Velké i dojemné věty posledního dne ME

ECHO VRCHOLU EUROBASKETU Dominance nových španělských mistryň Evropy na celém turnaji až brala dech. A jen málo na tom mohla změnit porážka od českého týmu v posledním zápase ve skupině, kde pro favoritky nebylo nic v sázce. Když o něco šlo, neměly na Eurobasketu soupeře a neznaly slitování. Po finále, během něhož ztrácely i víc než dvacet bodů, si toho byly vědomy i potřetí v řadě stříbrné Francouzky, jejichž pláč pak museli z hlediště tišit mnozí blízcí.

Třetí finálová porážka za sebou musela být obzvlášť bolestná pro kapitánku Celine Dumerc, která se v Praze rozloučila se svou bohatou reprezentační kariérou. Na tiskové konferenci však levoruká rozehrávačka působila už vyrovnaně a hluboké zklamání na sobě nedávala znát. Naměkko byla až v okamžiku, kdy jí a vedle sedící a rovněž končící rozehrávačce Gaelle Skrela jedna z novinářek poděkovala jménem francouzských žurnalistů za roky věrných služeb a odměnila obě hráčky symbolickými dárky. 

„I kdybychom hrály třeba dvě stě minut, nedokázaly bychom je v tomhle zápase porazit,“ přiznala s trochou sarkasmu v hlase Dumerc. A na vyzvání se zamyslela nad otázkou, zda aktuální španělský tým je ten dosud ten vůbec nejlepší, jaký zpoza Pyrenejí vzešel.
 

„Já nerada porovnávám, protože záleží i na nás a naší hře. Jisté ale je, že všechny španělské hráčky se právě nacházejí na svém vrcholu. Hrály jsme s nimi v letošní přípravě a to ještě ani náhodou nepředváděly „tohle“. Tady v Praze ale ukázaly to nejlepší v pravý moment,“ připomněla Dumerc výhru 65-56 svého týmu ze samého závěru přípravy. Jako by tím chtěla potvrdit, že když o něco šlo, Španělky zapínaly na úplně jinou úroveň hry.

To kouč šampionek Lucas Mondelo, který není zvyklý chodit kolem horké kaše, odpověděl na stejnou otázku zcela jednoznačně: „Ano. Bez jakýchkoli pochyb – tohle je nejlepší tým v naší historii.“

Aby se na tuto kvalitu dopracoval, musel si podle trenéra projít i těžkými zkouškami. „I když jsme v minulých letech ne vždy dosáhli až na vrchol, ukázalo nám to cestu. A musím tu vyzdvihnout práci spousty bezejmenných trenérů v kategorii U18, díky kterým tohle všechno bylo možné. Víme třeba, že po stránce fyzické vybavenosti nepatříme na špičku Evropy, ale jsme si toho vědomi a jsme schopni to překonat.“  
 

Mondelo je aktuálně trenérskou superstar evropského ženského basketbalu, neboť se Španělkami od svého nástupu v roce 2013 stržil už dva evropské tituly, jeden bronz, dále stříbro z mistrovství světa a tentýž kov i z olympiády v Riu. A k tomu se Salamancou v roce 2011 a s Kurskem letos vyhrál Euroligu.

49letý kouč je však zřejmě i zdatný komik a tým si s ním může leccos užít. Už před první odpovědí tiskové konference podotkl, že dnes bude zpívat Sinatru a pak se skutečně i na pár vteřin rozezpíval, než po doznění potlesku od kolegů z realizačního týmu opět zvážněl. To zejména ve chvíli, kdy se chystal být politicky nekorektní, jak to sám nazval. Nezdálo se mu totiž, že v All-Star ME chyběla jeho klíčová pivotka Sancho Lyttle, která třeba ve finále odvedla v obraně, na doskoku i v útoku obrovský kus ne vždy viditelné práce.

„A já teď musím říct, že absence Sancho v nejlepší pětce turnaje je pro mě podivná. Podle mě je to nejlepší podkošová hráčka celého turnaje, nejen v útoku, ale i v obraně. V semifinále i finále proti ní soupeřky nedokázaly vůbec skórovat. Neřeknu, kdo by v All-Star neměl být, ale Sancho tam být měla,“ podotkl na adresu své naturalizované opory, jež na turnaji zapisovala průměry 14,3 bodu a 8,5 doskoku za 30 minut.



Zbytek španělských promluv už se týkal především končící – nekončící kapitánky týmu Laii Palau. Ta ani po turnaji nechtěla dát svému reprezentačnímu působení jasné sbohem, byť před ME se o něm mluvilo dost a dost. Vidiny Světového poháru 2018 na domácí půdě by se ale asi nikomu nevzdávalo právě s lehkým srdcem.

„Teď je čas na oslavu titulu, není čas myslet na to, co bude zítra. Je skvělý pocit vědět, že každý rok pracujeme tak dobře. Je samozřejmě snazší, když máte v týmu MVP turnaje (vedle sedící Albu Torrens) nebo kouče, co už toho hodně vyhrál. Každý tu je dobrý, ale ještě lepší jsme, když jsme spolu. A pokud jde o mou budoucnost v týmu, nikdo neví, co se stane,“ zůstala tajemná bývalá opora USK Praha, která vzápětí začala do mikrofonu zpívat.

Ještě než však odpověděla ona, vzala si slovo Alba Torrens: „Budeme se Laiu snažit přesvědčit, aby s námi za rok ještě hrála. Uděláme pro to maximum.“



Kouč Mondelo má jasno už nyní: „Už dřív jsem řekl, že Laia může odejít, kdy bude chtít ona. Je to hráčka, která je pro tým důležitá nejen na hřišti, ale i mimo,…..“ Svou promluvu ale ani nemohl dokončit, neboť Palau už chvalozpěvy na svou osobu nemohla vydržet a rozhodla, že přišel čas slavit. „Už konečně chci vidět svoji rodinu,“ pravila, než se zhruba hodinu od závěrečného ceremoniálu definitivně z turnaje odhlásila.

Ještě předtím však stihla říct i pár vět k osudovosti Prahy v její kariéře. V hlavním městě Česka před dvěma lety dobyla euroligovou trofej (po Valencii svou druhou), nyní se dočkala i druhého evropského titulu.

„Tenhle šampionát pro mě nebyl jednoduchý. Byl plný emocí, ale cítila jsem se tu jako doma. Měla jsem kolem sebe spoustu lidí jako podporu, ale tohle mě zároveň trochu oslabovalo po stránce emocí. Praha ale byla v mém srdci už dřív a teď bude ještě víc,“ dokončila své vyznání Palau, aby se opět pozval potlesk.

Emma o síle pohárových zkušeností

Úsměvy od ucha k uchu měly poslední den turnaje i hráčky Belgie, které se na ME zjevily po dlouhých 10 letech, a hned z toho byla historicky první medaile.

„Tohle si budu pamatovat navždy. Je to zážitek číslo 1 mé kariéry,“ vyznala se po drtivé výhře nad Řeckem podkošová opora Jekatěrinburgu a také členka All-Star sestavy Eurobasketu Emma Meesseman.
 

„Měly jsme tu skvělou partu holek, s kterými jsem v basketu začínala a s kterými mě pojí velké přátelství. Je to největší chvíle, co jsem kdy zažila,“ dodala s dojetím v očích v mixzóně, kde plynule přecházela z nizozemštiny do francouzštiny, a z té zase do angličtiny.

Emma patřila mezi skupinu 10 hráček, které Eurobasket zažily poprvé. Ovšem jako nováčci vůbec nepůsobily. Dokázaly si podat Černou Horu, Rusko, Lotyšsko, Itálii i Řecko a nestačily jen v semifinále na dominátorky ze Španělska.  

„Je to neuvěřitelné, že jsme to dokázaly s deseti hráčkami, které na ME ještě nehrály. Taky je ale pravda, že jediné, co nám dřív chybělo, byly mezinárodní zkušenosti. Teď ale máme víc hráček, co chodí ven a hrají kvalitní evropské soutěže, Euroligu nebo Eurocup, a to pro nás byl klíč. V Praze jsme chtěly dokázat, že basket umíme a že jsme si bronz zasloužily,“ podotýká Meesseman.



Po turnaji byla přesvědčena, že bronz navýší popularitu basketbalu v zemi. „Už během turnaje jsme viděly, kolik lidí ho sleduje. Chodila nám blahopřání a spousta dětí i dospělých si basket zamilovala. Dětem jsme daly dobrý příklad a důvod, proč s ním začít. A teď už se těším na návrat domů, abych do té euforie sama proniknula.“

Evanthia o bezejmenných hrdinkách

Hvězdná Emma Meesseman mluvila s nemalým dojetím. Pokud by ale šlo za celý šampionát vybrat jednu hráčku s vůbec nejemotivnějším projevem, byla by to řecká kapitánka Evanthia Maltsi, další členka All-Star turnaje, která si jako jediná přišla pro ocenění zahalena do vlajky své země. Reprezentace jí leží na srdci prakticky v každé druhé větě, a i proto si na závěr tiskové konference vzala slovo, aby pogratulovala svému týmu bezejmenných hrdinek, které se přes noc z „nikoho“ staly „někým“.  Vzápětí za to byla odměněna potleskem novinářské obce.

„Jsou to skvělé holky s velkým srdcem. Všechny hrají na jiných pozicích, než jsou jim vlastní, a všechny přinášejí na společný stůl něco navíc. My třeba nemáme klasickou pětku, ale máme Spanou (190), která bojuje za pět pivotek. Nemáme ani klasickou čtyřku, ale máme Sotiriou (185), která do toho dává srdce a nikdy nic nevzdá. Nemáme super hvězdy, nemáme hráčky s velkými kontrakty v klubech, všechny hrají v řecké lize s malými platy a všechny hrají proto, že milují basket. A když jsme sem přijely a ony hrály proti všem těm skvělým týmům, proti kterým jsme byly menší, tak byly hrdinkami.  Z evropského pohledu to byly neznámé hráčky, ale teď si jméno udělaly a já je strašně miluju a jsem na ně moc pyšná. Řekla jsem jim, že musí mít hlavy nahoře. Bojují jako lvice, jako pravé Řekyně, protože takové my jsme,“ prohlásila poté pro Basketmag bývalá opora pražského USK.
 

 
Z posledních dvou jasně ztracených utkání turnaje, kde naúzko rotujícímu týmu už došly zásoby sil, nemohla mít radost, přesto nemohla přehlédnout historicky nejlepší umístění řeckého ženského basketbalu.    

„Bylo to vážně smutné, když jsem se viděla, jak hraju poslední zápas, ale v basketu někdy máte i špatné dny. Nic mi tam nespadlo, částečně asi i vinou únavy, a nedařilo se celému týmu. Smutnější jsme přesto byly po semifinále s Francií,“ vrátila s k duelu, který ještě po třech čtvrtinách sliboval slušné drama.

„Po turnaji jsme si ale v šatně řekly, že bez ohledu na poslední dva zápasy jsme udělaly velký úspěch a překonaly očekávání. Nikdo včetně nás samých nečekal, že můžeme být čtvrté. Prohrály jsme s lepšími týmy, které měly výhodu pod košem. Teď budeme chtít zapomenout na poslední dva výkony, které nás nebyly hodné, a domů odjedeme šťastné, protože za rok zamíříme na Světový pohár,“ zdůraznila 38letá Evanthia, která ani na SP nehodlá chybět.



I ona, stejně jako Laia Palau, bude mít magickou Prahu spojenou s dalším super zážitkem. „Praha je můj druhý domov, a tak to bude navždy. Pořád se mi na ni bude krásně vzpomínat. Tohle je největší moment dějin řeckého ženského basketbalu a taky mé kariéry. Kdyby mi někdo kdykoli v minulosti řekl, že jednou skončíme čtvrté, nikdy bych tomu nevěřila. Jasně, je smutné, když už se skoro dotýkáte medaile, a pak vám uteče, ale naše umístění odpovídá reálné situaci.“

Řecká kapitánka si také myslí, že „brambory“ z Prahy zvednou zájem o basketbal na Peloponésu. „Poslední dobou už jsem slýchala všude kolem, jak lidi sledují naše zápasy, spousta otců chce, aby jejich děti začaly hrát basket, a víc lidí, kteří řídí a sponzorují kluby, se teď o ženský basket zajímá. A tohle se určitě projeví. Lidi potřebují vzory, rádi vidí úspěch, vezmou to za své a něco do toho investují. Otevřely jsme teď důležité dveře,“ je si jistá Evanthia Maltsi.





Foto: FIBA