí bylo podobné, ale ten celkový mediální efekt byl díky konečnému úspěchu větší. V Lille byl určitě větší zájem zahraničních médií, protože je překvapovalo, jak jsme hráli, a kam až jsme se dostali. Samozřejmě největší zájem byl o Tomáše s Honzou, kdy se otázky nejvíc točily kolem toho, jestli všechny ty parádičky pilují i na trénincích. Po zápase s Chorvaty a hlavně po tom průběhu utkání náš tým získal u všech mnohem větší respekt a kredit. Ať šlo o organizátory, média i rozhodčí, což potvrzovali i sami hráči. Už jsme nebyli braní jako ti, co to přijeli jen zkusit. Před dvěma lety se podařilo, že jsme republiku na basketbalovou mapu vrátili a teď už má i zvučnější pozici… A bylo pak až zábavné poslouchat i zástupce FIBA, že jsme pro ně byli prakticky nejoblíbenější tým, protože jsme dělali nejmíň problémů, relativně na nic moc si nestěžovali a ještě jsme hráli hezký basket a dělali překvapení. (směje se) Podle toho se k nám pak chovali i mimo hřiště, se servisem, jaký nám poskytovali.



Skoro každý den turnaje se v top akcích objevila nějaká made in Czech. Mělo i tohle svůj efekt?
Když třeba lidi z FIBA chystali sestřihy právě top akcí dne, tak za námi někdy přišli a ze srandy říkali: "Hele, potřebujeme ještě dvě parády, tak řekni Tomášovi s Honzou, ať se dneska předvedou." (smích) A přímo ten chlapík, co akce vybíral, mi hlásil: "U vašeho zápasu vždycky vím, že budu mít minimálně dvě top akce a pokaždé akorát řeším, kterou vybrat." Na naše utkání se už dopředu chodilo s očekáváním. A můj odhad je, že v počtu dunků bychom na turnaji patřili mezi TOP 3.

Mimochodem, na jaké odměny se hráči po letošním úspěchu mohou těšit?
Odměny byly vypsané za postup ze skupiny, pak za dobytí čtvrtfinále a třetí cílovka byla za kvalifikaci na olympiádu. Tým zvládl splnit všechny tři cíle, ale výši odměn zveřejňovat nebudeme.

A na závěr vás požádám o nějakou veselou historku z natáčení. Byla by?
I byla, třeba tahle... Před odjezdem z hotelu na utkání s Chorvaty si kluci na poslední chvíli poprosili o red bully. V tu chvíli už to ale bylo dost složité, protože v hotelu ani nejbližších krámcích nic takového "nepěstovali". Nejdřív jsme tedy zkusili organizátory, jestli by nám cestou nezastavili u nějaké benzinky. To ale bylo z bezpečnostních důvodů zamítnuto. Tak jsme nestydatě šli rovnou za policejním doprovodem na motorkách, jestli by nenakopli stroje a pro red bully nám nezajeli. Reakce byla překvapivá a neuvěřitelně spontánní, což jen dokumentuje, že jsme tam byli oblíbený tým. Policisté si vzali do kapsy 20 eur, okamžitě i s nahozenými houkačkami vyrazili a za 4 minuty byli zpět s baterií red bullů. A když jsme Chorvaty porazili, tak policajti už čekali před halou, plácali si s námi a říkali, že zítra budou připravení zajet pro další várku… Jinak musím říct, že my jako realizační tým a hlavně pak trenéři si dávali energy drinky kolikrát i přes den, protože spánku nebylo moc. Pokud by se tedy našel nějaký sponzor energy drinků pro český basketbal, byla by to velká pomoc.

 

Prvním větším momentem ME byl z českého pohledu postup do čtvrtfinále. Jak po něm vypadala vaše zřejmě decentní oslava?
Tam bylo vtipné, že jsme přímo v aréně objednali pro každého jedno pivo na přípitek, a když to přinesli, navíc za astronomickou cenu, tak jeden hráč prohlásil, že to pivo ani není alkoholické. A to byla pravda, protože v aréně se točilo jen nealko. Takže tenhle historický úspěch jsme zapíjeli nealkopivem.

A jak vás zocelilo požární cvičení noc před čtvrtfinále se Srbskem?
To stálo za to! Ve dvě ráno spustil alarm, kdy začal houkat a svítit celý hotel. Rozeznělo se všech pět pater najednou. Ještě v pokoji jsem si myslel, že houká jen nějaké auto venku, ale na chodbě už jsem pochopil… Rychle jsme seběhli na recepci, kde jsme byli první, a našli tam vyděšeného recepčního, jak se to zoufale snaží vypnout. Problém byl, že to mohl udělat jen během prvních 30 vteřin, kdy ale byl na povinné obchůzce. A než seběhl dolů, promeškal ten klíčový čas. Pak už z bezpečnostních důvodů alarm musel houkat další tři minuty. Až když se hoteloví hosté začali scházet na recepci v bundách a s kartáčkem v ruce očekávali evakuaci, tak to konečně všechno utichlo. A my obeslali hráče zprávou, že můžou zůstat v postelích a spát. Načež jsme se vrátili na pokoje, aby se po půl hodině vše opakovalo znovu. Při tom prvním poplachu si totiž v tom nekuřáckém hotelu někdo v prvním patře zapálil cigaretu, a pak se stalo, že kouř prošel stoupačkami až do pátého patra, kde se vše spustilo nanovo. Naštěstí se nám potom podařilo dohodnout, že hotel navýší ostrahu a po zbytek noci alarm vypne. Jen pro zajímavost jsme si nechali vyjet i seznam hostů z prvního patra, ale žádný srbský fanoušek tam nenocoval. (směje se) Zatímco já se ale děsil, jak budou hráči na čtvrtfinále po takové noci vyspaní, dozvěděl jsem se, že asi třetinu týmu to vůbec nevzbudilo. Dělali jsme si potom srandu, že až bude hořet doopravdy, tak o třetinu týmu přijdeme...

Co se dělo o pár nocí později, po Lotyších, už se sedmým místem v kapse?
Všichni byli plní emocí, a i když se v šatně muselo čekat na jednoho hráče kvůli antidopingové kontrole a na další kvůli tiskovce, nakonec jsme si i "zabékali" a oslavili to, včetně vhození obou fyzioterapeutů do regeneračních bazénků. Já sám jsem očekával, že kvůli vyčerpání to celé nebude tak bujaré, nicméně už od nástupu do autobusu u arény hrála hudba a hráči tancovali i cestou na hotel. Z něj se pak vydali na samostatnou oslavu a druhý den ráno v 9:30 jsme už mířili na nádraží. A všichni se sešli v pořádku a ve zdraví.   
 

Nebylo by i něco z jiného soudku?
Ještě v Rize se přihodilo, že naše červeno-bílé tréninkové dresy nám po vyprání vrátili ve stavu, kdy jedna strana byla červená a druhá - růžová. To všechny hráče zaskočilo, protože by v tom rozhodně nechtěli trénovat. Personál nám zabarvení vysvětloval mnoha důvody, ale hlavně by mě zajímalo, jak se mu pak podařilo, že po dalším vyprání ta bílá strana byla zase sněhově bílá. (smích)