Už zase playmaker Krejčí sahá v 18 po ACB

KOMPLETNÍ INTERVIEW S VÍTEM KREJČÍM Téměř dva roky dělily první a druhý start ve španělské ACB v podání nyní už dvoumetrového teenagera Víta Krejčího. Po 14sekundové premiéře v dresu Zaragozy z března 2017, kdy mu bylo 16 roků, si musel na druhý zářez počkat až do začátku letošního února, než byl nasazen na 2:35 do domácího vítězného zápasu s Breoganem. S blížícími se 19. narozeninami, které oslaví v červnu, už mu ale pod progresivním koučem Fisacem svítá šance, že by těch startů mohlo v nejbližších měsících začít přibývat víc. Čerstvě dostal další dávku motivace, když byl poprvé nominován do užší 16členné sestavy národního týmu mužů pro závěrečné okno světové kvalifikace. O tom všem, o svém mimopozičním fungování i o své budoucnosti promluvil v nezvyklém prostředí basketbalového plesu v Nymburce, kam byl kompletní národní tým pozván.

Vítku, co pro vás znamená první opravdová nominace do seniorského nároďáku?
Je to pro mě velká čest a jsem připravený do toho dát všechno, co budu moct. Ze Zaragozy jsem už zvyklý trénovat s muži, takže bych na to měl být připravený - abych přesvědčil trenéra a mohl dostat co nejvíc minut ve hře. To je můj cíl.

Jaká je vaše aktuální forma?
Forma je dobrá a dobré byly i poslední zápasy (ve čtvrtiligovém Olivaru má po 9 zápasech průměry 11 bodů a 3,3 doskoku za 24 minut). Už jsem se do toho dostával i při trénincích s ACB-týmem Zaragozy. Po zranění to chvíli trvalo, ale určitě se to pořád lepší.

Jaké zranění jste přesně měl?
Měl jsem vykloubený prst pravé ruky. Vyndali mi šlachu a museli ji vložit k tomu prstu. Problémem tohoto zranění je, že stačí jedna špatná přihrávka, nebo jeden špatný driblink a může se to znovu pokazit, takže se na to snažím co nejmíň myslet a abych neriskoval další zranění, hodně si to „tejpuju“. A protože jsem na tom nejdřív musel mít dlahu a nemohl tak s pravou rukou trénovat, hodně jsem cvičil levačku, což bylo prospěšné. Potřeboval jsem už s míčem něco dělat, nemohl jsem to bez něj vydržet.



Berete aktuální reprezentační sraz jako šanci dostat se ještě do nominace pro mistrovství světa, nebo jde spíš o to ukázat se směrem do budoucna?
Budu tady bojovat, o co půjde, a snažit se ukázat, co umím. Uvidíme, jestli v přípravných zápasech (v létě) dostanu nějaké minuty. V každém případě do toho půjdu na sto procent, abych ukázal, že hrát umím.

Je lepší, že jste na aktuálním soustředění s Lubošem Kovářem (na horním snímku vlevo) dva z loňského reprezentačního výběru U18?
To je určitě skvělé. A je to velká motivace. Jsem rád, že tu nejsem sám. S Lubošem jsme velcí kamarádi a můžeme už probírat věci na léto, kdy bychom se měli potkat v reprezentaci „dvacítek“.

Nadcházející kvalifikační zápasy s Bosnou a Francií by asi byly velkými lákadly, pokud byste byl nominován…
To rozhodně ano. Strašně se na to těším a nemůžu se dočkat!

Někdy tu býváte srovnáván i s Tomášem Satoranským, slýcháte to i ve Španělsku?
Je to docela časté, protože Tomáš je nejznámější český basketbalista. Já to přijímám jako pochvalu a cením si toho, na druhou stranu vím, že mi zbývá ještě spousta spousta práce a do Tomášovy třídy mi toho ještě hodně chybí.



Vidíte i některé společné herní rysy?
Jasně. Hlavní jsou přihrávky. Oba jsme vysocí, takže můžeme přihrávat nad hlavami obránců, protože díky výšce vidíme přes obranu (Krejčí aktuálně měří rovné dva metry).

Jaká vypadá vaše současná situace v Zaragoze?
Klub má letos za cíl 12 a víc výher v základní části. Po 20 kolech jsme teď na deseti (výhru za play-off), což je velmi dobré, a ještě zbývá 14 zápasů. My jsme tam dva mladí kluci, kteří pravidelně trénujeme s týmem, a nevynecháme jediný trénink. Většinou ráno trénujeme se Zaragozou a večer s „béčkem“ (čtvrtiligový Olivar). Trenér říkal, že nemá problém s tím, pokud budeme jasně zachránění, skončit třeba devátý nebo jedenáctý, a poslední tři čtyři zápasy nám dát nějaký prostor. Hodně nás tak tlačí do tréninků, kde ke všem hráčům přistupuje stejně, a při hře taky hrajeme stejně. Na nás mladší dokonce klade možná ještě větší důraz, což je skvělé.

Zhruba před rokem jste řekl, že sám se cítíte líp na pozici 2 (shooting guard), kde jste tehdy i víc hrál. Když teď mluvíme o srovnávání s Tomášem Satoranským, platí vaše slova nadále, nebo se něco změnilo?
Tuhle sezonu mě zase malinko víc začali tlačit do pozice 1 a já se tam začínám cítit líp. Poslední dva tři roky tam (v Olivaru) měli jiného kluka, který byl zkušený, a já proto začal hrát víc dvojku nebo trojku. V letošní sezoně ale při trénincích hraju všechno od jedničky po trojku, což je podle mě nejlepší - umět z každé pozice něco. Zatím to tedy není rozhodnuto, ale čím víc pozic zvládnu, tím líp, protože na každé se naučím něco nového. Část tréninku se Zaragazou třeba bráním rozehrávače, který hodně najíždí a výborně rozehrává, jiný trénink zase bráním střelce na „dvojce“, což je zase změna, a hrozně to pomáhá.



Trenér reprezentační U18 a váš mentor ve Španělsku Luboš Bartoň loni naznačil, že tuto sezonu byste se měl posunout ze čtvrté ligy výš. Pokud jste to řešil, proč to nevyšlo?
Hlavní důvodem mého setrvání v Zaragoze byla změna trenéra. Všichni věděli, že nový kouč Fisac dává prostor mladým hráčům, a i když ne třeba hned v zápasech, kde to ne vždy je možné, tak hlavně v trénincích, kde je skvělé, že nás všechny řadí na stejnou čáru. Třeba před dvěma lety si ti mladší na tréninku Zaragozy něco odehráli, ale pak si šli sednout, a na řadu šli starší. Letos jsme ale na hřišti pořád všichni, a proto jsem tam zůstal. Ty tréninky mají velkou intenzitu a mně to pomáhá.

Pokud ještě ne tuhle sezonu, věříte tedy, že v té příští už by šance mohla přijít větší?
Věřím, že jo. Teď přichází hrozně důležitá část stávající sezony, a čím lepší budu mít výsledky s Olivarem, tím větší příležitost dostanu v Zaragoze. Po tom pomalém rozjezdu sezony se mi začíná víc dařit a doufám, že to vyjde.

Vaše pozice v Olivaru se letos změnila?
Určitě - mám větší roli jako skórer a hlavně mi pomáhá spolupráce s Lubošem Bartoněm, který, pokud může, jezdí na moje zápasy a úplně všechny pak sleduje na videu A po nich mi napíše, co jsem dělal špatně, co bylo dobře, a to mi hrozně pomáhá. Je to takový můj osobní trenér a já si toho moc cením. Už loni před mistrovstvím Evropy U18 jsme spolu byli v kontaktu a teď to pokračuje, což je super. Po každém utkání mi napíše obrovské report, třeba kde jsem měl být v obraně a další věci, a hlavně na začátku sezony mi vytýkal, že jsem nebyl dost agresivní a málo jsem atakoval koš. Já se ale bál o ten prst a on mě právě tady hodně podporoval, abych víc chodil na doskoky a měl v ruce víc míčů. Teď už se mi tu agresivitu dařilo zlepšit a zaměřujeme se tak hlavně na techniku.