Hubálek: Mám v batohu pár triků

REPREZENTAČNÍ COMEBACK Jeho kariérní resumé vypadá jako u agenta Mossadu před důchodem. Takže by jen málokdo hádal, že jde o profesionálního basketbalistu. Itálie, Argentina, Libanon, Saudská Arábie nebo Írán, tam všude pracovně pobýval 205 vysoký power forward Jiří Hubálek, který se po dlouhých 7 letech vrací do reprezentačního oběhu. Z jeho pohledu právě včas. Ve třiatřiceti dostal šanci poprat se o olympijskou kvalifikaci v Bělehradě. A ta před zdejšími basketbalisty nestála už spoustu a spoustu let.

„Už jsem si říkal, že snad na mě ztratili číslo,“ odpoví se zcela vážnou tváří dlouhán s vizáží rockera, když zazní otázka, zda byl povoláním do zbraně překvapen. Jen z tónu hlasu je trochu poznat, že hovoří s nadsázkou. A v podobném duchu těsně před prvním tréninkem na nymburské palubovce i pokračuje.

„Každý rok jsem hrál poctivě po celém světě a letos si „kluci“ evidentně vzpomněli. Tak jsem rád, že si sem můžu přijít zatrénovat a zahrát.“

Ani dál jeho dobrý rozmar nekončí. Když má odpovědět, s čím jej kouč Ginzburg pozval na první kemp, prohodí jen suše: „Potřebujeme spoustu košů.“
 

I před Hubálkem stojí docela slušná šance na Bělehrad. Pokud by pod košem skutečně chyběl Ondřej Balvín, rozdali by si to o uvolněné místo dva mazáci a dvě mladé pušky, tedy Hubálek se Švrdlíkem a Pecháček s Peterkou.

„Jak se říká, naděje umírá poslední a já mám v batohu rozhodně připravených pár triků, které by mohly trenéra zajímat, aby nakonec kvalifikace byla úspěšná,“ nenechá svůj nestandardní slovník spát ani tady.

Jeho vzpomínka na dosud poslední reprezentační zářez v kvalifikaci ME 2009, kdy nastupoval i v základu, a doručoval 6,4 bodu za 18 minut, není kvůli neúspěšné misi rozhodně příjemná. Tehdy byl v týmu s Welschem, Bendou, Nečasem a už i se Satoranským. „Byli jsme blízko, ale nepovedlo se. Je to už ale dávná historie a není třeba to rozebírat,“ praví stručně.

O jiné minulosti ale promluvil rád, a to o té klubové. Protože takový seznam působišť jako on nemá zřejmě žádný jiný český hráč.

„Z basketbalového pohledu to bylo nejzajímavější v Íránu. Nejvíc mě překvapil tím, jak tam mají rádi sport a na jak vysoké úrovni tam je. Důkazem je třeba první Íránec v NBA Hamed Haddadi nebo  spousta skvělých zahraničních hráčů, kteří se do Íránu vracejí, a to včetně známých jmen, která prošla i NBA,“ zdůrazní sportovní kvalitu íránského angažmá.  

„A pak jde samozřejmě o geografii – mohl jsem si zaletět k zápasům do měst jako Gorkan, ležícího v íránských horách, nebo do Qomu, kde mají svůj nejdůležitější chrám.“

I do něj si Hubálek stihl zaskočit. „V rámci výjezdu to šlo stihnout. A o tom to je. Den má 24 hodin, ale stihnout se dá všechno,“ usměje se.

Po stránce basketbalového fungování ve všech exotických zemích narážel na samá překvapení. A pokud už měl něco vypíchnout, bylo to tohle: „Ve stručnosti to jde říct tahle - v Íránu ropný kohoutek, v Arábii ropný kohoutek a k tomu haly jak hovado. Teda pardon…“

Při těchto slovech se ještě směje. Při jiné vzpomínce na Írán už ale naopak tuhne krev v žilách.
„V horském městě Gorgan kolem hřiště hlídalo 40 vojáků s kalašnikovy a fanoušci na nás řvali jediná dvě slova v angličtině, která uměli, a která si všichni mohou domyslet. Po zápase vyhraném o bod pak následoval - bez sprchy, rovnou v dresech - úprk pod ochranou vojáků, naskočení do taxíků a ujíždění z hor rychle pryč. Vyhráli jsme v místě, kde se nevyhrává, anebo tam náš tým jen neměli rádi. Írán je hrozně velká země, a jak víme,... O tom tu vlastně nemůžeme mluvit, to už je politika,“ usměje se ještě jednou.