Slzy, které ukázaly nehasnoucí vášeň

S PETROU KULICHOVOU PO HOŘKÉM POHÁROVÉM FINÁLE V zápase podle jejího výrazu většinou nepoznáte, jaký je právě stav, zda se jí podařila velká akce, nebo naopak nějakou totálně zazdila. Její spíše posmutnělá tvář bývá takřka prostá emocí. Tohle všechno ale změnil závěrečný výsledek ukrutné padesátiminutové bitvy ve velkém finále Českého poháru v Kutné Hoře, kde její Hradecké lvice o tři body padly s brněnskými Žabinami. Bez dvou čísel dvoumetrová pivotka s fenomenálním pracovním životopisem, jež je spolu s o pět let mladší Kateřinou Elhotovou už jedinou vrcholově aktivní hráčkou ze stříbrné party z MS 2010, ukázala, že ledovou královnou není ani zdaleka. Po 43minutovém promarněném výkonu se 14 body, 16 doskoky a 4 bloky zalily její oči slzy, které několik prvních minut hovoru stále nešlo zastavit. Ty slzy, které dávaly najevo, že i v pětatřiceti letech jí na výsledku stále enormně záleží a nechce prohrát žádný zápas, natož pak finálový. A to je nejspíš jeden z hlavních pohonů její sportovní výdrže a touhy, jež Petře Kulichové stále nedovoluje pověsit basketbalové boty na onen pověstný hřebík.

Petro, je těžké přijmout tuhle krutou porážku?
To jsou ty bezprostřední pozápasové emoce, které opadnou. Určitě ale po takovém výkonu je každému líto, když to skončí porážkou. Žabiny měly prostě víc štěstí a my musíme přijmout druhé místo a doufám, že v lize, kde ještě nic nekončí, zase zabojujeme.

Od reprezentace přes zahraniční angažmá po Euroligu jste toho za kariéru zažila moc. Stále vás dokáže takhle emočně vykolejit finálová porážka v Českém poháru?
Já nevím, proč to na mě takhle dolehlo. Asi to bylo tím dlouhým zápasem. Skončit to už v základní hrací době, bylo by to možná jiné. My do toho daly všechno a ty emoce tam jsou, a i když hraju hrozně dlouho, je mi to líto, i kvůli holkám (pohnutě).



Jak se vůbec po takové šichtě cítíte? Máte ještě tělo naprogramované na takovéhle nekonečné zápasy?
No, to určitě nemám. Navíc když je to druhý zápas ve dvou dnech, tělo už si k tomu řekne svoje. Tu sílu ale pořád někde seberete a i to málo, co v sobě ještě máte, na hřišti necháte. Nohy to ale budou vstřebávat hodně dlouho.

Kdy bude po takovém duelu první trénink?
Myslím, že máme dva dny volna a až v pátek jedeme hrát do Strakonic, takže dva dny na trénink ještě zbydou.

Byla to ve finále očekávaná bitva, nebo jste měly mít vy trochu navrch?
Je pravda, že osobně jsem si přála víc Žabiny než KP. Víc jsme si na ně věřily, v lize jsme je dvakrát porazily. Je to ale hodně silný tým a bohužel to nevyšlo.

Vy jste měla pod košem velkou výškovou převahu, mělo se přes vás hrát hodně a využily jste vašich parametrů dostatečně?
V určitých chvílích se to využívalo, jindy – jak byla v laufu „Týnka“ Minarovičová, bylo jasné, že ty rozhodující koše půjdou přes ni, což se i dělo. Všechno to proměňovala. Já jsem tak vydávala síly hlavně v obraně, což se vyplatilo, včetně doskoku.

Dole jste byla na míči pravidelně a důsledně zdvojovaná. Je to takhle běžné i v lize, nebo Žabiny byly v tomhle ohledu nadstandardem?
Připravily se na nás hodně. Věděly, že to půjde přese mě, když budu mít na sobě menší hráčku. Stahovaly se ke mně dvě tři obránkyně a už se to pak i složitě vyhazovalo ven. Těžko se na to hrálo.

Ze hry vyplývalo, že nejefektivnější pro vás bylo zahrát klasickou clonu a seběh, kdy to zdvojení nestihlo přijít. Neměla tahle akce od vás přijít mnohem častěji?
My se o ty pick-and-rolly hlavně s „Týnkou“ snažily. Ona pak hrála 1 na 1 až do koše. Takhle to prostě vyšlo a teď už to nezměníme.



Předvedla kolegyně Kristýna s 36 body životní výkon, nebo jste ji už viděla zahrát podobně skvěle?
Zápas jí prostě sedl, ale všichni víme, co v ní je, a když jí to takhle začne padat, bývá k neudržení. Určitě mě tedy nepřekvapila.

Při výpomocích na vás se po vašem boku často objevovala o 23 čísel nižší Petra Záplatová, jež po jednom takovém šťouchání s vámi zůstala ležet na kurtu. Vznikla ta situace z výškového nepoměru, nebo už došlo na ostřejší střet?
Ne, to ne. Ona spíš bojovala s menšími hráčkami. Žabiny na mě ale byly dobře připravené a na míči u mě byly hned dvě nebo tři hráčky. Pak mi pískli ten útočný faul na Petru, což myslím, že ona umí i trochu zahrát. Bylo to ale písknuté a já s rozhodčími nebojuju.

To bylo vidět. Maximálně jste se několikrát udiveně ohlédla. Už se nehádáte?
Já s rozhodčími nikdy nebojovala, jsou od toho, aby pískali, a co rozhodnou, to rozhodnou. To na hřišti už nezměníte a křičet na ně taky nemá cenu. Takže já si rozhodčích moc nevšímám, pokud to nejsou očividné přehmaty.

Mezi vámi a Petrou Záplatovou to „pokračovalo“ i ve druhé půli, kdy si o vaše záda nahrála z autu. Provozuje to tak běžně?
Jo, vím o tom, ale nevím, proč jsem tam zrovna stála zády. Byla to moje chyba. Bohužel stalo se (usměje se). Tohle je její oblíbená finta, když neví, co s balonem.

Vy jste jí to pak vrátila v samém závěru základní hrací doby, kdy jste jí po převzetí v obraně zblokovala potenciálně vítěznou střelu.
To je fakt, tam jsem jí to trochu vrátila, ale nakonec to stejně nedopadlo.



Pohárová obhajoba vám nevyšla, ale dobře máte rozehranou i ligu, kde jste nyní jen o výhru třetí za KP Brno. Kam po loňském bronzu míříte?
Já bych si hrozně přála hrát finále. Uvidíme, jak skončí základní část, jak se vyvine nadstavba, a v jakém budeme zdravotním stavu. Na tom všem bude záviset vyústění nadstavby.

V ŽBL jste po návratu z Turecka druhým rokem. V jaké kondici jste ji po šesti letech odloučení, strávených na Slovensku a v Turecku, našla?
Když vezmu tureckou ligu, ta je o spoustě týmů, kdy první může hrát vyrovnaně se čtrnáctým, což je úplně jiná soutěž. Já ale při návratu věděla, do čeho jdu, že pár týmů je dole a za USK zhruba pět celků může hrát každý s každým. A je vidět, že to je jako na houpačce – zatímco v lize jsme Žabiny dvakrát porazily, teď jsme prohrály a nikdy se neví, kdo v těchto zápasech vyhraje.

Byl při návratu Hradec vaší jasnou volbou? A na jak dlouho jí ještě bude?
Byl první volbou, protože po návratu domů jsem nechtěla z Pardubic daleko. A na jak dlouho? Na to bych nechtěla odpovídat.

Takže dokud to půjde a tělo bude sloužit?
Nooo…. Ne, teď na to opravdu nechci odpovídat. Zeptejte se mě po sezoně.

Sil ale máte zřejmě pořád dost?
Jo, cítím se dobře, síly tam jsou, ale někdy si taky říkám, že možná je toho basketu už dost.

A jaký má vicemistryně světa, mistryně Evropy a vítězka Euroligy v současné ŽBL respekt?
Já žádný velký respekt nepociťuju. Jsem hráčka jako každá jiná. Sice mám už ta léta, ale nic navíc určitě nedostanu. Spíš naopak. Mladé hráčky si proti mně leccos chtějí dokazovat, což je na druhou stranu dobře, protože jim to pomáhá.