Díky, Mirsade. Teď už dávám i Turky

EXKLUZIVNĚ S JAROMÍREM BOHAČÍKEM Brad Stevens, kouč semifinalistů NBA z Bostonu, už v basketbale rozlišuje jen tři herní pozice – hráče schopné dobře ovládat míč, pak křídla a podkošové hráče. Podobný přístup razil v pražském USK i slovinský kouč Mirsad Alilovič, který nerozlišoval pozice na perimetru. Hráče tu vedl k univerzálnosti a všestrannosti. Vyplývá to ze slov úřadujícího MVP Kooperativa NBL Jaromíra Bohačíka, který z dvouleté školy u „jihoslovanského“ experta aktuálně těží ve větším než malém množství, a s Martinem Peterkou soutěží o pomyslnou trofej pro „Největší překvapení“ letošní reprezentační sezony, což dokumentoval velkým výkonem v přípravě s Turky, kdy hrál druhé nejdelší minuty (34), byl top skórer s 16 body a také druhý nejlepší v plus/minus (+7).

Jaromíre, jak se cítíte v novém světě? Letos jste během pár měsíců získal trofej pro MVP NBL, angažmá u mistra a nyní ze dne na den i roli druhého rozehrávače nebo „vodiče míče“ v reprezentaci, a to už i v náročných zápasech, jakým byl ten s Tureckem…
Je to úžasný. Zatím dostávám na hřišti hrozně moc prostoru a to je samozřejmě snem každého hráče. Je to možná až k neuvěření, co se právě děje, že jsem přišel z české ligy do reprezentace a ze dne na den dostávám tolik minut.

Je ta nová role vždycky jen plusová, nebo už těch nových herních povinností máte až nad hlavu?
Nemyslím, že by se teď po mně žádalo něco extra. Chce se po mně, abych hrál basket a to dělám skoro celý svůj život. Jsem za to strašně rád.



Vy teď ovšem máte v ruce i dost míčů a stále častěji suplujete roli druhého rozehrávače, což není vaše původní herní pozice.
Tahle obměna mé herní role začala už pod trenérem Alilovičem v USK. Jeho přístup je, že se herní pozice v podstatě stírají. Neexistují pozice 1, 2, 3, ale hráči na perimetru by všichni měli umět vyvézt balon nebo zahrát pick-and-roll a tam to tedy začalo. Pro mě to tedy není úplně nové, protože už v lize jsem se na rozehře objevoval, když si to situace žádala. A zase se tak musím vrátit k tomu, že mě trenér Alilovič dobře připravil.

Asi mu teď hodně děkujete. Mít jinak zaměřeného trenéra, nejspíš by to teď byl větší náraz.
Tohle omíláme pořád dokola – všichni, kdo pod trenérem Alilovičem na USK hráli, dostali strašnou školu, a i když ten jeho vojenský dril a požadavek na permanentní absolutní koncentraci kladly na hráče vysoké nároky, někam nás to posunulo a zanechalo to v nás hlubokou stopu. Takže souhlasím - díky Bohu za něj. (směje se)

Hned po zápase s Tureckem jste zmínil, že nechcete být jen podavačem míčů kolegovi Satoranskému, což jste v řadě případů i názorně demonstroval. V závěrečných minutách, kdy se mu od ostatních míče stále vracely zpět do ruky, kolik bylo zapotřebí odvahy podniknout něco i sám, abyste to při lámání zápasu narval přes obránce do koše hlava nehlava?
Tohle nesouvisí s odvahou, v postupném útoku se ty situace prostě takhle čtou. Zaprvé „Saty“ (Satoranský) už byl na hřišti hrozně dlouho a nastala situace, kdy jsem hrál pick-and-roll já a přebral mě vyšší hráč, což bych měl využít. Takže tohle o té situaci rozhodlo a mně se pak nějak povedlo dopravit míč do koše.

Prý se pro vás podobná pozice častějšího vodiče míče chystá i v Nymburce.
Tohle ještě vůbec nevím. Po sezoně jsem se začal připravovat v národním týmu a tam to takhle funguje. Trenér i já jsme teď v reprezentaci a o Nymburku jsme se ještě vůbec nebavili. A jestli to jde očekávat? Je to možné a já bych byl jedině rád. Každý hráč má rád míč v ruce, cítí se pak víc ve hře a je jednodušší se dostat do zápasu. A hráč na mé pozici těch balonů má v ruce víc, takže proč ne?

Vy jako křídla máte teď za úkol pomáhat s vyvážením míčů. Co dalšího se z těch rozehrávačských kompetencí přidává v postupném útoku?  
Není přímo určené, co, kdy a jak, ale občas jsou signály postavené tak, že s míčem hraje hráč na pozici 2, využívá pick-and-rolly a vytváří různé situace. Všem je jasné, že Tomáš (Satoranský) nemůže tahat celých 40 minut a i my ostatní se musíme přidat a něco vytvořit.

Když jste útočili v duelu s Turky proti soupeřům, kteří čerstvě podepsali do NBA nebo mají za sebou už řadu sezon v Eurolize, co bylo při prosazování se přes jejich těsnou agresivní obranu nejtěžší?
Oni mají výborné typy na celoplošný presink, střídali zónový s osobním a člověku se to špatně četlo. Tenhle presink většinou slouží ke zpomalení útoku, aby vzal útoku co nejvíc času, a není to ani o nějakých ziscích. Nám to ale rozhazovalo postupný útok, když už jsme se dostali na jejich půlku. Těm změnám obran se čelilo dost těžko a podle toho vypadalo i skore. My se navíc snažili o dost podobné věci, takže se oba týmy naháněly po celém hřišti.



I při menší výšce vaší sestavy pod košem docházelo v útoku k celé řadě „mismatchů“ po tureckých přebráních, ale většinou se nepodařilo dostat míč včas na pivota dolů, když ho bránil třeba malý guard Guler. Budete na tomhle ještě muset hodně popracovat?
Určitě ano. Tím, jak nemáme na pivotu extra vysoké hráče, soupeři proti nám clony hodně přebírají, přitom ale vznikají i tyto „mismatche“ a my malí nemůžeme odehrát celých 40 minut jenom zvenku. Musíme nacházet i naše dlouhé dole. S Turky se nám to nedařilo, a když ano, bylo to později, než míč měl přiletět, a kluci už to měli těžší. Musíme na tom zapracovat a při „mismatchích“ je dole pořádně „nakrmit“.      

Přesuneme-li se k tureckému útoku, tak soupeř prakticky každou hru s míčem začínal přes nějakou clonu. Jak složitě se vyrovnávalo s tímhle?
Je to tak, ale takový dnes basket je. Bez clony na balon už se skoro nehraje, útok s ní začíná, nebo končí, je třeba se na to připravovat a člověk se musí snažit, aby dostal co nejméně ran. (smích)

Oproti zejména druhému zápasu s Gruzií si Turci také dávali velký pozor na zbytečné ztráty, čímž vám nenabízeli šance na brejky.
Je fakt, že my potřebujeme hrát rychle nahoru a hlavně to chceme, protože na to máme vhodné typy. Naši kluci na pozicích 4 a 5 jsou k tomu rychlostně vybavení. Turci ale ztrát moc neměli, je to velice zkušený tým a i při našem tlaku to překonávali docela pěkně. I tak jsme ale něco dopředu zahráli.

35 minut hrající Tomáš Satoranský, čelící trvalému zdvojování a přebírání od soupeře, si v závěru i sám řekl o střídání. I vy jste si odkroutil nebývalých 34 minut, jak jste na tom byl v koncovce se silami?
Všechno, co je nad 30 minut, už je docela dost, ale člověk si musí ve hře najít nějakou chvíli, kdy si trochu „odpočine“. Já si ale myslím, že Tomáš to zvládal dobře, jen si rozumně uvědomoval, že je to pořád jen příprava a že ho bude potřeba hlavně později (na ME), a proto si i řekl o střídání. On je jinak na tu zátěž v reprezentaci zvyklý, tolik minut hraje pořád, takže bych se nebál, že byl nějak extra unavený. A jestli jsem se před nástupem do repre kempu chystal sám? Tak v Ostravě tomu tak bylo, snažil jsem se přijít připraven.

Vy jste se během zápasu několikrát bavil s rozehrávačem Turků Bobbym Dixonem. Co jste si vykládali?
(směje se) Trochu jsme si dovysvětlovali některé situace, protože ať chceme, nebo ne, každý to vidí jinak. Většinou to ale začíná u rozhodčích, že někdo s nimi má nějakou konverzaci a další na to naváže a podobně.

Když vy proti němu stojíte na hřišti, máte o dvacet čísel víc. Umíte si teď líp představit, jak se 178 centimetry mohl vyhrát Euroligu a jak může s přehledem fungovat na této elitní úrovni?
Je to něco úžasného. Nutno ovšem říct, že je to zázračný střelec a člověk to musí mít při jeho bránění pořád v hlavě. Hlídáte si tak hlavně tu střelu zvenku, on to ale dobře ví a velice chytře umí jít i dovnitř. Řeší situace velmi dobře a jen ukazuje, že ty centimetry nejsou všechno.