O strachu, dýmícím tunelu i mase "Estu"

Z BĚLEHRADU S PAVLEM PUMPRLOU O BEZPEČNOSTI V EVROPĚ V době, kdy v Istanbulu exploze stíhá explozi, kdy atentátníci paralyzovali Paříž, a kdy strach obchází Brusel i řadu dalších měst, dostávají se do centra dění i velké sportovní akce a jejich hlavní aktéři, kteří se za nimi často musejí přesouvat letecky. A právě letiště bývají neřídkými terči teroristů všeho druhu. I o tom, ale nejen o tom bude následující povídání s křídelníkem Pavlem Pumprlou, který má poměrně čerstvé zkušenosti například s nepřehledným časoprostorem v Belgii.

Pavle, jak jen pár dní po explozích na istanbulském letišti, jež způsobily smrt čtyř desítek lidí, vypadala bezpečnostní situace na letištích ve Varšavě a Bělehradu při vaší cestě na olympijský kvalifikační turnaj?
Po pravdě, nic zvláštního jsem nezaznamenal. Ve Varšavě, kde jsme přestupovali, jsme strávili na letišti jen asi 20 minut. Pouze jsme prošli pasovou kontrolou, a když jsme došli ke „gatu“, během pěti minut jsme nastupovali do letadla. Nebyla tak možnost nic pozorovat. A v Bělehradě běžně stojí policajt na každém rohu, což si pamatuju ještě z dob létání na Adriatickou ligu. Teď nás policie prováděla už přes letiště, ale to bylo spíš opatření v rámci turnaje, než extra zvýšená bezpečnost.

Bývá to poslední roky po všech těch děsivých událostech na letištích přísnější?
Člověk to vidí vždycky těsně po tom, co se něco stane. Hlavně na letištích jsou kontroly nějakou chvíli zvýšené, ale většinou to pak stejně spadne do běžné rutiny, protože na to možná není dost lidí. 



Připouštíte si někdy sám, že třeba i napěchovaná hala může být potenciálním cílem?
Kolikrát je lepší, když jde o takhle velkou akci, protože si to uvědomují zodpovědné úřady a složky bezpečnosti okolo, a zařídí se podle toho. Obzvlášť tady v Bělehradě s domácími fanoušky, kteří umějí být pěkně ostří, jsou na kontroly zvyklí a nenechávají lidi chodit s ničím nebezpečným do haly. Doufám, že na tohle budou dávat bacha a nijak se na to tedy nezaměřuju.

Trochu z jiného soudku - na zápasech Adriatické ligy jste se před časem běžně setkával s pokuřujícími fanoušky v hledišti. Doufal jste, že v Kombank aréně se tomu konečně vyhnete?
Doufal. Hned po tom, co jsme se v Bělehradě ubytovali, musel měnit pokoj Jirka Welsch, jelikož ještě zaváněl kouřem po předchozím hostovi, a já si hned vzpomněl na první venkovní zápas s Nymburkem v Adriatické lize, kdy jsme v poločase procházeli do haly „tunelem smrti“, jak jsem si to pracovně pojmenoval. Před tunelem totiž asi deset funkcionářů vykuřovalo a člověk prostě musel projít přímo skrz ně. Věřím proto, že už se to posunulo do modernějšího pojetí a jsem rád, že kolem sportovců se tu už nekouří.

Letos jste z belgického Charleroi odcházel zhruba měsíc před teroristickými útoky na bruselském letišti Zavente. Co vás napadlo, když k nim došlo?
Já z toho letiště odlítal, když jsem se přesouval za novým angažmá do Madridu. Ještě v Charleroi jsme většinou na Eurocup odlétali z lokálního letiště pro nízkonákladové společnosti, proto jsme se v Bruselu moc neobjevovali. Vždycky když se tohle stane na místě, kde člověk pobýval, nebo se objevil, ať je to Paříž nebo Istanbul, kde se hodně přesedá, tak si to nějak uvědomí. Před pár dny na Basketbalistovi roku jsem se právě o tomhle bavil se spoustou lidí, protože třeba holky z USK do Istanbulu létají neustále. S tím přemýšlením o tom se to ale nemůže moc přehánět, protože by pak člověk nemohl ani vylézt z domu.     

Stihl jste během pár měsíců v Belgii výrazněji zaznamenat právě téma bezpečnosti, nebo přímo obav spojených s islámskými radikály či obecně záškodníky všeho druhu?
Docela dost. Po listopadových teroristických útocích v Paříži, když padly zmínky o tom, že někteří pachatelé sídlili v Bruselu nebo Charleroi, a my den nato měli hrát domácí zápas tuším s Ostende, kdy se čekalo hodně lidí, tak se dokonce řešilo, jestli se vůbec má hrát, protože ty pocity lidí byly divné. Byli jsme ale ubezpečení, že bude zvýšená bezpečnost a kontroly a taky je pravda, že se nestává, aby k něčemu došlo dvakrát za sebou, byť člověk to trochu v hlavě má.



Týkaly se ty divné pocity i každodenního života v Charleroi, nebo Brusel v tomto ohledu vychyluje speciálně?
Charleroi je možná specifičtější v tom – a teď bych se nechtěl do města nijak navážet -, že ta směsice lidí, která tam žije, na člověka působí nepříjemným dojmem. Možná je to spojené i s často nevlídným počasím, navíc celkový vzhled města je spíš industriální, na člověka to působí pochmurně a mně vůbec nevadilo, že jsem mohl v půlce sezony měnit.

I vaše poslední působiště, tedy Madrid, v roce 2004 zažilo jednu brutalitu, když v rámci koordinovaného teroristického útoku přišlo po výbuchu 13 bomb v příměstských vlacích o život na dvě stě lidí…
Nějakou dobu už se ale nic nestalo a člověk na to zapomene. Do doby, než se stane něco nového. Mezitím ale opadnou i ty různé kontroly a člověk se na to nemůže moc zaměřovat, protože by se bál projít jakýmkoli místem, kde je víc lidí pohromadě.

Barclaycard Center, jež jako domácí útočiště sdílejí Real i Estudiantes, je jednou z největších hal ve Španělsku. Jak vypadají bezpečnostní opatření tam?
Nepozoroval jsem tam nic extra. Jen u vchodu pro hráče vždy stávají dva „sekuriťáci“, aby se dovnitř dostali opravdu jen ti, co tam smějí. Nás hráče ale nikdy nikdo neprohledával. Já se ovšem o tyhle věci nemůžu starat, snažím se spíš soustředit na to pozitivní. Pamatuju si, už když jsem do téhle haly jezdil jako host, že se tam hrálo skvěle. Navíc teď s Estudiantes na nás i přes nepřesvědčivé výkony chodila spousta lidí. Doufám, že si tam ještě někdy budu moct zahrát.

Při té spoustě fanoušků na zápasech Realu i Estudiantes se nejde nezeptat, zda jde vždy o jiné příznivce, a není tam žádný průnik?
Jde o naprosto jiné fanouškovské obce (důrazně). Dokonce když jsem se divil, že na náš tým, který byl na padáka, chodilo 10 tisíc lidí, tak mi řekli, že ještě před pár lety, než Real začal vyhrávat ve větším tituly, měli v Madridu navrch Estudiantes, kteří v basketu mají historicky mnohem větší fanouškovskou základnu než Real. A i proto šli do téhle velké haly, protože do menší by se nevešli. A kdyby se hrálo na vrchu tabulky, byla by už úplně plná.