Těžká úvodní zkouška stoického kouče

S TRENÉREM LVŮ U18 LUBOŠEM BARTONĚM Jeden by možná řekl, že ho tam nahoře někdo nemá rád. Po polovině mistrovství Evropy přišel o dvě křídla ze základní pětky, včetně lídra týmu. A jeho první dlouhý musel těsně před turnajem na operaci se „slepákem“. Takovou kariérní premiéru v roli hlavního trenéra, navíc u reprezentace, by nejspíš nechtěl zažít nikdo. Euroligový vítěz a bývalý kapitán dospělých lvů Luboš Bartoň se ale k moři překážek postavil čelem. Jako k mnohdy nevyhnutelné součásti trenérského řemesla, které letos - po několika letech asistování u barcelonské mládeže - začal poznávat se vším všudy i z velícího můstku. Od podzimu už i jako hlavní kouč prvního týmu kadetů v katalánském velkoklubu. Nyní už se ale veškerá pozornost stočí na nedávný B-divizní šampionát U18 v makedonském Skopje, kam mladí lvové cestovali s cílem probít se do divize A, ale po řadě problémů se museli spokojit s 5. příčkou. Jejich trenér nyní bude vyprávět nejen o složitých turnajových peripetiích, ale i o svém přístupu a až nečekaném klidu na lavičce, svých zraněných a nemocných mužích, „velké nizozemské pasece“, zásadním zlomu v polovině turnaje, bolesti trestných hodů, nakonec až nečekaně solidním útoku, jednotlivých ročnících, nejkomplexnějším Patrickovi, první větší zkušenosti s nejlepší českou mládeží a také o tom, co musí zlepšit.

Kouči, máte za sebou reprezentační a vlastně i kariérní premiéru v roli „head coache“ a hned takový kopec smůly – jeden ze dvou klíčových hráčů Kovář musel před ME na operaci slepého střeva, druhý lídr Krejčí odehrál jen 4 zápasy, stejně jako další křídlo, člen základu a výborný trojkař Tělecký. Jak vás tohle drtilo?
Každý tým má nějaké problémy a jako velkou smůlu bych to nebral. Samozřejmě z pohledu větších šancí na postup do divize A to určitá smůla byla. Na druhou stranu se tohle nedá ovlivnit a je zbytečné se tím příliš zaobírat. Navíc ani nevíme, jak by to dopadlo v plné síle.



Pro Luboše Kováře (na prvním snímku), vašeho jediného hráče se zkušeností z NBL, po čerstvé operaci a tréninkovém výpadku nejspíš nebyl jednoduchý zejména rozjezd do turnaje.
Musím říct, že si hodně vážím Lubošovy snahy na mistrovství Evropy vůbec odjet. Pro tým odvedl maximum a jsem si jistý, že bychom bez něj nehráli ani čtvrtfinále, protože soupeři ve skupině Izrael a Nizozemsko byli jinak nad námi.

A jak vážné byly zdravotní trable Krejčího s Těleckým (na následujícím snímku)?
Tělecký měl už během čtvrtého zápasu turnaje proti Nizozemcům náběh na horečku, po utkání padnul do postele a další tři dny jsme ho kvůli vysokým horečkám neviděli. A Krejčí po pěti minutách zápasu s Makedonií, což bylo poslední utkání ve skupině, šel po balonu, soupeř na něj skočil a trochu mu hnul s kolenem. To je hrozně nebezpečné zranění, protože jakmile koleno není stabilní, hrozí velké riziko závažnějšího zranění.  

Nakolik obě křídelní absence snížily šance na postup ze čtvrtfinále? 
Určitě to naše šance snížilo, myslím, že mít aspoň jednoho z chybějících hráčů, tak postoupíme. Slovinci byli jasně hratelní, ale to už je další diskuse, do které bych se nechtěl pouštět. Nejhorší na tom bylo, že jsme měli špatnou rotaci, protože nám vypadli z té užší osy dva hráči na perimetru a jejich minuty byly těžko nahraditelné.



Nicméně i s Krejčím a Těleckým se nepovedl začátek důležitého skupinového duelu s Nizozemím, manko už se pak nedohnalo a byla to porážka, která znamenala druhé místo ve skupině, a tím i těžší čtvrtfinále. Ač jste v průměru měli o centimetr vyšší tým, vypadalo to, že ústřední duo pivotů soupeře vás pod košem i celkově na doskoku zastavilo, navíc vás tížilo 22 ztrát i 11 minutých šestek, nemluvě o spoustě pokažených brejků…
Tenhle zápas nám v plánech nadělal „velkou paseku“. Sletěli jsme tu z oblak „po hubě“ rovnou na zem. Vůbec jsme nebyli připravení na fyzickou hru soupeře, jak pod košem, tak ve hře 1 na 1. Chyběla nám fyzičnost pod košem, kdy naši dlouzí Fuxa, potažmo Kulich ještě neměli na to se se soupeři měřit. Řekl bych, že jsme se úplně zavřeli do sebe a kluci ani nebyli s to pořádně vnímat mé pokyny. Vzpamatovali jsme se až po nějakých 25 minutách a ještě jsme s velkým štěstím zvládli srazit manko na 16 bodů, což nám v minitabulce s Nizozemskem a Izraelem zajistilo postup do čtvrtfinále.

Po 8 bodech v první půlce s Nizozemci už pak nic nepřidal Krejčí (na následujícím snímku). Narazil tu na své aktuální limity?
Víťa první poločas a vlastně celý zápas neměl dobrý. My jsme ale celkově nezahráli dobře, hráli jsme hodně individuálně. Jakmile hra neplynula přirozeně, dostávali jsme se často do situací 1 na 1 a tam jsme neměli šanci. Nebyli jsme schopní si poslat balon a atakovat nepostavenou obranu. Nutno ovšem říct, že Nizozemci měli dobrý herní plán, který jim vyšel. Naše neukázněnost v rámci systému hry jim k tomu ale dopomohla. Víťa se to samozřejmě snažil strhávat na sebe, ale tím pádem nehrál svůj nejlepší basket a ty pozice jsou pak pod tlakem, s kontaktem a v tomhle na sobě musí ještě zapracovat.

Porážka s Nizozemci znamenala čtvrtfinále se Slovinci, kde jste byli většinou pozadu. Už to líp při tom oslabení nešlo?
Proti Slovincům to bylo jedno z lepších utkání, měli jsme ale příliš úzkou rotaci a nemohli jsme produkovat ten basket, co jsme od začátku přípravy chtěli, po stránce nátlakové obrany i dalších věcí. Tady jsme se stáhli a snažili se soupeře přeskákat a přetlačit pod košem, kde v tomhle utkání byla naše síla. Z různých důvodů to ale nevyšlo. V závěru jsme se ještě ve skore přiblížili natěsno, ale obrat už byl hodně nepravděpodobný.

Znamenalo by jít z prvního místa skupiny v čtvrtfinále na Švédy a pak v semifinále na Estonce velký rozdíl? Na druhou stranu bylo reálné Nizozemce, kteří celý turnaj vyhráli, ve skupině skolit? 
Jistě jít z prvního místa na Švédsko by bylo snazší, i pak z pohledu semifinále. My jsme na mistrovství museli jet s mentalitou, že vyhrajeme každý zápas a nebylo moc co řešit, proti komu se kdy co bude hrát. I to Nizozemsko by se třeba při postupu do finále dalo porazit.

Zajímavé bylo, že první tři zápasy tým vypadal herně velmi solidně, zvládal náročnou nátlakovou obranu, ale od zápasu s Nizozemím, kdy hráči poprvé narazili na větší odpor, jako by se něco změnilo. Jak jste tuto fázi turnaje viděl vy? 
S obranou jsem byl spokojený do poloviny turnaje, než jsme narazili na Nizozemce, kdy se to začalo hroutit. Možná nás ostatní i prokoukli a všimli si našich slabin, které jsme do té doby snad líp maskovali. Taky jsme se horšili ve hře 1 na 1 a málo si vypomáhali. Naše síla byla v tlaku na míč, s tím, že ostatní hráči jsou hned připraveni vypomoct, jakmile se soupeř s míčem dostane do úniku nebo se snaží hrát 1 na 1. Tohle se nám dařilo první tři zápasy plnit, pak to ale z naší hry vyprchalo a obrana se postupně horšila. Taky je třeba dodat, že nátlakovou obranu většinou dělají perimetroví hráči, a jakmile jsme dva z pěti ztratili, těžko jsme to mohli vydržet po 40 minut. Navíc jsme pak hráli proti lepším perimetrovým týmům, jakými byli Nizozemci, Slovinci, nebo i Portugalci.



Hlavně v první půlce turnaje bylo ve vaší hře i hodně faulů, kterých měl tým na ME třetí nejvyšší počet. Vyplývaly hlavně z agresivní obrany, kterou jste požadoval, nebo se objevovalo i hodně zbytečných zákroků?
Když jsme chtěli bránit agresivně, docházelo i k situacím, kdy se ty fauly udělají. Důležité je nedělat hloupé fauly, tedy nepresovat soupeře tak, aby se to pískalo v situacích, kdy už máme 4 fauly ve čtvrtině. Tohle se nám párkrát stalo, ale postupně jsme to omezili. Rozhodně to už bylo lepší než v přípravě. Vůbec nejhorší je faulovat jako poslední řešení v situacích kolem koše, kdy z toho hrozí koš s faulem, nebo minimálně trestné hody. To jsme se snažili omezovat a víceméně jsme to splnili. Žádný trenér neřekne, že chce faulovat, ale vždycky je dobré hrát na hranici faulu a mít tak nastavený celý tým.

Útok byl celkově devátý s průměrem 77,5 bodu, trojky jste měli osmé s 33,2 procenta, ve ztrátách jste byli devátí nejlepší se 14,5 a v šestkách až jednadvacátí s 58,4 (173/101), přičemž jste jich házeli skoro nejvíc. Jaké týmu dáte za ofenzivu vysvědčení?
Přiznávám, že jsem na ME jel s velkými obavami. Náš útok byl v přípravě dost špatný, po stránce střelecké úspěšnosti i celkového rytmu hry. Nedokázali jsme zahrát protiútoky, nebo jsme je dobře nezakončovali. Z toho pohledu je průměr 77,5 bodu velmi dobrý, totéž platí o trojkách. Ztráty jsme měli po prvních třech zápasech na průměru 11, pak nám to spadlo až skoro na 15, což ale stále není vyloženě špatné. A trestné hody jsou samostatnou kapitolou – tam jsme se sráželi sami. Ve čtvrtfinále proti Slovinsku, kde se hrálo o každý bod, jsme jich zahodili strašně moc. A s tím se tyto těžké zápasy hrozně složitě vyhrávají. Byli jsme agresivní a šestek házeli docela dost, a mít procento o 10 procent lepší, už se bavíme za celý turnaj o 15 až 20 bodech navíc, což je opravdu velký rozdíl.    

Co vám tahle první zkušenost s nejlepšími zástupci české mládeže ukázala?
Rozhodně to, kde mají kluci velké mezery, hlavně pokud jde o individuální techniku, zakončování a vůbec rychlost provádění různých věcí. To má pak za následek i slabší psychickou stránku. Těžko potom někomu říkat, ať je mentálně silnější, když nedá trestné hody, zpod koše či otevřené střely anebo když přichází o míč v kontaktu, při větší rychlosti, nebo řeší špatně různé situace.   



Co týmu chybělo proti nejlepším celkům turnaje?
Rozhodně fyzičnost, těžko jsme se dostávali ke koši a zakončovali tam, ať s kontaktem, nebo bez něj. Celkově jsme měli i hodně málo smečí, hra nad obroučkou jako by úplně vymizela z našeho repertoáru. Na celém turnaji jsme měli jen pár hezkých akcí. Pak to byly trestné hody, které - nevím proč - byly opravdu „trestné“. Netuším, co se s českými kluky děje, že v tomhle propadávají. Měli bychom být jedni z nejlepších v Evropě, minimálně v té divizi B. Skončili jsme ale naopak na chvostu. 

Jak naplnily očekávání jednotlivé ročníky?
Ročník 2001 očekávání splnil. Böhm (top skórer týmu s téměř 16 body, na předchozím snímku) vytěžil maximum z absencí Krejčího s Těleckým v posledních čtyřech zápasech. Jeho bodový průměr šel rapidně nahoru. Své si odvedl Sýkora, hrál dobře, já ho zkoušel i na rozehře, kde víceméně obstál, ale určitě má co zlepšovat. Noumeros zahrál výborně ve čtvrtfinále se Slovinci, v ostatních utkáních jsem se ho snažil pouštět do situací, kde nám mohl pomoct, ale nebylo to úplně nej. A Vyroubal před turnajem laboroval měsíc se zády a na ME nebyl úplně ve formě. Z ročníku 2000 měli být stěžejními hráči Kovář a Krejčí, z nichž první byl čerstvě po operaci slepého střeva, a druhý po dlouhé sezoně, přičemž na začátku pátého zápasu turnaje došlo k jeho zranění. Bylo to tedy složité. Ostatní předvedli svůj průměr až podprůměr, v posledních třech zápasech tak byla rotace zúžená na základní pětku plus víceméně jednoho náhradníka.     

Asi nejkomplexnější výkony z týmu podával urostlý rozehrávač Patrick Samoura (na následujícím snímku). Je jeho budoucnost i v reprezentaci dospělých?     
To, že podával nejlepší a nejkomplexnější výkony, určitě platí. Hlavně je podával stabilně. Své si odpracoval už v obraně, kde měl většinou na starosti nejlepší hráče soupeře, byl znát na doskoku a snažil se plnit úkoly i v postupném útoku, kde jsme přes něj hodně hráli do dolního postavení. V tom nám hodně pomáhal a vyplýval z toho i jeho vysoký počet asistencí. Doufám, že budoucnost má a to, kam to dotáhne, bude záležet na jeho střelbě (na ME trojky 7 procent, dvojky 52). 



Pokud ještě přidají, kteří další hráči mají na to jednou se posunout mezi dospělé lvy?
Ještě je brzo vynášet soudy. Někdo má větší potenciál, někdo menší. Jistě jména jako Krejčí, Kovář, Böhm vypadají jako jasné volby, ale těžko říct, co se v nejbližších pěti letech stane.

Jakou zkušeností bylo ME pro vás osobně, když jste z role asistenta v Barceloně poprvé vystoupil na velící můstek u reprezentace?
Byla to nová zkušenost, na druhou stranu jsem na to byl dost dobře připraven. Musel už jsem brát v potaz, že jsem nejen koučem hráčů, ale i lídrem trenérského týmu, na což člověk vždycky nemyslí. Je tam už i spousta organizačních věcí a rozhodování, což navenek není vidět, a to byla výborná zkušenost.



I po velkých chybách hráčů jste většinou zachovával stoickou figuru. Jak jste se dokázal kontrolovat a zůstat v klidu? Anebo jste vybuchl až v šatně?
Pro každého trenéra, hlavně v těchto kategoriích, je hrozně těžké si určit, jak reagovat na chyby hráčů. U chyb existuje spousta kategorií. Záleží, jestli se opakují, nebo z čeho plynou – zda z nedůslednosti, ze špatného soustředění, nebo jde o totální kiksy, případně o chyby, které ani není třeba komentovat. Jakmile vidím, že můj hráč je s psychikou dole, snažím se, abych ho dál nesrážel svými komentáři a pokouším se mu pomoct. Nutno ale říct, že někdy už to i na křik bylo. Snažil jsem se za žádných okolností nepanikařit, ovšem v zápase proti Nizozemsku už přišly i momenty, kdy jsem opravdu nevěděl, co klukům říct. 

Jaké úkoly vyplynuly z letoška pro nejbližší sezonu a příští léto? 
Mým cílem pro příští rok bude, aby se hráči pod mým vedením zlepšili, a to hlavně po individuální stránce. Většina našich tréninků tak bude zaměřena na individuální činnosti a s tím skloubíme nácvik některých taktických věcí, což se nedá dělat trvale, ale nárazově ano. Já hráče samozřejmě nemůžu předělat, na druhou stranu musím využít toho, že poprvé v sezoně hrají proti vrstevníkům, kteří jsou taky na velmi dobré úrovni, a ne jako třeba v klubu, kde možná s výjimkou týmů jako USK mezi ostatními výkonnostně vyčnívají a nepotkávají se tak denně se stejně dobrou konkurencí. V tomhle je výhoda reprezentačních srazů a já se toho budu snažit maximálně využít.