Když tisíc lidí musí fandit jen před halou

27.09.2018 - red
počet přečtení: 319
vytvořeno 27.09.2018, upraveno 27.09.2018

S PATRIKEM AUDOU O MALÉ A DIVOKÉ ITÁLII New Jersey, Kutno, Koszalin, Manresa, Radom, Avellino, Pistoia. Ne, to nejsou kapitoly z cestovatelského deníku Emila Holuba, ale už poměrně pestré basketbalové curriculum 29letého reprezentanta Patrika Audy, od léta posily Pistoia Basket 2000. Co jej přivedlo do stotisícového toskánského sídla, kde místní klub dosáhl v minulé sezoně italské ligy na 13. místo s bilancí 10-20 a mankem pěti výher na play-off? Jaké měl další možnosti? Proč může hrát v italské nejvyšší soutěži i na centru? A hlavně – jak v Avellinu, městě pod Vesuvem, prožil ten podivný zápas ze závěru minulé sezony, kdy sotva přišel do čtvrtého týmu základní části italské ligy, už hrál čtvrtfinále play-off před prázdným hledištěm, s tisícovkou nejoddanějších tifosi fandících v nečekaně chladné květnové noci venku před halou?

Patriku, jak se vám podařilo tak rychle v Avellinu zapadnout, když jste tam tak neočekávaně přistál na konci minulé sezony těsně před play-off?
Zapadl jsem celkem rychle. Avellino nehrálo žádný složitý systém, v obraně, ani v útoku to pro mě nebylo nic neznámého. Sedli jsme si dobře i s kluky z týmu. Já měl navíc možnost tam být už na poslední zápas základní části, kdy jsem ještě nemohl hrát, a to mi taky pomohlo.

To, co se traduje o propracovanosti italského fotbalu, tedy v basketbalu tak docela neplatí?
Třeba obrana propracovaná byla, ale nebyla složitá. Měli pár základních pravidel a pojímali to precizně, ale bylo to jednoduché a hlavně to fungovalo.

Jak se vám podařilo mít jako nováček v týmu i lize tak dobrá čísla, když navíc šlo o play-off? Stačilo vám hrát to, na co jste zvyklý, nebo musela přijít i nadstavba?
Tím, že to bylo na konci sezony, už jsem sice neměl tolik sil jako na jejím začátku, ale díky tomu, že v týmu jsem byl nový, do zápasů jsem naskakoval až z lavičky a nehrál tolik minut, to zase nebyl takový problém. Pro mě největší rozdíl byl, že jsem nastupoval výhradně na pozici pět, tedy na místě klasického pivota, kde jsem v národním týmu nebo v Polsku hrál jen nárazově. Já jsem ale od začátku věděl, že to takhle bude a byl jsem na to připravený.

1524MjR.jpg

S kým jste se musel na centru pasovat ve čtvrtfinále proti pozdějším finalistům z Trenta?
Trento hrálo taky v poměrně malé sestavě, jejich „pětka“ ze základu byla snad ještě menší než já. Taky hráli spíš rychlý agresivní basket s malou sestavou a to pro mě nebyl problém. Nemusel jsem se prát s žádnými kluky s 215 čísly. Určitě mi pomohlo i to, že jsem byl v lize nový a pro obranu jsem byl trochu neznámou, i když dnes není problém sehnat sestřih s hrou kohokoli.

Na konci prvního těsně prohraného čtvrtfinále na domácí půdě zřejmě došlo k velké nespokojenosti části fanoušků s výkony sudích. Něco přiletělo z hlediště a vy jste museli druhý domácí duel sehrát před prázdnou halou. Co se stalo a byli jste sudími skutečně poškozeni?
Myslím, že rozhodčí nám „nepomohli“. V té koncovce bylo několik momentů, které mohly být odpískány na obě strany, ale pískalo se proti nám a místní to nesli velmi těžce. Když po zápase rozhodčí odcházeli, někteří příznivci po nich házeli pet lahve s vodou a my kvůli tomu museli hrát  druhý zápas za zavřenými dveřmi.

Byl to v rámci klubového dění výjimečný exces?
Nebylo to tam na denním pořádku. Fanoušci to prožívají hodně, ale něco takového se stalo asi po dlouhé době. Když jsem později s některými fandy mluvil, říkali, že většina lidí tam je v pohodě, nejsou agresivní a tohle byla výjimka.

Jsou v Itálii nároční nejen na sudí, ale i na vlastní hráče?
Co jsem slyšel, tak bych řekl, že spíš nebyli spokojení s prací trenéra. O hráčích jsem nic neslyšel. Jistě jsem nevěděl, jaké byly na začátku sezony cíle klubu, ale jak jsem to viděl já, kouč odváděl dobrou práci, tým po základní části skončil čtvrtý a Trento, se kterým jsme vypadli, a které prohrálo až ve finále s Milánem, ukázalo, že mělo dobrý tým a zasloužilo si dojít tak daleko. Pro nás to nebyl tak velký neúspěch, ale jistě fanoušci to mohli brát jinak.

Vy jste příznivcům přišli poděkovat po druhém zápase, který jste jasně vyhráli, až ven před halu, kde jich spousta povzbuzovala alespoň skrze zdi haly….
Byla jich tam asi tisícovka a ještě hodinu a půl po zápase, když jsem odjížděl autem z areálu, museli všude kolem stát policisti. Jenže když jsem projížděl tím hroznem lidí, stejně jsem vůbec neviděl, kam jedu. Všichni mi klepali na auto a bylo to něco neuvěřitelného. Bylo od nich super, že přišli i tak, dívali se na projekci venku a povzbuzovali nás aspoň na dálku.

Bylo fanoušky při utkání uvnitř haly slyšet?
Občas jo, když se třeba otevřely dveře ven. Jinak jsem ale během utkání žádné povzbuzování nezaslechl.

Když jste šli příznivcům po výhře ven děkovat, někteří hráči z toho nevypadali dvakrát odvázaně. Byli i naštvaní, že právě kvůli některým neukázněným tifosi se muselo hrát v prázdné hale?
To ne, spíš šlo o to, že venku byla poměrně zima. Bylo jedenáct večer a oni nás vyhnali ještě v těch mokrých dresech ven, z čehož ne všichni byli nadšení. Snažili se tak jen rychle poděkovat a hned se vrátit dovnitř, aby nenachladli.

Byla to ve vaší kariéře unikátní zkušenost, hrát play-off nejvyšší soutěže v prázdné hale?
No, bylo to zajímavé. Přineslo to na jedné straně i takový klid, po té první porážce jsme byli koncentrovanější, soustředili se jen na basket a ne na dění kolem.
 


V Itálii jste nakonec zůstal i nadále, jen v jiném klubu. Padaly v létě do úvahy i jiné možnosti?
Měl jsem ještě dvě konkrétní nabídky z Polska, ale s agentem jsme čekali dál - na několik italských týmů. Byl jsem trochu zklamaný, že se neozvalo Avellino a nepovedlo se totéž, co před časem v Manrese, kde jsem dohrával sezonu a pak tam pokračoval i dál. V Avellinu se ale změnil trenér a tím pádem i velká většina kádru.

Jak tedy vzniklo angažmá v Pistoie?
I tam vyměnili trenéra a snad kromě jednoho italského mladíka taky celý kádr. Nevím, jestli tak rozsáhlé změny jsou v Serii A běžné, ale těch změn trenérů i hráčů v létě proběhlo docela hodně. Já měl ještě nabídku z druhé italské ligy, od týmu s ambicemi na postup, ale nakonec jsem se rozhodl pro Pistoiu. Přece jen je to nejvyšší soutěž.

Pistoia v minulé sezoně skončila na 13. místě, jak byste klub představil?
Určitě budeme hodně mladý tým a nedokážu říct, co od nás čekat. Budu tam já, tuším, že čtyři Američani a pět Italů. Od kluků vím, že v týmu může být buď pět cizinců a pět domácích anebo šest cizinců a šest domácích, aby to bylo vyrovnané. Pistoia se rozhodla pro variantu 5+5 a já budu z cizinců jediný ne-Američan. Naším hlavním křídlem bude Dominic Johnson, který v minulé sezoně hrál za Benátky (vítěz základní části), rozehrávač Kerron Johnson přišel z německého Ludwigsburgu (semifinalisty Ligy mistrů), jeden nový hrýč je z PAOKu Soluň a domácí budou většinou mladí kluci do 22 let. Celkově tedy budeme spíš mladší tým a budeme muset hrát rychle a agresivně. Play-off by pro nás byl velký úspěch, ale na takové úvahy je ještě brzy.

Jaká bude vaše role, když s 206 centimetry budete nejvyšším hráčem týmu (pokud v něm nebude i další Čech Adam Pecháček, který se s Pistoiou od poloviny srpna připravuje spolu se Srbem Nikoličem, při obsazené cizinecké kvótě je ale jejich další osud nejasný)?
Když jsem o své herní pozici s novým trenérem mluvil, tak dobře věděl, že se líp cítím na „čtyřce“, ale bude chtít, abych hrál na obou podkošových pozicích.

Italská liga se zdá nějak menší.
Zatím jo, ale když jsem hrál Ligu mistrů ještě s Radomí proti Benátkám, tak ty měly dva velké pivoty s 212 nebo 214 centimetry. A Milán jako euroligový tým má na „čtyřkách“ a „pětkách“ samé kluky přes dva metry. Bude záležet, jakou soutěž kdo hraje, navíc každý tým se to snaží dělat po svém.   




Foto a video: Pistoia Basket