Makedoncův Blog z Eurobasketu

V hledišti nás bylo asi pět stovek. Rozhodně největší grupa fanoušků v celé základní skupině a jedna z největších na celém mistrovství. Řeků jsme napočítali kolem dvaceti, Chorvatů čtyřicet a Izraelců deset. "Přátelili" jsme se s Chorvaty a "nepřátelili" s Řeky. Chorvati fandili i nám, když jsme nehráli proti jejich týmu, a obráceně.
Navzdory některým provokacím z naší strany v publiku k žádnému konfliktu nedošlo. Co jsme vyváděli? V zápase s Řeky jsme několikrát roztáhli obrovskou vlajku 20 na 10 metrů, tedy její starou verzi. Tu, kterou naše země nesmí kvůli protestům Řeků používat. Několik našich fanoušků taky proniklo do řeckého sektoru v hledišti a roztáhli tam menší verzi téhle vlajky. Řekové to ale vzali v pohodě, asi i proto, že jich nebylo moc.
 

Celkově byla zápasová atmosféra přátelská. Vlastně navzdory napjaté politické situaci si nepamatuju ani v minulosti nějaký ostrý střet mezi řeckými a makedonskými fanoušky. Klid byl asi i proto, že do Polska nedorazili ani z jedné strany žádní ultras.
V srdci Poznaně jsme měli "svůj" bar, kde jsme pili a zpívali před zápasy a večer po nich. Neustále vyhrávala makedonská hudba. Polákům se líbila a spousta se jich k naší zábavě připojila. Byli jsme zřetelně jediná skupina fanoušků, co dávala Poznani znát, že se tam vůbec mistrovství koná.

O zajímavé zážitky během těch dnů jsme neměli nouzi. Po vítězství nad Izraelem a před klíčovou bitvou s Chorvaty, ve čtyři hodiny ráno, jsme viděli Pero Antiče a Todora Gecevskiho, jak se procházejí v centru města. První je naším nejlepším hráčem a druhý jedním z nejzkušenějších a rovněž klíčovou oporou. Pozdravili jsme se jako hiphopeři a já jim řekl: "Chlapi, gratuluju k výhře, ale neměli byste teď spát?!" Antič mi na to řekl: "Naše práce skončila večer, další zápas není důležitý."
Pak jsme zapadli do místního gyrosu a za čtvrt hodiny naši reprezentanti došli do stejného podniku. Odcházeli jsme  dřív než oni. Ten den jsme s Chorvatskem vedli v poločase o 14, ale "překvapivě" nám během druhé půlky došly síly a rupli jsme o deset. Vyhrát ten zápas, dostali jsme se pak ze druhé fáze do čtvrtfinále a mohli se bít o vstupenku na mistrovství světa v Turecku...

Další noc, tentokrát o trochu dřív - asi ve dvě ráno - jsme potkali ve městě absolutní makedonskou legendu Blagoja Georgievski-Bustura, stříbrného olympijského medailistu z roku 1972 v dresu Jugoslávie. Doprovázela ho manželka a jeden známý novinář. Stál tam, v samém centru Poznaně a v ruce držel zpola prázdný džbánek vína. Byl úplně hotový! Stěží se držel na nohou! 
Pokud jde o organizaci turnaje, připadala nám na dost vysoké úrovni. Před halu postavili velkou projekční plochu, kde vysílali zápasy z dalších skupin. Pro fanoušky organizátoři pořádali spoustu soutěží. Hodně přitažlivé cheerleaders vítaly fanoušky už padesát metrů před halou. S každým se nechaly vyfotit, uměly velmi dobře anglicky a dávaly výborné tipy na místní kluby. Cheerleaders při zápase byly výjimečně dobré. Vypadaly skvěle, tancovaly skvěle a navíc předváděly hodně obtížné figury a gymnastické cviky.

Nakonec - noční život fanoušků stál taky za to. Místní obyvatelky se chovaly velmi přátelsky a rády tancovaly. Restaurace, hospody a bary nebyly nijak předražené, obsluha fungovala perfektně. Moje osobní zkušenost z Poznaně je fantastická. Do Polska bych se vždycky rád vrátil. Stal jsem se jeho fanouškem...

Borče Nikolovski
Člen makedonského "kotle" na Eurobasketu v Polsku a bývalý juniorský mistr své země