Amík Dixon: Nároďák mě hodně potřeboval

18.08.2017 - red
počet přečtení: 1199
vytvořeno 18.08.2017, upraveno 18.08.2017

S BOBBYM DIXONEM AKA ALIM MUHAMMEDEM Stál na lavičce v parčíku před pražskou halou Královka, kde pár desítek minut zpátky rozhodl přípravný zápas s Čechy. Připomínal v tu chvíli lodivoda na kapitánském můstku. A nemínil z něj sestoupit ani během rozhovoru, jako by si chtěl užít tu řídkou chvíli, kdy je v basketbalovém prostředí vyšší než ti druzí. Na kurtu se mu to při pouhých 178 centimetrech může podařit jen těžko, neboť v turecké lize, Eurolize a na reprezentační úrovni se prckové jeho vzrůstu prakticky nevyskytují. Željko Obradovič ale musel dobře vědět, proč si tohoto „čertíka“ s válečnickým srdcem před dvěma lety vytáhl z týmu Izmiru, který tehdy Fenerbahce porazil v tureckém play-off. A udělal z něj šéfa letošních vítězů Euroligy.    

„Jasně, že to s touhle výškou není snadné, zvlášť na téhle top úrovni v Evropě,“ neskrývá Američan, jenž už dva roky reprezentuje Turecko. Hned ale vysype z rukávu důvody, proč to i s necelým metrem osmdesáti tak famózně „dává“.

„Sám se považuju za opravdu dobrého hráče. Jsem malý, ale zase mám řadu jiných schopností - jsem dost odolný, tvrdý i dost šikovný, což tu menší výšku pořeší. Jsem hodně dobrý i v řízení týmu, mám už dost zkušeností, skvěle střílím a vím, jak koho zapojit do útoku. A většinou se nám daří vítězit, takže to celkově není tak složité.“

1049NzQ.jpg

Tak vypadá sebevědomí v podání někoho, kdo měl vždycky ten nejlepší vzor. Nikoli basketbalový, ale boxerský. Byl jím Muhammad Ali. Když se Dixon dal do služeb turecké repre, jméno a příjmení legendy prohodil a přijal je za svá. V zápisech o utkání tak během sezony je Bobbym Dixonem, ale v létě se stává Alim Muhammedem.

„Chtěl jsem tímhle vzdát svému hrdinovi poctu. Tím, že budu používat jeho jméno. Nikdo mě ale k používání jiného jména pro turecké účely nenutil, já si to tak vybral sám,“ ubezpečí.

A na „Aliho“ se prý už i bezpečně otočí, když jej někdo osloví. „Jasně, už jsem na to zvyklý, nějaký rok to trvá. Než jsem začal hrát za Turecko, nikdy jsem sice neměl ani podobnou přezdívku, ale sám pro sebe jsem Alim byl i dřív,“ přiznává své pouto k legendárnímu boxerovi.

Mrzelo Dixona, že se v Praze nemohl jako se soupeřem utkat se spoluhráčem z Fenerbahce Janem Veselým?

„Neee!“ zasměje se. „S ním by to byla velká fuška, kdyby tu byl. Na druhé straně by ale bylo i fajn si proti němu zahrát.“
 


Český power forward se z blížícího se ME omluvil kvůli všeobecné únavě po náročné sezoně, kdy Fenerbahce vyhrál domácí ligu a také Euroligu, v níž se poprvé hrála 30kolová základní část, a její účastníci tak v podstatě odehráli dvě sezony v jedné.

„Já se po skončení sezony cítil stejně vyčerpaně. Turecký nároďák mě ale hodně potřeboval a já cítil, že musím přijet. A reprezentovat Turecko jsem prostě chtěl,“ říká rozehrávač.

Jiný americký playmaker, Aaron Jackson, který letos skončil své dlouhé angažmá u CSKA, nedávno veřejně obžaloval krutost evropského basketbalu na nejvyšší úrovni, zejména nyní při 30kolové Eurolize se spoustou cestování a tvrdých tréninků k tomu. A podotkl, že ti hráči z Evropy, kteří mají tu šanci, se snaží „utíkat“ do NBA, která se aktuálně dá po stránce fyzického opotřebení zvládat snáz. Bobby Dixon ale není z těch, co by si nad dobrým džobem stěžovali.

„S tím programem a dvěma dlouhodobými soutěžemi je to samozřejmě tvrdý chleba, ale takové to bylo celý můj život. Moc o tom radši nepřemýšlím. Program je prostě takový a musíš se s tím poprat a já si na nic nechci stěžovat. Rád věci zvládám,“ říká chlapík, který hraje pro jednoho z nejnáročnějších koučů basketbalové historie.

Také ale pro kouče, který umí být uznalý, a to někdy až nebývale. Když právě Dixon ve své první sezoně ve Fenerbahce vybojoval v euroligovém utkání s Chimki na půlce míč a byl z toho snadný brejkový koš, Obradovič na začátku následného timeoutu přišel ke svému novému playmakerovi a zuřivě jej objal. Jak často k takovým erupcím emocí u devítinásobného vítěze Euroligy dochází?   
 


„U něj záleží na tvém nasazení a vášni, s jakou hraješ. Když ti to v nějakém zápase nejde v útoku, nijak moc mu to nevadí, ale co sleduje, je energie a nasazení, s jakým hraješ. A pokud do toho dáváš všechno v obraně, bude vždy na tvé straně,“ zdůrazní Bobby Dixon.

Odmítá však, že by právě on byl tím, na koho přísný srbský kormidelník křičí nejméně.

„Ne, řve na každého, ale má to své hranice. Nepatří k ukřičeným trenérům. Za vším, co dělá, je nějaká metoda. Chce z tebe něco dostat, a většinou když na mě zařve, já na to zareaguju. Nemám s tím žádný problém,“ praví Američan, než konečně sestoupí z lavičky a zmizí spolu s kolegy z repre v přistaveném autobusu.