Konec éry svěšených českých hlav

08.08.2018 - red
počet přečtení: 377
vytvořeno 08.08.2018, upraveno 08.08.2018

S KOUČEM LVŮ U20 LADISLAVEM SOKOLOVSKÝM „Mise Sofie“ - nesplněna. Tak zní to nejstručnější resumé k vystoupení reprezentace lvů do 20 let na nedávném B-divizním ME v Bulharsku. Návrat mezi elitu hned po roce od loňského sestupu, následujícího po několika letech hojnosti, se nezdařil, když tým uvízl po 21bodové porážce od Poláků už ve čtvrtfinále. O příčinách neúspěchu, zákulisí celku i možné budoucnosti některých hráčů v „áčku“ dospělých bude nyní hovořit letos debutující head coach Ladislav Sokolovský. Pro Basketmag rozebral i české zlepšování ve hře jeden na jednoho, slabší fyzično, ošemetné téma dorosteneckého posilování, tuzemské působení italského experta z NBA, důsledky „nížky“ letošního výběru, strašně hodného Jakuba Tůmu, zásadní důležitost minut v NBL a bezpodmínečnou nutnost minut v první lize, klíčový rozdíl mezi vedením repre a týmu v klubu, to, co jej hodně mrzí, a také konec éry svěšených českých hlav.     

Trenére, před šampionátem jste si s týmem dali za cíl postup. Bylo jeho nenaplnění velkým zklamáním?
Určitě to zklamání je. Zlomovým okamžikem nebylo ani tak čtvrtfinále s Polskem, ale už skupinový zápas s Ruskem, který jsme nedokázali vyhrát, což nás odsoudilo ke čtvrtfinále s velmi silným Polskem. Tím se šance na postup do semifinále zmenšila. Nejít právě na Poláky, naděje na návrat do divize A by byla daleko větší. V dalších dvou zápasech bychom pak určitou šanci na získání toho jednoho potřebného vítězství k postupu do „áčka“ měli. I přes zklamání si myslím, že tým odehrál, na co měl. V určitých chvílích hrál i lépe, než co bylo v jeho možnostech, ale byly i úseky, kdy jsme hráli pod své možnosti. Možná bych mohl říct, že mě hodně mrzí, že jsem z kluků nedokázal jako trenér dostat těch 110 nebo 120 procent o něco častěji.

1451MWF.jpg

V klíčovém skupinovém zápase s Ruskem jste se dlouho drželi, ale bylo tam zřejmě znát, že soupeř měl i na křídlech nejednoho čahouna a bylo těžké to vykrývat. Jakým handicapem byla nižší výška týmu v tomto duelu a jak na turnaji celkově?
Rozhodně jsme nebyli vysoké družstvo. I na pozicích 4 a 5 jsme měli hráče jen těsně nad dva metry, z nichž nejvyšší byl s nějakými 204 centimetry Míra Štafl, který je teprve ročník ´99 a nemá tolik zkušeností. A ti, co zkušenosti měli, jako Michal Kozák nebo David Žikla, nejsou s dvěma metry žádní centři, ale spíš „čtyřky“ do basketu v Česku. Tahle výška do zahraničních soutěží už na této pozici nestačí a my se s tím museli prát. O tom, jak se to dařilo, svědčí třeba doskoky, kde jsme odvedli dobrou práci. Skončili jsme v nich na šestém místě s tím, že nás dělilo pouhých šest míčů od druhé příčky Nizozemců a za nejlepšími Poláky jsme byli v průměru jen o 1,5 doskoku na utkání. Po této stránce a při naší výšce jsem na tým hrdý. Je vidět, že kluci mají velmi dobré návyky z klubů, nechodí skákat jen ve dvou, berou dobře na záda a měli jsme tam bojovníky, co ty balony urvali. Po většinu mistrovství jsme se tak s výškovým handicapem dokázali vypořádávat, zejména proti týmům, které neměly takovou výškovou převahu. Poláci a Rusové ale měli i hráče přes 210 a na pozici 4 hráče s 204 nebo 205 centimetry. A tam už nám výška trochu chyběla. Na perimetru jsme tento handicap ještě zvládali dohánět větším nasazením, pod košem už to však bylo těžší.

Čtvrtfinále s Polskem přišlo po skvělém prvním poločase proti Nizozemsku, kdy jste k postupu potřebovali vyhrát a předvedli asi nejlepší part na turnaji. Byl mezi Nizozemci a Poláky takový rozdíl, nebo bylo jiné i mentální nastavení na zápas?
Rozdíl mezi oběma týmy byl obrovský - herně, výkonnostně. Nám vyšel začátek s Nizozemci, kdy jsme s asistentem Patrikem Smažákem přečetli jejich netypickou obranu, kde se snaží hodně zacpávat šestku, a nám se do toho dařilo dobře přenášet míč. Až když obranu do druhé půlky změnili, tak jsme se s nimi trápili. Neměli ale žádného vysokého hráče, kdežto Poláci měli pivota s 212, na pozici 4 hráče s 207 centimetry a hru hodně směřovali pod koš, odkud se nás snažili přehrávat. To se jim nějakou dobu dařilo, pak jsme se to snažili zacpat, oni ale nacházeli střelce na perimetru a po našem dotažení nám trojkami na přelomu třetí a čtvrté čtvrtiny definitivně utekli. Po mentální stránce ale nic špatně nebylo, oproti loňsku byl tým psychicky daleko vyzrálejší. Bylo znát, že půlka kluků už měla zkušenosti z loňska, a když se nedařilo, a propadli jsme se do většího manka jako třeba s Poláky, ještě jsme se dostali na tři body. Totéž s Finy v posledním zápase, kde jsme to z 15 bodů stáhli na dva. Tam jsem od loňska viděl velké zlepšení. Hráčům říkám dost často, že prohrát se dá i se zvednutou hlavou a my, Češi, bohužel, máme tu vlastnost, že hlavu sklopíme zbytečně brzo. A to se nám nestávalo. Za tohle mají ode mě kluci jedna minus, protože na turnaji byl jeden moment, kdy potřebovali připomenout, že tu hlavu musí zvednout. Když jsem se teď díval i na kategorii U18 na B-divizním ME, přišlo mi to dost podobné. Ani tam už nebylo věšení hlav a čekání na to, jak to dopadne. Tohle se v našem basketbalu lepší, trenéři se snaží to hráčům vštěpovat, protože hlava je strašně důležitá. Není totiž možné hrát dobře a mít ji dole.           

1452MGI.jpg

Kam letošní tým, za daného kádrového vybavení, patřil na tomto turnaji reálně? Bylo by k postupu třeba i různé shody okolností, abyste se až do semifinále vyhnuli vítěznému Polsku, nebo nakonec druhému Slovinsku?
Troufnu si říct, že při dobré shodě okolností jsme na to třetí postupové místo i měli. Porážka s Ruskem nás ale odsoudila k těžkému čtvrtfinále. Některé zápasy jsme do toho mohli dát víc než sto procent, ale nepovedlo se. Před námi ovšem neskončili žádní „trpaslíci“ – za Poláky a Slovinci byli třetí Lotyši, čtvrtí Rusové a pátí Finové. Znovu musím zopakovat, že mě mrzí, že jsem z kluků v určitých chvílích nedokázal vydolovat víc. Pak bychom to třetí místo mohli atakovat.

Byla hlavním handicapem týmu již zmíněná výška? Anebo tam byly i herní věci plus některé absence?
O absencích jsme mluvili před turnajem, k těm už není třeba se vracet. Začnu-li nejdřív plusy, měli jsme velmi dobrou obranu, z té se nám dařilo vycházet, hlavně v zápasech s vyrovnanými soupeři, kteří nebyli tak vysocí. Dobrý byl i přechod do útoku, kluci se nebáli hrát rychle, přecházet 1 na 1, což oceňuju, ať už to byli Jakub Tůma nebo Martin Nábělek, který to zvládal i se svou menší výškou. I Eda Kotásek tam měl dobré momenty a celkově to byl krok dopředu. Je vidět, že kluci v klubech, zejména ve vrcholových centrech, pracují velmi dobře a jsou velice slušně vedeni. Naopak lepší mohl být postupný útok a střelba trojek, která v přípravě byla zhruba o deset procent lepší. I když jsme se na ME dostávali do dobrých, volných pozic, nedokázali jsme je proměňovat tak jako v přípravě. Jistě tlak obran byl větší, přesto jsem týmu v trojkách věřil víc. V zápasech s Rusy nebo Poláky to mohl být rozhodující jazýček na miskách vah.      

V útoku jste byli s průměrem 70,9 bodu osmí, při střelbě z pole 38 procent, což znamenalo 14. místo, a při 31 procentních trojkách, které jste měli páté nejlepší. V této v podstatě už dospělé kategorii myslet na lepší výsledky při střelbě 38 procent bylo asi dost těžké…
To určitě platí. Naše hra už od přípravy směřovala k tomu, že budeme hrát víc z perimetru a že budeme spíš střelci, protože těžko chtít po Davidu Žiklovi, Michalu Kozákovi nebo Mírovi Štaflovi, aby hráli zády proti o deset čísel vyšším soupeřům. Snažili jsme se to tedy vytáhnout ven a těžit z trojek nebo ze hry 1 na 1. I když ale překonáte prvního hráče, tak obrany jsou už natolik propracované, že se pomalu nestává, aby se skórovalo ze situace, kdy je hráč sám pod košem. Vždycky je tam někdo na výpomoc a musí se zakončovat buď přes něj, nebo vyhazovat ven. To procento střelby nebylo dobré a s lepším bychom měli větší šanci na úspěch, ale naše hra odpovídala složení týmu podle somatotypů.   

1453ZWV.jpg

Když to poslední roky sleduju napříč českými kolektivními sporty, zásadním problémem bývá přecházení bránících hráčů 1 na 1, schází větší individuální zručnost a dovednosti, přičemž o všech našich týmových sportech se traduje, že se už brzy hodně zakládá především na taktice. Jak tuhle oblast sledujete zevnitř, nyní už i na mezinárodní úrovni?
O tomhle se mluví už minimálně pět let, určitě od doby, co trénuju mládež v Nymburce. My se k té hře 1 na 1 hráče snažíme vést, aby svého obránce překonali i bez pomoci clony a letos to bylo podstatně lepší. Oproti loňsku, kdy takoví byli vlastně jen dva, jsme těchto hráčů měli víc a myslím, že se na to v klubech trenéři hodně zaměřují a zlepšuje se to, což se dalo pozorovat i na reprezentaci U18. 

Obrana byla v počtu zisků na 19. místě s průměrem 7,4, přičemž inkasovala 64,3 bodu na utkání, což stačilo na 11. místo (nejlepší Slovinci 52,5 před Nizozemci s 53,9 a Lotyši s 55,1). Jak by znělo její detailnější hodnocení?
Nemohu s ní být nespokojený. Jistě jsou tam vždy okamžiky, kdy se to dá udělat líp, ale ti hráči se rozhodují ve zlomcích vteřiny, někdy musí i improvizovat. V těch ziscích jsme nebyli nahoře, ale soupeře jsme nutili k těžkým střelám a pak jsme se snažili jít za doskokem. Myslím, že na české poměry jsme byli velice slušně agresivní, samozřejmě ale nehrajeme proti žádným „nazdárkům“ a je těžké mít zisky při hře 1 na 1. V současném basketbalu je aspoň pro mě jako trenéra důležitější než jít do výpichu, kdy se to nemusí povést a obránce je pak překonán, donutit soupeře k těžkým střelám, nebo delším útokům, kdy musejí víc improvizovat.

Při vyrovnanosti týmu statisticky nikdo nevyčníval. Nechyběl ale i jasnější lídr, případně dva?
Už když se skládá tým, je poznat, jestli tam někdo takový, schopný dávat 20 bodů, bude. Upřímně, já už v přípravě žádného takového hráče neviděl a o té vyrovnanosti jsme věděli - že každý zápas z těch osmi devíti kluků vynikne někdo jiný. Možná k té výraznější roli má do budoucna trochu nakročeno Jakub Tůma, který je na to ale zatím „strašně hodnej“ (usměje se). Měl by být v té hře větší „hajzlík“, ale na to má ještě čas. A jestli nám lídr chyběl? No, když se podíváme na vítězné Poláky, tak ti měli dva velmi nadprůměrné hráče, třetí Lotyši nějakého extra lídra pro změnu neměli, takže nemyslím, že by to mělo být rozhodující kritérium.

1454ZjU.jpg

Jak by vypadalo vaše hodnocení týmu podle ročníků?
Ti hráči, co za sebou měli loňské A-divizní ME (ročník ´98), tedy Nábělek, Tůma, Váňa, Kozák, Kolář a Bukovjan, vcelku splnili očekávání, že budou tahouny. K tomu by se z nových dal přidat Eda Kotásek (rovněž ročník ´98, loni těsně vypadl z nominace), který odehrál slušné mistrovství, je to poctivý hráč, velmi poctivý v obraně, ale ještě u něj bude potřeba zlepšení v útoku. Ze zbývajících pěti hráčů byli dva z ročníku ´98 (Žikla a Hartig), kteří se do nominace dostali za výkony v přípravě. Jejich výkony na ME už třeba nebyly na té úrovni jako v přípravě, ale pořád odehráli slušné minuty. A tři hráči ročníku ´99, tedy Štafl, Slavík a Karlovský, nasbírali cenné zkušenosti. Možná někdy neměli tolik minut, kolik by si představovali, ale ke svěřenému času přistoupili velmi dobře a získali zkušenosti pro příští rok, kdy už by měli být tahouny. Věřím, že jim k tomu letošní turnaj pomohl.

Byla znát u hráčů už pravidelněji se objevujících v NBL větší vyhranost? 
Pokud už NBL hrají, ten rozdíl tam znát byl. V lize dostává minuty Kotásek ve Svitavách (v minulé sezoně 10 na utkání), Tůma v USK (průměr téměř 21 minut), Kolář v Nymburce (průměr 10 minut), Nábělek jich v Olomoucku moc nedostal (průměr necelých 7 minut v 8 utkáních), ale Váňa celkem ano (průměr téměř 10 minut), jistě i Žikla v USK (průměr 8 minut ve 20 utkáních), který odehrál velice slušný turnaj a projevilo se, že zejména ve druhé polovině sezony v lize nastupoval. I na opavských Bukovjanovi (průměr 7 minut ve 22 utkáních) nebo Slavíkovi (téměř 8 minut ve 20 utkáních) jsou minuty v NBL znát a samozřejmě je to pro ně přínos. Základ ale je, že musejí hrát první ligu, bez toho to nejde - i když to nemusí být hned třicet minut -, aby pak mohli být oporami národního týmu U20.     
1455M2N.jpg

Kategorie U20 je už přestupní stanicí do dospělého národního týmu. Kdo by k němu z letošního výběru podle vás mohl mít nakročeno?
Pomalu by měl nakukovat do dospělé reprezentace Jakub Tůma. Vhodný by pro něj byl i nově utvořený národní výběr do 24 let, a pokud bude nějaká jeho akce příští rok, měl by se jí zúčastnit. Michal Kozák je další v řadě a troufnu si říct, že i Franta Váňa a Eda Kotásek. Ono se to ukáže už v průběhu nadcházející sezony. Aktuálně se v NBL dějí velice zajímavé přestupy mladých hráčů, kteří v těch nových týmech, myslím, dostanou šanci a ukáže se, jestli jsou na vzestupu. Radek Farský, který se nedostal do letošní nominace U20, jde do Brna, Martin Nábělek by snad měl jít někam, kde by hrál víc, Franta Váňa bude dál hrát v Olomoucku, Martin Kolář by měl víc hrát v Hradci. Vypadá to, že kluby o tyto hráče z U20 projevují zájem, což je jen dobře.          

Přesto přichází na řadu i kontrolní otázka, které nedostatky u hráčů letošní B-divizní šampionát odhalil?
Určitě nám oproti těm předním týmům chybí trochu víc fyzična. V tom jsme po stránce somatotypů nepatřili mezi ty nejsilnější nebo nejagresivnější. Na tom se určitě dá pracovat. Dřív se u nás říkalo, že do posilovny se má začít chodit až někdy v sedmnácti, já si ale myslím, že to není jen o posilovně. Jsou i programy pro hráče kolem patnácti nebo šestnácti let, kdy to není o zvedání činek, ale o zpevňování těla a podobně, což je potřeba určitě zlepšit. A byť jsme řekli, že už je to lepší, tak i ve hře 1 na 1 ještě musíme víc přidat, pokud se chceme srovnávat s těmi nejlepšími a být pokud možno v divizích A. V zápasech, které jsme na Evropě sledovali jako diváci, mělo každé družstvo dva tři hráče, kteří si vzali  míč a ze hry 1 na 1 zvládali skórovat nebo získávat fauly. My dokážeme perfektně najet do koše, ale na šampionátu byli hráči, co uměli skvěle vystřelit za tři i z driblingu, a to s vysokou úspěšností. Tohle nám ještě trochu chybí.

1456ODU.jpg

Ještě k tomu posilování – mohou mít hráči obavy z toho začít s čímkoli dřív, aby si nezastavili růst?
Podle mě zejména v mládežnických sportovních centrech už jsou atletičtí trenéři, kteří vědí, co znamená posilovat v těch mladších kategoriích, a že je posilování a „posilování“. Federace se na tohle hodně zaměřuje a v posledních třech letech se snaží vychovávat atletické nebo kondiční trenéry pro basketbal, kteří vědí, co s těmi kluky dělat, a učí se i od těch nejlepších z NBA. Poslední dva roky tu probíhají kurzy zaměřené na hráče mezi 15 až 19 lety s italským specialistou Cuzzolinem (první Evropan, který jako kondiční specialista dostal práci v NBA) a já osobně bych se tak nebál toho, že by se někomu měl zastavit růst, pokud bude posilovat pod dohledem odborníka.

Vy za sebou máte na letošním šampionátu mezinárodní premiéru v roli hlavního trenéra. O kolik jiné to bylo ve srovnání s vedením nymburské U17?
Je tam jedna podstatná změna - tolik jsem nekřičel. (usměje se) Bylo vidět, že kluci v tom nároďáku chtějí být, že ze sebe vydají sto a mnohdy i více procent, ale je jasné, že nějaké chyby děláme všichni, včetně nás trenérů. Na této úrovni už je to víc o tom koučování. Snažit se klukům poradit, kde, co a jak. Kde získat nějakou výhodu, kde soupeři narušit souhru. Na rozdíl od mého klubového fungování, kdy musím někdy hráče přemlouvat, aby opravdu hráli na sto procent a vydali ze sebe maximum ve chvíli, kdy si myslí, že to není potřeba, byl v tomhle ohromný rozdíl. V reprezentaci jsou jeden dva nejlepší z každého klubu a ta motivace na mistrovství Evropy je daná dopředu. V klubu je sezona daleko víc o motivování a přesvědčování hráčů, aby do toho šli naplno, že to dělají pro sebe, ne pro trenéra, a že jen tím se můžou zlepšovat. Osobně jsem moc rád, že jsem měl za asistenta Patrika Smažáka, protože jsme naladění na stejnou notu, mně se s ním výborně spolupracovalo a i touto cestou mu děkuju za velkou pomoc. I jeho zásluhou jsme neměli při vedení týmu extra velké problémy.  




Foto: FIBA