Běžte a ukažte, jak jste hrdé!

10.09.2018 - red
počet přečtení: 615
vytvořeno 10.09.2018, upraveno 10.09.2018

1511ZmM.jpg

S KOUČEM STŘÍBRNÝCH KADETEK RICHARDEM FOUSKEM Za poslední dekádu a „fous“ není v Česku – a nejspíš nejen v něm - medailovějšího kouče. Za dvanáct let u lvích kadetek, své zaslíbené kategorii, vylovil z kontinentálních vod neuvěřitelných 5 medailí všech hodnot! Hned na úvod v roce 2007 bral bronz s Hanušovou, Záplatovou, Bartákovou, Sládkovou, Hausknechtovou nebo Karolínou Elhotovou. A po pěti letech kovového sucha už přišly medailové žně! Stříbro z Bulharska 2013 a Maďarska 2014, zlato z Portugalska 2015 a letošní stříbro z Litvy. Ať už ale jeho tým stál na jakékoli části pódia, pro něj byla každá z těch „placek“ zlatá. Každá se svým neopakovatelným příběhem. „A hlavně jsou to všechno úžasné zážitky, to ničím nenahradíš,“ přiznává a z tónu hlasu je zřejmé, že právě na ten poslední tucet let bude jednou vzpomínat s kromobyčejnými pocity. Zcela speciální místo bude mít v jeho memoárové bance tým, který letos sahal po zlatu jako suverénně nejmenší na celém šampionátu. Nejmenší s největším srdcem. A byť to nakonec nedopadlo absolutním happy endem, pro něj to byla další pohádka. Když nikdy nic předem nečeká, je pak pohádkou každá medaile. A protože ani při nepříznivě se vyvíjející koncovce finále s Itálií nechtěl, aby jeho lvice odcházely se sklopenou hlavou, vybídl je při timeoutu tak jako pokaždé v těchto situacích: „Běžte a ukažte, jak jste hrdé na to, co jste dokázaly.“ Teď nejen o story letošního mistrovství v Kaunasu bude vyprávět sám. Medailový král Richard Fousek.

Kouči, sahat po titulu s jasně nejmenším týmem na ME, je to ještě větší zadostiučinění než ta stříbrná medaile?
V této věkové kategorii se výškový handicap dá eliminovat například agresivním způsobem obrany nebo propracovanějšími systémy, protože ty vysoké podkošové hráčky nejsou ještě individuálně tak na výši, aby byly až tak nepřekonatelným problémem. I proto mě tolik nepřekvapilo, že náš tým se i s tou menší výškou dokázal vypořádat. Každopádně když přijedete na Evropu a vidíte ty vysoké sestavy ostatních družstev a vedle nich se postaví ta vaše malá, jdete do zápasů s obavou. A to zjištění, že i s takovým handicapem jste schopní to dotáhnout tak daleko, je pak o to příjemnější.

S průměrem 172, pokud platí uváděné výšky hráček, to byl nejmenší tým, jaký jste do finále EuroBasketu kadetek dovedl?
Těmi čísly si ve všech případech nejsem úplně jistý, ale minimálně vizuálně jsme na turnaji patřili k těm nejmenším. My jsme poslední tři ročníky měli s výškou problémy, naopak ty ročníky, které byly dvakrát druhé a jednou mistryně Evropy, se vždycky opíraly o dominantní podkošové dvojice, ať to byly Reisingerová s Terezou Šípovou, nebo potom se Stoupalovou nebo pak Vitulová s Veronikou Šípovou. Vždycky jsme měli jednoho silného vysokého pivota plus nějakou šikovnou hráčku na „čtyřce“, střílející a najíždějící do koše. Teď už tři roky takto vysoké hráčky nejsou a musí se to nahrazovat hrou zvenku nebo větším spoléháním na hráčky z perimetru.

1512YmZ.jpg

Vyšší kandidátky v těchto dvou ročnících nebyly, nebo se do týmu nemohly zapojit? A kdo vůbec chyběl do té nejsilnější možné sestavy?
Z ročníku 2002 nám před Evropou vypadly dvě klasické pětky, Vydrová ze Sparty, která si zranila kotník při přípravném utkání v Děčíně, a potom ročník 2003 Ceralová z Chomutova, která podstoupila nějaký zákrok týkající se kolena. Být zdravé, tak by asi obě na ME startovaly a zvedly nám ten výškový průměr. Jak ale ukázal průběh samotného turnaje, jejich neúčast pro nás nebyla tolik limitující a dokázali jsme se s tím vypořádat. Jinak na perimetru jsme vzali hráčky, které jsme vzít chtěli.

Jako jeden z 10 nejvyšších národů světa - zmenšujeme se, nebo prostě vysoká děvčata teď nejsou k mání? Anebo se jim nechce do basketu?
Tady je otázka, kdy začínáme s nábory, a v jakém věku prohráváme souboje s volejbalem, házenou nebo jinými sporty. Ta statistika výšky našeho národa bude asi nějak vysledovaná, ale i když se podívám do následujících ročníků, tak nějaké výrazné somatotypy, nebo to, kvůli čemu se basket hraje, tam nevidím. Nevím, jak to dělají v jiných státech, nicméně když přijedou Nizozemky, které třikrát čtyřikrát porazíme, tam ty mají hráčky kolem 190 i na pozicích křídel. A to nám chybí.

Je relevantní kritika, že trenéři nemají vždy s těmi nemnoha dlouhány a dlouhánkami při jejich postupnějším tělesném vývoji potřebnou trpělivost, oni a ony pak na hřišti většinou jen běhají bez míče a to je časem může přestat bavit?
Může to být jedním z důvodů. Samozřejmě malé hráčky dřív zvládají své tělo, techniku toho sportu, jsou dřív schopné dosáhnout výsledků, kterými mohou uspokojit trenéry, kluby, rodiče. Na jednu stranu těm trenérům rozumíte, na druhou dlouhým hráčkám obecně trvá déle, než zpracují svůj vlastní pohyb a srovnají se s technikou toho sportu a je tak potřeba mít s nimi trpělivost. Ta tam není pokaždé a právě netrpělivost okolí dokáže tyto holky otrávit. Já ale doufám, že většina trenérů pro tohle pochopení má a tu nutnou trpělivost s vysokými hráčkami jim nechybí. Může se stát, že hráčka, která měla perspektivu pro sport, doroste a začne svou výkonnost zvládat až třeba v šestnácti sedmnácti letech, a pokud víme, že má vhodný somatotyp, a mohla by být do budoucna dobrá, je potřeba jí dát prostor a být při její přípravě trpělivý. 

1513ZjN.jpg

Nemáte někdy chuť oslovit nějaké vyšší holky v Brně na ulici, když už je náhodou potkáte, a pozvat je na trénink?
Tohle by mohlo zavánět i nějakým problémem (usmívá se). Když člověk na ulicích děti sleduje, občas ho nějaký vhodný somatotyp do oka praští, ale nikdy jsem takhle nikoho neoslovil a nevím, jestli se do toho někdy pustím.

Jak moc jste vaší výšce musel podřídit taktiku a hru vůbec? Lišilo se to od jiných úspěšných let?
Nemyslím si. My takhle jedeme už dvanáctý rok, stále stejnou přípravu, stejné herní principy. Klademe důraz na rychlý protiútok, na agresivitu v obraně, protože s malou sestavou potřebujete udržet soupeře co nejdéle co nejdál od koše. Máme pravidla v obraně, která se snažíme děvčatům v přípravě vštípit, a v téhle věkové kategorii se ještě dá tou aktivní hrou a správnou propracovaností obrany ten výškový handicap nahradit. Já celou dobu tvrdím, že kvalitní obrana a rychlý protiútok může v kadetkách dovést tým k úspěchu.

Další důležitou předností vašich týmů bývá doskok, který byl letos na ME čtvrtý nejlepší s průměrem 48. Je to při malém počtu bodů, který v kadetkách padá, absolutní gró výkonu?
Procento střelby v této kategorii nebývá vysoké, hráčky ještě nemají takovou jistotu, proto je základem úspěchu nedovolit soupeři útočné doskoky a dohrávání zpod koše. V přípravě tak pravidelně nácviku doskakování a odstavování věnujeme velkou pozornost, máme na to i drily, které jsou až na hraně řecko-římského zápasu. Děvčata to nemají ráda, protože z toho mají modřiny, rozbité rty a naražená žebra, ale my to absolvujeme každý rok a už několik let po sobě se nám to vrací v tom, že máme velkou aktivitu na doskoku a nedovolujeme jednoduché dohrávání zpod koše. Je to bolestivé a namáhavé, ale nese to ovoce.

Jak vypadá takový řecko-římský dril?
Máme nějakou škálu cvičení, ale hlavně jde o tlak na ty hráčky, že jsou ochotné v okamžiku střely jít a podstoupit ten tvrdý souboj, který někdy bývá i za hranou pravidel. My tvrdíme, že pokud hráčka nepůjde tvrdě do souboje o obranný doskok, nenaučí se odstavovat a doskakovat v obraně. Nejde ani o formu toho cvičení, jako o to, aby hráčky šly až za hranu toho, co povolují pravidla. Technika se ještě upraví, ale na začátku je základem podstoupit ten boj a to v každém okamžiku. A nutit hráčky, aby do toho šly na maximum.  

1514Njk.jpg

Necháváte hráčky „rubat“ se výhradně mezi sebou, nebo používáte i různé pomůcky simulující tlak soupeře?
My jdeme zásadně tělo na tělo, jakýkoli „polštář“ totiž nevystrčí loket a nevytvoří tu situaci, která je pak reálná ve hře.

Je symbolické, že nejlepší hráčkou vašeho výběru byla ta nejmenší z nejmenších, 160 vysoká Katka Zeithammerová?  
No, já nevím. Každý náš tým měl nějakého lídra. Katka byla s námi už druhým rokem, měla už zkušenosti z loňska, její hra, přístup i organizační schopnosti coby rozehrávačky se od té doby zkvalitnily. My ale spíš stavíme na týmovém pojetí, a pokud v rámci toho začne nějaký jednotlivec vyčnívat, je to super. Nad výkony jednotlivce ale pořád stavíme ten kolektivní výkon. Nikdy to není tak, že by jeden hráč dokázal tým dostat daleko bez silné podpory ostatních. 

Vašich 17 soustředění a 17 zápasů v přípravě, to je asi u mládežnických reprezentací výjimečný počet. Jak hodně to pomohlo?
Nevím, jak je to u kluků, ale u holek jsou „šestnáctky“ jediný ročník, který se může připravovat celoročně. V kategorii U18 už některé hráčky začínají nastupovat za ženy, takže je to složitější a reprezentace U18 a U20 tak začínají přípravu až po skončení sezony. My máme ten komfort, že už na podzim absolvujeme dvě soustředění a Turnaj olympijských nadějí, na jaře další dvě soustředění včetně velmi kvalitního mezinárodního turnaje ve Francii a po sezoně jedeme dva měsíce intenzivní přípravu včetně řady utkání. Tohle se nasčítá a je super, že federace nám umožní takovou přípravu s tolika zápasy. A je to jeden z důvodů těch dobrých výsledků. Jsou federace, kde se ty týmy připravují jen měsíc dva před akcí a v tom my máme výhodu. 

Vy jste si dali jako cíl čtvrtfinále a vyhnutí se bojům o záchranu. Nicméně aspoň v koutku duše jste doufal třeba v semifinále?
Nečekal jsem to vůbec. Já vždycky na své okolí působím směšně, protože před cestou na Evropu vždycky říkám: „Hlavně se zachránit.“ A kolegové a rodina se mi pak smějí, že to říkám vždycky a pak přivezu medaili. Pro mě je hranicí úspěchu a neúspěchu čtvrtý zápas, tedy osmifinále. Buď se postoupí do čtvrtfinále a pak se může stát cokoli, nebo se hraje o záchranu, nějaký zápas se tam třeba nepovede a může to skončit i sestupem do divize B. Výhru v osmifinále tak beru jako splnění úkolu a vše ostatní navíc už je pohádka.

1515NWY.jpg

Jen jednou jste se v základní hrací době rozohnili nad 60 bodů, váš průměr byl nakonec devátý s 55,4. Je těžké s tím vyhrávat?
Útočná fáze byla slabinou asi během celého roku. Málokdy jsme se dokázali dostat nad 60 bodů, měli jsme v útoku své limity a je určité negativum, že jsme se za celý rok nebyli s to dostat do klidného postupného útoku. Často jsme byli zbrklí, nesoustředění. Snažili jsme se to tak zachraňovat prací v obraně a jednoznačným pokynem bylo bodovat z protiútoků a přechodové fáze a co nejmíň útočit postupným útokem. Takže jsme museli co nejčastěji zakončovat, dokud soupeř není v obraně zkoncentrovaný a srovnaný.    

Jako vždy vás podržela obrana. Byla letos v něčem lepší a rozhodovala a obracela ty těsné zápasy?
Když má tým problémy v útoku, nebo nemá typologicky ideálně seskládanou sestavu, tak jediné, na co může vsadit, je obrana a protiútok. My to tak máme postavené každý rok a jde pak o to, jaké v tom každém ročníku najdete obranáře a hráčky ochotné jít do důrazné obrany. Tenhle ročník chtěl bránit, byl v defenzivě důrazný, rychlý, odolný a chytrý. Navíc jsme vsadili na hru s jedním podkošovým hráčem a čtyřmi hráčkami zvenku, které přebíraly všechny clony. To se ukázalo jako výhodné, obranu jsme si tím zjednodušili, a to byl základ. Gró je ale stejně individuální schopnost každé hráčky chtít bránit, servat se tam, obětovat a jít za hranu. Pak tým získává míč a může chodit rychle dopředu.

Skoro všechny vaše zápasy končily těsně, s Francií, Tureckem a Maďarskem jste museli složitě obracet vývoj. Co tam rozhodovalo?
Bylo tam víc faktorů. Byli jsme na tom výborně fyzicky a ve druhých poločasech jsme tak dokázali obracet vývoj utkání, dokonce i proti Francii, která patří dlouhodobě mezi nejlepší týmy, nebo z minus 18 proti Turecku. To byl už skoro mrtvý zápas. Nebo jsme to otáčeli s Maďarskem v závěru z minus sedmi bodů. To svědčí o výborné fyzické připravenosti hráček i o jejich mentální síle, že je ani minus 18 nezlomí a pořád jdou, rubou a věří, že to otočí. To bylo pro mě za ty roky největší překvapení, jak mentálně i fyzicky byly hráčky odolné, že je ani tohle nepoložilo a šly si za obratem. Stálo to ohromné množství sil, a když jsem po každém takovém zápase viděl, jak je to vyčerpávající, a jak holky byly fyzicky i emočně úplně vytřískané, říkal jsem si, že to už nemůže jít dál, někde nás to doběhne a přijde zápas, kdy se úplně položíme. Jenže ono to šlo další zápas v koncovce znovu, pak zase a to nás tak strašně stmelilo, že i ta fyzická únava šla bokem a dostalo nás to až do finále. 

1516OWI.jpg

Těmi obraty byl letošní tým výjimečný?
Ty úspěšné týmy, třeba výběry kolem Julie Reisingerové nebo Terezy Vitulové, byly silné od začátků zápasů. Nedostávali jsme se do situací, že bychom se vraceli z prohraných utkání. Tenhle tým nebyl, řekněme, tolik basketbalový a neměl ty výrazné individuality, ale byl o to týmovější, ctižádostivější, zarputilejší. I ten výškový nedostatek holky dokázaly nahradit sebeobětováním a tímhle úžasným přístupem.

Říkal jste, že s postupným útokem byl problém, nicméně například v semifinále s Tureckem jste velmi málo ztráceli a celkově jste byli druzí s průměrem 15, což je na tuto kategorii skvělé číslo.
Hráčky si během turnaje nacházely své pozice, věci, které fungovaly. To semifinále bylo paradoxně nejjednodušší zápas celého ME. Turkyně měly před očima ten první zápas, co s námi prohrály z vedení o 18, měly v sobě blok a my to takticky zvládli výborně. Děvčata už byla na vítězné vlně, adaptovala se na potřebný způsob hry a byla si schopná vyhovět.  

Jak důležitou roli v tom měla skvělá Zeithammerová, která bravurně zvládala řízení týmu a ještě sama často zakončovala. Vyroste z ní aspoň na tuzemské poměry výrazná hráčka, nebo by ji mohla limitovat nižší výška?
Katka pro nás byla klíčovou hráčkou a nejen v útoku. Já bych ještě víc vyzdvihl její práci v obraně. I když nevypadá, tak díky své rychlosti je to hráčka s možná nejlepší fyzickou a silovou připraveností. Dokáže vyvinout takový tlak na hráčku s míčem, že se jí v tom málokdo rovnal. V útoku jistě dávala krásné koše, ale velké penzum odvedla i v obraně. I díky své lehkovážné povaze se na turnaji nedostávala do psychických problémů, pořád byla schopná hrát, nebyla u ní znát frustrace, když nedávala, a měla neuvěřitelný tah na koš. Někdy tak pomáhala otáčet zápasy, dala i vítězný koš koncovky čtvrtfinále s Maďarskem. Je to komplexní hráčka, schopná na sebe brát zodpovědnost a skórovat v důležitých okamžicích, což je v této kategorii výjimečné. Sám budu zvědavý, co z Katky vyroste, protože to není jen o basketu, ale i o fungování ve škole, jak si srovná život. To teď bude důležité pro její budoucnost. Nastartováno má suprově, udělala si velké jméno, ale stále to není záruka, že všechno přijde samo.

1517MzF.jpg

Ve finále už u týmu přišel určitý strach z výhry, nebo Italky prostě byly tak dobré?
Italky byly výborné a podle mě nejsilnější na turnaji. My ale ve finále odehráli nejhorší první poločas na mistrovství, a jak jsem byl do té doby celou dobu překvapený z odolnosti a odvahy holek, tak do finále nastoupil tým zabržděný, bojácný, nebojoval a to proti takovému soupeři přineslo zákonitý trest v podobě 20bodového manka. Sice jsme se pak chytili, byli odvážnější a dostali se až na tři body, ale finále nejde hrát tak, jak jsme odehráli první poločas. Další věc byla, že holky jsou mladé a najednou se kolem nich objevilo spousta rozruchu, televize, zprávy z Česka, prostě věci, na které nejsou zvyklé a i to se na nich mohlo podepsat, když zjistily, o co hrají, a kolik lidí je sleduje. My ale samozřejmě za ten přímý přenos finále byli neskutečně rádi a děkujeme za něj.  

Vaše čtyři finále za posledních 6 let – čeho je to vizitka především?
Někdy je jednoduché vše negovat a říkat, že u nás je basket špatný a neděláme ho dobře. Tohle je ale známka toho, že v U16 jsme na stejné úrovni jako celá Evropa. Ty hráčky jsou individuálně stejně šikovné, stejně rychlé a tak dále. A jsme schopní tak dosahovat výborných výsledků. Je pak jen na nás, jak se s těmi hráčkami bude pracovat dál, a jestli z této informace, že jsme konkurenceschopní, dokážeme něco vytěžit i do dalších kategorií a případně do reprezentace dospělých.

Ještě v ženské kategorii U18 přicházejí umístění ve vršku divize A, ale v U20 už je to horší a pak přichází i klíčový posun mezi dospělé. Jakým faktorem je tu již zmiňovaná menší výška? A mění se něco i v tom, aby ten přechod hráčky zvládaly lépe?
Je to vždycky boj. Základem je chuť každé hráčky jít si za svým cílem. Je to o tom stanovit si, že chci být nejlepší, chci hrát za reprezentaci, chci se dostat do ženského nároďáku. Chci, chci, chci! Když si hráčka nějaký cíl stanoví a jde si za ním, tak jsou u nás možnosti, aby si ho splnila. Je za tím ale spousta práce a obětování a to je možná to, co teď úplně nevidím u současných mládežnických kategorií. Že by ty hráčky, které teď stojí na startovní čáře a mají dosáhnout těchto úspěchů, tomu obětovaly maximum a šly si ctižádostivě a nekompromisně za tím cílem. Pamatuju ročníky, třeba u mě v klubu, z nichž ty hráčky aktuálně hrají i evropské soutěže, a tam jsem viděl daleko větší ochotu pracovat, být ctižádostivé a leccos tomu obětovat. 

1518Y2Y.jpg

Je u českých elitních kadetek i přes jejich vyrovnanost s evropskou špičkou něco, co by ještě mohly zlepšit?
Základ u většiny bývá opravdu dobrý, handicap míváme jen v sebevědomí – jít a stát se i na evropské úrovni bodovou hráčkou, mít tu odvahu, že teď chci hrát 1 na 1, teď vystřelím. To když přijedou Španělky nebo Italky, ty o tom vůbec nepřemýšlejí, mají to zautomatizované. U nás to do hráček musíte tlačit - už jen to, aby vůbec útočily na koš. To je asi největší rozdíl, který dokáže udělat strašně moc. My vždycky děvčatům říkáme: „Teď jste ve věku, kdy si získáváte návyky do budoucna. Jestli v téhle situaci nebudeš útočit, nebudeš bodová hráčka a nebudeš sebevědomá, tak v pozdějším věku už to nenajdeš.“ Ta sebedůvěra, ten tah na koš, to jsou věci, ve kterých ještě zaostáváme. 

Ze čtyř evropských finále vám zatím vyšlo vítězně jedno – je to pro vás osobně málo, nebo jste rád, že vůbec ta jedna zlatá přišla?
(usměje se) Když jsme hráli ve Varně první finále z těch čtyř, prohráli jsme se Španělkami o pět bodů, což mrzelo, protože jsme byli vyrovnaní a mohli jsme vyhrát. Druhé finále v Debrecínu jsme s Ruskami prohráli o dvacet, tam nebylo co řešit. V Portugalsku jsme vyhráli zlato, což byl úžasný pocit. A letos jsem takový rozpolcený. Pokud by holky nebyly první poločas tak bojácné a zabržděné, myslím, že jsme mohli zvládnout i tohle finále. Kvalita byla na straně Italek, ale my jim pomohli tím prvním poločasem. Pro mě je to ale stejně vždycky pohádka, které se těžko věří, protože ty ambice mívám pokaždé poněkud upozaděné. Mívám velké obavy a nervy a o to je pak každý úspěch příjemnější. Jistě ta finálová porážka chvilku mrzí, ale za to stříbro jsme neskutečně šťastní a jsme na něj pyšní. Já vždycky holkám před závěrem utkání, které už nedopadne pro nás, jako teď ve finále, říkám: „Běžte a ukažte, jak jste hrdé na to, co jste dokázaly.“