Loučení kouče Barcelony Luboše Bartoně

INTERVIEW S LUBOŠEM BARTONĚM Po boku se svým největším fanouškem - tátou - se těsně před generálkou lvů na olympijskou kvalifikaci vznášel na vlně hromového potlesku zaplněného hlediště pražské Královky. Na národní scéně to byly pro něj ovace derniérové – Luboši Bartoňovi, který s reprezentací oficiálně skončil loni po svém čtvrtém ME, ve čtvrtek večer děkovala za téměř dvě dekády věrných služeb Česká basketbalová federace. Rodák z České Lípy na tento den bude mít i jednu hmotnou vzpomínku, jíž jsou hodinky se speciálním gravírováním LB #11. Hold bývalému spoluhráči vzdali i současní reprezentanti, kteří k představování nastoupili všichni oděni do bílých triček se jmenovkou Bartoň a číslem 11.

Klíčovým milníkem mezi 102 soutěžními starty v českém dresu byl z pohledu aktuálně 36letého forwarda nejprve Eurobasket 1999 ve Francii, kde se jako 19letý zelenáč stal druhým skórerem celého turnaje. O 14 let později přišla na řadu vítězná trojka v bitvě s Polskem na ME 2013 a loni pak postup do olympijské kvalifikace díky nejlepšímu umístění na evropském šampionátu v samostatné české historii. A nyní už je tu Lubošovo ohlédnutí za kariérou, která možná už od podzimu přejde ve druhou a ještě náročnější basketbalovou směnu…  

Luboši, jak jste si v úterý při show Basketbalista roku a dnes při duelu s Mexikem své velké momenty prožil?
Samozřejmě jsem rád, že jsem tu mohl být a vidět se a pozdravit s kluky, než odjedou na ten nejdůležitější turnaj. I když mistrovství Evropy je důležité, tohle je ještě o kousek výš. A bohužel postupuje jen jeden tým.



Seděl jste v první řadě. Když jste pod podrážkami bot cítil vibrující palubovku, ještě vás svrběly nohy a ruce?
Nee, už sedím v klidu. Celý rok to mám rozmyšlené, že už nebudu reprezentovat, i když jsem na tom fyzicky stále dobře. A vlastně až do minulého týdne jsem pořád trénoval. Nicméně cítím, že tahle úroveň už je stále vzdálenější od mého standardu.

Chystáte pokračování v dresu Barcy B ve druhé španělské lize?
Sám jsem se nabídl, že bych ještě rok hrál, ale pokud by mi klub nabídl něco jiného včetně trenérství, budu jedině rád. Už jsem směrem k tomu podnikl některé kroky a bylo by to kolem mládeže. Pokud bych ještě hrál, tak jedině v Barceloně. Jinou nabídku už bych nevzal.

Jaké to vůbec bylo kroutit si dlouhou zápasovou minutáž jako veterán ve druhé španělské lize?   
Bylo to něco úplně jiného. Musel jsem si jinak nastavit hlavu, abych nebyl frustrovaný, ale na druhou stranu jsem na to ani nemohl kašlat. Dobré bylo, že tam se mnou byl i Jaka Lakovič (kariéru dokončující slovinská hvězda a rovněž bývalý hráč Barcy), se kterým jsme se vzájemně podporovali. (směje se)

Jak si dnešní zápas s Mexikem a především jeho intro užil váš otec, který je ústřední osobou celé vaší kariéry?
Ještě jsem se s ním nebavil, ale rozhodně za to byl rád. My jsme o tom, co se bude před zápasem dít, nevěděli a já se ho ptal, jestli sem vůbec chce přijet. A pak to bylo překvapení. Já jsem sám nevěděl, v jakém měřítku to bude, takže jsem rád, že tu mohl být. Jak dobře víte, je to můj fanoušek číslo 1.
 

Viděli velké tátovo loučení i jeho potomci?
Ne, z rodiny tu se mnou byla jen manželka.

Vypadá některé z vašich dětí, že by mohlo jít ve vašich šlépějích?
(rozzáří se) Nevím, jestli po basketové stránce, ale všechny jsou fyzicky hodně nadané a můj nejmladší má i velký charakter. Toho vidím už teď jako adepta na olympiádu a je jedno, v jakém sportu.

Představte svou rodinnou sestavu trochu víc…
Nejmladíšmu Benjaminovi jsou tři a je to taková přírodní hříčka. Má sílu, rád do všeho bouchá nebo s věcmi hází, taky už sprintuje a má hodně elánu. Jako nejmladší se musí o to svoje prát, což jsem musel jako nejmladší i já. V životě se mi ale díky tomuhle hlasitému domáhání i dost poštěstilo… Dcerce Elizabeth je čtyři a půl. To je taková slečna, a i když fyzicky nadaná a šikovná, protože geny se nezapřou, mentálně ji na velký sport nevidím. Sport asi bude dělat, ale spíš některý ženštější a basket to zřejmě nebude. A 10letý Michael, který většinu roku žije ve Spojených státech, hraje hrozně rád fotbal.

Ten „náš“, kterému v zámoří říkají soccer?
No on říká soccer, ale já mu vždycky nahodím, co to je? A když ho tu mám víc než tři týdny, tak po návratu do Ameriky říká „football“ a tomu se diví zase tam. Michael je sportovně nadaný, ale já na něj nemám po téhle stránce velké páky. U nás fotbal běžně dávají v televizi, což ale v Americe nefunguje. Naopak děti doma už vědí, že táta basket hraje, cestuje kvůli němu, nebo že chodí trénovat, protože to už sledují. A i když to je takový nepřímý kontakt s tím sportem, je to hodně důležité. Sám jsem takhle vyrůstal, protože táta byl fanda do všech sportů a dělali jsme tak tenis a všechno možné. A já na basket přesedlal až někdy v deseti. Do té doby jsem hrál ping pong, volejbal, tenis, fotbal nebo i hokej na ulici. Podle mě je tohle důležité, aby děti vyrůstaly v různorodém sportovním prostředí a samy si pak vybraly tu svoji cestičku.  

A na závěr jedna bonusovka – dokázal byste vybrat své tři nej momenty z reprezentační kariéry mezi dospělými?
Tři mám, ale bude to bez pořadí. Vezmu-li to podle času, tak první bude mistrovství Evropy 1999, kde jsme byli s Jurou Welschem v 19 letech úplně šokovaní, když jsme vyhráli první dva zápasy, navíc ještě tím velkolepým způsobem. Porazili jsme Litevce a Řeky, kteří byli top adepti na první pětku, a my je dali o 16 a 11 bodů, navíc jsme hráli dobře. Druhý moment byla moje vítězná trojka proti Polákům na ME 2013, kterou nejenže se vyhrál zápas, ale taky to bylo první vítězství nároďáku na ME od roku 1999. A třetí moment byl loňský osmifinálový zápas na Evropě proti Chorvatům. To byla nádhera! Osobně jsem se tam trápil, protože jsem kvůli svalovému zranění zad nebyl schopný hrát svůj basket. Samozřejmě jsem chtěl hrát víc. Hrozně moc jsem chtěl a připravoval se na to, ale nakonec stálo za to už jen to, že jsem tam byl, nastoupil a dal tu jednu trojku, i když už jsme vedli o dvacet. Hlavní byl ale styl, jakým kluci hráli, v tak důležitém zápase. Takový výkon se bude jen těžko opakovat…