Průlom ve Wu-si po dlouhém rozhovoru

INTERVIEW S ONDŘEJEM DYGRÝNEM Až v daleké Číně se týmu Bernard Humpolec podařilo dosáhnout zásadního milínku českého basketbalu 3x3. Kvartet Dygrýn, Zachrla, Šiška a Sismilich složil v semifinále challengeru ve Wu-si světové číslo jedna Novi Sad Al Wahda a podlehl až ve finále světové dvojce Limanu ze Srbska. Finálovou účastí si nicméně zajistil postup na podnik elitní série Masters v Japonsku. A předně - je to vůbec poprvé, co se český tým vlastními silami kvalifikoval na jiný turnaj tohoto prestižního seriálu než na Prague Masters. Loni sice Humpolec vyrazil na Masters do kanadského Saskatoonu,  to se však povedlo až díky administrativnímu procesu, kdy celek Al Wahda nestihl včas získat kanadská víza.       

„Je to pro nás velký úspěch a odměna za ta léta, co jsme tomu obětovali především časově. A taky doufám, že to nebylo naše poslední Masters, které jsme letos ukořistili,“ zdůraznil Ondřej Dygrýn, šéf humpoleckého týmu, který na úvod sezony 3x3 vyrazil na challengery do Číny hned dvakrát během dvou týdnů. V Nanjingu však první pokus o kvalifikaci na Masters skončil už v základní skupině.

Ondřej Dygrýn vás ovšem v následujícím rozhovoru nevezme jen na výpravu do Číny, ale zabrousí i pod povrch přerodu humopelcké skvadry, která se letos vydala na novou cestu. Cestu, která u týmu na této úrovni vyjde v nákladech na sezonu až na statisíce korun, a je tak už hodně potřeba finanční podpory z různých stran.
 

Ondřeji, jak velkým překvapením vaše druhé místo z čínského Wu-si je?
Řeknu, že postupem do finále jsme si splnili cíl, se kterým jsme tam jeli. Já osobně chtěl jít v semifinále radši na Novi Sad než na Liman, protože Sad už víc známe, i když se nám ho dlouho nepovedlo porazit. Mně se to poprvé podařilo v roce 2012 a do letoška jsem na to čekal. Byl to šťastný zápas, kdy jsme trochu nezvládli koncovku. Vedli jsme 19-16 a najednou to bylo 19-20. Naštěstí Ondra Šiška rozhodl poslední střelou. Chtěli jsme to ale dotáhnout i ve finále s Limanem.  Zápas nám trochu zkomplikoval déšť, protože se udělala díra ve střeše a půlka hřiště byla úplně mokrá. Pro letošní sezonu byl vyvinutý úplně nový povrch, kdy ta guma je o něco měkčí a neměla by při dešti tak klouzat. Tady ale pršelo tolik, že to stejně klouzalo dost, takže jsme i z obav o zranění hráli de facto na půlce hřiště. Bylo to spíš o střelbě, my špatně začali a pak už jsme se do toho nedostali. Nejblíž jsme se přitáhli na konci na 18-14. I s Limanem, který považuju momentálně za nejlepší na světě, jsme se ale přesvědčili, že je to hratelné a budeme konkurenceschopní těm nejlepším na světě.    

Jak silně obsazené oba čínské challengery byly?
První proběhl v Nanjingu a šlo o náš vůbec první turnaj sezony. Byli jsme pátí nasazení, přičemž v soutěži je dvanáct kvalitních a vyrovnaných celků. Na tyhle turnaje už se nejde dostat jen tak, každý si účast musí odněkud vybojovat. Hráli jsme v sestavě Martin Müller, Honza Rotrekl, který hrál loni za Ostravu, a zná se s Romanem Zacrhlou z pětkového týmu první ligy ze Šlapanic, plus já s Romanem. Na turnaji jsme vypadli v základní skupině, kde jsme měli Rigu, což jsou mistři Evropy, a zatím s nimi máme horší bilanci, a pak tam byli mladí kluci z Moskvy, kteří se poslední dva roky věnují výhradně 3x3, mají silného sponzora a jsou to profíci. My jsme je i malinko podcenili, navíc jsme se ještě přeorientovávali z pětkové sezony.

Ve Wu-si už jste se ale zorientovali o dost líp…
Tam jsme byli už čtvrtí nasazení, přičemž přijely nejlepší dva týmy světa, a trojkou byl Ulánbátar jako loňský mistr Asie. My byli čtyřkou i díky tomu, že už s námi jel Ondra Šiška, který má podobný počet bodů v žebříčku jako já s Romanem Zachrlou, a vždycky se počítají nejlepší tři z týmu. Čtvrtý s námi vyrazil Vladimír Sismilich, který se mnou hraje v Rakousku druhou bundesligu v pětkovém basketu, a je v našem týmu úplně nový. Hrál teď po řadě let první trojkový turnaj, ale trénuje i sám a jeho profesionální přístup se mi líbí. Určitě to byla dobrá volba. Je nás teď tedy šest, což je maximální kádr, který na turnajích smíme v sezoně protočit. Uvidíme, jak kdy kdo bude mít čas, protože u toho všichni ještě pracujeme. V těchto šesti se teď v Brně scházíme i na trénincích, které už mají svou kvalitu. A odstraňujeme chyby, kterých pořád děláme dost.



Před letošní sezonou jste provedli ve fungování týmu řadu změn, v čem spočívaly?
Několik let se nám zatím nepodařil žádný větší výsledek, tak jsme s Romanem Zachrlou vedli dlouhý rozhovor a zvolili cestu, kdy musíme být všichni z jednoho místa. A protože nás je nejvíc z Brna, zvolili jsme si jako základnu Brno, i když se dál jmenujeme Humpolec. Z něj jsem jen já, ostatní jsou většinou Brňáci, takže nejčastěji dojíždím na tréninky za nimi, stejně jako Ondra Šiška z Přerova. Pokud jsme byli z více koutů republiky, dopadalo to složitě a měli jsme spolu málo natrénováno. Teď se každý snažíme trénovat jak individuálně, tak jednou dvakrát do týdne i spolu.

Nešlo si nevšimnout ani změny v názvu vašeho týmu.
Jsme dál Humpolec, i proto, že jsme od města dostali za jeho zviditelňování určitou podporu, a nově jsme celým názvem Bernard Humpolec. Bernard je humpolecká firma, která nás teď bude taky finančně podporovat. Máme tedy dva sponzory.

Chcete jít nyní cestou větší profesionalizace a svým sportem i něco vydělat, podobně jako přední týmy v Evropě?
Rozhodli jsme se víc řídit svůj osud a jít vlastní cestou, což je shodou okolností i slogan našeho nového sponzora. Shodou okolností jsme se dostali i mezi týmy, které se skrze systém FIBA můžou hlásit na různé challengery, ze kterých se pak postupuje na elitní turnaje Masters, a buď ty nominace dostaneme, nebo ne. Aktuálně jsme dvanáctí na světě, naše pozice se lepší a je pravděpodobnější, že dostaneme nominace na challengery, které chceme hrát. Ovšem vůbec nejlíp na tom je TOP 8 týmů v rankingu, které dostávají „zdarma“ nominace i na podniky Masters (nemusí se na ně kvalifikovat z jiných turnajů). Už teď víme, že nás čekají challengery v Moskvě, v kyperském Limassolu a ještě asi dva další. Navíc tím, že jsme takhle vysoko, zároveň nejvíc přispíváme Česku do světového žebříčku. Bohužel nám chybí další týmy. Byla tam Ostrava, která nějaké body posbírá, ale pak nikdo další, což je dost škoda. Potřebujeme proto posílit základnu 3x3.

Jak je to s hrazením těchto dlouhých a finančně náročných pobytů například v Číně?
FIBA nám už teď hradí cestu, ubytování pak platí pořadatel. To musím pochválit, protože většinou i na challengerech spíme ve čtyř- nebo i pětihvězdičkových hotelech, kde máme nadstandardní podmínky. Už je to vlastně profi sport, jako bychom byli na mistrovství Evropy v pětkovém basketu. Teď v té Číně se o nás starali fakt moc pěkně.

Kolik toho máte letos v plánu letos objet?
Cílem je dostat se na tři nebo čtyři turnaje Masters z celkových devíti. Z prvního turnaje v Číně se to nepovedlo, ze druhého ano, v Moskvě budeme bojovat o další. Chtěli bychom se dostat na tři, čtyři by byly super. Z každého challengeru postupují první dva a pak jsou ve hře ještě národní finále v jednotlivých zemích, odkud postupuje vždy jen celkový vítěz. Zatím ale vidíme jen měsíc dopředu, víc ne. Turnaje se chceme snažit hrát vždycky jednou za 14 dní, aby nám to nesebralo veškerý volný čas a celé léto, a byli jsme i schopní zregenerovat na další akce. Loni jsme jeli deset víkendů v kuse, a pokud se nevyhrává, je to už psychicky náročné a hodně to bere síly a energii.