Můj rok v NCAA, kde nesmím hrát

SE LVICÍ VERONIKOU VORÁČKOVOU Je to největší český talent posledních let, už jako náctiletá oslnila i v dospělé reprezentaci. Poslední sezonu ale neodehrála ani jeden soutěžní zápas. Nesměla. Po náhlém exitu z pražského USK směrem do USA se jediný český účastník Euroligy s odkazem na platnou smlouvu rozhodl bránit a ještě pár dní 19letá shooting guardka Veronika Voráčková tak má na první tři semestry na univerzitě Syracuse zápasovou stopku. Tedy na rok a půl. Podle vyjádření její školy jsou důvodem pravidla NCAA a její předchozí smlouva v profesionálním týmu. Jak podle samotné hráčky, tak podle USK není po stránce urovnání sporu aktuálně nic nového. A zatím není jasné, kdy, a zda bude.

„To, že jsem teď celou sezonu nehrála, mě samozřejmě mrzelo. Hodně jsem o tom ale mluvila s trenérem a ten mi pomohl se s tím mentálně vypořádat, abych to vzala z té lepší stránky - že se mohu soustředit na trénování a individuální zlepšování,“ řekla při úterním setkání s novináři reprezentantka, která se do Syracuse na podzim opět vrátí. A teď ji těší, že se konečně dostává i do pořádných zápasů a že ideálně se dostane i do těch na evropském šampionátu v Rize. Nyní už ale pojďme na důkladnější povídání s ní...



Veroniko, jaký byl váš první rok ve 140tisícovém městě Syracuse, nacházejícím se jen 170 kilometrů od hranic s Kanadou?
Byl to dobrá zkušenost v jiné zemi. Já jsem tam šla hlavně kvůli možnosti studovat a hrát u toho basket, což v USA funguje dobře. Školu i basket jsem zvládala dobře, navíc tím, že jsem nemohla hrát, s týmem jsem ani necestovala na utkání ven, v čemž to bylo první rok snazší. Taky jsem nemusela chodit na všechny týmové tréninky a mohla jsem hodně trénovat individuálně s jedním z asistentů trenéra, což bylo super. Navíc kdykoli jsme si řekly, že chceme jít střílet, nastoupili „team managers“ (pomocníci z řad studentů) a šli nám podávat míče. Když se člověk chce zlepšovat, tak tam na to prostor určitě má. Tak intenzivní tréninky, jako byly ty individuální, jsem snad v životě neměla. Někdy to trvalo hodinu, jindy i dvě a půl, a to před nebo po týmovém tréninku. Pokud byl čas a nemusela jsem pak do školy, věnovala jsem se tomu docela hodně. Anebo jsme si šly s Evropankami z týmu hodinu před společným tréninkem zastřílet, protože domácím hráčkám se moc nechtělo, a po tréninku jsem ještě zůstávala na individuální přípravu. V Americe je to taky hodně o opakování, během tréninku má člověk strašně moc střel, což je rozdíl oproti Evropě, kde na střelbu není tolik času. Taky se u všeho musí běhat, jinak trenér celý tým seřve. Pro mě bylo ale nejtěžší vyřešit jídlo, protože tam hodně jedou „fast foody“ (stánky s rychlým občerstvením), a pro mě nebylo lehké tím prokličkovat a najít si místa s dobrým jídlem.

Podle čeho jste si vůbec vybrala právě univerzitu Syracuse?
Trenéři z různých škol se mnou celý rok před odchodem komunikovali a bavili jsme se o jejich cílech, o mém přípdném fungování tam, jak by mi mohli pomoct a já jim, a podle toho jsem se rozhodovala. O svém zájmu mi psalo víc škol, ale nakonec jsem se rozhodovala mezi třemi nebo čtyřmi. Univerzita Syracuse to vyhrála proto, že mi přišlo, že trenér měl stejné cíle jako já a rozuměl tomu, čeho chci v basketu dosáhnout. Měla jsem pocit, že mi to může pomoct a líbily se mi jeho zkušenosti z předchozích angažmá. Syracuse byla taky jediná škola, kde jsem se byla předem podívat.
 

Minimálně v rámci své kategorie na evropské úrovni patříte atleticky ke špičce, jak jste na tom byla v prvních trénincích v Americe po stránce právě atletičnosti a fyzična?
Předem musím říct, že v týmu byly ze zahraničí ještě jedna Lotyška, tři Francouzky, Australanka a Kanaďanka. Francouzky jsou samozřejmě hrozně atletické, to je „šílený“. V tomhle jsem tedy nijak nevynikala a musela jsem to dohánět jinými dovednostmi.

Reprezentační trenér Svitek, který s vámi prý o lecčem hovořil už před odchodem do USA, a nyní od vás žádá ještě větší útočnou agresivitu při pronikání ke koši, si všiml, že jste za ten rok nabrala i nějaké svaly. Sedí to?
Jo? Tak to jsem ráda. (usmívá se) Je pravda, že jsme posilovaly hodně, a jak jsem nehrála, mohla jsem do posilovny chodit ještě víc. Někdy jsem chodila i denně, „kondičák“ mi dával pokaždé jiný program, aby to nebylo moc jednostranné. Jinak běžně se v sezoně chodí do posilovny dvakrát týdně a těsně před utkáním se nejde vůbec.

Počítá se s vámi na vaši obvyklou pozici 2. Jakou kvalitu na shooting guardu v týmu máte, a jaká to v trénincích bývá řežba?
Američanky v týmu mi tak tvrdé nepřišly, spíš ty Evropanky, s nimi to bylo horší. Američanky se snaží hlavně střílet a střílet. Ovšem když jsem se dostala pod koš proti „čtyřkám“ a „pětkám“ (power forwardkám a pivotkám), s nimi už to řežba byla. Jinak musím říct, že Euroliga je v tomhle mnohem víc fyzická.

Na čem jste viděla, že musíte hned od začátku zamakat?
No, právě na fyzičce. V přípravě jsme měly čtyřhodinové tréninky a tam se jenom běhalo. I když byla pauza na pití, musely jsme rychle přeběhnout k „fontáně“ s vodou a zase běžet zpátky. Pak během sezony už tréninky tak dlouhé nebyly, ale šly jsme denně, kdy to trvalo dvě až tři hodiny.
 

Mimochodem, kolik českých hráček v NCAA momentálně napočítáte?
Vím o Tereze Vitulové (Wyoming), „Paty“ Galasové (Green Bay), Báře Tomancové (Minnesota) a Petře Holešinské (Illinois).
(Podle datanáze serveru Eurobasket jsou to dále i Gaislerová z NDSU, Lucie Hošková z Casper CC, Kracíková z Drexelu, Krumpholcová z Iony, Severová ze Sieny, Veselá z Cal Poly a Veselková z MNU – pozn.)

Poslední dobou se zdá, že vás do NCAA odchází stále víc...
Tak, je to dobrá příležitost. Tady se basket se školou kombinuje těžko a v Americe je ten život úplně jiný. A právě to je taky pro všechny lákavé.

V Evropě jistě není v ženském basketbale tolik peněz jako v tom mužském a tím není ani tolik možností se jím živit, nebo dokonce vydělat něco navíc. Jakou roli hraje tohle?
Myslím, že právě pro holky je důležité mít nějaký záložní plán, protože chlapi si přece jen vydělají, i když jistě záleží na tom, kde hrají. Pro holky je ale mnohem těžší se basketem zajistit a tohle se ví, že mezi mužským a ženským basketem je ten rozdíl hrozně velký.

Byl váš první rok hodně náročný studijně?
Já chci jít na obor byznys, takže jsem si už k tomu musela vybírat i předměty v prvním roce a zatím ty první dva semestry byly v pohodě. Jen první týden jsem jim moc nerozuměla, ale pak už to šlo.
 

Jak bez vás tým naplnil letošní očekávání?
Ta rozhodně nenaplnil. Myslím, že jsme měly tým na Final Four, ale nevyužily jsme všechen talent, který v něm byl (celek Syracuse vypadl ve druhém kole celostátního play-off, z nějž se postupuje od osmifinále – pozn.).

Jak velká byla přísnost a náročnost kouče?
Velký rozdíl je v tom, jaký „vztah“ mají s hráčkami asistenti a jaký hlavní trenér. Ten v našem týmu do nějakého „bližšího vztahu“ s hráčkami moc nepřijde, o ničem s nimi nediskutuje, a co řekne, to platí. Není tam moc prostor na chyby. Asistenti nám naopak se vším pomáhali, včetně věcí mimo basket.

Kdo vám nejvíc pomáhal se začleněním z okruhu spoluhráček?
Evropanky a pak hráčky z posledního ročníku. Ty už měly i auta a mohly nás tak leckam zavézt.
 

Co nového jste si z prvního roku odnesla celkově?
Přišlo mi, že Američani jsou mnohem otevřenější než Evropani, člověk se může bavit s každým. Nevím, jak to přesně popsat, ale celkově je tam ve společnosti úplně jiná energie. A po basketové stránce jsem docela nabrala fyzičku a všechno bylo takové rychlejší.

Jak moc vás ohromilo zázemí týmu?
My ho měly společné s mužským týmem. V tréninkovém areálu jsme měli dvě hřiště i posilovnu. Nikam daleko se za ničím nemusí chodit, protože jen jsme vyšli z haly, v chodbě jsme zahnuli a hned jsme tam měli všechny počítače na přípravu do školy včetně lidí, kteří nám s tím pomáhali. Taky jsme tam měli jídlo, a tohle všechno bylo super. Jinak v zápasové hale se netrénuje vůbec, což je docela nevýhoda, ale při přípravě je zase všechno po ruce. Pokud jde ale třeba o fyzioterapeuty, tak to tam moc nejede, spíš se využívají ledové koupele nebo jsme hodně navlékaly (kompresní regenerační) kalhoty. Jinak už se člověk musí o sebe starat sám, protože oni na nás nesmějí vůbec sahat rukama. Za klasickými fyzioterapeuty bychom museli jít někam mimo školu.
 

Jak velkou podporu má tým mezi fanoušky?
My jsme hrály v hrozně velké hale, vlastně na stadionu na americký fotbal (pro 49 tisíc diváků). Na nás chodí tisíc nebo dva, ale v tak obrovském hledišti to není vůbec znát. Atmosféra tomu tedy chybí. Když ale hrají kluci, chodí na ně pokaždé deset nebo patnáct tisíc a to je úplně super! A když měli atraktivní zápas s Duke, zlomili rekord, když přišlo asi 36 tisíc lidí. To bylo neuvěřitelné! (návštěva 35.642 diváků znamenala nový rekord basketbalové NCAA při zápase hraném přímo ve školním kampusu, Syracuse díky Carrier Domu hrávají své zápasy ve vůbec největší aréně ze všech basketbalových univerzitních týmů USA, a proto se aktuálně celostátní rekordy dají překonávat výhradně v jejich stánku, druhý největší mají v Kentucky s pouhými 23.000 sedačkami – pozn.)
 

A co jste stihla mimo basketbalové kurty?
Během školního roku jsem nestíhala nic, ale po skončení jsme byly v New Yorku, kde jsme viděly přípravný zápas týmu WNBA New York Liberty s Čínou, což se mi líbilo. A ještě o jarních prázdninách jsme jely k jednomu kamarádovi, který žije v menším městečku u jezera, a ukázal nám tam vodopády a podobně. Už předtím jsem jela na tři dny domů během Vánoc a přišla jsem tak o výlet do Miami, kam tehdy moje parta vyrazila.