Krvavý turnaj v Mongolsku a útoky na WT

DOBRODRUŽNĚ S ONDŘEJEM DYGRÝNEM  Léto jako řemen prožívá parta Ondřeje Dygrýna, hrající v sezoně 3x3 pod názvem Streetsportline.eu. Hned několikrát během pár týdnů útočila na účast ve World Tour, turnaj v dalekém Mongolsku hrála ve třech a dokonce i ve dvou, spala v jurtách i krvácela, aby se po řadě změn v sestavě dočkala i vykoupení v podobě postupu na podnik World Tour v kanadském Saskatoonu, který startuje už tuto sobotu. Pojďme nyní po stopách řady letních bitev předního českého celku ve vyprávění Ondřeje Dygrýna, který byl zastižen při odbavování na pražském letišti. A začít musel tím nejčerstvějším a zároveň nejsmutnějším – pouze 90minutovým pobytem na mistrovství Evropy v Amsterdamu.   

Ondro, byl váš rychlý konec už ve skupině ME velkým zklamáním?
My jsme věděli, do čeho jdeme. Slovinci byli obhájci titulu a my jsme je znali z loňské kvalifikace ME, kde jsme s nimi prohráli v semifinále. Věděli jsme, že porazit je můžeme, bohužel se to ale nepovedlo. Lotyši zase vyhráli letošní kvalifikaci o ME. My se na ně snažili připravit, ale ani s nimi to nevyšlo. Za hodinu a půl bylo po turnaji.

Slovinci vypadali, že to hráli hlavně na taktiku a chytrost.
Byli to starší hráči než my, s hromadou zkušeností. Mají dvakrát víc odehraných zápasů a několikanásobně víc zkušeností, všechno z těžkých turnajů. Fyzicky nijak nevynikají, ale takticky vědí, jak se 3x3 má hrát, jako jedni z nejlepších na světě – jak sbíhat, jak clonit nebo jak kterou situaci využít. Navíc nám dali asi čtyři těžké dvojky za sebou, kterými otočili zápas. Konečný výsledek 13-21 vypadal o třídu, ale dlouho to bylo vyrovnané.

Noví mistři Evropy z Lotyšska pak byli velmi dynamičtí ve hře 1 na 1 a stejně jako Slovinci přidávali i střelbu dvojek.
My měli problémy v obraně 1 na 1, kde nás v určitých momentech přejížděli, což zápas rozhodovalo.



Vás dost trápily ztráty a moc to nepadalo zpoza oblouku. Vybrali jste si v tomhle špatný turnaj?
My měli týden před Evropou hodně dobrý challenger v chorvatském Lipiku, kde jsme se kvalifikovali na World Tour do Kanady. Vzápětí jsme měli dobrý finálový turnaj na maďarské Tour, kde Honzu Kratochvíla stejně jako v Lipiku nahradil Ondra Šiška. Díky Ondrovi jsme měli dalšího střelce a hráče 1 na 1, čímž jsme se herně i takticky dostali o úroveň výš. Na Evropě jsme se pak vrátili k tomu, co jsme hráli dřív (v původní sestavě), a to nestačilo.     

Pořád ale patříte mezi dvanáct nej reprezentací Evropy. Berete to jako dílčí úspěch, nebo je kvalifikace na ME svého druhu samozřejmost?
Pro mě osobně to bylo první mistrovství Evropy, takže to byl i největší úspěch. A jak jsem sledoval mistrovství světa, které Evropě předcházelo, tak tam ta síla a konkurence taková nebyla. Paradoxně ME bylo kvalitnějším turnajem než mistrovství světa, co se týká síly týmů. I když beru za úspěch dostat se na Evropu, zároveň jsme tam nejeli pro poslední místo. A když tam hrály týmy, které jsme byli schopní porážet na turnajích předtím, je pro mě konečné umístění spíš zklamáním, asi jako i pro ostatní kluky.

Na co jste vůbec před turnajem mysleli?
Jeli jsme tam pro nějakou medaili, to byl náš cíl.

Vy jste toho ale v právě probíhajícím létě zažili mnohem víc – začněme vaší expedicí do Mongolska, kde jste se pokoušeli vybojovat svou druhou letošní účast na turnaji World Tour, neboť jednu jste měli jistou předem díky divoké kartě FIBA.
Po dvoudenní aklimatizaci se nám v Mongolsku stala nemilá věc, protože Filip Zbránek dostal angínu a my už na startu turnaje řešili doktory. Filip dostal antibiotika, kapačky a my do turnaje šli ve třech. První zápas jsme nastoupili proti Ulánbátaru, což byl mongolský nároďák, a než jsme si zvykli na tamní vlhkost, bylo to hodně těžké. Ale zvládli jsme to a po výhře nad dalším mongolským týmem a porážce s Lublaní jsme se kvalifikovali do čtvrtfinále proti Malaze. Hrálo se strašně tvrdě, turnaj celkově připomínal házenou, rozhodčí povolovali i držení oběma rukama. S tak drsnou hrou jsem se ještě nesetkal. My si řekli, že tedy budeme hrát taky tvrdě, ale Romanu Zachrlovi hned na začátku čtvrtfinále pískli první nesportovní chybu a ve druhé minutě druhou, což znamenalo vyloučení z turnaje. A my s Honzou Kratochvílem museli od stavu 5-4 hrát osm minut ve dvou. Do stavu asi 15-15 jsme se ještě drželi, ale pak nám došly síly, prohráli jsme 15-21 a vypadli. Byl to doslova krvavý zápas, protože ze všech nás tam tekla krev – jeden Španěl měl zlomený nos, roztržené obočí a my s „Kráťou“ hrubě poškrábané ruce a hodně odřená kolena. Bylo to vůbec poprvé, co jsem v 3x3 dohrával ve dvou.

Jak tedy při tomhle všem mohl kolega Zachrla nachytat dva nesportovní fauly?
Byly to nesmyslné verdikty. Rozhodčí navíc věděl, že celý turnaj hrajeme ve třech. Bylo to poprvé, co se mi chtělo při 3x3 brečet, jakou máme smůlu. Tohle už přitom byl zápas o všechno, protože pokud bychom vyhráli, na což jsme normálně měli, postup by nás posunul na World Tour do Japonska, protože dva ze semifinalistů už postup měli jasný předem a padalo to tak na zbývající dva týmy. Navíc jsme přišli o slušné prize money, protože to byl challenger, kde se hrálo o 20 tisíc dolarů, a takové turnaje jsou za celou sezonu jen tři.

Co jste v Mongolsku zažili mimo basketbal?
Uvědomili jsme si, že jsme rádi za to, kde žijeme, protože se tu máme fakt dobře. Jinak je ale Mongolsko pěkná země s přátelskými lidmi. Po turnaji jsme si ještě udělali třídenní výlet, kdy jsme spali v jurtách, dostali se do stepí a mohli se tam projet na koních. Jen při basketu nás provázela smůla, která se s námi táhla dost dlouhou dobu.

Jaký program jste měli dál?
Hned z Ulánbátaru jsme letěli na challenger do dánského Odense, kde jsme po postupu z prvního místa ve skupině šli ve čtvrtfinále na pozdější vítěze z Bosny, se kterými jsme prohráli 18-21. V Odense brali World Tour první dva, což je běžná praxe na těchto challengerech, kterých je po světě asi deset. My jsme na tenhle delší výjezd jeli s tím, že přivezeme jednu World Tour a byli jsme hodně blízko, takže nás hodně zklamalo, že to nevyšlo.

Vzápětí vás čekala pro změnu úspěšná kvalifikace maďarské Tour a také pozvánka na challenger do chorvatského Lipiku.
V Lipiku jsme skončili čtvrtí, když jsme v semifinále prohráli se srbským Limanem, který tady skončil druhý a vyhrál v Ulánbátaru. Tohle byl náš nejlepší a nejkvalitnější turnaj letošního léta, který pro nás zlomil dosavadní smůlu. Díky čtvrtému místu jsme se kvalifikovali na World Tour v kanadském Saskatoonu, kde v sobotu začínáme. V Lipiku došlo k tomu, že vítězná Al Wahda s Bulutem a spol. neměla vyřízená víza do Kanady, což platilo i pro třetí Bělehrad, a postup tak připadl na čtvrtý tým, což jsme byli my. Takže určitá úřednická byrokracie tentokrát pomohla nám.

Jaká vás v Kanadě čeká konkurence?
Ve skupině máme Japonce a Portoričany a šance tam jsou. Jsme dvanáctí nasazení, ale z elitní pětky už jsme dva týmy porazili. Jedeme s Vojtou Rudickým, který nahradil Filipa Zbránka (chtěl mít před sezonou v NBL alespoň nějaké volno), a s Ondrou Šiškou, který nahradil Honzu Kratochvíla (už neměl další dovolenou), a kterého už známe z Lipiku a finálového podniku maďarské Tour. Tam jsme hned po Lipiku skončili druzí. Ve finále jsme prohráli s Chorvaty posledním košem na 20-22 a už potřetí nám utekla World Tour, tentokrát její pražský turnaj.

Vy jste tedy vedle dobytí World Tour v Lipiku ještě třikrát během pár týdnů byli hodně blízko…
Tak…, všude to bylo v podstatě o chlup.   

Navíc máte vedle Saskatoonu ještě divokou kartu pro další z turnajů World Tour. Už víte, kde ji využijete?
Bude to v Praze, takže bychom tam jako Česko měli mít dva týmy – BO!!! a nás.

Mimochodem – jak daleko letos bylo k účasti na MS?
Přesně by to věděl sportovní ředitel 3x3 Michal Kruk, ale myslím, že jsme byli první nebo druzí pod čarou.

A podíváme-li se trochu dál, co pro 3x3 znamená jeho průnik na olympiádu v Tokiu? Bude pro vybojování účasti už holou nutností plná specializace na 3x3?
Ta už v podstatě u těch nejlepších týmů nastala. Tihle kluci už pětkový basket většinou nehrají. Olympiáda je až za tři roky a podle mě to spoustě lidí ještě otevře oči. Ono už teď, když se kdokoli podívá, jak jsou organizované turnaje World Tour, jak velké to jsou akce, kolik se v tom točí peněz, anebo jaké zážitky si člověk odnese jen z kvalifikace mistrovství Evropy. Kdo jen přičichne k téhle vyšší úrovni, už se tomu chce věnovat. Do budoucna si myslím, že to půjde cestou beach volejbalu. Budou specialisti, vytvoří se i zimní soutěž, aby to nebyla jen otázka čtyř měsíců v létě. Potenciál tohoto sportu je v tom, že za krátkou dobu je hodně akce a hraje se to většinou v centru měst, kdy si každý může vybrat zápasy, které ho zajímají, a mezitím se někam podívat…