Proč končím. A proč jsem se nevrátila

04.06.2020 - red
počet přečtení: 258
vytvořeno 04.06.2020, upraveno 04.06.2020

S KAMILOU ŠTĚPÁNOVOU Epidemie koronaviru napomohla k definitivnímu rozhodnutí o konci kariéry pivotce Kamile Štěpánové. Jednatřicetiletá basketbalistka se rozhodla o víkendu oficiálně ohlásit konec profesionální dráhy, když se s fanoušky rozloučila fotkou se sbírkou dresů na sociálních sítích. „Basket mi dal úplně všechno, byl to skvělý život, ale teď už je pro mě cesta někde jinde,“ řekla Štěpánová v rozhovoru pro web ČBF.

„Konec kariéry jsem měla v hlavě už docela dlouho, minimálně poslední dvě sezony. Už jsem neměla motivaci a chyběla mi i radost ze hry. Najednou se z toho stala spíš práce než zábava a v tu chvíli mi došlo, že je to hodně špatně. Pokud jde člověk do tělocvičny jen proto, že musí, tak je to jasné znamení, že je čas začít s něčím jiným a přenechat místo mladším. Nechci zabírat místo někomu, kdo o něj stojí víc. Zní to asi dost sobecky, ale já se za to nestydím. Basketbal jsem milovala a budu ho milovat pořád, dala jsem mu všechno a dlouho mě živil, ale už mi hlava nefungovala správným směrem,“ na rovinu přiznává důvody svého rozhodnutí.

Rodačka z Tábora se tak nedočká rozloučení na palubovce, protože sezona v Itálii, kde působila v dresu Empoli, byla předčasně ukončena.

2287MGM.jpg

„Koronakrize mě utvrdila v tom, že jsem se rozhodla správně. Mrzí mě, že jsem nemohla sezonu zakončit nějakým titulem nebo play-off, ale člověk musí brát věci tak, jak jsou. Život není jen o basketu.“

Pivotka pyšnící se výškou přes 190 centimetrů přiznala, že návrat do české ligy na závěr kariéry příliš nezvažovala.

„Z hecu jsme si říkaly s Romčou Hejdovou, že bychom zvládly poslední sezonu u nás. Když jsme ale zavzpomínaly na staré dobré časy, tak jsme si rychle uvědomily, že už to asi není nic pro nás, co se týče úrovně ligy i všeho kolem. Mentalita u nás je jiná a po pravdě je mi absolutně cizí, jak se u nás lidi chovají. Všechno kritizují, nic a nikdo jim není dost dobrý. Pokud se daří, tak je všechno OK, ale pokud je krize, tak jste ten nejhorší. Na to, abych poslouchala rady expertů z tribuny a z televize, už jsem stará. Většinou jde o lidi, kteří nikdy nic nedokázali, jsou schopni jen kritizovat a neumí si představit, co a jak doopravdy je. Je to možná jen můj názor, ale nestydím se za něj.“

Štěpánová naposledy působila v ŽBL v sezoně 2010/11 v dresu VŠ Praha, od té doby strávila rok na Slovensku, šest let ve Francii, rok v Maďarsku a naposledy hrála v Itálii, která ji příjemně překvapila.

„Srdeční zemí pro mě byla dlouho Francie a letos ji ještě předčila Itálie, která mě úplně dostala. Na jednu stranu mi bylo líto, že jsem se tam nedostala o dost dřív, protože by mě odtamtud asi už nikdo nedostal,“ směje se. „Byla to jedna velká rodina, spontánní a vstřícní lidi, nemluvě o jídlu, pití a celkové atmosféře. Itálie si mě získala od prvního dne, liga byla taky velice kvalitní, i když je limitovaná počtem cizinek, když tam můžou hrát tři v jednom týmu, a ve Francii to byly čtyři. Bylo to hodně o běhání, zkusit něco vymyslet, ve Francii to bylo víc o síle. Takže mi Itálie vyhovovala víc i herně,“ porovnává prestižní evropské soutěže Štěpánová, která má z Francie i největší basketbalový zážitek.

„Byl to ligový titul v roce 2017. Velký osobní úspěch pak byl, když jsem si poprvé vážně zahrála za národní tým a pomohla vybojovat postup na mistrovství Evropy. Za trenéra Blažka jsem moc minut nikdy neměla a se Štefanem Svitkem se to všechno otočilo, takže to bylo pro mě asi i osobní zadostiučinění, že mám své místo v národním týmu, a nejen v zahraničním klubu,“ vzpomíná na angažmá ve Villeneuve a následnou kvalifikaci o EuroBasket 2019.

A jak bude pokračovat život Kamily Štěpánové teď?

„Přítel je Francouz, takže se chystáme usadit ve Francii. Dlouho jsem byla rozhodnutá, že se usadím mimo Česko. Možná to není natrvalo, ale teď ze začátku určitě budeme ve Francii. Mám rozjetý jeden super projekt, o kterém nechci moc mluvit, ale už je hodně blízko realizaci. Můžu skončit s klidným svědomím, nemám se za co stydět a teď už je čas se realizovat jinde...“