O šanci na Tokio, nové lize 3x3 a mordovně

S ONDŘEJEM DYGRÝNEM ZA SCÉNOU 3X3 Tým Humpolec Bernard je po roce opět nejlepší českou skvadrou domácí Chance 3x3 Tour, avšak ani letos se v ní nedočkal titulu. Zatímco loni skončil v semifinále na štítě bosenských Ecos Romari, v letošním finále jej závěrečným finišem zdolala polská reprezentace hrající pod hlavičkou Epufloor A 3x3. Velící důstojník Humpolce Ondřej Dygrýn tak po složitém půlroce, z nějž se ještě podařilo zachránit právě českou sérii v 3x3, už může částečně bilancovat. A také vyhlížet budoucnost. Českým mužům sice při zrušení kvalifikace a nedostatečném bodovém rankingu země unikne účast na zářijovém ME (pokud se vůbec uskuteční), ale v plánu je už i na zimní období halová Středoevropská liga a příští rok v květnu především kvalifikace na olympiádu v Rakousku, k níž se nyní upíná veškeré úsilí českého trojkového basketbalu.

Ondřeji, jak hodnotíte výkony svého Humpolce na letošní Chance Tour?
Letošek byl hodně specifický v tom, že se spojily čtyři týmy v republice, což je Ostrava, Praha, FTVS a Humpolec, a hodně jsme se míchali. Takže v sestavě pro finálový turnaj Chance Tour jsme byli letos poprvé. Vždycky jsme v nějakém týmu byli z Humpolce dva, různě tak kolovali a snažili se mladým klukům předávat zkušenosti. Pro nás to tedy bylo trochu náročnější fyzicky i psychicky a vyhráli jsme nakonec jen jeden turnaj v Brně. Na finále jsme cítili, že do toho vlítneme a obhájíme prvenství v republice, což se povedlo, ale až na celkové druhé pozici v rámci Tour.



Je vaše sestava z finále (Dygrýn, Zachrla, Sismilich, Kratochvíl) tou momentálně nejsilnější v republice?
Aktuálně ano. V tomhle složení jsme měli letos v březnu hrát kvalifikaci o olympiádu v Indii, ještě byl navíc v nominaci Martin Novák a Lukáš Bukovjan. Jen se nám nepodařilo přesvědčit (prvního rozehrávače Děčína v Kooperativa NBL) Ondru Šišku, že 5 na 5 je sice hezký sport, ale že 3x3 je hezčí. Máme tedy místo něj Honzu Kratochvíla a i z věkového pohledu to je pro nás teď nejlepší kombinace. Na hřišti si rozumíme. Individuálně jsou samozřejmě mladší kluci lepší, ale tolik si mezi sebou nerozumíme.

Máte vy, zkušení borci, stále prostor ke zlepšování?
Fyzicky se už snažíme nepadat, a pokud jde o hru a taktiku, ta se každý rok mění. Zkoušejí se nové věci, různé dvojclony, trojclony... Hodně se teď v 3x3 specializuje na střelbu za dva body (zpoza oblouku), která znamená jednou tolik bodů navíc než při střelbě za bod, kdežto v pětkové hře je to ze dvou na tři navýšení jen o polovinu. Vy se tak můžete dost nadřít na dva koše za jeden bod, ale pak vám spadne šťastná dvojka o desku a jste na tom stejně, přičemž ale v prvním případě do toho dáte půlminutové úsilí a ve druhém třeba jen tři sekundy. Tím, že se hra hodně orientuje na dvoubodové koše, končí pak většina zápasů před časovým limitem (10 minut čistého času). I FIBA podle nových pravidel stanovila, že pokud tým na elitní World Tour nebo na challengerech (turnaje druhého sledu) ukončí zápas před limitem, dostává finanční odměnu. V tomhle je ten sport zajímavý – třeba dvě minuty nemusíte dát koš a pak můžete za 40 sekund celý zápas rozhodnout.

Jak se vám zamlouvá myšlenka Středoevropské ligy, o které nyní se třemi dalšími federacemi vyjednává váš trenér Kruk, a která by se měla rozjet na podzim?
Vzhledem k situaci ve světě kolem covidu-19 to, myslím, všichni přivítají. Díky těžkým zápasům, které spolu odehrajeme, budeme napřed oproti ostatním světadílům a budeme schopní růst. Trénovat jen spolu v rámci jedné země by to kýžené ovoce nepřineslo. V různých basketbalově silných zemích se už pořádají i dlouhodobější soutěže a i tohle by bylo něco nového. Nehrálo by se venku, protože by se to organizovalo přes zimu. Já doufám, že se to uchytí, získá to tradici a bude to třeba pro kluky, kteří se nebudou chtít profesionálně věnovat pětkovému basketu, protože to nebude zabírat tolik času.

Byl by to další krok k ještě větší profesionalizaci celého 3x3?
Ve světové špičce to profi sport už je. Ti kluci si vydělávají zajímavé peníze, i lepší, než se dají vydělat v NBL. Ty nejkvalitnější týmy už nám ale začínají trochu utíkat. Je to o počtu hráčů, kteří se 3x3 věnují. Přijde mi, že kluci, kteří už nemají na profi úroveň v pětkové hře, spíš volí civilní kariéru a hrají už jen nižší soutěže. Navíc když někdo po konci pětkové kariéry přejde do trojkové hry, tak to nemá zažité, nemá to natrénované a trvá, než si na to zvykne. A ty nůžky v kvalitě se dál rozevírají.

V čem jsou napřed jinde?
V Srbsku nebo Rusku už jdou cestou specializace. Mají hromady hráčů a jsou schopní vytvořit deset týmů. My dáme ty čtyři lepší sestavy dohromady horko těžko. Kluci se navíc už teď, v půlce léta, rozjedou na přípravy v klubech a my budeme (v rámci reprezentačního okruhu) rádi, že budeme na tréninku ve čtyřech proti čtyřem (tedy s jedním střídajícím).

Jaká byla z celkového pohledu letošní zkrácená sezona české Chance Tour?
Dopadlo to nad očekávání. Na turnaj do Brna se sjelo padesát týmů, což už je pěkné číslo. Vliv mělo, že se z českého finálového turnaje automaticky nepostupovalo na World Tour. Pokud by se postupovalo, nebyl by tu jen jeden tým z Polska a Slovenska, ale dva tři celky ze Srbska, dva z Ruska, Rakušané i víc slovenských zástupců. Takhle je to ale ovlivněné téměř ve všech zemích. Kvalita tedy utrpěla, ale šest až osm týmů tu kvalitu mělo a mnohé zápasy se líbily.

V rámci Chance Tour jasně zářil v Polsku naturalizovaný Američan Hicks. Jak si ale tento „mikrovlnný“ střelec vede na World Tour, kde se setkává ta nejvyšší kvalita?
Tam se jim moc nedaří, protože soupeři se připravují vyloženě jen na něj a vědí, co dělá. Je to jedna z obdivovaných stars 3x3 a v zápasech buď dává a Epufloor vyhraje, anebo nedává a prohrají. Je schopný jak otočit zápas ze stavu 0-10, tak mít slabé chvilky, kdy míjí, a tým to potopí. Jenže na World Tour si nejde dovolit zápas, kde něco nefunguje. Takže většinou vypadnou v základní skupině. Poláci spolu s ním nicméně jsou schopní se připravit na velké reprezentační akce. Tam posbírají nejlepší hráče z nejvyšší soutěže a právě Michaela Hickse a jsou schopní být i třetí na světě, což se jim povedlo loni. My na tom šampionátu nebyli, ale dokázali jsme s nimi v jednotlivých zápasech odehrát vyrovnané partie, kdy rozhodovaly koše za dva body.

Jak to vůbec aktuálně vypadá s vašimi šancemi na letošní World Tour, která nakonec uspořádá jen omezený počet turnajů?
Postupovat na World Tour se bude přes světový žebříček, kde jsme teď jako Humpolec zhruba na 30. pozici. Předloni jsme byli devátí a měli šance se na turnaje World Tour dostávat. Teď se to může povést jen díky divoké kartě od FIBA. Plus ještě budou nějaké kvalifikační turnaje, na jejichž vypsání čekáme. Celkem budou v Evropě jen tři turnaje World Tour (v Maďarsku, Rumunsku a na jednom dosud neurčeném místě) a myslím, že budou jen pro evropské státy, takže z jiných světadílů se sem jezdit nebude. A podobně budou fungovat i zbylé podniky Tour. Bojujeme o to se kvalifikovat, ale bude to složitější.

Soudě pode českého finálového turnaje – nestává se 3x3 ještě větší „mordovnou“? Zdálo se, že procházejí až neuvěřitelné zákroky proti zakončení soupeřů, držení za dres a podobně…
Zrovna držení za dres měli rozhodčí jako jeden z klíčových bodů, na který se v této sezoně měli zaměřovat. Nesmí se to dít, nevypadá to dobře a tak dále. Návyky hráčů už jsou ale takové, že se to děje, což se týká, myslím, i mě, aniž bych si to uvědomoval. Je snaha, aby se hrálo fair a ta tvrdost nebyla taková, problém je ale v tom, že rozhodčí, kteří nastavují laťku v Česku, nemají moc konfrontace s mezinárodní hrou, kdy na World Tour se píská trochu jinak. Třeba vystrkování útočícího hráče břichem nebo „lezení“ pod něj se ve světě tolik nepíská a víc se pískají věci jako to držení za dres.



Co vás ještě letos čeká na reprezentační úrovni?
Vlastně nic. První akcí bude až květnová kvalifikace na olympiádu v Rakousku. Snažíme se tak vymýšlet různé turnaje, spolupracovat s klukama ze Slovenska a udělat si do konce léta nějaký turnaj pro nejlepších osm týmů. Složité je, že se použil loňský koncept s koncem české Tour v červenci, podle mě se to ale mohlo natáhnout na celé léto, aby bylo co hrát. Budeme tak čekat na tu Středoevropskou ligu, která má začít v září. Má se hrát osm kol s frekvencí jednoho turnaje za měsíc. Jsem na to zvědavý.

V jakém světle vidíte české šance na postup do Tokia a o kolik se ještě můžete zlepšovat?
Absolvovali jsme různé testy na kondici a pořád tam je potenciál se zlepšovat. Pokud se nám, hráčům, podaří proměnit pár dalších tukových buněk ve svalové, můžeme to ještě hodně posunout a pracujeme na tom. A po stránce taktiky hry je to jen o tom hrát, hrát, zkoušet a zvykat si na sebe. Je důležité, aby o sobě při hře všichni hráči věděli a vnímali ten prostor. Jinak trojkový basket je krásný v tom, že na té nejvyšší mezinárodní úrovni i outsider je schopen porazit toho nejlepšího. Bývá to hodně vyrovnané a jde pak o to, komu to padá, nebo nepadá. My jsme schopní porazit i mistry světa, ale taky prohrát s Mongolskem. Mimochodem – právě Mongolsko udělalo za poslední čtyři roky velký kus práce a 3x3 neuvěřitelně posunulo nahoru. Naše šance na postup do Tokia jsou zhruba dvaceti- až třicetiprocentní. Nepojedeme tam se jen zúčastnit. Pokud budeme mít všichni dobrý den, jsme schopní porazit kohokoli. Jistými účastníky olympiády jsou zatím jen Srbsko, Rusko, Čína a domácí Japonsko. Japonce jsme poráželi, s Rusy hráváme vyrovnaně, se Srby je ta bilance horší, ale vždy to bude o tom daném dnu. Bude nás tam pět v základní skupině (dále Polsko, Turecko, Brazílie, Mongolsko) a dál postoupí dva nejlepší. Z dvaceti týmů v celé kvalifikaci na olympiádu postoupí tři nejlepší a poslední osmé místo pro Hry v Tokiu získá vítěz dodatečné kvalifikace.

Kdo kromě vaší elitní humpolecké sestavy patří momentálně do užšího repre okruhu a může se tak v Rakousku objevit?
Je tam asi 16 kluků a vše je otevřené. I když o to ale bojujeme všichni, osobně bych byl rád, kdyby tam jel jeden celý tým, aby to nebyla slepenina, protože to pak většinou nefunguje.