Ten co vydržel ostrovní armádní výcvik

S PATRIKEM AUDOU POD POVRCHEM Vlastně je to docela náhoda, že se Patrik Auda stal tak důležitou součástí reprezentace. Když se Ronen Ginzburg, tehdy nový kouč lvů, vydal v roce 2014 na inspekční cestu do USA k průzkumu českého talentu na tamních univerzitách, na seznamu, který obdržel, levoruký power forward chyběl. Všiml si jej až při sledování videa s jinými hráči. „V Čechách ho tehdy nikdo neznal, ale říkal jsem si, že by mohl být zajímavý. Cítil jsem, že když se přizpůsobí evropskému stylu, může z něj být dobrý hráč. Chtěl jsem ho vyzkoušet v Evropě a pozval ho do reprezentačního B-týmu. Viděl jsem ale, že může hrát i v áčku a že mu to může dát víc možností při prosazení v Evropě. Jen tehdy dělal hodně „kroků“, protože na univerzitě mu to nepískali. Třeba při zápase v Maďarsku mu jich pískli snad pět,“ vzpomíná národní kormidelník, podle nějž v zámoří po Audovi chtěli, aby hrál jen pod košem a nestřílel trojky. „Tehdy jsem mu řekl, že jestli chce hrát v Evropě, musí přemýšlet hlavně o pozici 4 a začít víc střílet zvenku. V tom se hodně zlepšil a bez toho by neudělal v Evropě dobrou kariéru,“ dodává izraelský trenér na adresu rodáka z Ivančic, který o sobě čerstvě mnohé odhalil reportážnímu štábu ČBF ve svém novém působišti - devadesátitisícové italské Pistoie.

O sportovním charakteru města
„Basket je tu číslo jedna. Dalším sportem je fotbal, ale fotbalisti hrají až třetí ligu. Velká většina lidí žije basketem. Město není zase tak velké a o to víc tady lidi stojí pospolu, a když přijdou na basket, tak je super atmosféra. Jednou nebo dvakrát na mě už i někdo mával na ulici, že mě poznal. Denně to ale ještě není.“

O svém dětství
„Mám na něj krásné vzpomínky. Vlastně až do 20 let jsem vyrůstal v Brně. Město mám moc rád a vždycky jsem měl. Basket jsem začal hrát v deseti, takže poměrně brzy. Mimo basketbal jsem zároveň chodil do skautského oddílu. To byla moje druhá aktivita. Později jsem od toho upustil a soustředil se už jen na basket. K němu jsem měl blíž. Moji rodiče, strejda a vůbec všichni v rodině hráli basket. To byla ta věc, kterou jsem chtěl dělat, abych byl jako oni. Do skautu jsem chodil, protože jsem tam měl pár kamarádů, ale nebavilo mě to tolik jako pod koši. Později, kdy jsem neměl tolik času a musel se rozhodnout pro jednu věc, byl pro mě basket jasná volba.“



O rozhodnutí odejít do zahraničí
„Bylo těžké se pro to rozhodnout. Stalo se to hned po tom, co jsem skončil střední školu a v létě měl podepsat profesionální smlouvu s ligovým týmem Brna, který byl obnovený po roční pauze. Přes léto jsem ale měl šanci jet se podívat na Kanárské ostrovy do jedné basketbalové akademie a zalíbilo se mi tam. Viděl jsem v tom novou zkušenost. Řekl jsem si, že bych to mohl zkusit, a když se mi tam nebude líbit, do Brna se můžu vrátit vždycky.“

O drsném začátku na Kanárech
„První rok na akademii byl jeden z nejtěžších, co jsem zažil – po basketbalové i psychické stránce. Byl to první rok v zahraničí, mimo domov. Trénovali jsme až třikrát denně a neměli ideální podmínky pro bydlení, ani regeneraci. Veškerý čas jsme trávili v tělocvičně, mimo to tam pro nás nebylo žádné  vyžití. Přirovnal bych to k pobytu v armádě. Na jednu stranu to byl pro mě nejtěžší rok, na druhou mi to dalo hodně zkušeností a jiný pohled na život. Díky tomu jsem byl schopen se dostat dál, do Ameriky na univerzitu. Naučilo mě to hodně do života.“
 

O náročnosti režimu v akademii
„Po prvních dvou měsících vstávání v šest hodin ráno, kdy se v týdnu trénovalo dvakrát až třikrát denně, jsem byl psychicky i fyzicky naprosto vyčerpaný. Myslel jsem si, že už dál nemůžu. Když jsme v akademii začínali, bylo tam kolem stovky hráčů z celé Evropy, a když jsme skončili první rok, zůstalo nás necelých 40! Víc než půlka kluků řekla, že už to dál nedá a odjela domů. Říkal jsem si, že to prostě vydržím a nevzdám to. Vydržel jsem to až do konce a dneska jsem za to rád.“

O působení na americké univerzitě Seton Hall
„Dát dohromady basketbal a školu nebylo těžké. Těch hodin a předmětů zase nebylo tolik. Měli jsme školu pondělí až čtvrtek a většinou to bylo tak, že jsme měli dopoledne školu a odpoledne čas na tréninky. Myslím, že se to vždycky dalo nějak zvládnout, i když v období zkoušek jsme se museli připravovat víc. Hodně učitelů ale vědělo, že děláme sport a vycházeli nám vstříc, když jsme třeba potřebovali přeložit termín zkoušky.“
 

O americké mentalitě
„Mentalita Američanů je jiná, žijí jiný životní styl. V okolí New Yorku a New Jersey, kde jsem žil, je všechno úplně jinak. Hodně mi to ale do života pomohlo. Získal jsem mnoho nových přátel. Teď, když se tam někdy vracím přes léto, mám tam hodně známých, se kterými jsem stále v kontaktu. Amerika tak byla to nejlepší, co se mi mohlo stát.“

O odchodu z USA
„Po čtvrtém roce, co jsem byl na škole, jsem měl možnost zůstat ještě na jeden další. Ve třeťáku jsem měl zlomeninu nohy a nemohl odehrát celou sezonu, takže se mi jeden herní rok „vrátil“ a mohl jsem ještě pokračovat. V té době mi ale pomalu bylo 25 let a už jsem nechtěl dál zůstávat na škole, protože studium jsem měl uzavřené. Chtěl jsem pokračovat v basketbalové kariéře a krok do Evropy pro mě byl tím nejsnazším. Na to, abych zůstal v Americe, nebyla velká šance. Snažil jsem se jít do zahraničí, abych se nevracel do Čech, a to se mi taky podařilo.“

O tom, jak mu při návratu do Evropy v létě 2014 pomohla pozvánka do reprezentace
„Už předtím jsem jednou reprezentoval, bylo to na univerziádě. To bylo poprvé, kdy jsem měl možnost hrát za Česko. Jak jsem skončil školu, začal jsem trénovat s národním týmem mužů. Byla to pro mě dobrá příprava na sezonu v Evropě. Měl jsem možnost podívat se, jak vypadá evropský basket, a odehrát několik kvalifikačních zápasů. Pomohlo mi to připravit se na první sezonu v Polsku.“
 

O reprezentování Česka
„Už od začátku, co jsem měl možnost hrát za národní tým, to pro mě bylo něco jiného, než hrát v profesionálním týmu. Cítil jsem určitou hrdost a byl jsem rád, že mám možnost reprezentovat svou zemi. Byla to čest, a vždy když mám teď možnost, cítím to stejně. Snažím se pak týmu pomoct, jak nejvíc můžu.“

O návštěvě reprezentačního kouče Ginzburga v Pistoie
„Je super, když někdo z reprezentace nebo přímo trenér se snaží udržovat kontakt i během roku a přijede za námi. Navíc si může popovídat s trenérem z klubu. To nám jako hráčům může v určitých věcech pomoct.“
 

O své jazykové vybavenosti
„Dalo by se říct, že z každé řeči umím něco. Angličtinu s němčinou jsem se učil na škole, ale němčinu jsem nikdy nepoužil v běžném životě, takže bych ji nezařadil mezi jazyky, které umím. Za tři roky v Polsku jsem se naučil hodně dobře polštinu . Španělsky něco málo řeknu, ale není to na velkou konverzaci. Italsky zatím neumím skoro nic. A ještě na univerzitě jsem se učil trochu rusky, takže to taky umím. U mě hodně záleží, jestli k jazyku mám nějaký vztah. Samozřejmě polština je pro nás jednodušší, protože jsou si naše jazyky hodně podobné. Mě to ale bavilo i poslouchat a učit se s lidmi mluvit. Stejně jsem to měl s angličtinou. Na druhou stranu španělštinu jsem nikdy moc nemusel. Ve Španělsku jsem radši používal angličtinu. I tak jsem se ale něco málo přiučil.“

O svém kočovném basketbalovém životě
„Za ty roky jsem si už zvykl. Pro mě je to teď velký rozdíl v Evropě. V Americe byl časový posun oproti Evropě šest hodin. V té době, kdy jsem tam žil, nebyly takové technologie jako dnes, že by všichni měli smartphony s internetem. Neměl jsem každodenní kontakt s rodinou a kamarády z Čech. Teď to v Evropě není takový problém. Dneska má každý internet v telefonu. Jednak jsem v kontaktu, s kým potřebuju, a jednak ty vzdálenosti nejsou tak velké. Dá se sednout na letadlo a za dvě hodiny být v Čechách. Je to velký rozdíl než devět hodin letět přes oceán. To pro mě bylo o dost těžší.“

O kontaktu s rodinou
„Rodiče i prarodiče se snaží sledovat všechny moje zápasy v klubu nebo v národním týmu. Rodiče za mnou jezdili často, ať už jsem byl kdekoli. Prožívají to kolikrát víc než já a já jsem za jejich podporu hodně vděčný.

O možnosti vrátit se do Česka
„Dokážu si to představit. Neumím to teď ale stoprocentně říct. Dokážu si představit jak to, že se po konci kariéry vrátím do Česka, třeba do Brna, ale i to, že zůstanu v zahraničí. Nevylučuju žádnou možnost. Do Brna se vždycky vracím rád. Kdybych tam měl jednou zůstat a už tolik necestovat, tak by to pro mě nebyl problém.“