Až budeš stát před branou II. života

TÉMA Petr Benda v 36 letech tuší, že okno jeho kariéry na nejvyšší úrovni se pomalu začíná zavírat a tak už nějakou dobu poptává nymburského spoluhráče a šéfa České basketbalové hráčské asociace (ČBHA) Pavla Pumprlu s dotazy na to, co by jednou mohl dělat mimo podkošová prkna. Právě reprezentační kapitán je tím správným adresátem takových otázek. A podle všeho jím v nejbližších měsících a letech bude stále častěji. Proč?

ČBHA čerstvě spojila síly s Hráčskou fotbalovou unií (HFU, jedno ze dvou hráčských fotbalových sdružení, jež nyní v tuzemsku fungují) a Českou asociací hokejistů (CAIHP), které založily platformu ELIIT, zaměřenou na vzdělávání profesionálních sportovců a jejich začleňování do „života po životě“, tedy do fáze po aktivní sportovní kariéře na nejvyšší úrovni. A protože v tuzemských poměrech a podmínkách není zase tolik hráčů či sportovců, kteří by se dokázali zabezpečit během nemnoha let sportovní kariéry na celý zbytek života, bude ELIIT nejspíš vyhledávaným pomocníkem pro nalezení uplatnění ve „sportovním důchodu“. Nabízet navíc bude i podporu v oblastech daní, pojištění či investic.

Podle průzkumů hráčských asociací většina fotbalistů či hokejistů předpokládá, že po skončení kariéry se alespoň částečně uživí v prostředí svého sportu. A v Kooperativa NBL podle prvních zpracovaných výstupů ze dvou třetin klubů nejsou tyto domněnky výrazně jiné.



„Ačkoli pro nás, basketbalisty, není tohle téma až tak pálivé, protože hráči berou - v rámci republiky – v podstatě průměrné platy, uvědomují si, že po kariéře půjdou do „normální“ práce a mnozí se na to začínají nějak připravovat, pořád zhruba polovina hráčů odpovídá směrem k budoucnosti buď „nevím“, nebo „zůstanu u basketbalu“, kdy zůstanu u basketu pro mě minimálně v polovině případů znamená totéž co „nevím“. Aby z každého ligového týmu osm devět hráčů reálně pokračovalo jako trenéři nebo manažeři, to není proveditelné, takže tahle příprava na „sportovní důchod“ bude třeba a potrvá nějaký čas, než si hráči navyknou na to, že se mají na koho obrátit. Věřím ale, že po pár prvních pozitivních zkušenostech si na tohle zvyknou, a pokud se nám je bude dařit umísťovat do zaměstnání, v nichž budou spokojení, tyhle reference nám ohromně pomůžou,“ doufá Pumprla (na druhém snímku shora první zleva).   

A jak to bude prakticky fungovat?  

Pokud hráč končící basketbalovou kariéru bude hledat práci, skrze ČBHA bude kontakt na něj předán zástupcům platformy ELIIT, načež bude domluvena schůzku s personalistou, z níž vznikne profil budoucího zaměstnání daného hráče.

„Řeknou mu tam, v čem potřebuje dovzdělat, případně dohodnou pohovor u potenciálního zaměstnavatele. Ideální je, když tam budou chodit hráči ještě předtím, než skončí aktivní sportovní kariéru. Spoluhráč Petr Benda mě uhání už dlouho a chce za někým jít, aby věděl, co by mohl dělat a co musí udělat pro to, aby mohl v nějaké práci začít. Jestli bude potřebovat například nějaký kurz, aby mohl pak s klidem skončit s basketem a už na něj práce čekala. To by byla ideální situace,“ vypichuje předseda basketbalové hráčské asociace.

Podle něj je sice z výše uvedených důvodů důležitost platformy ELIIT o něco větší u fotbalu a hokeje (hráči tam při vyšších platech svou budoucnost tolik neřeší), přesto zástupci tří hráčských asociací v této oblasti už druhý rok spolupracují, neboť problémy se sháněním práce a dovzděláváním se napříč sporty až tak neliší a do práce musí po kariéře v tuzemsku podle odhadů unií 99 procent hráčů i z nejštědřeji honorovaných sportů.



„Nejdřív jsme s kolegy zkoušeli různé vzdělávací agentury a další způsoby, ale dlouho z toho nic nevzniklo. Až přišel tenhle projekt. Plusem je spolupráce tří sportů. Kdybychom z každého sportu pomohli najít práci byť jen několika hráčům, bylo by to super a dostalo by se to do povědomí,“ slibuje si Pumprla.

Ač podle něj hráči jsou srozuměni s tím, že jednou konec ve vrcholovém sportu nastane, fakt, že nastane prakticky ze dne na den, celou situaci nijak neusnadňuje. Naopak. „Pokud se hráč na ten „přechod“ dopředu nechystal například po stránce vzdělávání (ideálně už 3 až 5 let před koncem kariéry), je pak hrozně překvapen, jak těžké je práci sehnat. Jediné, co má napsané v životopise, je to, že 15 let dribloval balonem a házel na koš. Dnes je ale situace taková, že na to potenciální zaměstnavatel nijak zvlášť nalákán nebude.“

Pumprla i proto v této oblasti vidí jako nutné vyzdvihování předností vrcholového sportovce - schopnosti fungovat v týmu, disciplíny, poslouchání nadřízeného, schopnost sebezlepšování, ve většině případů také férové jednání. „Nejvíc se dá jít po firmách, kde už nějaký profesionální sportovec funguje, protože ve velké většině případů jde o pozitivní reference a ty firmy zase rádi vezmou sportovce třeba i bez praxe, protože vědí, že se tu činnost velmi rychle naučí.“ 

Pumprlova slova potvrzuje i Milan Mahovský, ředitel personální agentury mblue. „Sportovci jsou vynikající zaměstnanci. Neflákají se, když „spadnou na hubu“, dokážou se zvednout a mají úžasné volní vlastnosti. Důležité je, aby zaměstnavatelé tolik neřešili, když má někdo v životopise napsané jen to, že je „bývalý vrcholový sportovec“. Obvykle to totiž bývá tak, že manažeři najímají nové pracovníky pro jejich odborné schopnosti, ale pak je propouštějí kvůli lenosti, nevýkonu a nezájmu o práci. Musí být v tomhle i patrioti – ti sportovci nás během svých kariér bavili na stadionech, reprezentovali nás, mohli jsme sázet na jejich výkony a tak dále,“ podotýká personalista. 

A jsou sportovci po kariéře připraveni pracovat i manuálně?



„Málo,“ říká Pavel Pumprla. „Když se zeptám po šatnách, jakou mají hráči představu o budoucí práci, odpovídají „basket“, protože je to to jediné, co znají, a co si dokážou představit. V basketu ještě víc než u fotbalu a hokeje převažuje představa, že člověk půjde třeba učit tělocvik nebo něco ne tak manuálního. Spíš tedy jde o profese řízené hlavou. Jak se ale o basketbalu dřív říkávalo, že je to sport vysokoškoláků, tak to už, myslím, neplatí,“ soudí reprezentant, který má titul bakaláře z anglického jazyka a literatury, čerstvě je i MBA ve sportovním managementu díky studiu v Praze a v rámci projektu FIBA si dokončuje třetí školu v anglickém Newcastlu.

Důležité podle něj je, že platforma ELIIT bude firmám nabízet rozmanité typy sportovců ze tří různých sportů. 

 „Jedna personální agentura, se kterou jsme byli v kontaktu, nám jako prvních šest návrhů práce poslala profese jako odborník na vstřikování plastů, kontrolor kvality a podobně. Ano, byly tam lákavé platy 40 až 50 tisíc měsíčně, ale už jsem se viděl, jak v basketbalové šatně navrhuju někomu práci experta na vstřikování plastů. To mi přišlo naprosto mimo realitu a schytal bych spíš výsměch. Proto je důležitá rozmanitost záběru a spojení těch tří sportů nám dává prostor, jak pro firmy, které shánějí lidi, tak pro samotné sportovce, dává dohromady velký záběr. Každý jeden hráč, kterému tento projekt pomůže, bude dobrým počinem.“

Velmi solidním vkladem pro budoucnost přirozeně bývá vystudovaná vysoká škola. Jak je na tom aktuálně peloton NBL? Podle dosavadních výstupů ze sedmi klubů je průměr dva dostudovaní a dva aktuálně studující na jeden tým, což nejsou vůbec špatná čísla.

O tom, jak je dnes při náročnosti vrcholových sportovních kariér složité souběžně vystudovat vysokou školu, zajímavě promluvili předsedové hokejové a fotbalové hráčské unie.
 

„Jednoduché to určitě není. Profesionální sportovec na základě smlouvy má své povinnosti, tréninky, zápasy, rehabilitace, soustředění, což se ne vždy dá skloubit se studiem. Nicméně některé státní školy jsou v rámci vypsaných oborů schopné udělit individuální studijní plán, což hráč, který je ochotný k určitým ústupkům ze svého komfortu, může zvládnout. Někteří hokejisté jsou toho i příkladem. Přesné počty teď neznám, ale aktuálně v každém extraligovém a prvoligovém (druhá nevyšší soutěž) týmu jsou někteří hráči s vysokoškolským titulem anebo mají zájem studovat. Postupem času zjišťují, že svůj volný čas by mohli nějak aktivně vyplnit,“ vysvětluje bývalý extraligový Marek Černošek (na druhém snímku shora druhý zleva) za lední hokej.     

Teď v šatnách nejvyšší domácí soutěže představuje vzdělávací program, přičemž za jediný týden z jedné extraligové kabiny získal hned pětici hráčů se zájmem o to dodělat si vzdělání jakéhokoli stupně. „Jde o to, že v momentě, kdy hráči odhodí stud nebo pocit selhání, že něco nedokázali a jsou schopní o tom, co chtějí dělat, mluvit, přidají se další a další. A na tom bychom chtěli stavět - aby nejen hráči, ale i veřejnost, kluby a sportovní svazy vnímaly, že ta hráčská základna musí být svobodnější a vzdělanější a daleko líp se s ní pak bude pracovat.“

Tomáš Pešír (na druhém snímku shora třetí zleva), bývalý fotbalový útočník se zkušeností i z turecké ligy, dodává, že oproti době jeho aktivní kariéry (konec 20. století) je nyní mnohem rozvinutější internet a tím i možnosti dálkového studia. Připomíná tu story bývalého záložníka Sparty a Slavie (Slováka) Karola Kisela, který během vrcholové kariéry vystudoval v Košicích práva.     

„V širším vedení hráčské unie máme i Jirku Krejčího ze Slovácka, nebo Antonína Rosu, který hrával ligu v Teplicích a Jihlavě, a oba dokončili vysokou. Jirka je inženýr a potvrdil, že to jde. Můj odhad je, že oproti minulosti ta čísla studujících jdou rapidně nahoru a těch inženýrů nám po trávnících běhá víc než dřív,“ podotkl Pešír, který podle vlastních slov po skončení kariéry sám žádnou vizi pro svou budoucnost neměl a začal ji řešit až poté.
 

Svou troškou do mlýna přispěl i patron projektu ELIIT, bývalý výborný hokejista a trenér Marek Sýkora (na druhém snímku shora první zprava), z poslední doby známý z role hokejového komentátora v České televizi. Jako vystudovaný učitel dokonce stihl přičichnout i ke krátké „kariéře“ kantora.

„Asi těžko srovnávat různé doby, nicméně mně kdysi vyšli vstříc s individuálním studijním plánem, byla tam akce, kdy já, Bohuslav Ebermann a gólman Pepík Hovora jsme vytvořili skupinu studentů pedagogické fakulty a dařilo se to. Chtělo to ovšem i pochopení od studijního oddělení. Pamatuju i brankářskou dvojku z Plzně Karla Šotta, který vystudoval medicínu a stal se zubařem. To byl v té době nevídaný počin,“ vzpomíná Sýkora. 

V oblasti profesionálního sportu nejde samozřejmě pominout ani klíčovou finanční otázku. V nejsledovanějším českém sportu, jímž je fotbal, si hráči v HET lize (nejvyšší soutěž) podle odhadu Tomáše Pešíra přijdou v průměru zhruba na 80 tisíc hrubého měsíčně v rámci základního platu (bez všech prémií a bonusů). Bývalý útočník ovšem hned dodává, že zprůměrování je složité, neboť Sparta, Slavia a částečně i mistrovská Plzeň jsou od zbytku soutěže odskočené. Podle šest let starého průzkumu deníku Sport si nejlepší hráči v soutěži přišli na základní plat ve výši zhruba 250 tisíc.

Marek Černošek odhadl průměr hokejové extraligy rovněž na 80 tisíc, s tím, že movitější kluby jako Třinec či Plzeň výrazně vyčnívají z řady.

To je ale v kolektivních hrách český strop, navíc je nutné dodat, že tuzemští sportovci stále fungují jako osoby samostatně výdělečně činné, což je podle šéfů hráčských unií už kontinentální anomálie. Znamená to, že s jejich uváděnými příjmy je spojených i spousta povinných odvodů. A podle Pešíra už jen působení ve druhé fotbalové lize znamená i značně nižší gáže – i v týmech z horní poloviny tabulky prý měsíční základ jen zřídka přesahuje 30 tisíc korun.
 

Důležitou poznámkou zkušených tu je, že drtivá většina sportovců (českých i zahraničních) si po skončení kariéry musí zvykat na nižší příjmy, a to někdy i výrazně nižší. A ustát ten sešup není právě snadné. Pro zdejší realitu jsou těžko uchopitelné případy třeba ze zámořských top soutěží, kdy podle výstupu hráčské asociace NBA z roku 2008 až 60 procent hráčů NBA do 5 let po skončení kariéry potká bankrot. Důležité je však dodat, že průměrně kariéra v NBA trvá jen 5 let a průměrná roční gáže dělá 5,7 milionu dolarů hrubého, navíc median (střední plat, který dělí hráče v lize na dvě poloviny) je ještě menší (2,5 milionu). A to už se dá hochy, navyklými na vysoký životní standard, rozfofrovat „bez větších problémů“.

Ve „druhém životě“ však nejde jen o snížený životní standard. Sportovec navyklý na pravidelný denní rytmus, řád a program nalajnovaný po většinu roku, najednou neví, jak s volným časem naložit, chybí mu zápasový adrenalin i tisíce fanoušků na tribunách, a pokud si nenajde novou životní náplň, často se dostává do složitých situací. Doslova šokující je v této souvislosti výstup z průzkumu v Anglii, kde třetina fotbalistů po skončení v tamní Premier League (finančně nejlukrativněji liga na světě) se do roka rozvede. Vedle toho 40 procent fotbalistů vyhlásí do pěti let od posledního zápasu bankrot a 80 procent trpí osteoartrózou (chronické kloubní onemocnění projevující se mimo jiné ubýváním chrupavky).   

I na situace týkající se finančního sešupu až na samé dno myslí HFU a CAIHP, které budou v tuzemských ligových šatnách promítat speciální videa s příběhy hráčů, kteří se i jako bývalí reprezentanti s kariérou v zahraničí dostali až k osobnímu bankrotu. Natáčet se však budou i motivační story těch, kteří uspěli, a jsou úspěšní i po kariéře. Jejich cílem bude informovat o realitě, která hráče po sportovní kariéře čeká, a také proboření různých tabu, aby se hráči nestyděli zeptat nebo i přiznat, z čeho mají obavy. Obě unie budou poskytovat všemožné informace o daních, spoření, investování či vhodném pojištění (podle zástupců obou unií si hráči často platí zbytečně vysoké, navíc i neefektivní pojištění pro případ úrazu, zmíněn byl i příklad, kdy si při příjmu 50 tisíc měsíčně hráč platí pojistku ve výši 10 tisíc). Pomoc chce nová platforma nabízet i s umořováním dluhů.
 

V zemích západní Evropy je podle zástupců projektu ELIIT běžné, že si hráči 20 až 30 procent příjmů odkládají nebo investují. V tuzemsku ale panují obavy z toho, že sportovci mohou narazit na „zlatokopy“, kteří je s příslibem zmnožení investic o jejich peníze oberou. 

Jedním z modelových příkladů i po kariéře velmi úspěšných sportovců je bývalý reprezentant Ivo Ulich, který se na život po životě začal chystat už během aktivní dráhy. Nyní je majitelem firmy vyrábějící designové dveřní a okenní kliky a před rokem a půl postavil nákladem 100 milionů korun i luxusní miniresort na Seychelách, přičemž v několika vilách zaměstnává hned 8 lidí poskytujících klientům plný servis.

„Ivoš je v tomhle směru strašný extrém. Už když já v sedmnácti ve Slavii začínal, což je 20 let zpátky, on byl tehdy stabilní hráč týmu a už tehdy tu firmu měl, byť ji ještě za něj řídil někdo jiný. Ale už to měl rozjeté. Není to ale jen on, vím, že třeba Petr Gabriel dobře zainvestoval, a jsou i další hráči, kteří jsou „bedny“ a na svou budoucnost myslí,“ chválí úspěšné fotbalisty Tomáš Pešír, podle jehož odhadu připadá na každých sto fotbalistů z nejvyšší úrovně, kteří s kariérou skončí, zhruba pět úspěšných podnikatelů.  

S tématem života po životě a zodpovědným spravováním financí souvisí i jedna nepříliš často zmiňovaná oblast, jež řadu profi sportovců o spoustu peněz připravuje, a to gambling, tedy trochu češtěji řečeno - hazard. Sportovci jsou ve své podstatě hraví, soutěživí a žijící život plný adrenalinu, který v řadě případů nestačí vyplnit jen samotná utkání a jako „výplňová aktivita“, na níž ovšem může časem vzniknout i závislost, pak přichází na řadu hazard.
 

Pavel Pumprla už ale začal chystat první opatření i na tomto poli. 

„Gambling dalším tématem určitě je, ať už z pohledu nespadnout do toho, anebo kvůli nesázení na svůj sport. Už jsem k tomu měl připravený projekt, sháněl na něj sponzora u sázkových kanceláří, u jedné jsem se dostal až do finálního kola o rozpočet, nakonec to ale neprošlo. Jde o projekt za čistý basketbal, kde by to bylo zaměřené na dvě již zmíněná témata. Máme už i člověka, který se jako top manažer dostal sázením do problémů a teď je u sázkové kanceláře a chodí vykládat o tom, jak do toho nespadnout, a pomáhá těm, co do toho spadli,“ vysvětluje reprezentant.

Ten ovšem chce jít ještě dál. „Druhá část našeho projektu by se týkala dopingu a nepovolených látek, kde sice takových případů není moc, ale když se objeví jeden za dva tři roky, což jsme tu teď měli, tak je to pro nás důvod se zaměřit i na to. My jsme diskusi k těmto tématům otevřeli s předsedou Asociace ligových klubů NBL Tomášem Kotrčem, já jsem upravený projekt už předložil na ALK a máme plán to v příští sezoně spustit.“
 

Za významný problém označil gambling i Tomáš Pešír. „Je pravda, že to mezi fotbalisty existuje a je to extrémně rozvinuté. Pokud jde o aktivity naší unie po stránce osvěty, můžeme přijet do šatny a říct: „Nehrajte, protože jsou s tím pak velké problémy“. Můžeme i natočit video s někým, kdo má za sebou kariéru a dostal se do problémů právě kvůli gamblingu, je tam ale problém, že vy můžete prohrát všechno, ať vyděláváte 20 tisíc, nebo 20 milionů. A v naší kapacitě dvou placených pracovníků dát osvětu až tisícům profi hráčů by bylo dost složité. Můžeme o tom mluvit i s kluby, ale je to tak silný problém, že pokud je někdo už závislý gambler, těžko se z toho dostává a my asi nejsme na to ti praví.“