Ta, která pouští sednout Richarda Gera

22.01.2019 - red
počet přečtení: 1358
vytvořeno 22.01.2019, upraveno 22.01.2019

1609MGQ.jpg

Z LONDÝNA POD POVRCHEM S TEREZOU BRANTLOVOU + FOTO A VIDEO Uměla si zařídit hodně zajímavý druhý život. Tedy ten po sportovní kariéře. A pro ni, která pod bezednými koši zažila pěkných pár zahraničních štací, je zcela symbolické, že si ho odbývá mimo české hranice. Takříkajíc zaslíbenou zemí, byť po stránce živobytí nijak snadnou a v jejím tepajícím srdci i velmi nákladnou, se pro ni stala Anglie. A ještě přesněji její nekonečná a přelidněná metropole Londýn. V něm se stala učitelkou, hráčkou, nyní i osobní trenérkou, ale také modelkou, účinkující ve videoklipech „klanu Sheeranů“ a dokonce i – ano, herečkou! A to ne jen tak ledajakou! Čerstvě má za sebou naprosto unikátní zkušenost. Natáčela s legendou z Pretty Woman Richardem Gerem, a rovnou britský televizní seriál z produkce BBC Studios. A protože tahle metr sedmdesát vysoká mistryně světa chodí i po přehlídkových molech na londýnském nebo madridském Fashion Weeku, což už není jen tak nějaká hobby akce, netřeba už téměř dodávat, že následující londýnský rozhovor s Terezou Brantlovou před nástupem do její nové práce stál skutečně za to.      

Terezo, jak si užíváte, že jste se usadila právě v Londýně?
Byla to velká změna, protože Londýn není jednoduchý na žití, zvlášť ze začátku. Je tu strašně moc lidí, konkurence, ale na druhé straně i strašně moc příležitostí. Rok jsem se usazovala, ale teď už tu mám kamarády, takže teď už si to užívám.

Je to už pro vás druhý domov svého druhu?
Když jsme ještě hrávala, tak jsem každý rok byla v jiné zemi. Tady už jsem pátý rok, takže se to dá nazvat druhým domovem. I když tím je spíš Praha, do které se ráda vracím. Můj pravý domov je v západních Čechách (Tereza je rodačkou ze Sokolova). Takže Londýn je spíš až třetí domov.

1610OGM.jpg

Jak se vůbec česká basketbalistka dostane do Anglie, kde basketbal není příliš populární?
Mým prvním záměrem nebylo hrát tu basket. Po odchodu z vrcholové scény ve třiceti letech jsem se sem přesunula celkově, protože jsem cítila, že potřebuju variabilitu a víc příležitostí. A tím, že jsem byla z Čech už hodně dlouho pryč, tak tam jsem to necítila, protože jsme byla zvyklá cestovat. Takže jsem se rozhodla, sbalila tašku, koupila jednosměrnou letenku a zkusila tu zapustit kořeny. Dala jsem si měsíc, jestli se to povede, a naštěstí to vyšlo. Měla jsem štěstí, že jsem tu potkala lidi přes basket. Ten mi po roční pauze chyběl. A tak jsem se mu chtěla opět věnovat, ale zároveň si budovat i jinou kariéru. Anglický basket nikdy nebyl na nejvyšší úrovni, ale věděla jsem, že tu ten skrytý talent je. Takže jsem si řekla, že se přesunu sem, zjistím, jak to tady chodí. A potkala jsem Marka Clarka, který je tu velká basketbalová legenda. A stala jsem se členem basketbalové akademie pro mládež, která vychovává hráče na americké univerzity a k profesionálnímu basketbalu.

Teď už s basketem přijdete do styku jen při komentování?
Ne, ne. Čtyři roky jsem tu hrála nejvyšší ženskou ligu. U toho jsem měla na plný úvazek práci. Chtěla jsem mladým holkám předávat zkušenosti hráče, který toho dost procestoval. Teď po Vánocích už jsem ale ze zdravotních důvodů skončila definitivně. Taky jsem učila sport na střední škole, což tu byla dosud moje hlavní práce. To zahrnovalo i anatomii, fyziologii, fitness, koučink, tedy všechno, co se točí kolem sportu. Tím, že jsem magistr z FTVS, mám tu status kvalifikovaného učitele. Teď jsem ale začala novou práci, kdy se věnuju osobnímu trenérství a rozvoji kondice „obyčejných“ lidí i sportovců. A to v rámci David Lloyd Clubs, což je v Anglii rozšířená síť fitness center. Teď se pohybuju v Notting Hillu, ale budu se stěhovat do západního Londýna. To je moje vysněná destinace, ale taky něco stojí, tak se musím ohánět. Moc se mi tam ale líbí, takže jsem moc ráda, že jsem tu příležitost dostala.

Jaký byl přesun z kariéry profesionální basketbalistky do toho druhého života?
Při basketu to byly krásné časy, hodně mi chybí, protože je to krásný životní styl, ale už jsem věděla, že chci zkusit i něco dalšího. Začít další etapu života a reagovat na možnosti, které život nabízí. FIBA teď má skvělý projekt TimeOut, který pomáhá sportovcům vystudovat a připravit je na život po kariéře. Já měla to štěstí, že jsme vystudovala už během kariéry, i když to nebylo jednoduché. A když jsem se teď přesunula do Anglie, to studium mi začalo dávat smysl. Bez toho bych tu měla hrozně těžký život. Takhle mi to pomohlo se zapojit do běžného života. Proto mohu mladým hráčům jen doporučit, aby mysleli i na studium. Nikdy nevíte, kdy se zraníte a budete muset do „normálního“ života.

1611ZjA.jpg

Takže máte pochopení pro děvčata, co chtějí jít studovat do Ameriky, i kdyby to mělo ohrozit jejich sportovní kariéru
Mám. Každý se rozhoduje podle svého nejlepšího mínění v ten daný moment. I já mám v životě momenty, ve kterých bych dnes udělala jiné rozhodnutí, ale v tu chvíli jsem nevěděla nic lepšího. Mladí hráči a hráčky by měli poslouchat zkušenější, snažit se s nimi zkontaktovat, získat rady, aby měli co nejvíc informací pro správné rozhodování. Jak se pak rozhodnou, je už jen na nich.

Vy za sebou máte řadu zahraničních basketbalových štací, která byla nejvýstřednější?
Určitě Rusko. Šla jsem z maďarské ligy do Ruska a vydržela tam sedm měsíců. A holky z WNBA to vzdaly třeba po měsíci. Bylo to na Sibiři, až nad Mongolskem. Hned na začátku jsme nedostávaly zaplaceno, bylo tam minus 40 stupňů, trénovaly jsme čtyři hodiny ráno a čtyři hodiny večer a mezi tím jsme hodinu a půl přejížděly. Takže jsme za celý den byly doma tak na 45 minut najíst se a na chvíli si odpočinout. Byly tam velké rozdíly mezi chudými a bohatými. Viděly jsme umrzlé psy na ulicích. A stávalo se, že jsme jely na zápas i dva dny vlakem. Byl to drsný a oči otevírající zážitek.

Jako zajímavý „vedlejšák“ máte několik posledních let modeling, jak jste se k němu vůbec dostala?
Přišlo to z čistého nebe a ve správný okamžik. Já jsem v kariéře za basketbal často nedostávala zaplaceno, bojovala jsem s agenty, s kluby a to člověka trochu otráví. Do toho přišel modeling a já si řekla „dost“ a rozhodla se do toho jít. Ona role modelky a profesionálního sportovce je hodně podobná. Cestujete, jste vzorem pro mladé. A taky jsem sama sebe začala vnímat jako ženskou. Že už to není jen o tom být v trenkách zpocená na hřišti, ale že mám i svou ženskou část. A je fajn to objevit. Zase jsem začala někam patřit. Teď je to koníček, ale v době, kdy jsme končila s profesionálním basketem, mi to pomohlo si uvědomit, co chci dělat v normálním životě. Modeling nejde dělat věčně, i když jsou tam různé kategorie. Je ale jen pár vyvolených, které se tím zajistí. Já to beru s nadhledem. Když je příležitost, tak do toho jdu, a když není, tak to neřeším. Snažím si zkusit co nejvíce věcí, dokud ta možnost je, a pak se budu věnovat jedné kariéře a rodině.

1612NGY.jpg

Vy jste už do Londýna zamířila právě kvůli modelingu?
V podstatě jo, protože Londýn je po New Yorku a Paříži největší „fashion city“ (město módy). Říkala jsem si, kde jinde si zkusit kariéru modelky? Hodně mě to totiž bavilo. Ale když jsem sem přišla, neměla jsem nic domluvené. Začala jsem to tu obcházet a až na poslední chvíli mě jedna agentura podepsala. Pomohla mi ale agentura z Česka, která mi to pomohla domluvit. Vtipné je, že česká agentura mě poprvé oslovila zrovna v době, kdy jsem byla asi na 14 dní v Anglii kvůli studiu osobního trenérství. Je to takový paradox. Když jsem se pak vydala do Londýna s tím měsícem na to zkusit prorazit, tak jsem neměla prioritu, v jakém se chci uchytit oboru. Teď zpětně si říkám, že to byl odvážný krok, ale kdybych se nechytila, tak bych se prostě vrátila zpět do Česka.

Je to podobné jako na hřišti? Taky musíte mít ostré lokty?
Určitě. Zkušenost ze života profesionálního sportovce mi v tom hodně pomáhá. Nebojím se prohrát, bojovat a nikdy se nevzdávám. Umím rozeznat, kdy to jde a kdy ne. Takže neplýtvám silami a časem na věci, které nikam nevedou.

Pro koho jste už fotila, nebo chodila po molu?
Byly to nějaké časopisy, magazíny, měla jsme možnost jít i madridský Fashion Week, což je velmi prestižní záležitost. Loni v květnu jsem šla i londýnský Fashion Week (koná se dvakrát ročně od roku 1983 s účastí 250 módních návrhářů a 5000 lidí z byznysu a médií, jde o jednu ze čtyř takto velkých akcí vedle New Yorku, Milána a Paříže) pro „plus size“ modelky. Tím, že mám tělo sportovkyně, tak se řadím do kategorie s křivkami. Kdyby mi pár let zpátky někdo řekl, že půjdu po molu v Madridu a Londýně během Fashion Weeků, tak bych tomu určitě nevěřila. Tehdy jsme si říkala, že já a modeling, to asi těžko. Ale to bylo proto, že jsem o tom nic nevěděla. Neznala jsem ty kategorie. I když nemám ráda rozřazování, tak já patřím mezi modelky s křivkami a jsem na to hrdá.

 


Co je na tomhle poli váš zatím největší úspěch?
Měla jsem možnost dělat jednu kampaň v Turecku. Jinak je to ten londýnský Fashion Week.

A jak dlouho plánujete modeling dělat?
Dokud budu mít od agentů nabídky. Dokud mi agent neřekne, že už není důvod, aby mě zastupoval, tak já nemám důvod se odhlašovat. Dělat to jako koníček můžu, když mě to baví. K tomu jsem začala dělat i do herectví, chodím do různých komparzů. Celkově mě tento byznys baví. Vím, že to zní, jako že nevím, kam patřím, když dělám tolik různých věcí, ale já prostě zkouším od každého trochu, což mi otevírá oči, potkávám zajímavé lidi a nikdy nevíte, kdy tyhle příležitosti využijete.

1614ZWV.jpg

Jak snášíte to, že jste dělala kolektivní sport a teď se snažíte prosadit v oborech, které jsou hodně o konkurenčním prostředí, a ve kterých se hodně lidí pere o jednu roli?
Hodně lidí si tohle myslí, ale já naopak cítím, že modelky drží hodně spolu. Aspoň ty, co znám já. Jsou to fajn lidi. V tom špičkovém modelingu asi bude rivalita a nevraživost větší, protože je tam obrovská konkurence. Ale v modelingu, kde se pohybuju já, táhneme všichni za jeden provaz. My se totiž snažíme prosadit myšlenku, že není jeden ideál krásy, ale aby se lidi měli rádi takoví, jací jsou. To nás stmeluje.

Zmínila jste dokonce i herectví, to je vaše další nová životní role?
Já na to nespěchám. Na úspěch se spěchat nedá. Musíte být odhodlaní, mít kuráž a tvrdě pracovat. A úspěch přijde časem. O filmovém průmyslu jsem neměla ponětí, tak jsme vzala komparzy, abych se s ním seznámila. Baví mě sledovat, jak všechno funguje, snažím se učit. Uvidíme, co přinese budoucnost. Byl to takový plynulý přesun z modelingu. Když jsem v nějaké reklamě, tak jsem taková malá herečka propagující značku na základě instrukcí. Možnost byla, zkusila jsem to, bavilo mě to, tak proč nezkusit další. Člověk nemá limity, jen limitujeme sami sebe, když říkáme, že na tohle nemáme. Já tak nepřemýšlím. Já to zkusím a maximálně uslyším ne. A to mě pak motivuje jít dál a zkusit se zlepšit.

1613YTB.jpg

Kde vás budeme moct vidět?
Teď naposledy jsem točila s (nyní 69letým) Richardem Gerem, což byl velký zážitek a zatím mé „top“ herecké kariéry (usmívá se). Richard je charismatický herec a velká legenda. To, jak se herec chová ke komparzu, o něm hodně vypovídá. Vyjde to teď během ledna, jmenuje se to MotherFatherSon, je to osmidílný seriál BBC a jde o drama (jedná se o vůbec první velký TV projekt Gerovy kariéry). Měla bych tam být vidět v záběrech, kdy je on v kancelářích své mediální společnosti, a já tam hraju novinářku. Byl to velký zážitek být celý den na metr od Richarda a třeba mu i uvolnit místo, když si potřeboval sednout. Zase mi to otevřelo část mého vědomí.

Byl takový gentleman, jak působí ze svých rolí?
Byl velký gentleman. Je opravdu takový, jak ho známe z filmu Pretty Woman (usmívá se).

A co další role?
Hrála jsem třeba ve videoklipu Phobia bratrance Eda Sheerana Jetra. To je můj velký kamarád a také velmi pokorný člověk. Není to sice můj styl muziky, ale bylo skvělé zažít to natáčení. Byla velká sranda, dokonce jsem si sama dělala make up. Svůj i pro zpěváka té kapely.

 


A jak vám v herectví pomáhá basketbal?
Otevírá mi dveře. Poslední čtyři roky mám možnost hrát v londýnské O2 Areně charitativní zápasy pro celebrity. Hrajeme pro postižené děti, aby měly možnost účastnit se sportovních aktivit. Tento záměr se mi hodně líbí. Díky tomu se potkávám s lidmi z různých odvětví. Ať už jsou to sportovci, herci, zpěváci, úspěšní byznysmeni. Pak se podporujeme navzájem.

Teď z trochu jiného soudku - dolehne na vás jako na cizinku nějak zásadně brexit, tedy pokud k němu vůbec dojde (den před rozhovorem britská sněmovna jednoznačně zamítla dohodu o vystoupení země z EU dojednanou kabinetem premiérky Theresy May)?
Já jsem velmi spontánní člověk, takže to vůbec neřeším. Nikdo moc neví, co se bude dít. Teď v parlamentu neprošla ta dohoda. Já to začnu řešit, až to bude aktuální a řeknou nám, co máme dělat. Akorát vím, že si budu muset zažádat o status rezidenta a bude to na úrovni papírování, ale vzhledem k tomu, že než se ty papíry vyřídí, tak budu v Anglii žít už pět let, tak mě by se to úplně týkat nemělo. Ale vůbec se tím nestresuju.

Dá se říct, že v Londýně žijete v jakési bublině oproti zbytku Anglie podobně jako je to v Česku v Praze, kde často panují jiné názory a pořádky než ve zbytku republiky?
Určitě. Londýn je v podstatě země sama o sobě. To město nespí a ceny jsou tu enormní. Nesmím to srovnávat s cenami jinde. Díky basketu jsem měla možnost procestovat celou Anglii, takže mám trochu ponětí o celé zemi. Strašně se mi líbí Skotsko, do kterého jsem se zamilovala.

1615MjA.jpg

Je nějaké místo v Londýně, které byste doporučila lidem, kteří chtějí vidět něco jiného než jen ty nejznámější památky?
Jelikož se pohybuju v módě, tak se mi líbí Brick Lane, což je čtvrť nezávislé módy. Lidé tam vymýšlejí nejrůznější kreace, co si vzít na sebe. Jsou tam malé bary a úžasná atmosféra. Taky bych doporučila Camden, což je obrovská tržnice, která má svou atmosféru, své „vibrace“. A když má člověk rád parky, pak je hezký Greenwich. A ve West Endu je úžasný Portobello Market.

Jak to teď v Anglii vypadá s basketbalem a jeho pozicí na poli sportu? Mimochodem – ač zápas mezi Wizards a Knicks byl v mžiku vyprodán, za tři dny v Londýně jsme narazili na jedinou veřejnou reklamu na tohle utkání NBA, a to na jednom boku autobusu na náměstí Piccadilly Circus.  
Když je to velká akce, tak je to vyprodané. Na finále mužské i ženské ligy přijde do O2 Areny 17 tisíc lidí. Ale když jdete na normální zápas, tak je to daleko horší. Není to tak zspropagované. Navíc před ženským basketbalem je tu netball. Když jsme to poprvé viděla, tak jsem si říkala, co je to za „košandu“. Ale v zemích Britského společenství je to obrovsky populární. Sbírá to všechny talenty, které by jinak byly ideální na basketbal. I proto tu před časem byla aféra, že basketbal nedostal od státu peníze na podporu, protože vláda řekla, že je velmi nízká šance na medaile z velkých akcí. To mě mrzí, protože vím, že basketbal je nádherná hra, která dává hodně i do života. Myslím, že já jsem jedním z příkladů.

1616OGV.jpg

Stíháte sledovat basketbalové dění v Česku i ve světě?
Samozřejmě. I proto, že v angličtině spolukomentuju pro FIBA a chci být co nejlépe připravená. Během roku sleduju Euroligu, Eurocup, ligy. Snažím se mluvit s hráčkami, trenéry.

Když jste loni komentovala na MS žen, nechyběly vám tam české reprezentantky?
Samozřejmě že chyběly. Srdce mám pořád v České republice a bylo my líto, že je tam nevidím. Doufám, že teď zas půjde všechno tak, jak má, a že zase brzo uvidíme český tým na této úrovni.

Jaké je to na té druhé straně?
Jak jsem říkala, ten byznys mě hrozně baví, a ať je to modeling, herectví nebo komentování, tak si to užívám. Už jsem si to vyzkoušela v České televizi třeba během mistrovství světa 2010. Takže takovou tu nervozitu už jsem měla za sebou. Samozřejmě komentovat v nemateřském jazyce je složitější, ale brala jsem to jako výzvu a tím, že už mě FIBA „bookuje“ na další šampionáty, tak jsou asi spokojení. Ne každý má příležitost tohle dělat.