Sám bych rád věděl, co za tím je

30.08.2018 - red
počet přečtení: 1410
vytvořeno 30.08.2018, upraveno 30.08.2018

S KOUČEM LVIC U18 VIKTOREM PRUŠOU Oddanost Jana Bobrovského hře pod bezednými koši zřejmě nemá žádných hranic. Jak jinak si vysvětlit, že 73letý legendární muž i v minulé sezoně plnil na lavičce brněnských Žabin roli asistenta o 40 roků mladšímu kolegovi a k tomu jej následoval jako „hledišťový konzultant “ i do 600 kilometrů vzdáleného Udine, aby svého „žáka“ podpořil i na mistrovství Evropy osmnáctiletých mladých dam, kde Viktor Pruša debutoval na pozici reprezentačního head coache u českých lvic. Tenhle vousatý chlapík v Kristových letech má vůbec ty nejlepší učitele. Minulé dva roky u stejného týmu asistoval nyní 61letému Kenu Scalabronimu, od nějž pochytil mnohé z jeho až otcovského přístupu. Teď už je však řada na něm. Při své premiéře si nevedl vůbec zle – mladé Češky dovedl k šestému místu v divizi A, když je jediná výhra na závěr s Belgií dělila od účasti na světovém šampionátu U19. Nyní už ovšem předejme slovo kormidelníkovi, s nímž zabrousíme do mnoha zákrutů a komnat letošní léto veleúspěšného ženského basketbalu „Made in Czech Republic“.

Pane trenére, jak se to ve vás i s odstupem mele? Většinu ME jste odehráli dobře, málem jste porazili Španělsko a vy jste při trenérské premiéře bral 6. místo na kontinentu. Na druhé straně čtvrtfinále s Německem jste ztratili skoro o 30 bodů a zápas s Belgií o účast na MS dokonce o 41.
Hned po turnaji byly ty pocity takové smíšené. Byli jsme velmi blízko hře o medaile a stejně jsme obtesávali i účast na mistrovství světa, ale nevyšlo to, navíc s těmi rozdíly ve skore, byť ty trochu klamou, protože na hřišti to opticky tak krutě nevypadalo. S odstupem času to ale hodnotím hrozně pozitivně, protože jsme na turnaj jeli s týmem, který v kategorii U16 skončil před dvěma lety sedmý, a my měli ambice tuto pozici alespoň udržet. I přes ten trochu horší konec to tak bereme jako velký úspěch a doufám, že i holky to časem docení. Možná byla jen trochu škoda, že po tom, co jsme vyhráli poměrně náročnou skupinu, jsme bohužel tím, že Němky ve skupině zaváhaly, na ně jako na budoucí mistryně Evropy šli už ve čtvrtfinále a bylo to docela těžké sousto. Narazit na Maďarsko, nebo Lotyšsko, možná by to vypadalo jinak.   

1485MmM.jpg

Dalo se s německým týmem vůbec něco dělat, když váš celek byl v průměru o 6 čísel nižší, a soupeř si na doskoku dělal téměř, co chtěl?
Když jsem si naše zápasy po šampionátu pouštěl, byla zrovna s Německem výšková, ale i silová převaha soupeře obrovská. Poločas jsme ještě byli schopní nějak udržet, ale ve druhém už to především na doskoku byl problém. My jsme do turnaje šli s tím, že nejsme výškově vybavení, budeme muset hrát rychle dopředu a zakončovat co nejrychleji. A takto prohrané doskoky byly pro nás čárou přes rozpočet. Tím, že jsme je neměli, nemohli jsme hrát ani přechodovou fázi a rozbilo nám to koncept hry. A když chybí doskok, i do postupného útoku pak postrádáte větší sebevědomí. Víc s tím ale asi dělat nešlo – zkoušeli jsme všechny varianty, různé zóny, ale na doskoku je to hodně o individuálních činnostech, odstavování, a pokud to chybí, strašně těžko se hraje. Právě Německo pro nás bylo kvůli jeho dispozicím nejmíň přijatelným soupeřem z celého turnaje a své přednosti potvrdilo i ve finále.

Těžko soudit, jak moc lze věřit údajům o výšce u jednotlivých týmů, nicméně váš celek na tom byl se 177 čísly stejně jako Irky a Belgičanky a už jen Švédky a Italky byly se 176 menší. Stříbrné kadetky byly na ME jasně nejmenší se 172, když druhé nejmenší Dánky měly průměr 176. Chlapeckým reprezentacím výškoví muži taky namnoze chyběli, a to jsme jedním z 10 nejvyšších národů světa. Kde ty vysoké holky a kluci jsou?      
Nechci být špatným prorokem, ale mám trochu pocit, že moc nejsou, nebudou a že na to budeme doplácet. Když to slýchám i od dalších trenérů mládeže, není moc předpokladů, že bychom ty vysoké hráčky mít měli. V kadetkách už je to znát taky. Problémem je samozřejmě to, že ty vysoké hráčky v týmech jako Německo na tom sice nejsou v šestnácti ještě tak daleko motoricky a ani technicky, protože se s tou výškou srovnávají, ale ve vyšších kategoriích U18 a U20 se díky akceleraci jejich vývoje situace mění a z našeho pohledu se ten výškový deficit ještě zvětší. Jinak těžko říct, kde ta vyšší děvčata v Česku jsou, ale v ženském basketu mám pocit, že jejich absence je v mládeži velká. 

Vídáte je třeba ve volejbale, nebo jen někde „zevlují v parku“?
Na to se těžko odpovídá. Mládež celkově méně sportuje, a to se netýká jen basketu. Možná to bude populační deficit. Sám bych rád věděl, co za tím je, abych s tím něco mohl udělat.

1486OTl.jpg

Jak výšku hledáte u vás v Žabinách?
U nás v klubu se mládež dělá dobře, trenéři chodí do škol a vybírají. Dělají se i nábory mimo Brno. Když se někde vytipuje hráčka, která má ty výškové dispozice, je zajímavá, a je to třeba v menším městě, kde nemusí mít tak kvalitní podmínky, snažíme se ji k nám získat a pracovat s ní. I přes ty velké náborové akce ale ta vyšší děvčata moc nevidím. Anebo se i při jejich malém počtu někdy stává, že v osmnácti s basketem přestanou, kdy je ta ztráta o to větší.  

Třeba na doskoku byl váš tým s průměrem 40,7 na ME třináctý nejlepší. Jakým limitem byla menší výška z celkového pohledu?
Z pohledu celkového výsledku zásadním. Holkám patří obrovský dík za to, jak se s tím dokázaly popasovat, a já jsem na ně pyšný. Té menší výšce jsme dokázali přizpůsobit hru, holky vzaly za své, že potřebujeme vycházet z agresivní obrany, hrát rychle a nahrazovat tak tento deficit. Byl skutečně velký, už jen když to srovnám s týmy, které skončily nad námi, ať to byly Němky, Španělky nebo i Belgičanky, které měly pod košem silové hráčky. Doskok je individuální činností a ty návyky na něj už by hráčky v reprezentaci, kde se pracuje hlavně na taktice, měly mít. Činnosti jako doskoky už se tu dají ovlivňovat méně. Nechci se ale vymlouvat, že by jen samotný doskok rozhodl o našem umístění.

V posledním zápase turnaje, v tom, který vás mohl posunout k MS, jste Belgičankám daly jen 27 bodů. Bylo to už celkovým vyčerpáním z turnaje, nebo šlo vyloženě o „zápas blbec“?   
Sešlo se toho víc. Holky věděly, o co bojují, hladové byly po tom postupu „na svět“ strašně moc, od začátku jsme tam měli velmi dobré pozice a minimálně půlku to z pohledu útoku nebylo špatné. I obrana byla v pořádku, ale čím víc holky přestávaly trefovat, tím víc si při křehké dívčí psychice přestávaly věřit. Druhá věc byla, že náš styl byl extrémně fyzicky náročný. Hráli jsme v rotaci až deseti hráček a holky byly i podle ohlasů jedním z nejrychlejších týmů v protiútocích, což ale bere energii a sílu, a když jde o sedmý zápas v 11 dnech, je to už hodně a já cítil, že jak se to v útoku nevyvíjelo z psychického pohledu dobře, ty síly docházely a ve druhé půlce už byla Belgie příliš na koni.

1487ZTM.jpg

Poctivě jste na větší minuty točil deset hráček, nicméně bodově výrazněji nad průměr 5 bodů se dostaly jen čtyři. Scházela větší nebezpečnost většího počtu lvic, aby útok vydal víc než průměr 61 bodů?
Určitě ano a trošku to v konečném účtování hrálo roli. Když se nedařilo těm čtyřem pěti bodovým tahounkám, nějak se ta zodpovědnost přelívala i na ostatní, ale všechno to vycházelo i z rolí těch hráček v klubech, tedy jestli ten útočný potenciál mají, a jestli to na nich i v klubech stojí. My jsme pracovali s tím, co jsme viděli v národním týmu, a s těmi přenášenými rolemi hráček a ten počet střelců byl, jaký byl. Možná i v úsecích, kdy hrály dlouhé minuty, těm hlavním střelkyním docházela šťáva a nikdo další se příliš nepřidal.  

Jak jste byl na turnaji spokojen s obranou?
Obrana souvisí s dispozicemi týmu. Pokud jsme chtěli hrát rychle dopředu, protože postupný útok jsme měli při malé výšce hodně náročný, chtěli jsme být v obraně každý zápas po celých 40 minut vysoce agresivní. To se docela dařilo, holky si na to přivykly a kromě Německa byly těžko k překonání. Velkou částí obrany je ale i doskok a ve chvíli, kdy soupeř má čtyři pět útoků za sebou, to tu obranu sráží. Přesto jsme jak v celoplošné obraně, tak při postupných útocích soupeř v tlaku na míč agresivní byli. A i tohle je o návycích hráček z klubu. Někdy jsme je do toho museli víc nutit, protože na tu vysokou celoplošnou obranu na hranici rizika, což jsme museli hrát, a hodně nám to pomohlo, nebyly vždy zvyklé.

Jaký byl dovednostní potenciál letošního týmu. Kolik činností jste musel požadovat navíc a co bude třeba zlepšovat, aby už z klubů hráčky přicházely připravenější?
Obecně je třeba říct, že počet hráček, z nichž se vybírá ta finální dvanáctka, bývá menší než ve státech, kde jsou populačně jinde. Trochu nám chybí konkurence v rámci juniorských soutěží, agresivita v individuálních činnostech, rychlost, tempo hry, v tom máme ten „level“ o něco nižší a třeba to tempo hry jsme museli dost navýšit a tlačit na to přizpůsobení se úrovni ME. Další oblastí je důraz na detail u jednotlivých hráček, protože jedna věc je technická výbava a individuální činnosti, ale ty detaily na ME hrozně rozhodují a holky si ne vždy uvědomovaly, proč se některé věci dělají. Třeba že je strašně důležitá technika přihrávky, technika zakončení nebo podobné maličkosti. Další věc je pojetí a vnímání hry. My býváme hodně systémoví, takže holky v 16 nebo 17 letech systém chápou, ale s hrou jako takovou už to tak není, což se v těch situacích na ME projevovalo. V U18 už je na této úrovni skauting tak precizní, že týmy o sobě vědí úplně všechno a je tak potřeba si z toho systému brát jeho benefity a víc o hře přemýšlet. My jsme v tomhle příliš šablonovití, až strojoví. Individuální vybavenost může být jistě vždycky lepší a závisí na větší individualizaci tréninkového procesu, celkově si ale myslím, že trenéři v juniorských kategoriích dělají svoje maximum a vždy se snadno hodnotí nebo kritizuje takto z odstupu a některé hráčky z letošního týmu mají určitě velkou perspektivu.    

1488MWE.jpg

Jde tu herní improvizaci nebo „vystupování ze systému“ nějak podpořit?
Určitě jde a hrozně moc. Jen v tom dvouměsíčním reprezentačním bloku se to dělá složitěji než během sezony. Jde to na základně určitých herních kombinací a nastavení zápasových podmínek v rámci tréninků, jak říkáme „read - react“, prostě reagovat na to, co se děje, a být připravený na to, co může přijít, což by mělo být základem v přípravě hráče a týmu, aby trenéři v reprezentaci dostali takto vybavené hráče, protože tohle jim často chybí. Samozřejmě jde i o to, jestli jsou k dispozici hráčky, které mají cit pro to aktuální vyhodnocení, ale to už dělí ty průměrné od těch nejlepších. Jak už jsem mluvil o tom poníženém herním tempu, agresivitě a dalším v našich podmínkách, tak když se do těch situací dostaneme a umíme je vyhodnotit, na úrovni ME je to už v úplně jiných rychlostních podmínkách a máme s tím trochu problém.   

Mimochodem, kdo vám na ME chyběl z hráček, s nimiž byste býval počítal?
Od začátku přípravy jsme pracovali víceméně ve stejném složení. V té finální dvanáctce by ale bývala byla podkošová hráčka Michaela Pitrová, která nám odmítla účast už před prvním kempem s tím, že reprezentovat nechce. Pod košem jsme dost trpěli, takže to bylo oslabení. Anna Rosecká, která by se hodila jako hráčka s útočným potenciálem, upřednostnila basket 3x3 a dva kempy před odjezdem na Evropu jsme přišli i o ni. A kvůli opakovaným problémům s kolenem nám jako důležitá hráčka vypadla ještě Kristýna Navrátilová.

1490YjQ.jpg

Aniž byste „věšel vavříny na krk“, u koho z týmu byste si tipnul, že bude mít největší potenciál pro uplatnění na elitní úrovni mezi ženami a možná i v reprezentaci dospělých?
Je opravdu hodně brzy tohle odhadovat a nejsem zastáncem těchto úsudků, ale určitě obrovský útočný potenciál má Barbora Jindrová (na předchozím snímku u míče). Technicky je už teď vybavená na evropské úrovni, ale jistě jsou tam i další aspekty hry (které ještě potřebuje zlepšit). Velký potenciál má i Anežka Kopecká, ať už pro své fyzické dispozice nebo i proto, že jde o obrovskou pracantku – její tréninková morálka je na top profesionální úrovni. A dostat se jako tým ještě dál, byla by ve hře i o All-Star turnaje. A dál i rozehrávačka Eliška Žílová nebo křídlo Simona Sklenářová jsou hráčky s potenciálem. Všechno tohle se ale lépe ukazuje až v U20, protože ta „úmrtnost“ hráček mezi 18. a 20. rokem je velká a přechody mezi dorosteneckou a ženskou kategorií bývají někdy až fatální. Nerad bych teď ale příliš jmenoval, abych holky, které za rok dva ukážou ještě daleko víc, nebyly demotivované, že jsem je teď neuvedl. Podle mě všechny hráčky byly na ME z nějakého důvodu, každá ukázala své možnosti a bude záležet, jak teď budou pracovat, a jestli budou mentálně nastavené tak, že budou chtít být úspěšné a něco tomu v profi basketu obětovat, protože to vložení stoprocentního úsilí a volného času je naprosto zásadní pro jejich vrcholový vývoj.

Zajímavostí z trochu jiného soudku je, že všechny čtyři ženské reprezentace vedou aktuálně muži, v ŽBL jsou českými trenérkami jen Romana Ptáčková a Lucie Zítková. Proč nejsou další ženy u kormidel předních českých týmů?
Některé možná fungují v mládeži, těžko říct, jestli to je tím, že se jim do toho nechce. V minulosti u reprezentačních výběrů byly Romana Ptáčková nebo Jana Klečková, teď se to sešlo takhle. Není to ale tím, že by trenérkám chyběla kvalita. Dobré tu jsou a do budoucna se to zase změní. Když se ale podíváte na všech 16 účastníků letošního ME, tak trenérka tam byla, myslím, jen jedna, a to ještě u Rusek nebyla oficiálně jako hlavní.

Může hrát roli tlak, který už na této úrovni není malý? A nebylo by třeba trenérky víc podpořit?
Je možné, že u mladších trenérek jde i o to se s tím tlakem vypořádat, ale to jsme museli letos i my jako mladý realizační tým, kdy já byl poprvé jako hlavní na této úrovni. Takže tím by to snad být nemělo, byť muži se s tím tlakem často vypořádávají líp. Dvě zmíněné trenérky u reprezentace ale v minulosti odvedly dobrou práci a já bych to tedy nerozlišoval. Když budou trenérky kvalitní, budou to mít stejně nastavené jako muži.

1491ZDQ.jpg

Vy jste se před letošní národní premiérou v roli head coache dva roky u lvic U18 zaučoval jako asistent Kena Scalabroniho. Co jste si od něj vzal?
Po stránce zkušeností to byla ta nejlepší škola. Ken je velezkušený trenér, navíc i skvělý člověk a od té doby jsme neustále v kontaktu. Troufnu si říct, že jsme se stali i velkými kamarády. Je to Američan a jeho přístup a styl práce byl diametrálně jiný, než je zvykem zde. I záležitosti lidského charakteru, které holkám předával, a to, jak k nim přistupoval - že nejde jen o basket a strohou taktickou přípravu, ale i o celkové učení, vysvětlování zákonitostí a toho, proč se co dělá -, z toho jsem si vzal hrozně moc. Hodně jsme i v rámci reprezentace dělali na individuálních věcech, což není vůbec špatné. Byla to velmi dobrá příprava pro letošek, kdy už jsem byl hlavním trenérem.

V hledišti za vámi při všech zápasech ME sedával i jiný trenér, u kterého jste se zaučoval pro změnu v Brně, a to Jan Bobrovský. Chtěl být v Udine z vlastní iniciativy, nebo to bylo vaše přání?
On basket tak miluje a žije tím, že jakmile věděl, kdy a kde se bude hrát, rezervoval si pobyt během celého mistrovství a byl tam od prvního do posledního dne. Na jedné straně u toho chtěl být, ale přijel především proto, že i v rámci klubového působení právě on zasvětil a stále zasvěcuje do vrcholového basketbalu mě. O jeho úspěších a zkušenostech se vůbec nemusíme bavit. Stejně jako všechno konzultujeme v klubu, dělali jsme to i na mistrovství po zápasech nebo i při poradách před dalšími utkáními. Za to jsem byl hodně rád, protože nikdo by nemohl být radši, že u toho může mít tak velkého trenéra.    
Co všechno bylo jiného na vrcholné reprezentační akci pro vás, ve srovnání s vedením týmu Žabin v ŽBL?
Jiné to bylo hodně. V případě národního týmu se stále bavíme o juniorském věku, ještě to nejsou hotové hráčky, mají své nedostatky v taktice nebo technice a to trénování je trochu jiné, než když řešíme tým v ŽBL, kde dostanete už dost hotové hráčky, byť my máme v Žabinách hodně mladý tým. Jiné jsou i emoce a psychika, hráčky se chovají trochu jinak, musíte pracovat na jejich motivaci, aby uvěřily a přijaly za vlastní, co po nich chcete. Jinak je ale basket jen jeden a stejně i jeho pravidla. A stejnou práci, kterou víceméně dělám každý den v klubu, jsem dělal i u juniorek. A nijak jsem tak neupravoval ani svou herní filozofii.