"Mám zazpívat českou hymnu?"

S BLAKEM SCHILBEM ZE ŠANGHAJE Když dramatik Josef Kajetán Tyl složil téměř před dvěma sty lety text současné české hymny, která začíná až provokativní větou „Kde domov můj“, byť v době rakousko-uherské nadvlády nad českými zeměmi poměrně opodstatněnou, nemohl tušit, jak přiléhavý jednou bude například pro spousty emigrantů a exulantů, kteří opustili, nebo byli nuceni opustit svou domovinu a založit nový život úplně jinde. A pak jsou ještě trochu jiné případy, na něž 64sekundový song docela dobře pasuje. Jedním takovým je forward české mužské reprezentace, který se narodil v americkém státě Illinois, aby spojil svůj život s Češkou, s níž má tři děti, a v jejíž rodné zemi se plánuje jednou usadit. Takže kde domov tvůj, Blaku Schilbe?

„Pro mě je domovem celý svět,“ odpoví nejdřív trochu zeširoka. Pro něj to ale dává smysl. „Jasně, narodil jsem se v USA, pak jsem si ale našel cestu do Česka a doma se cítím v obou zemích, což je pro mě speciální věc. Asi tedy jde říct, že úvodní slova české hymny ke mně pasují.“



Když je řeč o české národní písni, ze všeho nejdřív ovšem se smíchem vypálí: „Mám ji teď zazpívat?“

Určitě by bylo zajímavé ho slyšet. Před úvodním zápasem světového šampionátu v Číně, kde jeho Čechy čekají v neděli jeho Američané, ale Tylův text broukat nebude. „Nejsem tím, kdo by při těchto ceremoniích zpíval. Budu se hlavně soustředit na splnění našeho zápasového plánu,“ podotkne.

A pak se nad svou situací ještě zamyslí trochu z odstupu.

„Je vážně zajímavé, že basketbal mě zavedl až na světový šampionát v téhle roli, kdy reprezentuju Česko a hraju proti USA. Nikdy nevíš, co tě v životě potká, a jako kluk, když jsem vyrůstal ve Státech, bych si tohle nikdy neuměl představit. Je to unikátní moment a já si užiju každou sekundu na hřišti,“ slibuje hráč momentálně působící ve Francii, kterou by vzhledem k počtu odsloužených let mohl označit za svůj třetí domov.

Teď už ale k netrpělivě vyhlíženému mači s USA. Sitauci jako Blake Schilb totiž nezažije jen tak někdo. Nastoupit na vrcholné basketbalové scéně proti své rodné zemi, v osobní premiéře na světovém šampionátu v 35 letech – jak zvláštně to zní.
 

„Jo, bude to vzrušující. Už o tom víme dlouho, teď jsme od toho jen pár dní, očekávání rostou a tohle pro nás bude jeden z nejtěžších zápasů. Budeme chtít začít turnaj nejlepším možným způsobem, i když nás čekají Spojené státy. A všichni se na to soustředíme.“

O tom, že i s tímhle zkušeným mazákem budou řádně cloumat emoce, nemusíte pochybovat. „Už jsem přemýšlel o tom, jaké to bude, až na začátku zazní obě hymny, a proběhne to všechno kolem. Musíte si ty chvíle užít a to taky udělám. Moc se těším, až budeme proti všem těm klukům z amerického týmu hrát a dáme do toho všechno.“

Osobnější vztah k nikomu z týmu soupeře nemá. Jen úderný guard Donovan Mitchell chodil prý na stejnou univerzitní přípravku. „Průměrný věk kluků z amerického týmu je kolem pětadvaceti, takže jsou o celou dekádu mladší než já,“ rozchechtá se. „Nicméně jsem je sledoval, jak se postupně vypracovávali, takže ta jména pro mě nejsou neznámá, stejně jako realizační tým na čele s koučem Popovichem.“

U legendárního kormidelníka se ještě musí zastavit. „Kolik mu teď je? Sedmdesát? Je to fakt hodně moudrý starší pán, ale ví, o čem mluví. Od takových se můžete jen učit, i když hrajete proti němu. A i já doufám, že něco pochytím.“



Když zazní otázka, komu bude fandit jeho rodina a nejbližší v Americe, obrátí vše raději v žert. „Bude neděle a u nich bude kolem půl deváté ráno, tak možná se všichni budou koukat a já půjdu do kostela,“ zasměje se znovu.

Při dotazu na to, zda hráčům USA věří na obhajobu titulu, už ale zcela zvážní:

„Vyhráli poslední dva šampionáty, letos tam ale jsou týmy, které se jim chtějí postavit. A totéž bude i náš cíl.“

Tak hodně štěstí!