Hvězda talk show, co jede bez přípravy

VIDEOECHO BASKETBALISTKY ROKU Z pódia oslňovala jako hvězda stříbrného plátna, která si do hlavního města odskočila před karlovarským filmovým festivalem, který začíná už v pátek. V parádních bílých šatech, s náhrdelníkem a ve zlatých páskových střevících aspirovala na „Jessicu Albu českého basketbalu“. A jako taková z jeviště pražského Hotelu Internacionál nemohla odcházet s prázdnou. I stalo se – Kateřina Elhotová převzala svou první trofej pro českou Basketbalistku roku. A proměnila tak v triumf hned svou premiérovou účast na medailových pozicích.

„Vzhledem k tomu, že jsem se ještě nikdy neumístila ani mezi třemi nejlepšími, je to najednou velký skok, být hned na prvním místě,“ nazdvihla obočí 26letá shooting guardka a budoucí maminka, která byla sedmou nejlepší skórerkou loňského ME a v letošní sezoně Euroligy s další účastí USK ve Final-4 sázela za svůj tým téměř 12 bodů na utkání.  

Katko, ještě na pódiu se vám hodinky Lotus s osobním gravírováním, které jste získala jako vítězka ankety, zdály na ženu příliš velké. Hned po ceremonii jste si je ale nasadila. Takže jak to vidíte nyní?
Jsou pořád dost velké, já si je ale vzala hlavně proto, že jsem chtěla ukázat, jak moc si té ceny vážím. Jsem hrozně hrdá, že jsem ji mohla získat právě já a že přišlo takové ocenění za práci a výkony v celé sezoně.
 

Když jsme u doplňků, dnes to je jedna z mála příležitostí vidět vás bez basketbalových bot. Proto nejde přehlédnout větu, které začíná na vašem nártu a končí až u kotníku. Co se v ní píše?
Je to tetování, které máme stejné se sestrou, jen vyobrazené trochu jiným písmem. A stojí tam v latině: „Duchovní pouto sestra“.

Třeba v reprezentaci už teď máte tetování skoro všechny. Kdo stále odolává?
Určitě jsou tam ještě holky bez tetování, ale takhle z voleje si nevzpomenu. A je jich ještě relativně dost. Celkově to je rozšířený jev v celé společnosti, a i když mi teď přijde, že to spíš opadá, řekla bych, že už je víc lidí potetovaných.

Vaše sestra Karolína, nyní už rovněž reprezentantka mezi ženami, je další z řady těch, kteří trvdí, že se chcete stihnout po porodu vrátit tak, abyste stihla absolvovat mistrovství Evropy, jež příští rok v červnu pohostí Praha a Hradec Králové. Je reálné ten souboj s časem vyhrát a jakou máte vůbec vracecí tradici v rodině?
Nejaká tradice být může, ale tohle je hodně individuální. Já prostě doufám, že se stihnu připravit. Rodím v listopadu, takže zbývá relativně dlouhá doba. Jistě to nějaký čas potrvá a taky uvidím, jak bude reagovat moje tělo, a jak se budu cítit. Můj plán je stihnout se připravit, ale všechno může být i jinak.

Byl by to velký splněný sen vás obou i širší rodiny, pokud byste byla v týmu pro ME i se sestrou Karolínou, a třeba se s ní mohla potkat i v jedné pětce na hřišti, navíc na domácí půdě?
Ještě jsem nad tím takhle nepřemýšlela, ale už jsme spolu odehrály jednu sezonu v USK, máme spolu super vztah a být spolu v reprezentaci by určitě byl splněný sen. Už jsme se o tom i bavily a já vždycky doufala a věřila v to, že se Kája do nároďáku podívá. Pořád věřím v její schopnosti a ona to teď prokazovala i v reprezentačních zápasech. Moc jí fandím a doufám, že dostane i odpovídající minuty v příští sezoně. A těším se na to, že jí budu fandit a podporovat.



Kde se to v sestře vzalo, že právě teď, ve 24 letech, tak práskla do kočáru právě v roce, kdy vy jste si vzala pauzu?
(usměje se) Je to o tom, že člověk na sobě pracuje a v určitou dobu se to ukáže. U ní se to ukázalo teď a 24 je krásný věk. Má před sebou ještě spoustu let. Je to dobré načasování a taky doufám, že jí bude sloužit zdraví. Teď se těším na to, jak se Kája bude vyvíjet. Protože toho má ještě hodně před sebou.

V čem se v poslední době nejvíc zlepšila?
Samozřejmě dobře trénuje. Už jen tréninky v USK jí prospěly, protože je to jiný styl basketbalu, než na jaký byla zvyklá ve VŠ. Hlavně už nasbírala zkušenosti a to se na ní teď ukazuje. Hraje s větším přehledem, klidem a je to už paní hráčka. Dokáže budovat pozice pro ostatní a má pak dobrý pocit ze hry.

Při ceremonii na pódiu jste byla opět nebývale vtipná. Jak to poslední dobu děláte?
Tak to vám děkuju, já si totiž vtipná nepřijdu. Spíš se snažím, aby to, co řeknu, nepůsobilo trapně. Proto mám velkou radost, když něco řeknu, a ostatní se smějí. Někdy mám pocit, že je to právě jako by jen té trapnosti té hlášky (smích), no ale i to se cení. Hlavně se snažím být přirozená a nic si nepřipravovat, protože když si něco připravím, tak se pak zakoktám a je to úplně pryč.

Takže si žádné z těch hlášek nechystáte a jedete vše z jedné vody načisto?
Neee, vůbec nic si nechystám. Právě se mě na to ptala Ála Hanušová, ale já si fakt nic nepřipravila a myslím, že to tak i vypadalo. Sama mám ráda kontakt s lidmi a ne řečnění před velkým publikem, kde mi ten kontakt chybí. Jsem tak ráda, že se lidi i smáli, protože i mně to pak zvedlo náladu, a cítila jsem se v té osamělosti na pódiu líp.
 

Ptám se teď proto, že jste ne tak dávno perlila třaskavou směsicí různých hlášek ve Všechnopárty Karla Šípa, kde možná místy nestíhal vaše tempo ani sám moderátor…
(směje se) Tohle je vždycky o tom druhém člověku a o vašem pocitu. Když se můžete cítit komfortně, což se já s panem Šípem cítila, protože on dokáže navodit skvělou atmosféru a vůbec se vás nesnaží nachytat, tak tyto otevřené dveře pomáhají k tomu, abyste ze sebe dostal to nejlepší. Toho si na něm hrozně cením a děkuju za tu zkušenost, protže jsem nikdy nic takového nezažila a vůbec jsem si nebyla jistá, že tam chci jít. Jít navíc na řadu po panu mořeplavci, který byl i nesmírně vtipný, to jsem si říkala, co tam budu dělat? Pan Šíp mi ale hrozně pomohl.

Platí tedy, že všechny vtipy od vás vzniknou jen shodou okolností bez stopy kalkulu?
Řekla bych, že v tomhle mám něco od svého tatínka, který má schopnost rychlé reakce, a jak říkáte, asi i vtipné. Já to tak vyloženě necítím, jen řeknu, co si v danou chvíli myslím. Teď to tedy vnímám tak, že mám nějaký dar po tátovi. (zřejmě je to tak, neboť při klasickém elhotovském kameňáku, proneseném se zcela vážnou tváří při středečním ceremoniálu - "Na roli maminky se moc těším, ještě nikdy jsem v ní nebyla" - by musel slzet i skutečný morous, více už v prvním videu)

A dnes jste si žádné řečnění nechystala i proto, že jste nečekala ani ty stupně vítězů?
No, ono to k nim spíš směřovalo. Když mi volal Martin Peterka z federace, jestli přijdu, tak moje první reakce byla, jestli se mám přijít jen podívat. Nikdy jsem ještě nebyla oceněná, nijak jsem to tedy neprožívala a ocenění nečekala. Když jsem se ale dozvěděla, že budu vyhlášená, začala jsem o tom přemýšlet. Před začátkem ceremoniálu jsem pak dělala i rozhovor pro televizi a tyhle indicie už vedly k nějakému tušení, ale jistota ohledně umístění tam nebyla. A koho jsem tipovala na vítězství já? Po pravdě jsem o tom moc nepřemýšlela, protože teď jsem myšlenkami úplně jinde.

A když jsme u těch jiných myšlenek, nejde vynechat ani průzkumnou otázku, kterou reprezentaci v listopadu posílíte? Mužskou, nebo ženskou?
(rozesměje se) Už to víme, ale nechci, aby se na mě ti (blízcí), kteří už to vědí, zlobili, že to říkám veřejně. Takže si to nechám pro sebe. Kdyby ale bylo jen na mně, tak vám to klidně řeknu…