Vola uděláte i z Kobeho Bryanta

INTERVIEW S KOUČEM LVŮ U20 PETREM CZUDKEM Poté, co v přípravě z A-divizních soupeřů porazili jen Němce, Belgičany a slabé Maďary, nedalo se než tajně doufat v záchranu. Jakákoli vyšší očekávání by byla mimo mísu. Jenže pak přišel první duel ME a národní tým U20 všechny zaskočil velkolepým triumfem nad Italy. Následoval neuvěřitelný obrat z minus 19 bodů se Švédy a pak i šťastně zvládnuté prodlužované osmifinále se Slovinci. Před čtvrtfinále s Litevci už při vyrovnanosti turnaje byly najednou ve hře i myšlenky na medaile, a byť z toho nakonec vzešlo sedmé místo, byl to výsledek z kategorie překvapivých. A když byl realizační tým pochválen i od francouzského asistenta za nejchytřejší basketbal na šampionátu, nemohla lví družina odjíždět z Helsinek nespokojena. A pro vás je tu nyní detailní povídání o turnaji s koučem Petrem Czudkem, který se bude podrobně věnovat i svým ovečkám a jejich budoucnosti, jež už tak nějak souvisí i s reprezentací dospělých…
 
Trenére, co považujete za cennější – loňské 6. místo a bilanci 5-5 s nejlepším ročníkem za nejméně dekádu, anebo letošní 7. příčku a bilanci 4-3 s víceméně nulovými původními očekáváními?
Letošní sedmé místo je velmi milé překvapení a postavil bych ho výš než loňský úspěch. Loni jsme pokukovali po play-off a dokonce i po medaili, protože ročník ´95 už ji měl i z kadetů. Očekávání tak nějaké bylo, a to i přes absenci zraněného Prokopa Slaniny a naskočení Adama Pecháčka až přímo do šampionátu. Šesté místo nakonec bylo reálným vyústěním při daném vývoji turnaje. Ostatní týmy byly velmi silné a celkově platí, že ročník ´95 je v Evropě lepší než ´96. My jsme s ročníkem ´96 sestoupili v kadetech (2012), v U18 jsme se zachránili až posledním zápasem (2014), takže očekávání velké nebylo, navíc se na rekondičním soustředění v Luhačovicích zranil křídelník David Škranc, který měl být stěžejním hráčem. Je to turnajový typ a na začátek přípravy to pro nás byla rána. Tým se z toho ale ještě dokázal oklepat a Davida nahradit. 

Nehvězdný ročník ´96 ovšem letos paradoxně mohl sahat i po medaili, neboť Litva se ve čtvrtfinále zdála jako hratelná. Jak moc vás tahle porážka mrzela?
Je to tak – když srovnám čtvrtfinále s loňským soubojem s Francií, která byla na všech postech silovější, a my neměli šanci, tak Litvě chyběl tak stěžejní hráč, jako byl loni Sabonis. A tím, že letos absentoval, hráli Litevci velice kolektivně a už v osmifinále před 7 tisíci fanoušků s přehledem vyřídili domácí Finsko. I přesto jsme větší šanci na postup měli letos. Museli bychom ale zahrát nadstandardně, což se nestalo, a jejich podkošoví hráči nás přetlačili. Zkoušeli jsme i zónu, ale oni si s ní poradili líp než ve finále proti Španělsku.  



Nakolik byly problémy na doskoku, který rozhodl, dané právě zónovým bráněním a nakolik individuálními nedostatky? Ptám se i proto, že hlavní dva litevští dlouháni na tom centimetrově nebyli nijak lépe než vaši hráči.
My jsme s doskokem měli problémy už v přípravě a vedle návratu do obrany jsme na něm museli intenzivně zapracovat. Paradoxně ve skupině ME i v další fázi jsme doskoky většinou vyhrávali, což mě hodně překvapilo. Kluci se na to hodně zaměřili, nenechávali to jen na pivotech a byla tam i chuť chodit na doskok v útoku. Bohužel s Litvou jsme vyhořeli o 20 míčů, přičemž to nebylo o centimetrech, ale o osobní statečnosti. Litevci udělali v individuálních činnostech v útoku i obraně obrovský pokrok a pod košem, kde se basket hraje a rozhoduje, byli lepší. My jsme nebyli sto je ubránit 1 na 1, šli jsme do zóny, ale v té se zase kvůli krytí prostoru bere na záda složitěji. Nicméně Španělé to ve finále i v daleko nižší sestavě v pohodě zvládali a Litevce do své zóny doskakovat nenechávali. My navíc měli i den blbec, kdy se míče i odrážely k soupeřům, přesto platí, že statečnost Litevců byla jinde než u nás.    

Mimochodem, letos se na ME hrálo jen 7 zápasů místo 10. Jak to hodnotíte?
Pozitivně. Zápasů se hrálo tak akorát, zajímavý byl i model osmifinále, které neuvěřitelně míchalo kartami. Nejvíc to odskákali domácí Finové, kteří ve skupině porazili Francii i Španělsko a prohráli jen s Izraelem, ale šli na Litvu, která byla ve skupině třetí. Normálně, pokud by byla osmifinálová skupina, by už byli v divizi A zachráněni, ale takhle ještě sestoupili. Osmifinále bylo skutečným dnem D a bylo to hodně cítit. Favoriti hráli hrozně nervózně, protože buď šli do čtvrtfinále, nebo rovnou do bojů o udržení. Finové to ve velké kulise nezvládli a dostalo je to tak do kolen, že skončili předposlední. Tenhle systém je atraktivní pro fanoušky, ale pro nás trenéry to je vysilující. Po prohraném osmifinále vás každá další porážka posílá psychicky pořád níž.

Už jste zmínil, že v Evropě je ročník ´96 celkově slabší než ´95. Jde o náhodné vybočení, nebo i o náznak sestupného trendu? U nejednoho týmu mi přišlo, že nedostatky v individuálních činnostech byly u řady hráčů docela zásadní.
Už jsem zmínil, že zápasy šampionátu měly nižší úroveň než loni, na čemž se shodovali trenéři i činovníci. Objevovaly se tam věci, které už by člověk u hráčů této věkové kategorie nečekal. Jestli jde ale o trend, nebo byli lídři těch týmů zranění, anebo je to jen tím, že tento ročník je celkově slabší, se těžko odhaduje.



A co znamená výbuch Srbů, Francouzů či Italů?
Je to turnaj. Pokud by Srbové zvládli osmifinále, mohli by třeba hrát i o medaili. Byli to atleti, nechyběli jim dobří podkošoví hráči, ale přesto neměli tak dobrý ročník jako loni „pětadevadesátky“, které ME vyhrály a byly jasně nejlepší. U Francouzů to je velké překvapení, protože tenhle ročník není slabý, hrál finále ME U16, o medaile v U18, ale nějak se jim to nesešlo. Bylo znát, že jim to nefunguje, což se ale může stát. Nakonec se zachránili až posledním zápasem. Sestup by pro ně byl velkou ostudou.

Hráčům na tomto šampionátu táhlo vesměs už na dvacet, přesto mnozí jako by hrou i fyziognomií připomínali víc dorostence než muže. Dorůstá se v tomto věku stejně jako dřív, nebo je to jiné?
Pokud jde o jižany, ti vždycky byli a jsou vyspělejší. I Balkánci nebo Turci už vypadají spíš jako chlapi, což je dané geneticky. Naopak v pobaltských zemích je to srovnatelné s námi a je znát, že ten vývoj není ještě úplně ukončen. Souhlasím, že v tomhle věku by člověk čekal už víc chlapy, nicméně oproti minulosti tam nevidím rozdíl.  

Řada hráčů z vašeho týmu měla už leccos odehráno v Kooperativa NBL, Svoboda už i ve VTB lize. Bylo to zejména na těch vytíženějších ligistech, tedy zejména na Půlpánovi (průměr v NBL 23,6), Dragounovi (21,1), Kroutilovi (16,4), Klímkovi (15,1) či Svobodovi (11,3), znát?
Bylo i nebylo. Samozřejmě je super, že kluci ty minuty mají odehrané, ale v tuhle chvíli by bylo lepší mít tu roli, kterou po nich chceme v reprezentaci, a mít ji zažitou z první ligy. Proto jsem rád, že ten projekt týmů VSCM v první lize, byť nebyl moc schvalován, existuje, protože pro repre trenéry je to dobré. Něco jiného je, když Filip Kroutil hraje v NBL v pozici, kdy dá koš, když na něj něco vyjde, než když po něm chceme, aby sám tvořil a napadal koš. To samé Viktor Půlpán, který je vůbec nejlepším obráncem v Evropě ročníku ´96. V Pardubicích má spíš obranné úkoly a není po něm tolik žádáno, aby konto soupeře zatížil více body a podobně. My ale po hráčích najednou chceme, aby byli lídry a neschovávali se, protože už tam není žádný kolega, který to odtáhne za ně. Na Matějovi Svobodovi bylo vidět, že roli lídra vždycky měl a bylo znát, že nymburské béčko v první lize táhl. Klukům jistě sebevědomí roste, když se mohou opřít o ty minuty z NBL, a u Matěje bylo jen otázkou času, kdy z té přípravy, v níž se trápil - a už jsme nevěděli, jak to uchopit -, se dostane do formy.     

Rosťa Dragoun je další hráč, který má hodně minut v NBL. V Opavě jsme mu ale dali roli spíš obránce a hráče na pozici 2, tedy křídla. Na ME jsme už chtěli, aby pomohl Viktorovi Půlpánovi s rozehráváním a dirigováním, což nebyl vyloženě jeho šálek kávy, a šampionát mu až tak nevyšel. Je to ale takový bojovník, že nasazením a bojovností získal spoustu balonů a pořád byl platný. A Dan Klímek přinesl bojovnost i nasazení v obraně. My jsme celkově hledali i hráče, kteří dají nějaké body, a nakonec ten útok nedopadl tak špatně, jak vypadal v přípravě.



Vedle doskoku ve čtvrtfinále byl černý puntík i u závěru utkání o 7. místo, které jste s Ukrajinou málem ztratili i z 10bodového vedení necelou půlminutu před koncem. Zlobil jste se tam na tým hodně?
No, zlobil. Udělali jsme tam triviální chyby, které by ve dvacítkách vůbec neměly být. Nevyhodili jsme po timeoutu ze strany, pak jsme hodili míč do ruky soupeři zpod koše…, jako bychom se zalekli vítězství. Nakumulovali jsme tam spoustu chyb. Basket je krásný v tom, že se musí hrát opravdu až do konce a ani vedení o deset 23 vteřin do poslední sirény nemusí nic znamenat. Pak jsme se o tom s kluky bavili, jestli vypadli z koncentrace, v každém případě to ale bylo na ten černý puntík, a to i pro mě jako trenéra. Měli jsme to dohrávat jinak, a to i z mého pohledu, což se týká střídání a braní timeoutů.  

Co čekat od týmu, který se bude tvořit příští rok?
Bude to ročník ´97, který loni spadl z divize A v U18, a pro něj bude stěžejní se udržet. Martin Roub, Kryštof Chaloupka a Šimon Puršl získali první zkušenosti už letos. Šimon je největším českým talentem a atletem tohoto ročníku, momentálně hraje a trénuje v Zaragoze (už pravidelně trénuje s týmem z ACB) a měl by být hlavní postavou národního mužstva pro příští rok. Velkým překvapením byl Martin, který na sobě maká, a i když není atlet, v Pardubicích na něm pracují a každý rok je na něm vidět pokrok. Navíc má výbornou ruku, což předvedl v osmifinále i v utkání o 7. místo. Takového žolíka s trojkami 7/5 by chtěl mít každý trenér. Nesmí ale spoléhat jen na výšku a musí hodně zapracovat na zesílení a agresi i tvrdosti pod košem. Kryštof byl dalším velkým překvapením. Původně vůbec neměl jet, protože měl jít na operaci s nohou. Ta ale neproběhla, a když vypadl David Škranc, Kryštof chytil šanci za pačesy a předváděl velmi dobré, disciplinované výkony. Je to chytrý, koučovatelný hráč, jen by to taky chtělo zagresivnit hru. On se potýká s dynamikou, ale na USK to vědí a on už od kadetů udělal i v tomhle pokrok.

I příští rok budou důležití rozehrávači. Už letos jsme v přípravě měli z ročníku ´97 Adama Gogu s Ondřejem Fleischhansem. Navíc chyběl Ondra Sehnal, který měl problémy s kolenem. A můžou do toho nakouknout i jiní, i z ročníku ´98. A ještě je tu Theodor Dlugoš, velký talent ročníku ´97, který se letos trochu hledal. Jsem zvědavý, jak pojme další sezonu. Trochu jsme mu promluvili do duše, protože nám přišlo, že poněkud ztratil zájem a bez té chuti je to těžké. Na křídlech to je hodně otevřené, a ať už u toho za rok budu, nebo ne, budu sledovat hlavně první ligu, kde ti kluci mají role, jaké po nich chceme. A pokud si ti tři hráči ročníku ´97 přenesou formu z letoška, přidají se i další a budou hrát celý rok v ligových soutěžích, tak věřím, že se divize A zachrání i příště. 



Letos z ročníku ´95 přičichli k mužskému národnímu týmu Adam Pecháček a vůbec nejvíc Martin Peterka, který byl dokonce blízko nominace pro olympijskou kvalifikaci. Kdo podle vás je nejblíž  šance mezi dospělými z letošní skvadry U20?
Pokud na sobě bude dál makat Matěj Svoboda, a dostane šanci a minuty (v Nymburce), mohl by být jednou tím, kdo by na pozici 3 mohl do mužské repre nakouknout. Druhým kandidátem je Viktor Půlpán, který ovšem musí zapracovat na své střelbě, jak z pozice, tak po driblingu, a musí se naučit hrát víc na koš. Jinak je už teď použitelný i na reprezentační úrovni mezi muži jako obránce. Na letošním ME bránil nejlepší hráče kontinentu a byl v tom jedinečný.

Pojďme zabrousit i do říše čísel. Letos jste inkasovali v průměru 79,6 bodu, což je velký nárůst od loňska (71,5). Vy jste stejně jako řada jiných týmů hodně používali zónu – šlo o poznanou nutnost, anebo to prostě byl efektivnější obranný systém?
Když v osobce zkoušíte různé varianty a nevychází nic, mělo by se sáhnout ke změně stylu a rytmu. A zóna pořád je jednou z taktických variant. My jsme do toho navíc přidávali i systém 1-3-1 se zdvojováním v rozích. V této agresivní podobě se to nedá hrát dlouho, ale někdy jsme tím získali míče a rozhodili pohodu soupeře. Systém 2-3 se ještě na loňském ME až na určité sekvence v podání Turků skoro nepoužíval, letos naopak tyto zóny převažovaly. Švédové ji hráli pořád, Španělé ve finále dokonce 35 minut! Já bych to ale nebral hanlivě. Pokud má soupeř dobré „podkošáky“, kteří se umění prosadit individuálně, je to jedna z protizbraní. Jinak těch 80 inkasovaných bodů bylo hodně, chtěli jsme se blížit k 70. Ten průměr ovšem hodně ovlivnil i poslední zápas s Ukrajinou (dala 103).

Vy jste u zóny někdy zůstávali i v koncovkách, kdy už hráči na perimetru tolik nestíhali ucpávat díry a inkasovali jste pak otevřené trojky. Přesto jste i tam zóně dál věřil?
Proti basketbalovým týmům, jako jsou Slovinci, kteří to mají založené na individuálních činnostech, hře 1 na 1 nebo jednoduché dvojičce, to funguje, protože tam nejsou na zóny zvyklí, což bylo i vidět. Věřil jsem, že si pak nepomůžou a bude to o proměňování z dálky. A že pokud necháme vystřelit ty méně úspěšné střelce a doskočíme si, tak můžeme uspět. Jde o to, čemu trenér v tu chvíli nejvíc věří.

Na druhé straně jste měli jen těsně druhý útok za Litevci s průměrem 78,7, čímž jste potvrdili stejnou pozici z loňska (75,5). Tohle číslo muselo překvapit i vás.
To určitě ano. V přípravě jsme měli problém dát 70 bodů a věděli jsme, že musíme hlavně ubránit, doskakovat, vracet se a nedávat soupeřům snadné koše. V přípravě to ale bylo dané tím, že se moc neprosazoval Matěj Svoboda. Když naopak chytil slinu na ME, a měl průměr 19 bodů, hned to bylo znát. Kluci si navíc začali vzájemně vyhovovat, měli jsme nejvyšší úspěšnost trojek (37) a to nám hodně pomohlo. 11 trojek na zápas bylo super. A i tuhle statistiku dost ovlivnil poslední zápas turnaje (105 bodů). 



Jako jediní jste dávali přes 10 trojek. Věřil jste distanční střelbě stejně jako v Opavě?
Ano. Tři je víc než dva (směje se) a procento je navíc vyšší, pokud se vytvoří k tomu uzpůsobený systém, a střely mají v rukách skuteční střelci. Ti, co umějí najíždět, pak mají tyhle pozice připravovat a v tom je basket jednoduchý. My jsme navíc měli enormně výborné střelce – Pepa Potoček je „bezcharakterní snajpr“, schopný dát tři čtyři trojky za minutu hry. To samé Martin Roub, pokud zůstal volný. Výborné procento měl i Matěj Svoboda a přidal se i Šimon Puršl. Jakmile je střelec volný, musí to letět na koš, protože ty obrany jsou dobré a lepší pozice už pak třeba nebude. Všechno je to o hlavě. Jakmile kluci odbourali obavy, a věděli, že i když to zvednou z poloprotiútoku, nikdo jim nic neřekne, byli v pohodě. Naopak pokud vám někdo přikazuje, kdy vystřelit můžete, a kdy ne, a vy o tom začnete přemýšlet, je to špatně. Vždycky musí vystřelit ten volný a pak ta úspěšnost hráče i týmu roste.

Na druhý nejvyšší počet asistencí (18,7) za Turky jste měli 16 ztrát, což byl mezi týmy průměr. Kromě beznadějných nebo nouzových přihrávek jich snad nejvíc vznikalo při driblingových vnicích ke koši. Je nedostatečná kontrola míče bolestí, která u nás hráče hodně trápí?
Zaprvé 16 ztrát je moc. Mělo to být kolem 10. Obrany byly dobré, ale ne přehnaně agresivní a tak kvalitní jako loni. Ztráty přitom přicházely často už na půlce, nebo když jsme se nechali zdvojit u lajny. A takové chyby by se v této kategorii už neměly stávat. Při těch nájezdech pod koš bylo samozřejmě spousta kontaktů a faulů, hráči si už mnohdy mysleli, že se bude pískat, ale byla z toho ztráta. Proto jsme je nabádali, aby to dohrávali do konce, dávali koše s faulem, nebo vyhodili ven, a všechno dělali precizně. Hra se často hodně pouštěla a byla jen otázka, jak to týmy využijí. Situace, kdy hráč byl frustrovaný, že se nepískalo a na druhé straně se z toho inkasoval koš, se ale týkaly i ostatních týmů a těch ztrát bylo obecně hodně.

Doskok jste měli osmý se 40,7. Vy jste po jednom zápase řekl, že je to nejdůležitější prvek v basketbalu…
U tohoto hodnocení bych i zůstal. My to máme s Láďou (asistentem Sokolovským) rozdělené tak, že já jsem spíš přes útok a on přes obranu. Z analýz přípravných zápasů vyplynulo, že musíme hlavně řešit doskok, odstupování ze slabé strany a návrat do obrany, kde nás bota tlačila neuvěřitelně. A byla to Láďova práce hlavně na konci přípravy, kde jsme se posouvali dál. V přípravě jsme dostávali spousty jednoduchých košů, Belgie nás přeskákala o 20 a kdokoli jiný taky. A já jsem rád, že jsme to do kluků dokázali dostat, že se o doskoky porvali v obraně, chodili za nimi i v útoku a až na Litvu jsme všechny soupeře přeskákali. A to je pro mě největší překvapení. Takže klobouk dolů před Láďou!      



A ještě slovo k obraně, která sbírala 7 zisků na utkání, což bylo jedno z nejnižších čísel ME.
Buď se brání hodně agresivně, zdvojuje se a tlačí se to na ty zisky, o což jsme se snažili třeba v kadetské divizi B s ročníkem ´97. Měli jsme tak hodně získaných míčů a snadných košů, protože hra 5 na 5 byla problém. Tady jsme ale zdvojení tolik nehráli, spíš jsme používali systém „control“ při clonách na míč (kdy dlouhý hráč čeká za clonou na nájezd soupeře s míčem) a chtěli jsme, aby stříleli nestřelci. Snažili jsme tím protivníky vykolejit a z obranných doskoků chodit rychle dopředu. Právě přechodové fáze ale nebylo tolik, kolik jsme chtěli, což je zase můj džob. Upřímně, představoval jsem si tuhle fázi úplně jinak, dopředu jsme měli chodit klidně i po obdrženém koši.     

Pojďme se ještě vrátit k jednotlivcům – top skórer i doskakovač (7,3) týmu Svoboda, který už byl i nejlepším střelcem ME kadetů 2012, letos opět svou fazonu potvrdil. Má potenciál na to být skórerem i mezi dospělými? A co ještě musí zlepšit?
My jsme se pokusili Matěje vrátit do formy nasazováním až z druhé vlny, na což byl zvyklý třeba i z VTB ligy. Navíc začínal i na pozici 4, kde se chytil na pomalejším pivotovi, a až pak hrál i na křídle. Tohle samozřejmě nejde aplikovat v NBL nebo Champions League, kde by mu výška na čtyřku chyběla. Matěj musí na pozici 3 zapracovat na driblingu, aby rychle dokázal přejít půlku, kde kolikrát zbytečně ztrácel míče. A pořád je to i o volbě správných řešení – kdy mám po napíchnutí obrany jít do zakončení a kdy vyhodit. Kolikrát byli kluci volní na perimetru a on ale i další to rvali do třech obránců. Matěj ale není hloupý, ani sobec, takže jde jen o to mluvit o tom a řešit to ideálně.

Opravdu se mu v přípravě tak moc nedařilo, že jste to zlomili až tím nasazováním z lavičky?
Trenér je od toho, aby tým dostal do pohody a vymačkal z hráčů to nejlepší. Udělat z hráče „vola“ je to nejjednodušší a uděláte ho i z Kobeho Bryanta. My jsme viděli, že se Matěj trápí, on se i trochu uzavřel do sebe a byl z toho sám nešťastný. Hledali jsme nějaké možnosti, až Láďa řekl: „Dáme ho až z lavičky. Obrany na začátku bývají koncentrované, pak trochu poleví, a když on do toho vlítne, budeme mít útočnou sílu.“ A do dvojičky s ním jsme z druhé vlny zapojili i Šimona Puršla. I když oba chtěli být v základu, protože se o tom hodně mluví, tak to vzali a oběma to sedlo. A to bylo důležité. My jsme jako jediný tým měli kapitána, co nebyl v základu, a nakonec dva nejlepší střelci mužstva chodili do hry až ze střídačky.    



Je Puršl po několika letech v Zaragoze tam, kde být měl? A dočká se už v této sezoně prvního startu v ACB?
Myslím, že ano. On má opravdu devizu v tom, že je atlet. Má rád kontaktní basket a má i velice dobrý výběr místa při útočném doskoku. Obrovsky si věří, je docela dobrý v pick-and-rollu, umí si po cloně na míč i odskočit na střelu z dálky a vůbec o ní nepřemýšlí. A pokud dá dva koše ze seběhů a pak to zvedne z dálky, pro obranu to bude obrovský problém a on se stane nebranitelným. Ještě ale potřebuje dozrát mentálně – kolikrát nebyl dokonalý jeho návrat do obrany a my ho museli pobízet. Je to útočník a do bránění se musí trochu tlačit. Lehký problém byl i to, že jsme při cloně soupeře na míč požívali v obraně „control“, on ale byl z klubu zvyklý na předskoky, a i když se zlepšil a byl koučovatelný, cítil se v tom nesvůj. Díky své dynamice a kvůli tomu, že Kubovi Joklovi to moc nešlo, u nás hrál dokonce „pětku“, což by mohl hrát i za rok, jinak se ale bude profilovat jako klasická pozice 4. A pokud bude makat a bude zdravý, i on může v budoucnu dostat šanci v repre dospělých. 

Přinejmenším číselně byl nejkomplexnějším hráčem týmu rozehrávač Půlpán (7,6 bodu, 6,3 asistence na 4 ztráty, 3,6 doskoku, 1,7 zisku), s nímž byl tým většinou v plusu. Ač se poměrně snažil tlačit do nájezdů, zdálo se, že by při své rychlosti mohl produkovat i víc…
Viktor splnil, co jsme chtěli, ale je tam ta jiná role než v klubu. My jsme chtěli stavět na tom, aby ideálně dával kolem 10 bodů a nájezdy atakoval obrany. On má dobrá řešení, ale chtělo by to ještě víc. Zápas od zápasu to bylo lepší a poslední zápas úplně nejlepší – s Ukrajinou byl hodně v plusu, byl nebezpečný, získal spoustu faulů, navíc další se ani nepískaly. A to bylo ono. Ještě musí zapracovat na trestných hodech a na střelbě celkově. Takže to bude o čase stráveném v tělocvičně. Jinak atlet je úžasný a dívat se na něj, jak bránil Ukrajince Kobetse, který soupeřům dával na počkání 20 bodů, byla vyloženě radost. 

Guard Kroutil 10bodovým průměrem zřejmě splnil roli jednoho z tahounů. Snad nejvíc ale při svých 185 číslech zaujal útočným doskokem a operacemi ve vymezeném území, což jsem od něj v lize nevídal.
Filip i v lize takový je – člověk ho podcení, nechá ho být a on získá míč. Měl spoustu důležitých útočných doskoků i košů s faulem, včetně prodloužení se Slovinci. Je to výborný hráč, od trenéra Budínského je už na tohle zvyklý, je koučovatelný. Já ho tlačil k tomu, aby byl ještě kreativnější a aby se tak trochu neschovával za opory jako v lize. On má výbornou ruku, je fyzicky vybavený a měl si brát těch balonů ještě víc, aby zatlačil na obrany. Po odchodu Luboše Strii vzroste jeho role asi i v Děčíně a bude na něj větší tlak ve vytváření pozic pro dlouhé. Celkově bude muset být aktivnější.  



Centr Roub by mohl aspirovat na zápis do Guinnessovy knihy. Průměry 1,7 trojky ze 4 pokusů za 13 minut, to byl naprosto unikátní počin. Na druhé straně mu chyběly doskoky, klasická pivotmanská práce a větší silovost v obraně…
Martin je tišší kluk, ale je chytrý a ví, že jeho největší zbraní je střela. Má rychlé vypuštění, a je-li volný, trestá to s vysokým procentem. Druhá věc je podkošová práce v obraně, což znamená odstavování, v čemž má největší rezervy. Musí začít hrát fyzicky, celkově zesílit a zagresivnit. Kolikrát doskočil, ale o míč hned přišel. I on se srovnával s bráněním „control“, ale postupně se také zlepšoval. Pro příští rok bude díky letošním zkušenostem velkou devizou týmu. Vím, že v Pardubicích bude o tyhle mladé dobře postaráno, on hlavně bude hrát první ligu a tam musí být vidět v roli skórera.  

Rozehrávač Dragoun zapisoval 1,7 útočného doskoku, ale také skoro dvakrát víc ztrát než asistencí a celkově se zdálo, že po loňském hvězdném turnaji další posun nepřišel…
Rosťovi to nevyšlo podle našich představ, trochu se trápil na pozici 1, protože on je dříč, který výborně brání a doskakuje, ale řešení situací a organizace v útoku, to, kdy vystřelit, kdy pustit míč dál, tak v tom očekávaný posun nenastal. Je to dané tím, že se nesetkal s formou a potom si už tolik nevěřil, což trošku znehodnotilo jeho výkon. On je ale pořád platný - energií, nasazením, útočnými doskoky i tlakem v obraně. Teď jde o to, aby se posunul i u nás v Opavě. On byl loni žolíkem, od kterého se nic nečekalo, teď už to na něm ale mělo stát a možná se s tím hůř popasoval.   

Forward Sehnal měl výbornou sekvenci na úvod s Italy, ale pak jej zastavilo zranění. Co se mu vlastně stalo?
Marek se dostal do základní sestavy, alternoval na pozici 3, anebo i 4, když jsme chtěli hrát trochu rychleji. V obraně nedal soupeřům centimetr zadarmo. Jen jsme se trochu potýkali s útočnou fází. On je individuálně výborný, má dobrou levou i pravou ruku, umí za tři, stop jump... Jen jako by to všechno nedokázal do hry napasovat. Nicméně už v přípravě i v prvním zápase ME s Italy, kterým dal 7 bodů v řadě, párkrát ukázal, že to v něm je, jen to z něj je potřeba dostat ven. On nemá problém dát 8 trojek za zápas. Když jste u něj, tak vás obejde, ale v zápasech se kolikrát schovával.  Teď jsme to u něj konečně vybudili, jenže hned ve druhém zápase nešťastně došlápl, nějak se mu „shrnula“ noha v botě, zlomil si kůstku malíčku a zbytek ME musel kulhat o berlích. Až se ale dostane do kupy, bude v základní rotaci Prostějova, protože jde o ideální „trojku“, která umí všechno, jen to musí prodat.



A ještě nezaznělo slovo na adresu pivota Jokla či guarda Mareše…
Kuba Jokl se loni těsně nedostal do dvanáctky pro ME. Je to super kluk, ale z přípravného turnaje ve Španělsku si přivezl zranění kotníku a dlouho se čekalo, než mohl jít do kontaktu. Bohužel se už do fazony nedostal. On říkal, že kvůli tomu kotníku, protože se o něj nemohl opřít. Z části to tím asi bylo, ale nám se s Láďou zdálo, že ta agresivita z loňska najednou chyběla. Pro ten šampionát by bývalo bylo lepší, kdyby během sezony hrál první ligu a k tomu dostával 15 minut i v NBL. Teď jde do USA na univerzitu a půjde jen o to, aby byl zdravý. Maká na sobě, letos měl být jedním ze základních kamenů, ale bohužel to nevyšlo.

Marek Mareš je typově hráč jako Dan Klímek a my jsme zvažovali, zda brát dva podobné hráče. Oba jsou výborní s míčem, bojovníci a já jsem byl nakonec rád, že jsme vzali oba. I když chtěli hrát víc, zůstávali pozitivní, pořád to hecovali a v posledním zápase dali dohromady 19 bodů, čímž se také zasloužili o to sedmé místo. Před ME jsem řekl, že nikoho neberu na výlet a to i oni potvrdili.

A ještě bych se vrátil k Pepovi Potočkovi, pro kterého to byla první velká akce v repre. Nejdřív byl v přípravách nervózní, ale jak to shodil, tak musím říct, že tady dlouho nebyl takový střelec. On má fantastickou ruku, střílí s dobrým procentem a zvedne to klidně hned za půlkou. V obraně to ještě takové nebylo, ale letos se teprve rozkoukával. V U16, ani v U18 v nároďáku ještě nebyl, ale je to střelec pro budoucnost.