Půlstoletí od tajeného triumfu z Vídně

ZAJÍMAVOST Ve středu uplynulo přesně 50 let ode dne, kdy hráči tehdejší Slavie VŠ Praha ovládli finále Poháru vítězů pohárů a zaznamenali jeden z největších úspěchů československého a českého basketbalu.

17. dubna roku 1969, necelý rok po začátku sovětské okupace, nastupují pražští vysokoškoláci k finálovému klání Poháru vítězů pohárů. Obhajují druhé místo z předchozího roku, kdy aténské finále sledovalo přes 80 tisíc diváků. Ale stříbro jim nestačí. Navíc když proti nim stojí Dynamo Tbilisi. Ano, gruzínský tým, ale tehdy reprezentant Sovětského svazu. Čechoslováci vítězí o šest bodů a propukají v radostné oslavy.

„Dynamo Tbilisi byl v té době mistr Sovětského svazu. Byl to úžasný pocit, protože vyhrát je vždycky krásné. A zvlášť, když to bylo v tomhle finále. My jsme rok předtím finále v Aténách prohráli. Já jsem tehdy byl bohužel s nohou v sádře doma. Tohle pro nás tak byl úžasný zážitek,“ vzpomínal během setkání, které pro aktéry památného finále uspořádala Česká basketbalová federace, Jiří Zedníček.



S dvaadvaceti body nejlepší střelec zlatého klání upozorňuje, že původně se měl zápas hrát ve Vídni v malé hale. Kvůli vysokému zájmu diváků ho ale organizátoři přesunuli do haly větší. „Krásné bylo, že zápas byl původně určený do malé sportovní haly asi pro dva a půl tisíce diváků. Protože ji během hodiny vyprodali, přeložili to do té velké, která měla kapacitu 10 tisíc. My jsme tam v podstatě hráli doma, protože tam byla spousta Čechů.“

Právě díky početnému českému publiku si Zedníček vzpomene na jednu úsměvnou historku. „Já mám takový velmi osobní zážitek. V Brně byl jeden fanoušek Brňáků, pro kterého jsme byli úhlavní nepřátelé a dával nám to při každém zápase „dopít“. On emigroval a byl ve Vídni a po tomhle zápase mě nosil na ramenou, což bylo hodně legrační a krásné,“ podotýká československá legenda.

Početné publiku fandící pražskému celku si vysvětluje rozehrávač vítězů Jiří Ammer společensko-politickou situací v Československu: „V roce 1969 byla hala vyprodaná okamžitě. Půlka lidí, která tam emigrovala, se přišla podívat. Vzhledem k tomu, že ten sport byl tehdy trochu jinde, jsme se se všemi študáky z Prahy znali. Chodili nám fandit, my chodili na jiné sporty…“

Vítězství v evropském poháry byl obrovský úspěch. Podle Ammera šlo ale o vrchol pyramidy, kterou tvořila řada dalších nezapomenutelných momentů. „Myslím, že se musí naskládat mozaika. Je to zajímavé, ale myslím, že si víc vážíme výsledků, které byly předtím. Kdybychom tehdy hráli na neutrálních půdách, bylo by to jiné. Tady se to povedlo dotáhnout do konce.“



Jiří Zedníček přišel na výroční setkání se zajímavou ozdobou v klopě. U srdce se mu vyjímala vlaječka s logem Dynama, datem a výsledkem. „To je originál. Je to vlaječka, kterou jsme od nich tehdy dostali a hned po zápase jsem si tam dopsal výsledek. Mně se ten zápas dost podařil, takže jsem si ho strašně užil. V družstvu Dynama byli tři hráči ze sovětské reprezentace. Byl to dobrý tým. Nás ale bylo víc. My jsme v té době měli devět, deset hráčů, kteří mohli hrát. Zápas jsme začali presinkem. V době, kdy jsme začali umdlívat, hlavně naše dvojice rozehrávačů Jirka Růžička s Karlem Barochem, tak jsme vystřídali a najednou na gruzínské rozehrávače vletěla nová dvojice, která jim dávala hrozné kapky,“ vzpomíná si na důvod, proč tehdy slavil tým Slavie.

Ke každému takovému úspěchu patří samozřejmě i oslavy. Tehdejší vítězové Poháru vítězů pohárů však nemají moc na co vzpomínat. „My jsme jeli zpátky přes jižní Moravu a tam přijímali signál rakouské televize, která ten zápas vysílala. Lidi nám mávali a dokonce v jedné vsi byl přes silnici transparent, zastavili nás a dostali jsme do autobusu demižon. V Praze už ale žádné uvítání nebylo. Proběhlo to možná i trošku cíleně mimo pozornost,“ vysvětluje Zedníček.

Celá úspěšná parta se schází pravidelně, i tak bylo ale shledání po 50 letech něčím speciální – šlo o příležitost připomenout si i ty, kteří už tentokrát přijít nemohli....