Mít na ESPN akci hned za LeBronem!

06.08.2021 - red
počet přečtení: 521
vytvořeno 06.08.2021, upraveno 06.08.2021

INTERVIEW S DAVIDEM BÖHMEM V čerstvých dvaceti to není za poslední rok vůbec špatná zážitková turistika. Covid necovid, navíc vše získané zcela zdarma, jen díky vlastnímu úsilí. Už předminulou sezonu mohl na floridské Montverde Academy trénovat se čtyřmi kluky, které letos draftovali v prvním kole do NBA, včetně čísla 1 Cadea Cunninghama. Zvládl velmi obstojně nováčkovskou sezonu v první divizi NCAA, což nemůže říct každý z tuzemců. Letos v červnu se dostal až na hranu nominace pro veleúspěšnou olympijskou kvalifikaci mezi dospělými. Hned nato zazářil jako MVP hvězdně obsazeného European Challengeru dvacetiletých v Brně. A k tomu má už z března v kapse i jeden velký, ale skutečně velký televizní ”highlight”. To když ve svém zápase sezony zařídil s klaksonem vítězný koš Northern Kentucky v konferenčním čtvrtfinále. A tahle akce forwarda Davida Böhma katapultovala už do skutečných světel ramp.

Davide, tu vítěznou střelu jste sám označil za kariérní moment. Jak se to vše seběhlo?
Jo, to bylo dobrý. (smích) My na konci o bod prohrávali a já to rozhodl v poslední vteřině, kdy jsem napotřetí dopíchl nepřesné zakončení našeho rozehrávače. Bylo tam víc kontaktů, dotklo se toho víc lidí a já byl na správném místě. My na tohle děláme různá cvičení každý trénink, kdy ten útočný doskok pilujeme, a tady nám to vyhrálo zápas play-off. Díky vítězství jsme postoupili do semifinále v Indianapolis, kde by se konferenční play-off jinak hrálo celé, ale kvůli covidu tam byl až turnaj nejlepších čtyř.

A vás tohle vítězné zakončení proti Detroit Mercy i poprvé dostalo do top akcí známé sportovní televize ESPN.
Jo, to bylo vtipný. (směje se) Bylo to asi top 5 akcí dne, kdy druhý byl LeBron s nějakou smečí a hned za ním já. A první byl někdo z úplně jiného sportu. To bylo fajn, že třetí je Čech David Böhm a hned za ním šel LeBron James - na americký televizi (smích).
(akci si můžete prohlédnout na konci videa - pozn.)
 


Jakou vám tenhle moment, označený na vaší Northern Kentucky jako ”Akce sezony”, zajistil jako nováčkovi popularitu na škole?
Dostal jsem za to dokonce od univerzity trofej. I když to bylo trochu nahoru dolů, měl jsem celou sezonu docela dobrou. Bylo ale vtipný po tom zápase chodit po škole a odevšad slyšet - ”Tys nám to vyhrál!” Všichni z toho byli moc nadšení. Celá škola tím žila, i když na zápasy se pořád do haly nesmělo. Takže když jsme tu velkou koncovku na domácím hřišti slavili, nikde nikdo nebyl. To jsem si právě říkal, že mít tam těch deset tisíc lidí, tak by hala spadla.

V konferenčním semifinále už ale bohužel pohádka nepokračovala.
Hráli jsme s Oaklandem, což je detroitská škola, ale měli jsme špatný zápas a prohráli, i když tým jsme, myslím, měli lepší. Rozhodly ale zkušenosti soupeře, který na nás nasadil na celý zápas zónu. Oakland pak ve finále padl s Clevelandem. To semifinále se hrálo v hale Indiana Pacers, což bylo docela dobré, že i když bez fanoušků, mohli jsme si zahrát v aréně pro NBA, což jsem zažil poprvé. A v další sezoně budeme hrát zápas i v hale Milwaukee Bucks, úřadujících mistrů NBA.

Co se od týmu vlastně čekalo?
My byli úplně nejmladší tým konference, kdy byl docela nezvyk, aby nováčci hráli tolik minut, jako třeba já nebo náš rozehrávač. Sezonu před mým příchodem tým naopak se čtyřmi seniory konferenční turnaj vyhrál a postoupil do ”March madness” (celostátního play-off). Celkově jsme byli talentovaný tým, ale bez větších zkušeností, takže i když se jistě chtělo jít na výhru v konferenčním turnaji, bylo jasné, že to nebude tak silný tým jako rok předtím.  

V nadcházející sezoně už bude March Madness jasným cílem?
Určitě. Máme dost dobrý tým, přišly nám na přestup hráči z jiných škol a chceme to vyhrát.

O koho jste se nejvíc opírali a kolik kromě vás bylo v týmu cizinců?
Ještě jsme měli jednoho Francouze, který ale ani jako senior tolik nehrál. Já tak byl jediný zahraniční hráč, který měl větší minuty. Nejvýraznějším hráčem byl Trevon Faulkner, což byl náš nejlepší skórer a skoro i doskakovač.

Je znát, že jde o školu v basketbalovém státě?
Ve státě Kentucky jsou jako dvě největší školy University of Kentucky a Louisville, které patří k top basketbalovým univerzitám celé Ameriky. A my jsme v rámci státu jako třetí. Celkově basketbal v Kentucky populární je, ale problémem je, že tam chybí tým NBA. Pro nás je to ale dobře, protože nám NBA neubírá fanoušky, kteří se soustředí na univerzitní basket, a když není covid, chodí jich hodně.

2579Zjh.jpg

Vy jste asi i díky roku stráveném na floridské akademii Montverde, kde jste mohl trénovat s nejlepšími středoškoláky USA, neměl zásadní problémy se zapracováním do první divize....
Tohle bylo plus, pomohlo mi to hodně jazykově i v chápání americké mentality a dalšího. Samozřejmě i herně, věděl jsem mnohem víc, do čeho jdu. A hlavně mi to pomohlo ve výběru školy. Kdybych šel rovnou z Evropy, některé souvislosti bych nechápal - že je důležité, v jakém týmu budu, kolik budu moct hrát, jaký je trenér. A možná bych ”pálil” po tom největším jméně, které mi volalo. Takhle jsem šel do situace, kde jsem věřil, že ti trenéři se mnou mají nějaký plán. A jsem se svou volbou určitě spokojený.

Kdo vám třeba házel lano?
Těch škol bylo strašně moc. U mě tou nejlepší byla Virginie, což je dost dobrá škola, kam nevím, jestli bych se nakonec vůbec dostal.

Jaký herní styl vyznává váš kouč Darrin Horn?
Ještě v Česku jsem na tom nebyl tak dobře fyzicky, nehrál jsem s takovou energií a sázel jsem spíš na svůj talent a dovednosti. V Americe je ale basket hodně fyzický, běhavý a musí se do toho dávat všechno, což mi hodně pomohlo. Věci jako doskok, dobrá obrana, hra zády a celkově fyzický přístup a hra ve vysokém tempu, tak teď musím hrát.

I na mezinárodním European Challengeru v Brně si šlo všimnout, že jste hodně hrál zády a vůbec dravě do koše, což tak dřív nebývalo.
V Brně to bylo dané i tím, že jsme byli v malé sestavě a já často musel nastupovat na pozicích 4 a 5. Na centru bych asi do budoucna být nechtěl, ale tady jsem se snažil dělat vše, co týmu pomáhalo vyhrávat. A když to měla být pozice 5, tak jsem zastal i to. Ta poslední sezona mi v tomhle pomohla, že jsem se stal všestrannějším.

Na jaké pozici jste hrál nejvíc v Kentucky?
Hodně na “čtyřce”, spíš ale bylo při našem stylu jedno, na jaké pozici jsem byl. U nás pozice 3 i 4 dělaly ty samé věci. Jim se líbilo, že jako vyšší křídlo umím i zvenku a celkově víc pozic, což chtěli využívat. Měli pro mě na ”čtyřce” sety, kdy jsem jako hráč, co umí s míčem, měl hrát proti svým obráncům buď zády, nebo zvenku, podle toho, kde jsem měl výhodu.

A výhledově byste byl radši kde?
S 205 čísly jsem už dost vysoký na pozici 3, zvlášť když se v Americe často hraje ”undersized” basket (s menšími hráči než obvykle), na reprezentaci mužů jsem si zase v tom pomalejším evropském basketu zahrál na křídelní pozici 3, kde bývají vyšší hráči, docela dobře. Záleží tak na typu týmu a zápasu.

2580NzE.jpg

Jak se vám s dvěma metry pěti brání menší rychlá křídla?
V tom jsem se hodně zlepšil a v Brně to, myslím, bylo znát. V USA je to ale ještě o něčem jiném, hráči jsou tam o dost rychlejší, výbušnější a je to dost těžké. A proto tam možná na ”trojce” tolik nejsem.  

V průměru sedm a půl bodu na utkání, 18 minut, pátý střelec týmu a k tomu několik základů berete na nováčka za slušný start?
Pro mě to byl skvělý rok. Sice jsem za sebou měl sezonu na americké střední, ale ten přechod je většinou i tak docela těžký. A jsem ready na druhou sezonu, kdy bych mohl mít ještě větší roli. A chtěl bych se po všech stránkách zlepšit. Do první sezony jsem měl dobrý vstup, ale pak přišel měsíc horších výkonů. Trenéři mě i tak podporovali, ale protože se tam hraje na výhry, tak jsem dostával míň minut a přestával se objevovat v základech. Postupně jsem se ale lepšil a na konci sezony jsem hrál vůbec nejvíc. Myslím, že trenéři byli spokojení. V tom čtvrtfinále play-off to byl možná i můj nejlepší zápas (11 bodů a 8 doskoků).

V posilovně jste strávil poslední sezonu hodně času?
Určitě toho bylo víc než v Česku, nebo na té střední v Montverde. Zase jsem to ale nepřeháněl. My v posilovně byli dost, ale silové věci se často dělaly i na tréninku, v herních situacích - jako hra zády, doskoky a na fyzično zaměřená cvičení, což mě taky dost posouvalo. Navíc na začátku jsem si musel přidávat individuálně kondici, abych ty fyzicky náročné tréninky líp zvládal. To bylo dost těžké vydržet, ale ta práce navíc mi pomohla.

Třeba při hře zády je ale ještě znát, že by se vám tam hodilo víc fint a klamavých pohybů i jistější ovládání míče. Pracují na vás v tomhle i v Kentucky?
Určitě. Na tom děláme hodně. Když jsem měl po sezoně na škole měsíc individuální přípravu, dělali jsme hru 1 na 1 nebo akce zvenku hodně. Navíc v reprezentaci jsem ve dvacítkách tu hru zády využíval taky, protože jsme měli málo pivotů.

Když člověk sjíždí různá videa, tak trochu podobou, vlastně i jihoslovanskými kořeny, ale hlavně tou hrou zády a pohyby sem tam připomenete jednoho slavného chlapíka jménem Dejan Bodiroga. Patří tahle srbská legenda k vašim inspiračním zdrojům?
Jo, určitě. Moje rodina pochází z Chorvatska a Bosny a táta ho má hodně rád. I on říkal, že se mu podobám. A já ho rozhodně sledoval, i když už hrál před nějakou dobou. A jedním z mých oblíbených hráčů byl i Tony Kukoč.

Jak vaši sezonu v Kentucky ovlivnil covid?
Celkově hodně. První semestr probíhal pouze online, na škole pro patnáct tisíc lidí se pohybovali jen sportovci a byla to tak občas ”škola duchů”. Každý den jsem jen ráno šel na trénink, pak do školy a zase na trénink. A pořád dokola. Kvůli adaptaci jsem ale za hodně tréninků byl rád. A ve druhém semestru už začalo víc normálních hodin a poznal jsem i víc spolužáků.

2581Zjl.jpg

Jak byl restrikcemi ovlivněn tréninkový proces?
Ze začátku jsme první měsíc trénovali i s rouškami, včetně běhání. Po prvním týdnu jsme si je už ale začali sundávat a dávali nám něco, jen aby to vypadalo. Po tréninku žádné sprchy a ani nikde jinde jsem nemohl být. A když začaly zápasy, byl problém, že na hotelu byl před nimi člověk na pokoji sám, měli jsme často zákaz se osobně vídat, aby když to někdo dostal, nemuseli zavřít celý tým. Partu jsme přitom měli dobrou. Často jsme tak spolu mluvili jen přes počítač nebo mobil. Postupně se to ale pořád zlepšovalo.

Jak často se musely překládat zápasy, které se odehrávaly výhradně bez diváků?
Ke zrušení zápasu u nás došlo dvakrát. Místo toho jsme sehráli nějaký přátelák. Já měl štěstí, že těsně před mým prvním příjezdem na školu většina týmu covid schytala a pak už to nikdo nedostal. Občas jen někdo z okruhu realizačního týmu, ale to se na tým nepřeneslo. Vtipné jen bylo, že jsem se občas probudil, chtěl jít na trénink, ale najednou mi pípla zpráva - ”Seš dva dny v karanténě na pokoji, protože manželka asistenta chytila covid, a nebudou tréninky.” A to se stalo asi třikrát. Ven se jezdilo den napřed a museli jsme třeba jíst na pokojích sami. Přitom normálně se celý tým jde najíst do města. Já to ale ještě nezažil a nic z těch měst na cestách ještě neviděl. Pro mě tak druhá sezona bude pořád trochu nováčkovská. A konečně potkám víc spolužáků.

Jak jste na tom s očkováním?
Já dostal první dávku už někdy v dubnu v Americe, kdy to sice bylo dobrovolné, ale bylo lepší se nechat očkovat, protože jsme se pak už nemuseli nechat testovat, což do té doby bylo každý druhý den, nebo přesněji dvakrát do týdne PCR a jednou antigen. Při turnaji v Brně jsem se tak nemusel až na jeden PCR test před turnajem už víckrát testovat.

Letošní novinkou NCAA, již podpořil i výnos Nejvyššího soudu USA, je možnost univerzitních sportovců získávat peníze díky svému jménu a image. Jak to vypadá zblízka?
Je to rozdílné stát od státu. Třeba v Kalifornii bude víc možností než třeba u nás v Kentucky. Zatím je schváleno, že hráč může dostat nějaké sponzorské peníze, že je třeba možné propagovat nějakou značku. Že by se ale dostávaly peníze od školy, tak to nebude. My dostáváme nějaké kapesné, což mi stačí. A kolik stojí moje školné? 40 tisíc dolarů za rok, v čemž je ubytování a vše ostatní.

Jak jste jako Evropan vnímal žhavé zámořské dění, například kolem iniciativy Black Lives Matter?
My to řešili i v týmu, kde jsme k tomu měli pár mítinků. Vypadalo to tak, že jsme si sedli, o nějakém tématu se začali bavit a téma rasismu přišlo taky na řadu. Někteří spoluhráči se o tom docela rozpovídali, což pro mě bylo zajímavé. Jako někdo žijící v Česku s tím do kontaktu moc nepřijdu. Spíš jsem tak poslouchal příběhy kluků, včetně těch nepříjemných... A jednou jsem se zúčastnil nějakého protestu, což byla taky zajímavá zkušenost. Myslím, že tak čtvrtinu všech účastníků tvořili běloši.

Dalo se za první rok vůbec někam dostat ven a něco zažít mimo školu?
My jsme na hranici s Ohiem a máme tak hned vedle Cincinnati, což je pěkné město. Bohužel bylo kvůli covidu všechno zavřené a ulice pusté. A když se to konečně všude začalo otevírat, už nám skončila sezona, takže jsem toho moc neviděl. Aspoň tedy můžu zmínit, že mě vzal k sobě domů na večeři náš trenér. Tohle v Americe funguje jinak a trenéři to v rámci týmu dělají často. Mohl jsem tak poznat i jeho rodinu a rodiče.

Vy jste měl po zrušení ME U20 a následném oznámení konání mezinárodních Challengerů dost hektické léto, i díky působení hned ve dvou reprezentacích. Jak jste to vše včetně individuální přípravy v Kentucky postíhal?
Když to nejdřív vypadalo, že nebude evropský šampionát, měl jsem v květnu být měsíc doma, pak se vrátit na měsíc a půl na přípravu s týmem Kentucky a na celý srpen se zase vypravit do Česka. Pak se ale zase říkalo, že Evropa bude, tak jsme to překopali a měl jsem být v Kentucky do konce května a potom odjet domů. Vzápětí ale šampionát definitivně odpadl, tak jsme se vrátili k prvnímu plánu, aby zničehonic přišel do hry Challenger. My už ten plán nechtěli moc měnit, jenže do toho mi přišla pozvánka do reprezentace dospělých, což jsem zjistil, když jsem byl doma na dva týdny v dubnu. Volal jsem tak trenérovi do Kentucky a zase jsme to změnili. Z původních sedmi týdnů individuální přípravy v Kentucky tak nakonec byly čtyři. A teď se budu vracet do školy 20. srpna, abych měl ještě čas být s rodinou, kterou jsem dlouho neviděl.

Rozhovor děláme v den zahájení olympijských her. Napadlo vás během ceremoniálu, že možná nemuselo chybět zase tolik, abyste na něm v Tokiu pochodoval, když jste před kvalifikací absolvoval celou přípravu?
Tohle mi hlavou proběhlo, ale řekl jsem si, že když už tam jednou mám být, chci, aby to bylo ”standardní” cestou, na základě výkonnosti a po zásluze, ne tak, že bych byl za někoho, koho o to připravil covid. To by ten pocit nebyl tak dobrý, i když by to jistě byla skvělá zkušenost. Pro mě bylo ale super už to, že jsem mohl být s týmem celou přípravu na Kanadu, mohl poznat všechny hráče, to za to stálo.

Trenér Ginzburg k vám něco měl?
Říkal, že jsem třináctý čtrnáctý hráč a že to tenhle rok nevyšlo, ale líbilo se mu moje zlepšení a prý uvidíme příští rok.