Svéráz národního lovu i patálie v legiích

JAK VÁLČÍ LVICE V ZAHRANIČÍ Legionářky ze současné reprezentace lvic v řadě případů těžký chleba mají. Ani ve francouzské lize nemohou beztrestně klít ve své mateřštině a to se přitom ve vlastním týmu nedomluví ani anglicky. Nebo si ani nemohou jít sednout na střídačku, protože musí zachraňovat tým v nejvyšší soutěži. Případně jim trenér v půlce sezony řekne, že vlastně hledal někoho jiného. V některých případech to zase nefunguje mezi cizinkami a domácími hráčkami chemicky, a když už dojde na společnou akci, musí do sebe v rámci tmelení-chmelení i legionářky klopit lampy vína ve sklípku, byť by radši týmového ducha budovaly aktivněji na paintballovém hřišti. Lvice ze zahraničních kolbišť však mají i docela opačné typy zážitků. Třeba nečekané jmenování kapitánkou hned po příchodu do klubu. Nebo když je fanoušek z řad německých důchodců na ulici vyzpovídá precizní angličtinou. Nebo když je i prezident nadšený z toho, jak dobře hrají. Anebo když na ně ve třicetitisícovém městě přijde natřískaná hala s devíti stovkami lidí a všude, kde se objeví, je zvou na kafe. Pak nejspíš už musí mít i pocit, že to, co dělají, za to stojí. Nechte se nyní pozvat od pěti českých legionářek k vyprávění o Francii, Španělsku, Maďarsku i Slovensku...

ROMANA HEJDOVÁ
(Mondeville, top skórerka týmu a 6. střelkyně ligy s 14,8, 5 doskoků, 2,8 asistence, z pole 53)

O bilanci 4-10 desátého týmu 12členné francouzské ligy 
„Moc optimistické to teď u nás není. Od listopadového srazu „repre“ jsme vyhrály možná jednou, zápasy se soupeři ze spodku tabuky, co jsme měly vyhrát, jsme nevyhrály, měly jsme i zraněné a sezona nezačala podle představ vedení. Některé původně angažované hráčky dokonce vůbec nezačaly, došlo ke spoustě změn, které se projevily na hře, a jednu chvíli jsme neměly ani rozehrávačku, kdy dva měsíce rozehrávala 15letá holka, protože chyběly peníze na novou dirigentku. Teď před „repre“ pauzou byla navíc vyhozena jedna Australanka, přijde nová Američanka, tak se to snad změní. My máme hrozně mladý tým, jsme tam jen dvě zkušené a kolikrát je to hodně těžké - převážně vydržet s nervy s těmi mladými (usměje se). Přesto se snažíme, ale francouzská liga je opravdu náročná.“

O tom, nakolik je bilance týmu za očekáváním
„V klubu před sezonou věděli, že byl snížený rozpočet a jsme tam jen dvě, které jsme platově jinde než ostatní mladé holky, kterým je dvacet a míň. Jednou z nich třeba budou super hráčky, ale momentálně se nechávají „mlátit“ těmi ostřílenými soupeřkami. Každý zápas je těžký a bez zkušeností se ta soutěž hrát nedá. Snažíme se to tedy nahánět jinde, trénujeme neustále a asi se už budeme soustředit hlavně na konec sezony, abychom ligu udržely. Doufám, že nová americká posila nám v tom díky svým zkušenostem pomůže.“



O tom, zda ze svých 34 minut jako 2. nejvytíženější půjde ještě výš
„34?! To mi přijde nějak málo, kolikrát slezu na minutu a už zase slyším: „Rychle, rychle zpátky“. Zkušenosti s ligou máme v týmu dvě, teď naposledy jsem hrála 38 minut a předtím to bylo podobné. Musím to ale zvládnout, na únavu není čas se vymlouvat, člověk tomu chce nějak pomoct.“ 

O tom, zda francouzsky už dá rozhovor o čemkoli
„Z našich mladých holek v týmu nemluví absolutně nikdo anglicky, takže jsem nucená pořád mluvit francouzsky. Není to jako v Česku, kde naše mladé holky musí mluvit anglicky (kvůli cizinkám). Vždycky se jich ve Francii ptám, co dělají na školách, že anglicky neumějí, protože maximálně řeknou „ahoj“ nebo „Jak se máš?“. Takže všechno musí probíhat ve francouzštině, i když asistent anglicky mluví. Já jsem tam pět let, a i když neříkám, že nedělám chyby, které tam mám pořád, tak jsem nucená mluvit a kromě politických a ekonomických debat už zvládnu všechno.“

O historce s mezinárodní paní rozhodčí 
„V jednom zápase jsem byla nespokojená s výrokem rozhodčí a nějak mi asi nedošlo, že je mezinárodní a zaklela jsem v češtině. A paní rozhodčí se ihned otočila a napařila mi technickou. Asi mi rozuměla, což mě v tu chvíli překvapilo. Slyšela jsem ale, že se ty nejsprostější slova z různých jazyků mezinárodní rozhodčí učí, což bylo vidět i tady, protože paní sudí se otočila okamžitě a byla velice pohotová. V jiných zápasech mi tohle procházelo, ale tady zrovna ne.“ (usměje se)

KAMILA ŠTĚPÁNOVÁ
(Györ, v lize 4. střelkyně 7,3 bodu, 3,7 doskoku za 16 minut, z pole 54, v Eurocupu 5,8 bodu za 15 minut)



O spokojenosti s bilancí 10-4 třetího týmu z 11členné maďarské ligy
„Máme to nahoru dolů, tým se pořád hledá, parta taky nějak extra nefunguje a s komunikací mezi trenérem a hráčkami je to podobné. Vyhráváme spoustu zápasů, ale nijak přesvědčivě a dva důležité, co jsme měly vyhrát, jsme teď prohrály. Tým je vyloženě rozdělený na cizinky a domácí hráčky, navíc trenér nemluví anglicky, takže máme asistenta, který všechno překládá, protože maďarštině se nedá rozumět. Je to tedy komplikované. Když to nefunguje mimo hřiště, těžko to pak může fungovat při hře. Teď k nám přišla americká rozehrávačka Danielle Robinson, která vyhrála Euroligu s USK, a ta by to měla pozvednout. Nevím jen, jestli se to povede.“

O svých statistikách střídající power forwardky  
„Někdy hraju 15 až 20 minut, jindy skoro vůbec, je to nahoru dolů, měla jsem i osobní pohovory s trenérem a prezidentem ohleně toho, co se ode mě očekává. Vlastně mi trenérem bylo řečeno, že čekali úplně jiný typ hráčky. Asi si mě nevybral vyloženě on, prý chtěli typickou pětku, což já úplně nejsem, a taky jde o to, že máme na pět lidí na hřišti jen jeden balon a hodně hráček ho má rádo. Takže člověk když má balon, musí vystřelit, nebo něco zahrát, jinak ho už neuvidí.“

O plnění plánů v Eurocupu a na domácí scéně
„V Eurocupu (bilance 3-3 ve skupině) chtěli asi jít ještě o kolo dál, ale hned v prvním kole play-off jsme narazily na aktuálně nejlepší maďarský tým Szekszard, který bez porážky vede ligu, a oba zápasy jsme prohrály. Cíl je teď vyhát buď Maďarský pohár, nebo uspět v lize, ale tím, jak fungujeme uvnitř, to asi nezvládneme. Stát se nicméně může cokoli.“

O své maďarštině
„Umím pozdravit, poděkovat a nějaká čísla. Opravdu hodně málo, protože je to fakt komplikované. Nerozumím vůbec, možná při zápase nějaké slovo pochytím, ale celou větu určitě ne.“

O neznámé tváři Maďarska
„Jako zajímavost bych mohla asi říct to, že v Maďarsku vydrží pít víc než my (usmívá se), a to i ženské. Že to není možné? No, já tomu taky nevěřila. Asi nejveselejší je, když člověk přijde do masérny, a celý realizační tým tam do sebe naklopí tu jejich slivovici. Tvrdí teda, že to je rituál. Je to tam jinak nastavené, třeba mně přijde, že pijí pořád. Romča Hejdová říkala, že ve Francii mají teambuldingovou (stmelovací) akci, kde si prohlížejí obrázky a zpívají si. To my většinou chodíme do vinného sklípku nebo podobně, což mě překvapilo. Já myslela, že takhle to funguje spíš u nás. Třeba my jako cizinky jsme chtěly vyrazit na paintball nebo laser games, ale domácí holky chtěly jít pít a jako většina nás přehlasovaly.“

JULIA REISINGEROVÁ
(Sant Adria, 4. skórerka týmu s 9,1 bodu, 5,5 doskoku, 19,6 minuty, z pole 54,5) 



O bilanci 9-9 osmého týmu ze 14členné španělské ligy
„Nikdo to nečekal. Měly jsme dost slušný začátek sezony a nikdo netušil, že bychom mohly konkurovat těm nejlepším, takže v klubu jsou hrozně nadšení. Druhá půlka sezony ale bude hodně těžká. A šance na play-off? To je jen pro nejlepší čtyři po dlouhodobé části, takže to asi nedopadne. Teď jsme navíc měly trochu marodku a chyběly nám důležité hráčky.“

O své pozici 4. střelkyně týmu
„Pořád je to podobné jako v listopadu, osobně bych chtěla mít i lepší statistiky, ale zatím se to nedaří. Prezident klubu je ovšem nadšený, protože tohle v klubu vůbec nečekali.“

O návštěvách na domácích zápasech
„Záleží, proti komu hrajeme. Proti slabším jsou návštěvy menší, na televizní utkání, kdy jsme jedno měly na katalánská televizi a jedno na nějakém španělském sportovním kanálu, anebo na vyrovnané zápasy se chodí víc.“

O tom, zda od listopadu vylepšila svou španělštinu
„Už mluvím trochu víc, rozumím všemu a v zápasech jsem neměla problém od začátku. Basketové termíny jsou hodně podobné i v angličtině a ve mně blízké němčině. Těžší je to spíš při konverzaci mimo, když se holky baví spolu.“

PETRA ZÁPLATOVÁ
(Wasserburg, 6,6 bodu, 1,8 asistence, 24 minut, z pole 42 procent, v Eurocupu, kde tým vypadl v 1. kole play-off, 7,7 bodu za 24 minut)



O zhoršení bilance na 13-4 nyní až 2. týmu 12členné bundesligy
„Dost se u nás prostřídaly hráčky, jedna je teď zraněná, další v posledním zápase zlomily nos a není ideální týmová chemie. Asi největší změnou ale byla výměna trenéra těsně před Vánocemi, kdy ho nahradil dosavadní asistent, což nevím, jestli bylo úplně dobře. Zatím se pořád sehráváme, chce se po nás úplně jiný styl basketu a nevím, jesti nám to půjde. Nějak nám to teď nefunguje dohromady.“

O své trvající pozici v základu
„V základu jsem víceméně pořád, posunula jsem se ale z dvojky na rozehru a proti lepším soupeřům chodíme obě dvě rozehrávačky spolu, protože v lize obrany dost presují.“

O souboji s nyní vedoucím Kelternem
„Už loni byl Keltern druhý a s Wasserburgem docela bojuje. Teď má bohužel navrch, nakoupil dvě opravdu vysoké podkošové hráčky, navíc reprezentantky, a my se s nimi nemůžeme měřit, protože naše jediná dlouhá je se špatnými koleny mimo a obě podkošové Američanky jsou maličké, kolem 180 centimetrů, takže ta výška a síla tam chybí.“

O své němčině
„Jaká už jsem němčinářka? Žádná. Holky z druhé ligy, které s námi chodí trénovat, aby nás bylo dost na střídání, se s námi snaží německy mluvit, ale v ligovém týmu jinak nemáme jedinou Němku. Ve městě už rozumím, ale nemluvím, zásadně hovořím anglicky. Hrozně mě překvapilo, jak tam lidi rozumějí. Potkáte na ulici 70letého fanouška a on na vás spustí anglicky, což by tady v Česku nebylo běžné. Tam to ale sázejí v pohodě, a jak je to maličké město, a v týmu je hrozně moc cizinek, tak nás všechny poznávají.“

O možnostech pro volný čas
„Město je malé, není tam moc co dělat, ale ono když máme trénink dvě hodiny ráno a tři hodiny večer, tak jak dojdu domů, jsem ráda, že si dám nohy nahoru.“ (usměje se)

LENKA BARTÁKOVÁ
(Piešťanské Čajky, ve slovenské extralize druhá nejvytíženější s 24 minutami, 5,6 bodu, 2,2 asistence, 1,9 zisku, v Eurocupu druhá nejvytíženější s 31 minutami, 8,2 bodu, 3,7 asistence)

O své roli druhé nejvytíženější hráčky
„Herně jsem určitě spokojená, s minutáží i celkově. Souvisí to i s tím, že jsem byla zvolená kapitánkou, což je neobvyklé při první sezoně v novém klubu. Navíc já, která jsem nikdy kapitánkou nebyla. Taky jsme hrály hned dvě evropské soutěže, přičemž do (16členné) Východoevropské ligy jsme dostaly do play-off Košice, takže s nimi v sezoně budeme mít asi deset zápasů. Hned po „repre“ okně to bude třiktát během týdne, což bude hodně výživné.“



O naplnění očekávání v evropských soutěžích
„Eurocup dopadl pod očekávání (bilance 2-4 ve skupině, stejně jako další dva soupeři), protože jsme nedokázaly postoupit ze skupiny, byť byla celkem těžká. Většinou byl ve skupině jeden lídr a dva další týmy, co bojovaly o druhé místo. My tam ale měly turecký Hatay a polskou Toruň, což jsou dva dost dobré týmy. Ve Východoevropské lize jsme postoupily ze čtvrtého místa ve skupině a v play-off půjdeme na Košice.“

O tříčlenné „české mafii“
„Žádnou skupinku netvoříme, celý tým funguje spolu. Ani nás tam jako cizinky neberou. Když já podepisovala, tak už tam byla Barča Kašpárková a Káča Zohnová přišla až v říjnu, kdy nahradila zraněnou Američanku, se kterou mělo vedení nějaké neshody.“

O slovenské extralize, kde je tým v nadstavbě druhý s bilancí 5-3 za Košicemi
„Nahoře jsme my, Košice a Ružomberok, kdy každý může porazit každého. Neříkám, že Košice se dají porážet pravidelně, ale porazit ano. Pak je tam ještě solidní Poprad a s druhou čtyřkou ligy jsou to zápasy, kdy se dá i něco zkoušet, a můžou hrát i v Evropě méně vytěžované hráčky. Celkově je česká ŽBL o něco výš.“ 

O nečekaném kapitánství u Čajek
„Očekává se, že v poločasech něco řeknu, i z pohledu rozehrávačky, a pak jde i o věci mimo basket. Určuju, v čem pojedeme na zápas, abychom byly stejně oblečené, nebo když trenér chce něco řešit s týmem, zavolá si mě, abych to poslala dál. Je to víc starostí, ze začátku jsem to nevnímala, ale pak těch povinností přibývalo. Snad se s tím úspěšně peru, výhodou je, že máme mladý tým, kromě cizinek jsou tam holky mladší a myslím, že mě berou s respektem. Už se i párkrát stalo, že jsem v poločase křičela, občas mě to až překvapí, že tak zvýším hlas a jsem přísná. Naštěstí máme v týmu i 38letou Chorvatku, která si k tomu většinou taky řekne svoje.“

O životě v třicetitisícovém lázeňském městě
„Zažíváme spoustu vtipných situací, protože tam všichni basketem žijí, a kamkoli přijdeme, všichni vědí, že jsme Čajky a všude nám chtějí kupovat kafe, protože pořád chodíme do kaváren. Je to super, jak tam lidi basketem žijí, zápasy s Košicemi a Ružomberkem jsou taháky, kdy je vyprodaná hala pro 900 lidí a skvělá atmosféra, což jsme u nás na ligovém zápase nezažila skoro nikde. Možná v Hradci, když měli na utkáních fotbalové fanoušky, ale pořád se to nevyrovná Piešťanům. I když máme kapacitu 900 diváků, teď na finále Slovenského poháru přišlo na Košice ještě víc lidí, protože se stálo i všude kolem hřiště. Bohužel jsme nakonec o bod prohrály.