V Polsku by cizí tým v životě nevyhrál!

S HVĚZDOU 3x3 MICHAELEM HICKSEM Snad jedině že by ho svázal a zavřel v přilehlém baru. Až pak by mohl mít nejlepší českým tým ve hře 3 na 3 šanci. Čerstvě 37letý americký veterán Michael Hicks z nejlepšího polského celku Epufloor A 3x3 je totiž na hřišti nepolapitelný a neubranitelný. Ač byl z jedné strany svírán rohem hřiště a z druhé jedním a někdy i dvěma obránci naráz, dokázal se na mikroprostoru uvolnit nebývalou driblérskou fintou k úniku a ještě častěji k neřešitelné a většinou neomylné střele zpoza oblouku. Některými akcemi, kdy obráncům prohazoval míč mezi nohama, jako by se jim až vysmíval. A i když po něm Humpolec v pražském finále Chance 3x3 Tour na kurtech FTVS doslova šlapal, vytlačoval ho i ve zdvojeních z čar kurtu, nebylo to snad vyjma úvodu utkání nic platné. Američan ve službách polské reprezentace proměňoval jednu těžší dvojku než druhou a byl strůjcem rozhodujícího úniku v utkání na 21-15. A ač se nejednou zle rozčílil na sudí, když nechávali být některé tvrdší zákroky, spoluhráče stále uklidňoval - „To je OK, nic se neděje, to zvládneme!“ A tak se také i přes dlouho vyrovnaný průběh stalo.

„Já umím střílet jen s rukama před sebou. Když jsem sám, tak je to samá „cihla“, „cihla“, „cihla“. Věřte mi, je to tak!“ chechtala se top hvězda letošní Chance Tour těsně po finále polských a českých jedniček. Cihlami se Hicks snažil vysvětlit, že při otevřených střelách má mnohem horší úspěšnost.



A že nad areálem někdejší „Vokovické Sorbonny“ pofukoval vítr, to mu vadilo ještě méně. „Já trénuju pořád, ve dne i v noci. Takhle střílím už čtyřicet let, nic to není,“ zapřeháněl si trochu stran svého věku.

Zvláštností jeho hry při pražském vrcholu Chance Tour bylo, že prakticky nepoužíval střely za 1 bod. Vše „pálil“ zpoza oblouku. „Protože jsem nic jiného dělat nemusel. Až když je na mě někdo těsně nalepený, tak potom jdu i do koše,“ nemluvil tak úplně pravdu. Humpolec totiž na něm v úvodu finále doslova ležel, ale on si i tak bral střely až přes čtyři ruce naráz, ač měří jen něco kolem 190 centimetrů, což v basketbalu není žádná závratná výška.

Před finálovým duelem samozřejmě věděl, s kým má tu čest. „Humpolec je nejlepší v Česku a my jsme zase jedničky v Polsku. Byla to tvrdá dřina a mohlo to dopadnout vítězstvím kohokoli. I když je ale Humpolec dobrý, já dal šest nebo sedm dvojek a to nám k výhře stačilo,“ pravil hbitý guard, podle nějž je úroveň soutěží v 3x3 v Polsku i v Česku podobná. „V každé zemi je nějakých čtyři pět opravdu dobrých týmů.“

Hicks se hře 3 na 3 věnuje už zhruba jednu dekádu, jejíž většinu strávil v pětkovém basketbalu v dresu Starogardu Gdaňski v nejvyšší polské soutěži, kde je zvyklý být v průměru dvojciferným střelcem. A i v 37 letech si tak vydělává na chleba v obou verzích hry.

Při srovnání obou ovšem dal jasným gestem nasrozuměnou, co u něj nyní hraje prim: „Pětkový basket už jde stranou,“ naznačuje kopnutím do prázdna opět za hlasitého smíchu. „Cílem je teď dostat se na olympiádu a hrát na World Tour. A být tam první a vydělat peníze,“ neskrývá svou motivaci hráč, který by chtěl s Polskem uspět i na evropském šampionátu na konci září.

I v Praze si byl ovšem dobře vědom toho, že uspět kdekoli v zahraničí je v basketbalu 3x3 přetěžká šichta. Na národních tour pak především. „Na tohle musíš být připravený. Když přijedeš do jiné země, nedá se turnaj vyhrát snadno. Rozhodčí pomáhají domácím, ale to je normální. Když zahraniční týmy přijedou na turnaj do Polska, není prostě šance, aby tam vyhrály! Jedině že by daly každou dvojku. Hrát turnaje v zahraničí je mnohem, mnohem těžší. Ale já to mám rád,“ zdůrazní Hicks, který výše řečené potvrdil i v pražské řeži.