Země, kde české triumfy září nejvíc
30.01.2019 - red
počet přečtení: 1046
vytvořeno 30.01.2019, upraveno 30.01.2019
POD POVRCHEM S RONENEM GINZBURGEM Okřídlené úsloví o tom, že „nikdo není doma prorokem“, sedí svým způsobem i na něj. Až když tenhle Izraelec uspěl ve své vlastní „zaslíbené zemi“, dostalo se mu poct a nebývalé popularity i na „rodné hroudě“. A po historickém postupu českých lvů na světový šampionát to platí dvojnásob. Prakticky se nemůže vrátit domů do Izraele bez povšimnutí, protože hned při první návštěvě jakéhokoli zápasu je odhalen a následují pozvánky do televize i k rozhovorům pro rádia a všemožné basketbalové weby, jimiž je izraelský kyberprostor doslova přeplněn. V devítimilionové zemi, posedlé basketbalem, není aktuálně lepšího reklamního agenta České republiky. Po vítězstvích nad CSKA Moskva, po sedmém místě na EuroBasketu 2015, po účasti v olympijské kvalifikaci a nyní zejména po historickém průniku na světový šampionát to jde říct bez jakýchkoli pochyb. Český nároďák se pod jeho vedením posunul už na 24. místo světa a ještě neřekl poslední slovo. A 55letý kouč Ronen Ginzburg to v pondělí stvrdil i oceněním pro Trenéra roku celé české sportovní scény, jež získal jako první cizinec. Už ne tak úplný cizinec. Když říká „náš národní tým“, musíte pečlivě sledovat kontext, neboť slova „my“ a „náš“ už běžně spojuje s českými reprezentačními reáliemi. V následujícím rozhovoru popíše basketbalový fanatismus své rodné země i to, proč české úspěchy vzbuzují mnohem větší „haló“ právě tam a nikoli v českých, moravských a slezských krajích.
Trenére, jak populární basketbal v Izraeli aktuálně je, jde o jasné číslo 1?
Ne, to ne. Děti sice hrají nejvíc právě basket, ale pořád je nejpopulárnější fotbal, byť ten rozdíl není velký. Popularita basketbalu šla nahoru od konce sedmdesátých let minulého století, kdy Maccabi Tel Aviv poprvé vyhrálo Pohár mistrů (předchůdce Euroligy). V období předtím byl totiž jasně nejpopulárnější fotbal.
V jakém rozsahu se média basketbalu věnují?
Funguje u nás asi deset televizních sportovních kanálů, kdy jen skupina Sport 5 má několik podstanic, takže během týdne je možné zhlédnout všechny zápasy izraelské ligy, dál Euroligu nebo vybrané zápasy z italské Serie A nebo turecké nejvyšší soutěže. Někdy jsou vysílaný i duely českého národního týmu nebo Nymburka. Je to všechno placené, ale balíček s těmito programy má prakticky každý. Sport 5 má každé ráno sportovní show od 8 do 11 hodin a pak i odpoledne od 16 do 19 hodin. Věnují se tam všem sportům, ale samozřejmě fotbal s basketem mají největší prostor. Jednou týdně po dohrání ligového kola basketbalové ligy mají i hodinový ohlasový pořad. Jmenuje se to „Základní pětka“ a věnují se tam i jiným evropským soutěžím. Sedává tam například legendární kouč Pini Gershon (vyhrál s Maccabi Tel Aviv dvakrát Euroligu, nyní má pod palcem všechny izraelské národní týmy), který kritizuje „celý svět“. Kritizování, to je v tom pořadu na denním pořádku. (směje se)
Jsou v basketbalu aktivní i rádia?
Zhruba pět nebo šest stanic má denně svou sportovní show, ráno i kolem sedmé večer. I tam je basketu hodně, obvykle si zvou jako hosty i známé osobnosti. A třeba když se nám s národním týmem nebo s Nymburkem podařilo vyhrát něco většího, dělali pak se mnou různé stanice druhý den telefonické rozhovory.
A co tištěná média?
Nemáme žádný vyloženě basketbalový časopis, ale ve všech čtyřech hlavních denících se basketbalu věnují dost. Den po odehrání ligového kola je to sedm osm stránek a v běžných dnech tři až čtyři.
Přiznal jste, že jako kluk jste obdivoval československou generaci Kropiláka, Brabence a spol. Kde jste tyhle plejery v 70. a 80. letech mohl vlastně vídat?
Tehdy u nás existoval jenom jeden veřejnoprávní program, ale všechny zápasy izraelského basketbalového nároďáku a Maccabi Tel Aviv se tam vysílaly. Takže sledovanost byla 99,9 procenta. (směje se) Tehdy byli českoslovenští hráči jako Kropilák, Brabenec, Skála a další jedněmi z našich největších protivníků a vždycky to byly velké bitvy. Pokud si dobře vzpomínám, tak Brabenec byl velmi kvalitní střelec a skórer, což se mi líbilo. Tahle jména jsem si opravdu dobře zapamatoval.
Kdy začala izraelská média vaše působení v Česku monitorovat podrobněji?
Začalo to už někdy za Muliho Katzurina v Nymburce (Ginzburg byl tehdy jeho asistentem), ale nejvýraznější to bylo od dob působení v Adriatické a hlavně potom ve VTB lize. Jakmile se hrálo se soupeři typu CSKA Moskva, média v Izraeli mnohem víc zpozorněla.
Kolik izraelským médiím běžně za sezonu poskytnete rozhovorů?
Vždycky když přijedu domů, tak si mě pozvou do televizního studia. Já sice nedávám vědět dopředu, že budu v zemi, ale oni si to nějak zjistí, protože mě odhalí třeba na nějakém zápase. Odhadl bych to na deset až patnáct interview. Mimochodem, spoustu je toho pro různé basketbalové weby, protože s těmi je to u nás neskutečné! Mají vždy někoho, kdo si myslí, že basketu rozumí, a vyrábí pak velké kritické story ke všemu možnému. (směje se) Není to tak dávno, co mi z jednoho webu zavolali, že si udělali rešerši k úspěšnosti trestných bodů Honzy Veselého a ptali se mě, co se stalo, že se v nich teď tak hrozně zlepšil. Házeli tam všemi možnými procenty a takovými tématy se zabývají pořád. Vytvářejí různé teorie a spekulace - kdybyste tam žil, tak by se vám to líbilo. (smích)
Jaký rozruch jste v Izraeli způsobil, když jste v roce 2012 s Nymburkem porazili ve VTB lize CSKA Moskva před napěchovaným hledištěm v Pardubicích?
Nejdřív to byla velká zpráva ve všech médiích a druhý den jsem mluvil prakticky se všemi rozhlasovými stanicemi. Našli se ale i kritici, kteří se vrtali v tom, že CSKA chyběly dvě nebo tři opory. Někdo ale okamžitě namítl, jaké všechny hvězdy za CSKA naopak nastoupily. A podobné je to teď s českým národním týmem - každý v Izraeli o našich úspěších mluví. Musíte ale nejdřív pochopit, že před příchodem Muliho a mě do Česka nebyl český basketbal v Izraeli hodnocen nijak vysoko, a i když už jsme nějaký úspěch udělali, tak dokud jsme nehráli proti nim, myslím tím izraelským soupeřům, a neporazili je, mysleli si, že jsou lepší.
O co se izraelská média nejvíc zajímají obecně?
V poslední době je to skutečnost, že zhruba stejně velká země jako Izrael, kde navíc basketbal není tak populární jako v Izraeli, má tak skvělé úspěchy, navíc bez podpory velkých peněz. A jak to, že máme (Česko) hráče v NBA nebo mezi elitou Euroligy. Takže se mě pořád vyptávají, co tam dělají, jak to dělají… A moje hlavní odpověď je: „Čeští hráči jsou především skromnější než izraelští, jsou to pracanti a jsou lépe fyzicky vybavení, ať už je to dané čímkoli.“ Když loni v létě hrála česká reprezentační osmnáctka na ME divize B proti Izraeli, byl jsem se tam podívat a my (Češi) jsme zrovna izraelský tým snadno porazili. Oni z toho byli v šoku - z hráčů jako David Böhm, Vít Krejčí a z dalších, z toho, jak vypadali fyzicky a podobně. Někdy se tedy stává, že jeden zdánlivě nijak super důležitý výsledek je tím nejatraktivnějším tématem a tím, co mění pohled mnohých.
Na YouTube je dostupné například video z jedné neformální ranní TV show, kdy sedíte se dvěma moderátory za hromadami koblih. Jak pak taková rozprava vypadá?
Zajímavé to bylo po našem (českém) postupu s národním týmem na světový šampionát. Izraelská reprezentace na něm nejspíš nebude (musí v posledních dvou zápasech včetně toho v Srbsku uspět, naopak Srbové a navíc i Gruzínci by museli obě svá utkání prohrát), tak právě tímhle začali, že tam alespoň budeme mít izraelského trenéra. Oni čekali, že v Česku propuknou velké oslavy, protože když izraelský nároďák do 20 let vyhrál loni v létě (A-divizní) mistrovství Evropy v Německu (šlo o první zlato dějin pro jakoukoli izraelskou reprezentaci), čekal na něj na letišti prezident a druhý den šli do úřadu předsedy vlády Netanjahua. A mimochodem - když letadlo dosedlo na letišti, tak mu připravili slavobránu z proudů vody stříkaných z hasičských vozů. To bylo na tým U20 něco neskutečného! (více v následujícím videu v čase 2:53) Takže si představte, co by se stalo, kdybychom se (jako Izrael) dostali na mistrovství světa. V Izraeli je to tak, že když se vyhraje, tak to spustí hotové šílenství, a porážka je naopak ohromnou tragédií. Nikdy nic mezi tím. Tak jsem jim musel ve studiu říct, že zase oni musí pochopit, že v Česku to funguje jinak a že tam čeká na tým jenom prezident basketbalové federace. (usmívá se)
Byl jste osobně zklamaný, že historický postup na šampionát nezpůsobil výraznější ohlas veřejnosti a že vlastně větší „haló“ je z toho u vás Izraeli?
Ne, nebyl. Je to otázka určitých proporcí a jiného přístupu. Myslím, že je to rozumnější. Přesto bych si přál, bez ohledu na to, který z českých týmů včetně těch klubových nějakého úspěchu dosáhne, aby se tomu dala o něco větší publicita a ten úspěch se stal veřejnějším. Aby si pak i děti tuhle hru zamilovaly a začaly ji hrát. Vždyť právě díky tomu, že bude hrát víc dětí, je šance vychovat i víc dobrých hráčů. Stejné to bylo i u mě a spousty dalších hráčů, kterých byste se na to zeptali - každý jsme chtěli být jako někdo, koho jsme viděli v televizi.
Kolik rozhovorů jste vůbec po postupu na mistrovství světa rozdal na „domácí půdě“?
Hned den po postupu jsem mluvil do našich hlavních večerních zpráv a po návratu do Izraele jsem šel do studia naší hlavní sportovní stanice. A dělal jsem i rozhovory pro různé weby, takže asi osm deset interview to být mohlo.
